Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Chtěl jsem svůj závod vyhrát, místo toho jsem rád, že jsem doklopýtal sedmý

Start byl letos v nejvýchodnější dědině Slovenska Nové Sedlici. Slovensko je specifické nočními zákazy a pro bojovníky o nejvyšší mety je to tedy trochu i o taktice. První den, kdy se startuje v 15:00, musíte dát 170 km přes dva brody. Letos byly přátelské a nepředstavovaly žádné velké zdržení. Ten den byl velice rychlý a průměr po 170 km na naložených kolech po lesních a polních cestách byl neuvěřitelných 20 km/h. Bez ohledu na to, kolik jste naspali, musíte druhý den začít v 6 ráno (takže budíček cca v 5:00), kdy končí zákaz a ponořit se do výraznějších kopců a dát asi 200 km, dokud vás nezastaví zákaz na konci Nízkých Tater. Třetí den pak je úplně klíčový. Opět musíte sedět už v 6:00 nastartovaní na kole a pak stihnout projet všechny následující zákazy až za ten poslední. Je to opět asi 200 km těžkých kopců cest/necest i přes nejvyšší bod trasy Krížnou 1574 m. Pokud to nestihnete, jste mimo hru o trůn. Já neměl za celý závod jediný problém mimo právě tohoto stěžejního třetího dne. Na začátku stálo MOJE špatné rozhodnutí. 20 km před zákazem, kam bylo potřeba dojet, mě postihla kolem 20. hodiny bouřka. Našel jsem úkryt a rozhodl se rovnou na tomhle místě zabivakovat, abych jen tak nečekal a využil čas k odpočinku a taky abych neznefunkčnil kolo další jízdou po blátivých cestách kvůli pár kilometrům. Vypadalo to na neuvěřitelných 7 hodin spánku před hodně těžkým dnem. Tak to je luxus, jinak jsem spával 3-5 hodin. Usnul jsem hned v 9. Jenže po pár minutách jsem se vzbudil a do ½ 11. se převaloval a začal se cítit vnitřně dost nekomfortně. Dávám na své pocity, a proto se začal pakovat. Když opouštím místo, akorát přichází zpráva, že trasa v těchhle místech je pro tuto noc uzavřena kvůli potulujícímu se medvědovi. Pocit opět nelhal. Vlastně se ale ani nemůžu posunout dál. Hned na to potkávám dalšího účastníka, vystrašeného hrdinu loňského ročníku Radka Novotného. Prý má dva problémy, prázdné přední kolo a bojí se medvědů. Naše setkání bylo ale vlastně štěstí. Hned na to čelíme ataku osmi velkých pasteveckých psů, bránící své teritorium. A nikde nikdo! Stoupli jsme si zády k sobě, z kol udělali hradbu z každé strany před sebou, v rukách pepřáky a ostrá světla do očí psů. A takhle jsme prošli. Pak hledání nového bivaku. Ze sedmi hodin sladkého spánku bylo míň než 3.

Takhle dlouhý závod se nedá vyhrát třetí den, můžete ho ale už třetí den prohrát.

Do prvního zákazu vjíždím o něco později, než bych mohl. Lehké bloudění, z prvního sjezdu prosekaná přední guma o rozlámané ostré dlaždičky naházené do díry v cestě. Snažím se o opravu. Urychlovač vulkanizace ale nezafungoval. Rozhoduju se neopravovat a zkouším pokračovat. Guma si občas odplivne mlíko a zacelí, odplivne a zacelí,… a takhle se to děje dalších 600 km. Pak problém s převody, najednou nejde šlápnout, střílí to. Kontroluju stále dokola řetěz, patku od přehazovačky, přehazovačku. Nemůžu nic najít. Nakonec to byla jen banalita – překvapivě povolená pevná osa zadního kola, ale opět ztráta času, než jsem to zjistil. Další sjezd a praská mi hrazda na řídítkách se spacákem, gpskou a mapou. Opět minimálně ½ hodiny pryč. Celková časová ztráta narostla a vypadá to bezvýchodně. Snažím se a jedu doraz. Jediné, co mi dnes funguje, jsou nohy. Roviny jedu jak časovku, kopce jak na vrchařské prémie. Dělám přesně to, co bych dělat při tomhle závodě vůbec neměl. Člověk by měl silami neustále šetřit a i tak přijde chvíle, kdy mu začnou chybět. Nemám ale jinou možnost. Je to úplná hrana a z posledního zákazu vyjíždím 3 minuty před limitem. Na CP1 přijíždím ve 23 hodin a třesu se vysílením. Volím delší spánek a doufám, že to pomůže. Nohy ale další den nejedou. To jsem čekal. Jeden špatný den ještě nic nemusí znamenat. Vloni jsem stáhnul 6 hodin na druhého v pořadí během 2 dnů. Jenže další den je to ještě horší a další ještě víc. Hlava mi nakonec vypíná závodní režim a do cíle se už jen fyzicky trápím. To už není jen tím jedním dnem nadoraz. Z toho bych se býval dostal. 1000 miles pro mě byla letošní priorita. Příprava byla hodně tvrdá a úplně hladká bez problémů, žádný úraz, žádná nemoc. Radši ani nebudu psát, jaký objem kilometrů jsem najezdil. V minulosti jsem zažil velmi komplikované přípravy a při závodech to pak bylo skvělý. Teď to bylo přesně obráceně. Možná jsem jen nedal tělu dostatek času tu velkou tréninkovou nálož vstřebat anebo se forma už přehoupla a výkonnost padá každým dnem výrazně dolu. Nebo nejspíš všechno dohromady. Prostě se nepodařilo naladit. To se ale stává i jezdcům na Tour de France.

Během závodu jsem testoval závodní mtb karbonové kolo Issac. Přestože doménou firmy jsou výborná silniční kola, i tohle jelo skvěle a bike by si rozhodně zasloužil lepší umístění.

Na adresu soupeřů bych chtěl poznamenat, že byli opravdu dobře připraveni a dokonce po mnoha stránkách lépe než já. A výkon vítěze Milana Hanyka je sci-fi úplně z jiné sféry.

Výsledek je u těchto ultrazávodů vždy souhrn mnoha faktorů:

  • 1. Výkonnost – to je nutnost. Musí být ale podpořena všemi ostatními faktory.
  • 2. Váha bagáže a celého kola (stejně důležitá jako výkonnost). Každé kilo navíc musíte vytáhnout do výšky 40 kilometrů, což je převýšení trasy. Tuhle energii neustále získáváte nebo ztrácíte na soupeře podle toho, s čím přijdete na start. Přitom rozdíl v bagážích může být úplně lehce 10 kg i více. Tohle je těžké, nesmíte vézt v podstatě NIC a přitom vám nesmí NIC chybět!
  • 3. Efektivnost fungování – šetření minut je velice důležité, i když se to nezdá. Pokud ušetříte pár minut tady a pár minut tam a minimalizujete zastávky. Na konci dne jsou to půl hodiny i hodiny. Na konci závodu vám to může ušetřit nebo ztratit den i více. Jediný efektivní čas je ten, kdy jedete nebo spíte.
  • 4. Štěstí – sem bych zahrnul defekty, rozbití kola, pády a zranění či nemoc ale i počasí.
  • 5. Počasí – má největší vliv na rychlost závodu a jeho průběh. Může zastavit vaše soupeře. Může ale zastavit i vás a dát naopak výhodu ostatním. Anebo vás může dostat úplně ze závodu.
  • 6. Přesný itinerář – to je záležitost na Mílích až posledních let. Velice vám zefektivní fungování a ušetří mnoho času. Předpoklad je, že trasu dobře znáte nebo si ji nastudujete.
  • 7. Odolnost zadku proti odřeninám a opruzeninám a obecně vůči nedostatku hygieny.

Chtěl jsem jet téměř bez věcí. Ale jsem až moc zatížený zkušenostmi z extrémů po celém světě. A ty mi v tomhle předsevzetí byly spíše nevýhodou. Zažil jsem toho moc a vím, jak se bezproblémový průběh může v nečekanou chvíli lehce obrátit ve vážnou záležitost. Občas jsem se musel dostat ze zdánlivě bezvýchodných situací. Všechny tyhle závody mě naučily, že nejdůležitější je přežít a teprve pak je výsledek. Míle jsou sice v domácím prostředí, ale o to to může být zákeřnější. Trasa vede v horách i nepoužívanými cestami/necestami, člověk je v zátěži často víc jak 18 hodin denně s minimem spánku, je unavený, nepozorný, terén bývá často těžký, může být tma, od úrazu nemusí být daleko. Což zatím dokázal každý ročník. Pokud se vám přihodí zranění, vy se nemůžete hnout, nikde nikdo, přijde noc, zima, třeba i déšť, signál žádný (i to na trase velice často nastává a nemusí to být nikde na konci světa) a vy se nemáte v čem zahřát a přečkat, než vás někdo najde (nic z toho není ani při Mílích vůbec nereálné), může tu být opravdu vážný problém. Vlastně v těch odloučených částech světa si nikdo nedovolí nevézt základní věci na opravdové přežití. A musím říci, že ani ostatní letošní horcí favorité a zkušení Mílaři nedokázali jít s váhou bagáže tak nízko jako vítěz Milan Hanyk.

Nový prvek, který vstoupil do Mílí pro ty, co chtějí vyhrát, je přesně rozpitvaná trasa a itinerář snad po minutách. Tady musím přiznat, že jsem svůj závod zaspal. Tohle začal před dvěma lety vítěz Jirka Kašpar. Měl projetou trať do detailu, časově změřené jednotlivé úseky, věděl, kde je jaká studánka, přístřešek, obchod, co kde najde v jakém regálu. Ztrátové časy stlačil snad na nulu. Vyhrál a jako první se dostal pod osm dnů. Svůj itinerář rozepsaný do poslední minuty zveřejnil. Myslím, že celá letošní špička z něj vycházela, včetně fyzického projetí trasy nebo aspoň některých částí.

1000 miles se tím přehoupl do dalšího levlu. Trošku mě je líto, že mizí to dobrodružství, to, co mám vlastně tak rád. To, co mě oslovilo na všech těch závodech ve světě. Že nevím, co bude za zatáčkou, jaký bude výhled z hřebenů, co seženu ve vesnici a jestli vůbec něco, jestli najdu vhodné místo na nocleh. Vlastně mizí ten prostor pro objevování, improvizaci. Přesný plán potlačuje smysl pro rychlé rozhodování. Kvůli tomuhle jsem vlastně trasu Mílí záměrně nestudoval a těšil se, co mi přinese každý kilometr a každá minuta.

Ten, kdo bude chtít vyhrát, už bude muset věnovat přípravě mnoho času a nejenom trénovat na kole, už přestává být prostor na jakékoli zdržení či chybu.

Letošní Míle i přes super počasí jsem si fyzicky docela protrpěl. Nicméně opět to byl závod plný nenadálých situací a dobrodružství. Vždy tvrdím, že zážitky a svoboda jsou vždy mnohem víc než výsledek na konci. I když upřímně jsem ale chtěl víc než 7. místo.

Ta šance vyhrát svůj závod je rok od roku čím dál nižší. Konkurence narůstá a umí se již na tenhle typ závodu velice dobře připravit. Ale vlastně z toho mám radost. Daří se mi to, co jsem před devíti lety chtěl. Teď jen aby se rozjeli do světa a navázali a pokračovali v dobrých výsledcích i tam. Já sám nevím, zda ještě najdu tolik času na přípravu na Míle, ale určitě se jako účastník ještě vrátím, hlavně abych si je užil v pohodě bez honby za časem, abych si užil hezká místa, fajn lidi, které náhodně potkám, stejně jako bez spěchu společnosti ostatních Mílařů napříč startovním polem.

Gratulace patří samozřejmě všem, kteří dosáhli cíle. Smekám klobouk i před těmi, co se postavili na start, ale nepodařilo se jim to.

Těším se, až si se všemi dám pivo na afterparty 13.–15. 9. 2019.

Honza Kopka