Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Deník z Baja Divide 2018

Český prvopřejezd mexického poloostrova BAJA CALIFORNIA
aneb expedice, která se změnila v závod

Již 8. rok pořádám mtb ultrazávod bez zabezpečení 1000 miles ADVENTURE a díky tomu nemám na kolo od května do září čas. Na cyklistiku mi tedy zbývají ty méně vhodné měsíce. Občas jsem si sice střihnul narychlo bez valné přípravy nějaký zimní extrémek, ale poslední dobou mi začalo letní ježdění vysloveně chybět. Shodou okolnosti mi příšel na jaře mail od Amíka Nicholase Carmana, který chtěl projet mimo závod část trasy právě 1000miles a v jeho blogu (gypsybytrade.wordpress.com) trasu ale i naši přírodu a Česko přiblížit lidem nejen z Ameriky. Sám Nicholas naopak před rokem zmapoval a pro mtb popsal trasu Baja Divide přes poměrně dost hornatý a pustý mexický poloostrov Baja California. Přišlo to v pravý čas. Bylo rozhodnuto, objevila se nová výzva! Sice to není závod, ale i tak cesta určitě nabídne dostatek dobrodružství mimo dosah civilizace. Nicholas v létě vyrazí na naší trasu 1000miles a já naopak v únoru na 2700 km dlouhý Baja Divide Trail přes celý poloostrov Baja California, jehož osídlenost je poměrně nízká, jen 8 obyvatel na km² a to včetně měst. V tu dobu je tam navíc ideální počasí a žádný hmyz.

Podle názvu poloostrova by se dalo předpokládat, že má něco společného s americkým státem California a v minulosti to tak opravdu bylo. Poloostrov i stát tvořily jedno velké území patřící Mexiku. O část odpovídající právě dnešnímu státu California ale Mexiko přišlo v mexicko-americké válce a roku 1850 vznikl nový americký stát Californie a Mexiku zůstal poloostrov, na kterém dnes leží dva mexické státy Baja California (Dolní Californie) a Baja California Sur (Jižní Dolní Kalifornie).

Původní záměr byl sólo přejezd, ale zmínil jsem se o tom před mými kamarády Martinem Broncem, který byl několikrát účastníkem mých Laponských arktických expedic a podnikl i vlastní cesty, a Márou Hasíkem, který byl účastníkem 1000miles a přejížděl například Nový Zéland. A tak vznikla skupina tří bikerů.

Tuto zimu nebo přesněji únor tedy měním extrémní mráz za vedro a sníh za písek a těším se na letní bikování. Široké gumy ale chybět nebudou. Technika jízdy na sněhu a v písku se moc neliší.

Plán je jasný, pokusit se expedičně o český prvopřejezd celého poloostrova po trailu a tuto cestu zdokumentovat. Proto vezeme i plno techniky: 2 GoPro kamery, jednu normální kameru, 2 zrcadlovky, výměnný „dlouhý“ objektiv, tablet, do všeho náhradní baterie a dobíječky. Jen já mám elektroniky asi 6 kg. Jak se ale rychle ukázalo, tenhle nápad byl naivní z několika důvodů a na konec poloostrova jsem ve finále z toho všeho dovezl jen 6 kg šrotu. Se vším ostatním, co vezeme, jako je základní nářadí, pár náhradních dílů, několik věcí na přioblečení či převlečení, stan a spacák, jídlo na několik dnů a v některých pasážích až 12 l tekutin, kolo váží až 40 kilo.

Je konec ledna a my nasedáme plni očekávání do letadla přes Londýn do San Diega, amerického města na mexické hranici, odkud právě začíná trail přes celý poloostrov Baja California. Máme tady zajištěné zázemí u Petra, Petry a Kateřiny, kamarádů mého kamaráda z Aljašky. Tenhle systém „kamarád kamaráda“ funguje mezi komunitou cestovatelů a dobrodruhů po celém světě. Jak se ukázalo, Petr i Petra jsou nadšenými cestovateli a podnikli už mnoho výprav.

V San Diegu musíme dokoupit věcy, které se nám nevešly, nebo jsme nemohli dovézt z Čech. Obětavá Petra nás rovnou provádí po městě, navštěvujeme americkou letadlovou loď Midway i hotel Del Coronado, kde byl točený film Někdo to rád horké s Marilyn Monroe.

U našich hostitelů dáváme dohromady kola a provádíme poslední přípravy. Pro terén, který nás čeká jsem zvolil speciálně postavený bicykl z Duratecu na kolech 27,5+, ráfky WTB Scraper šíře 4,5 cm obuté do odolných bezdušových a dobře se odvalujících plášťu WTB Ranger tough 27,5 x 3“ . Tahle kombinace je spolehlivá do těžších podmínek, které nás čekají. V případě treter jsem vsadil na pevné a přitom lehké Lake MX241 Endurance z Cyklomaxu. Oblečení ušil SKR Sykora, helma a brýle byly osvědčené značky Uvex a pro spaní padla volba na péřový spácak od Sira Josepha.

Zázemí a pohostinnost našich dobrodinců byly tak skvělé, že se náš start zpozdil o den. Nárůst denního minimálního limitu se tím zvedl asi o 4 kilometry na 105 km. Nezdálo se to jako velký problém, skutečnost pak ale byla jiná!

Naše cesta by se dala rozdělit do etap: Euforie, Vystřízlivění, Osamění a Shledání.
 

 

Euforie

Den 1 – 2. 2. 2018

Druhého února vstáváme už po čtvrté hodině, vydatná snídaně, poslední přípravy a před šestou s prvním rozbřeskem za doprovodu Petra euforicky vyrážíme z předměstí San Diega divokým kaňonem a pak ulicemi 20 km směrem k down townu (centrum) a na letiště, které je na rozdíl od jiných amerických měst přímo v centru a kde začíná trail. Ladíme GPSky, dokumentujeme a vyrážíme.

Už v San Diegu projíždíme kolem zajímavých míst, které nelze minout bez povšimnutí. Na ulici úplnou shodou okolností hraje pouliční muzikant tématicky písničku Hotel California od Eagles, která údajně vznikla právě na jihu poloostrova Baja California v místech, kde by mělo končit po měsíci naše putování.

Opouštíme město, počátek je hodně po asfaltu a vede americkými městečky severně od mexických hranic.Nakonec po 50 km nás pár singlovek stočilo do vyprahlých hor. Hned první den nás prověřil v teplotách přes 35 °C ve strmém a jednom z největších 10kilometrovém stoupání celé trasy přes kopec Otay Mountain. Odtud je nádherný výhled do dáli na náš start San Diego i na jih do Mexika, kam směřujeme. Vše jde ale pomaleji, než jsme čekali. Setmění nás zastihuje ještě před mexickými hranicemi. Burger a hranolky s pivem v místním lokálku, kde se potkáváme s bikerem z Kanady a jeho synem. Jestli prý jsme ti Češi, co se vydávají na trasu a chtějí ji zvládnout poměrně rychle. Ví to od jiného britského bikera, kterého jsme potkali na letišti a který vyrážel na trasu o den před námi. Tamtamy fungují skvěle! Tohle jednoduché předávání informací mám na svých cestách rád!

Noc vedle Kanaďana pod širákem vzadu za lokálem. Kousek od nás bydlí „roztomilý“ pavouček Černá vdova.
Dnes 110 km, z trasy jsme ale odkrojili pouze 88. Po dni zpoždění opět zdržení. Dnešní plán byl už Mexiko.

Den 2 – 3. 2. 2018

Budíček za barem ve 4:40. Celou noc mi byla poměrně zima. Vezu pouze jeden lehký spacák. Je tu výrazný rozdíl teplot přes den a v noci. To můžou teploty padnout až k nule. Na jihu budou ale už i noci teplé. Dost výrazný kopec do pohraničního mexického městečka Tecate nám rychle rozproudil krev. Na hranicích se nám celník dřív než vstupní žádost snaží prodat jeho med a nějakou ostrou salzu. Vypadá to, že když nekoupíme, nedostaneme povolení ke vstupu. Přesto odmítáme, nemáme místo. V tu chvíli vypadá ještě přísněji, ale povolení nám nakonec dává. Jen ta cena je o polovinu vyšší, než by měla být. Jsme tu brzo ráno a ospalé mexické městečko Tecate se teprve probouzí. Je sobota a v parcích i na kamenných náměstíčkách se objevují muzikanti po jednom nebo i po skupinách a hrají jen tak pro potěšení beze spěchu procházejících lidí nebo sedících u stolků před kavárničkami. Mexičani mají evidentně hudbu v krvi. Mexiko nás vítá. Té atmosféry si ale nemůžeme užívat příliš dlouho, musíme tady vyměnit Pesa, napsat zprávu, dobít kamery a foťáky a všechny přístroje. Té elektroniky máme až příliš a dost nás to zdržuje. Stejně jako pořizování dokumentace, ale vše je tak nádherné, že nám to prostě nedá a fotíme a točíme. Sháníme i mexické karty do trackerů a telefonů, a to byl kámen úrazu, jen tam jsme strávili dvě hodiny. S kartou pro telefon nebyl problém, ale pro tracker už to bylo horší. Já neumím španělsky, oni neuměli anglicky a navíc hoši vypadali, že zrovna vyšli z páté třídy. A já po nich ještě ke všemu chtěl něco, čemu nerozumím ani v češtině. Nakonec nám cosi prodali, ale jestli trackery budou fungovat, netušíme. Později zjišťujeme, že nefungují! Ani trackery, ani telefony. Martin shání pedál, který se mu rozpadl hned první den. Má štěstí. Tecate je jedno ze dvou míst na trase, kde se dá velmi omezeně sehnat něco na kolo. Nabíráme i dost jídla a vody, ať můžeme vyrazit do pouště. Jen jídlo s vodou je přes 10 kg. Zdržení v městečku narostlo na 7 hodin a naše tempo je nízké! Trasa vůbec nevypadá, že nám dá něco zadarmo a na takhle naložených kolech nebude snadné dostat se po strmých cestách na vrcholky.

Za Tecate se spouštíme hned do hlubokého skalnatého kaňonu nádherně nasvíceného večerním sluncem. Bohužel nás brzy již v 17:30 pohlcuje tma a teplota rychle padá dolů. Několik hodin vnímáme jen kužele světla před sebou a písčitou cestu. Potkáváme rančera v džípu, hned nás zve na jeho farmu. Bohužel leží opačným směrem. Nakonec uleháme pod širák ve výšce asi 1000 m n. m.

Dnes jsme ujeli pouze 60 kilometrů a naše ztráta narůstá. Zatím jsme ale v klidu, věříme, že další dny to doženeme.

Den 3 – 4. 2. 2018

V noci všichni klepeme kosu. Vstáváme ve 4:40, teplota 0°. Zatím nám dělá problém si zvyknout na čtyřicítky přes den a tak nízké teploty v noci. Vyjíždíme za tmy navlečení ve všem, co máme s sebou. Kolem šesté nádherný východ slunce a teplota ihned letí nahoru. Okamžitě se svlékáme rovnou do krátkých kalhot i dresu. Celý den se pohybujeme po cestičkách v pouštích a horských prériích ve výškách mezi 1000 a 1300 m obklopeni bouldrovými kopci. Dojíždíme mladý pár z USA na titanových kolech. Před 15-20 lety vypukla mezi americkými bikery titanová horečka a všichni jezdili na titanu. Evropu tohle vůbec nezasáhlo, ale v Americe se stále ještě vyrábí dost titanových kol. Ihned reagují: „Ahoj, vy jste ti Češi, že jo! Jeli jsme včera s Britem a Francouzem, vyprávěli o vás.“ Alice vyrostla na Aljašce a zjišťuju, že s jejím bráchou jsem jel Iditarod, závod přes Aljašku. Svět je prostě malý a propojený!

Kolem poledního projíždíme pouštní vesničku Ojos Negros. Hledáme, kde se na ulici nejlépe najíst podle toho, kde je nejvíce místních lidí. Martin nahání wifi. Dohadujeme se, zda strávit čas tam, kde je wifi nebo se dobře najíst. K nelibosti Martina zvítězilo jídlo, dáváme si skvělý Tacos a pokračujeme dál. Jsme na cestě teprve třetí den a máme ztrátu už den a půl. Krajina stále v duchu klasických filmových westernů. Nedá nám to, stále zastavujeme, fotíme a točíme. Tma nás zastihla před posledním přejezdem hřebenů a opravdu drsným strmým sjezdem po volných kamenech. Hrdost nám velí neslézat z kola. Martin to odnáší bolestivým pádem přes řídítka. Projíždíme býčí ohradou a nacházíme nocleh mezi nevysokými keříky. Dnes 125 nádherných kilometrů. Poprvé najíždíme dokonce o něco více, než je náš limit. Usínáme okamžitě.

Den 4 – 5. 2. 2018

Budím se jako první po šesté po 10 hodinách opět chladného spánku. Zaspali jsme o dvě hodiny. Slunce už je na obloze. Balení a rychlý odjezd. Během chvíle mi upadává nejdřív nosič, o chvíli později držák na jednu z 1,5litrových lahví. Pak jsme si užili krásný 15km sjezd outdoorovými cestami dolů do údolí, kde se pouště a kamenité prérie mění na vinohrady mezi zaprášenými vesničkami. V jedné z nich se zastavujeme na horkých pramenech a smýváme ze sebe 3denní prach. Horké prameny fungují jako osvěžení, ale i jako umývárna či prádelna pro vesničany. Zdraví nás tady starší Američanka Reese v doprovodu dvou přátel. Je nadšená, že projíždíme Baju na kole a prý má dům v rybářské vesničce přímo na trase. Až tam budeme, musíme se u ní určitě zastavit. Od horkých pramenů po highway MEX 1 s nízkým provozem se po pár kilometrech dostáváme do Santo Tomas, městečko o pár domech a jedné restauraci. Po dvou dnech je opět signál, a tak píšu a posílám zprávu, kluci probírají fota, dobíjíme, jíme a doplňujeme vše, co je potřeba.

V Santo Tomas opouštíme asfalt a po prašné cestě strmým stoupáním šplháme na náhorní planiny a po nich dosahujeme poprvé divoké a drsné západní pobřeží Pacifiku. Prudkým a kamenitým sjezdem se spouštíme až k oceánu a podél něj do malé barevné rybářské vesničky Eréndira. Je to poměrně izolované místo, ale najdete zde osamělé pláže a výborné podmínky na surfování. Skalnaté útvary tu tvoří přírodní bazény s mořskou vodou a břeh a dno jsou často tvořeny vrstvou skořápek od měkkýšů, škeblí a mořských šneků někde prý o tloušťce až 8 metrů. Právě zde máme slíbené zázemí od naší známé z horkých pramenů. Ve vesničce žije více Američanů, neboť domy i život zde v Mexiku je výrazně levnější než v USA. Doplňujeme jídlo a hlavně pití. Přestože nás to velice láká ve vesničce zůstat a dát si čerstvou pečenou rybu, nabídnuté ubytování nevyužíváme a i když se stmívá, pokračujeme podél pobřeží dál. Ještě nemáme splněný dnešní limit kilometrů. Denní světlo je zde necelých 12 hodin. Rozednívá se kolem 6. a stmívá se už před 18. hodinou.Západní pobřeží se v noci a ráno vyznačuje hustou těžkou mlhou z vlhkosti, kterou žene studený vítr z oceánu. Nyní se o tom přesvědčujeme sami. Jsme úplně durch a světlo je pohlcováno mlhou dřív, než dosvítí na povrch cesty, která ke všemu často padá strmě dolu nebo šplhá zpět nahoru. To, jestli jedeme někde po útesech, vůbec netušíme. Hlína je čím dál tím lepivější a díky neviditelným kamenům a rigolům hrozí pády. Jedeme krokem, těžce držíme rovnováhu, vysiluje nás to čím dál víc. Ve 21:45 padáme vyčerpáním. Najeto rovných 100 km, opět trochu za limitem. Rozbalujeme bivak. Vlhkost je tak silná, že cokoli vytáhneme, je ihned nacucané vodou. Poprvé používám lehký stan, přesto se ale vlhkosti neubráním stejně jako ostatní a všichni spíme v chladném mokru.
 

 

Vystřízlivění

Den 5 – 6. 2. 2018

Vstáváme po páté hodině úplně mokří do ledového rána. Hustá těžká mlha se válí po celém pobřeží a způsobuje nulovou viditelnost. Před šestou vše narychlo sbaleno a vyrážíme oděni v goretexových bundách dál. Vlhkost a hlína způsobují, že kolo a všechny komponenty i bagáž jsou pokryty rezavě hnědou vrstvou hmoty.

Před sedmou přijíždíme do nevýrazného městečka Colonet na silnici Mex 1 ztrácející se v mlze. Zapadli jsme do prvního otevřeného Coffee shopu na teplou kávu, snídani a rozehřát se. Trávíme tu asi hodinu, nikomu se nechce do nepříjemného počasí. Nakonec se zvedáme.

Trasa tady jen kříží páteřní highway MEX 1 (highway tady značí pouze důležitost, jinak je to běžná silnice), odpoutává se od pobřeží a míří do hor do vnitrozemí. Unavený a depresivním počasím zdeptaný Mára se od nás odděluje a jede přímo po silnici do městečka Vincente Guerrero, kam bychom měli večer s Martinem dorazit.

Jak se vzdalujeme od pobřeží a stoupáme, mlha se postupně ztrácí, až zmizí úplně a je modro a slunce. Míjíme ranče, projíždíme hluboká skalami nebo strmými svahy ohraničená údolí, brodíme se přes potoky, navštěvujeme poustevníka žijícího osaměle v dřevěném příbytku a vařícího si pouze na kamnech z kamenů. Všude okolo měl ale vše čisté a perfektně uspořádané. Tady jsme se nezdrželi dlouho, neboť jeho pes si přísně střežil své teritorium a donutil nás záhy pokračovat. Následovalo setkání s černým býkem. Široké údolí se náhle uzavřelo a mírné stoupání přešlo v dlouhý a strmý klikatý výšlap až na první vrchol, odkud se otevřel pohled zpět k oceánu a směrem do vnitrozemí na náhorní prérii plnou nízkých kaktusů a další hřeben hor Sierra de San Pedro Martir. Kamenitá a drsná cesta nás krátkými prudkými klesáními a stoupáními převedla přes několik dalších vrcholů až k bleskem vypálené oblasti. Hory jsou pusté, absolutně neobydlené a až neskutečně krásné. Užíváme si samoty, ale cítíme, že v případě potřeby bychom se tu pomoci ani nedovolali ani nedočkali. Později odpoledne se dostáváme k osamocenému horskému ranči El Coyotte. Ranč poskytuje primitivní zázemí. Využíváme toho, rychle sušíme spacáky, stan, bivakovací pytel. Místní hospodyně nám tu zatím vaří nějaké jídlo a kecáme s Amíkem Mikem, co tu žije u ranče stranou od lidí v karavanu asi 29 let a jeho jediný majetek je stádečko koz. Prý jsme po dlouhé době první cyklisti, kteří dorazili. Většina vzhledem k náročnosti téhle části cesty přes hory využívá možnosti zkrácení a zlehčení po silnici a stejně jako Mára volí tu snazší variantu. Jejich škoda! To, co jsme dnes viděli, bylo úžasný a za tu dřinu rozhodně stálo. Ostatně zatím jako každý den. Mike vytahuje knihu, abychom se mu zapsali, stejně jako všichni ostatní, co tu projeli. „Vy jste Češi? Tak z Česka tu ještě nikdo nebyl. To jste první!“, byl Mike spokojený. Porci jídla jsme několikrát zopakovali, pak urychleně sbalili a vydali se dál. Martin trochu zdržoval s naháněním wifi, ale nebyl čas. Mike byl trochu překvapený, že nezůstáváme, máme hodinu do setmění, cesta je špatná. Mnozí to mají odtud dolu na celý den.

Projíždíme další široké údolí, na jehož dně míjíme druhý osamělý ranč a potom strmě stoupáme na další hřeben. Někde v těchhle horách jsme projeli i nejvyšší bod celé trasy. Začíná se stmívat. Ještě za pološera sjíždíme nádherný přírodní sjezd po singlovce s úplně hladkým tvrdým vápencovým povrchem klikatící se v klopenkách sem a tam s krátkými houpáky nahoru, aby se to náhle zlomilo do prudkého sjezdu dolu. Výskáme radostí, hrajeme si a užíváme si to i s naloženými koly. Najednou euforie končí a vše se změní v brutální cestu pokrytou kameny. Navíc je špatně vidět, protože už je úplná tma. Snažím se jet, ale volné kameny velikosti kokosáků pod koly uskakují. Ve výjezdu kolo ustřelilo tak rychle, že se s velkou ránou ve vteřině ocitám na zemi. Já jsem OK a kontroluji kolo, co to odneslo a zda něco neprasklo. Něco je s přehazkou, řetěz nedrží v tahu na pastorkách. Takže teď tlačím víc, než bych si přál. Ani Martin se nevyhnul pádům. Odnesl to prasklý nosič a pár drobností. Cesta se nakonec zlepšuje, ale stejně je to nekonečné. Jedeme 2x pomaleji než ve dne a oči máme unavené a vykoukané.

Nad námi se zatím objevila úplně tmavá obloha posetá tisíci zářícími hvězdami. Díky tomu, že Baja je velice pustá a těch pár vesnic funguje většinou jen na generátory, které v noci vypínají, nikde žádné narušení světelným smogem. Je to taková krása, že bychom nejraději zabivakovali a užasle se ze spacáků dívali na oblohu. Mára ale čeká v městečku, a tak musíme dál. Přichází opět drsný úsek, který nelze na čelovky sjet, musíme z kola a další asi půl hodinové zdržení. Do městečka Vincente Guerrero musíme ještě 5 km z trasy. Přijíždíme tam po desáté večer úplně vycucaní. V nohách opravdu těžkých 125 km, z trasy odříznuto 120 km. Zastavujeme v první pouliční hospodě a dáváme si tacos a pivo. Kolem jedenácté nacházíme ubytování, kde čeká Mára. Vyprávíme mu nadšeně, co všechno jsme zažili a viděli i hrůzostrašnou 4hodinovou cestu za úplné tmy. Ani Mára, i když jel po silnici, to neměl bez dobrodružství. Dojel do městečka a díky tomu, že držáků na lahve na vodu mám na kole čím dál méně, jel mi shánět camelback. Tohle městečko leží na 490. km a je tady bikový obchůdek. Netušili jsme, že je poslední. Na další trase dlouhé ještě více jak 2 200 km jsme už nenarazili ani na jeden.

Při hledání obchodu se poptával na cestu. Dvě paní ho ubezpečili, že je hned za rohem na hlavní silnici a trochu Máru naštěstí zdržely povídáním. Když chtěl vyrazit za roh, projely právě po hlavním tahu dva velké ozbrojené pick upy upravené pro boj, kdy na korbě stojí 2-3 ozbrojení těžkooděnci v helmách, kuklách a černých brýlích. Jeden obsluhuje napevno zabudovaný těžký kulomet a ostatní mají samopaly. Tyhle strach nahánějící monstra vytlačily ze silnice jiné auto a ozvala se střelba právě v místech, kam Mára mířil.

Mexiko má problém stejně jako mnoho podobných států s drogovými kartely, a tak vláda poslední 3 roky nasadila do tohohle vnitřního boje proti nim kromě federální policie i armádu. Takže pokud se pohybujete po silnicích nebo městečkách, potkáváte podobně ozbrojená auta policie nebo armády neustále.

Ještě v noci znovu jíme ze zásob, které pro nás Mára nakoupil, ošetřujeme kola a Mára nám je obětavě promazává, po dlouhé době se zas myjeme, pereme a do postele uléháme až někdy kolem 2 ranní. I proto si dovolujeme spánek téměř až do osmi.

Den 6 – 7. 2. 2018

Ráno výjezd po osmé hodině. 5 km návrat na trasu a hned tady začíná singlovka mezi kaktusy. Nádhera a adrenalin, nesmíte o kaktus nikde štrejchnout, mají ostré bodliny s háčky a jsou z toho ošklivé rány. Asi po hodině se včerejší problém s přehazovačkou ještě znásobil. Teprve nyní si všímáme, že je ohnutý vypínací šroub. Vrátit se do městečka zkusit sehnat nový? Pravděpodobně by originál stejně neměli. Obchůdek byl prý sice fajn na mexické poměry, ale jinak primitivní. Sundáváme řetěz, přehazovačku a rovnáme šroub. Já jen doufám, že vydrží další cestu. Už tenhle není původní. Mechanik při nešetrné montáži šroub ohnul, a tak tam dal jiný, neoriginální evidentně s nižší pevnosti a nyní ještě zmenšenou rovnáním.

Během dne znovu míjíme highway MEX 1 a v městečku Lázaro Cárdenas doplňujeme v marketu zásoby na cestu, jíme u pouličního stánku a měníme Pesa. Tohle je snad jediné místo, kde nám vezmou Eura. Jinak celé Mexiko jede na amerických dolarech, se kterými můžete i normálně platit. Eura tady ale nikoho nezajímají a to ani banky ne! Navíc to je poslední místo na dalších 700 km, kde si můžete vyměnit nebo v bankomatu vytáhnout peníze z karty.

Dál jsou cesty hodně písčité a jedeme na nízkém tlaku v pneumatikách. Objevuje se vyschlé rozpraskané bláto, s Márou ho objíždíme, Martin jede přes něj. Ovšem byla to jen slupka na poměrně hlubokém a dosti řídkém bahništi a Martin se v něm celý i s kolem vyválel. S upřímným smíchem mu pomáháme ven. Očištění nahrubo a pokračujeme. Ovšem tvrdnoucí bláto na Martinovi i jeho kole dosahuje postupně pevnosti betonu. Dřív než mu všechno na kole přestalo fungovat a on stihl ztuhnout v pozici jedoucího cyklisty ho vysvobodilo nádherné písčité pobřeží Pacifiku. I s kolem vjel rovnou do oceánu, kde začal vše smývat z kola i ze sebe a vypral oblečení. Dál cesta vedla přímo po písčitém pobřeží, kde nás zastihl neuvěřitelný romantický západ slunce. Bylo to přesně načasované, ve chvíli kdy slunce úplně zapadlo, trasa odbočila do vnitrozemí. Padla tma a my máme díky nekontinuitě jízdy a všemu možnému zdržení jen 70 km. Navíc potřebujeme dojet co nejdál od pobřeží, abychom se ubránili té noční a ranní husté mlze. Za tmy postupně stoupáme, písek je béžový nebo šedý, pohlcuje světlo čelovek a nejsou vidět koleje a rýhy, takže se opět nevyhneme pádům. Urážím další držák na 1,5 L lahev na přední vidli, Martin najíždí na ostnatou kuličku kaktusu, která díky háčkům na konci nejde z gumy ven. Pomáhají až kleště a z pneumatiky prská mlíko. Teprve urychlovač vulkanizace zabere. Kluci chtějí pokračovat, neboť zas výrazně zaostáváme za denním limitem, o celkovém ani nemluvě. Já ale odmítám. Každá tahle noční jízda na tak špatných cestách má na naše kola i nás samotné devastující účinky a výrazně vyčerpává. Během chvíle díky pádům rozbijeme i to, co by jinak vydrželo celou cestu. Je potřeba vyrážet spíš ráno před rozedněním než to natahovat do noci. Nakonec zabivakováváme po 19. hodině mezi kaktusy na dnešním 90. km. Byl to lehký den, kdy jsme měli ukrojit něco z naší celkové ztráty, místo toho jsme se do ní propadli o dalších 15 km. Je večer a stále je teplo, proto proti jedovaté havěti stavím lehký stan. Je to úplně poprvé, kdy na takovéhle cestě používám stan. Při všech mých akcích a extrémních závodech kvůli váze a prostoru jsem vezl jen spacák nebo maximálně ještě bivakovací pytel. Musím ale uznat, že stan vám dává více pocit bezpečí a možnost aspoň malého úkrytu. Ze suchých klacků rozděláváme oheň a užíváme si nádherný večer s hvězdami nad hlavou. Únava je ale znát a zaléháme brzo.
 

 

Osamění

Den 7 – 8. 2. 2018

Ráno se budím až po rozednění po šesté hodině, to už jsme měli být dávno na cestě. Vstávám, budím kluky a popoháním je. Opět nám dnes bude chybět čas, důsledkem nejspíš bude další noční jízda. Jsme asi 15-20 km od pobřeží možná tak ve výšce 300 m. Naštěstí jsme z dosahu mlhy, kterou na pevninu žene vítr z oceánu a která se teď válí pod námi. Je teplo a vše máme suché. Teprve teď vidíme, jak to tu vypadá. Hnědá jílovitá pustina s nízkými kaktusy plazícími se po zemi. Kolem sedmé vyrážíme. Kamenité cesty se po chvíli ještě zhoršují. Ještěže jsem včera přesvědčil kluky k časnějšímu bivaku. Po těchhle technicky náročných cestách v horách je problém pohybu za plného světla, hodně volných kamenů a často musíme slézat z kola. V noci si tohle vůbec neumím představit. Martin v některém z kamenitých výjezdů padá. Má problém s vystupováním z pedálů. Přeci jen ty, co sehnal v Tecate, nejsou v nejlepší kondici. Utrhl na řídítkách páku zadní brzdy a vzadu sedlo. Společnými silami spravujeme a pokračujeme. Kluci ale během dne stále zpomalují, je na nich čím dál vice znát únava. Podcenili fyzickou přípravu. Je sedmý den, jsme teprve před čtvrtinou trasy a už máme den a půl ztrátu. A opět nevypadá, že bychom dnes byli schopni ujet aspoň denní limit. Celá trasa je náročnější, než jsme všichni čekali, někdy až brutální. Jsme i těžcí a máme moc věcí díky tomu, že jsme chtěli trasu dokumentovat. Navíc jako v každé skupině probíhá vzájemné zdržování. Každý má jiné tempo a hlavně z různých důvodů jinak zastavuje a tím zpomaluje i ty ostatní. Poslední 2 dny všichni tušíme, že se blíží chvíle, na které jsme se předběžně domluvili už v přípravách, ale všichni jsme doufali, že k tomu nedojde. Priorita je přejet Baju, a když bude potřeba, rozdělíme se. Zastavuji a čekám na kluky. Přijíždí Martin, chvíli po něm i Mára. Oznamuju jim záměr. Nejsou překvapeni, i oni věděli, že za téhle situace není jiné řešení. Naopak to vypadá, že se u nich dostavila úleva. Nebudou se muset už snažit o vyšší tempo, než jim vyhovuje. Loučíme se, při nejhorším se setkáme za 3 týdny na letišti na konci Baji. Nasedám, ukážeme si vztyčený palec „good luck“, mávneme na sebe a odjíždím. Kluci taky ještě popojedou, pak si sedají pod velký kaktus, aby si odpočinuli a Martin prohlásil: „To jsem rád, že mě sem Honza vzal, protože já bych sem nikdy nejel!“ a dali se do smíchu.

Kluci zůstali spolu a jsou v pohodě a já jsem v pohodě také. Nevadí mi jet sám, někdy možná spíš naopak. Má to své výhody, člověk poslouchá více své tělo a přizpůsobí se mu, má čas sám na sebe, na své myšlenky a více vnímá okolí.

Trasa je opravdu velmi náročná. Jel jsem před mnoha lety závod z Kanady do Mexika Skalistými horami a předpokládal jsem něco podobného. To byl ale omyl. Tady je to podstatně těžší. Cesty bývají velmi často kamenité, hluboký písek, a pokud jsou náhodou pevné, jsou na nich rolety a hlavně nahoru a dolu. Ale je to krása. Každý den je úplně jiný, scenérie se neustále mění, za každou zatáčkou, za každým horizontem. Jsou to stále pouště a prérie jak z westernovek, ale netušil jsem, kolik mohou mít podob a tváří. Kaktusy byly od počátku jen malé a nízké. Dnes se poprvé objevily ty vysoké mohutné tyčící se snad až k nebi.

Můj cíl je jasný, pokusit se ujet celou trasu Baja Divide a tomu musím i vše podřídit. To, jestli je to reálné se teprve uvidí. Uvědomuju si, že pohodová expedice, jak jsme si ji všichni představovali, se pro mě najednou mění v závod. Jediný efektivní čas je pouze ten, kdy jedu nebo spím. Ostatní je ztráta, takže to omezit na minimum.

Jízdní průměr za denního světla je +/- 10 km/h, což je málo. To, jak by šlo zrychlit je odlehčit. Jsem hodně těžký. Jen elektroniky včetně náhradních baterií a dobíječek váží přes 6 kilogramů. Každé kilo navíc je hodně znát v písku, kopcích a na špatných cestách. Jenže ty drahé přístroje nevyhodím a budu se s nimi tahat až do konce. Abych pak zjistil, že jsou stejně na vyhození.

Od teď bude potřeba maximálně využít právě denního světla, které je přibližně 12 hodin, od 6 do 6. Znamená to, že bez zastávek, kterým se ale nelze vyhnout, bych byl schopný ujet asi 120 km. Od teď tedy při doplňování jídla a pití žádné velké zdržovačky. Během dne jíst pokud možno na kole za jízdy. Natáčení a focení omezit, tím nebude i potřeba tak často dobíjet. Zprávy psát jen občas podle možností a nejlépe po setmění a nekrátit tak ideální dobu pro jízdu. Za šera a v noci klesá jízdní průměr na polovinu a 2x více to vyčerpává. Navíc hrozí pády, zranění nebo poškození kola. Takže tohle pokud možno omezit. Bude to hodně o osobní disciplíně.

Pohybuju se po horské plošině a vzdaluju se od kluků. Neustále přibývají vzrostlé kaktusy různých druhů, některé úzké a vysoké, některé tlusté, jiné hodně rozvětvené. Občas to vypadá, jako když jedu v řídkém kaktusovém lese. Celé je to písčitá oblast a vlnící se krajina. I cesta je poměrně sjízdná bez výrazných stoupání až na občasný sypký písek. Pozdě odpoledne přijíždím opět k silnici MEX 1, kde stojí malinký kamenný primitivní roadhouse. Od včerejška první civilizace. Jediná možnost doplnění pití a najedení se na vzdálenost 200 km. Jídlo, co mám v bagáži, šetřím na další cestu, proto se rozhoduju pro regulérní hodně pozdní oběd. Obsluhu tvořila ušmudlané máma s dcerou u jednoduché umaštěné desky se sporákem, což představovalo kuchyň, která byla v podstatě součástí lokálu. Neumím španělsky, takže ani netuším, co nabízí k jídlu. Snažím se jim marně anglicky vysvětlit, ať mi dají najíst cokoli, že je mi to jedno. Oni ale zas neumí ani slovo anglicky. V lokále sedí 3 hosté. Jsem pro ně zpestření a chtěj si se mnou povídat. Dva místňáci, co vypadají jako bezdomáči, z nichž jeden mi vysvětluje, že tady někde vlastní důl na nějaký místní nerost. Naštěstí konstruktivně zasahuje ten třetí, malý Mexičan, řidič kamionu, co stojí venku, a lámanou angličtinou mi radí, ať si dám k jídlu to, co má on, že je to docela dobrý. Nevím, co má on, a tak ho prosím, ať mi to objedná taky. Obsluha by mi stejně nerozuměla. Mezi tím doplňuju u venkovního stolečku vodu a Pepsinu do camel vaku a lahví. Holky mají sice vybavení primitivní, ale fungují rychle. Jídlo je hotové během chvilky. Rychle ho spořádám a balím se k odjezdu. Odjíždí i řidič kamionu a ještě na mě mávne. Provoz na Mex 1 je minimální, za ¾ hodiny, co jsem tu, projely jen dvě auta. Už jsem na kole a v tu chvíli se vyřítí z kaktusových pustin kluci, úplně vyšťavení bez vody a šťastni, že jsou zachráněni. Ještě se domlouváme, že pokud pojedou déle po setmění, že na mě narazí a ještě společně přebivakujeme. Že já chci jet maximálně do tmy.

Jedu po setmění asi ½ hodiny, dokud byla cesta bezpečná a asi v 18:30 tábořím. Splnil jsem denní limit 105 km. Jsem šťastný, že mi aspoň nenarostl kilometrový dluh. Kluci během večera nedorazili.

Den 8 – 9. 2. 2018

Ještě za tmy se budím, během balení do sebe dostávám nějaké jídlo. V 6:13 za šera vyjíždím. Baja mě za to odměňuje nádherným východem slunce, jehož sytě oranžové paprsky obtékají siluety vysokých kaktusů. Během dopoledne kaktusy ustupují, projíždím po vyschlé a úplně rozpraskané planině, občas jako bych se pohyboval po africké savaně, pak se vrací kamenitá cesta, potom písčitá a bouldrová oblast s vysokými kaktusy. Krajina jak westernovek. Je to poušť, ale rostliny jsou ještě zelené a svěží díky brzkému ročnímu období. A kam dohlédnete nikde nikdo. Přesto i v těchhle nehostinných pustinách někde žijí lidé. Na jedné trochu větší skále se tyčil křížek a ze strany přilepená bíle omítnutá dřevěná „kůlnička“. Dveře sotva držely v pantech. Pro místní je tohle místo velké důležitosti. Uvnitř primitivní oltářík s Ježíšem Kristem. Mexičané jsou po španělské kolonizaci z největší části katolíci. Odpoledne trasa kříží opět silnici Mex 1, nemůžu ale jen tak jednoduše pokračovat. Musím se vydat 10 km po silnici na jih do osady Catavini doplnit jídlo a pití. Jsem na suchu a odtud je opět přes 200 km z velké části po pustém a drsném pacifickém pobřeží k dalšímu možnému zdroji jídla a pití. Podle informací z itineráře to může trvat až 3 dny. Přijíždím na místo, okolo silnice jen ruiny domů. Vypadá to na město duchů. Pak ale uvidím na krajnici sudy s benzínem a přpevněnou ruční pumpou jako záchrana pro řidiče, kteří špatně odhadli vzdálenost k dalšímu možnému dočepování paliva. Nikde nikoho sice nevidím, ale někdo tu přeci musí žít. Přehoupnu se přes horizont a objevilo pár domků, obchůdek a funkční kamenná primitivní restaurace. A tam sedí kluci a mávají na mě. Myslel jsem, že pokračují po trailu za mnou. Netušil jsem, že včera už při první příležitosti zůstali na silnici.

Objednávám si jídlo, zapojuju přístroje do dobíječek, vytahuji spacák, aby proschl na slunci, a spěchám do obchůdku pro sýry, šunku nebo salámy, tortily, sušenky, kondenzované mléko, tomatový džus, který obsahuje i hodně solí a víc jak 10 litrů Pepsi Coly. Vlastně jedu jen na ni. Má v sobě hodně cukru, což je potřebná energie a nedráždí žaludek. Ionťáky v tomhle množství konzumovat nejde.

Vracím se, kluci stále žhaví internet a fb. Já do sebe cpu dvojtou porci něčeho, co nevím co je. Je to ale dobré. A vyhladovělé tělo ani moc neřeší, co mu dám. Mezitím vybublávám colu, kluci mi pomáhají, dolévají do flašek a camel backu, mažou kolo a povídají. Zvou, ať si s nimi dám ještě kafe. Odmítám, není čas a navíc si za celou cestu nedám ani jediné. Kafe dehydruje a odčerpává tělu vodu. Při téhle celodenní zátěži a teplotách i kolem 45°C ale tělo potřebuje každou kapku. Dojím, balím a odjíždím. Zdržení i přes veškerou snahu 2 hodiny. Kluci mávají. Je jasné, že oni se na trail už jen tak nevydají a zvolí páteřní „highway“ MEX 1 směr jih.

Kolo je přeložené, i po asfaltu se s ním nejede snadno. Tekutin mám 12 L a potravin minimálně 3 kg. Jen tyhle 2 položky činí nejméně 15 kg, téměř o celou tuhle váhu jsem těžší, než když jsem přijížděl. Celé jsou to jednoduché počty, čím máte vyšší základní váhu, tím jste pomalejší, tím děle strávíte mezi místy možného doplnění a tím více musíte vést potravy a tekutin a tím se zpomalíte ještě víc. Nebo opačně, každé kilo základní váhy dolů znamená ušetření dalších kilogramů na tekutinách a pití a tím i sil.

10 kiláků po asfaltu zpět na křížení trasy. Podle mapy odtud vede k pobřeží lokální rybářská silnička převážně klesající. Podle mapy to vypadá optimisticky. Na mapu v tomhle ohledu nejde vůbec spoléhat. „Silnice“ je cesta pro offroady s hlubokým pískem, kde je pohyb na kole těžkém 40 kg i na podhuštěných gumách téměř nemožný. Stmívá se, povrch cesty se lepší, ale vede nahoru dolu. Jedu asi půl hodiny na čelovku a v 18:30 mimo cestu stavím stan. Nechci sjet až k pobřeží, začínám cítit výraznou vlhkost i když jsem ještě poměrně vysoko a ne úplně blízko oceánu. Dnes mám 120 km. 20 km ale pro jídlo a zpět, takže z trasy odříznuta jen stovka. Dluh narostl o 5 km. Je to boj o získání každého kilometru k dobru. Ale baví mě to, trasa, příroda, volnost, improvizace, dobrodružství a vlastně i ten závod s časem.

Den 9 – 10. 2. 2018

Kolem páté se budím. Je dost chladno a vše mokré od mlhy, která od moře dostoupila až sem. V 5:50 vyjíždím. Poměrně rychle sklesám k Tichému oceánu. Téměř všechny rostliny zmizely. Opět divoké pacifické pobřeží tady připomíná měsíční krajinu. Přesto tu žijí lidé. První, na co jsem narazil, byla velice nuzná rybářská osada San José del Faro. V Mexiku se snad všechno jmenuje San Jose. Hned na mě vztekle doráží několik místních psů. Místní tady přežívají v rozpadlých karavanech natahaných nejspíš někde z Ameriky nebo ve slátaných chatrčích. Na břehu jednoduché bárky, na kterých loví ryby. Projíždím kolem skupinky tmavých Mexičanů. Zdravím je. Neodpovídají, jen si mě změřili nepřátelským pohledem. Američané jsou od první chvíle přátelští a chtějí si s vámi povídat. Mexičané si drží odstup. Pokud je ale oslovíte anebo o něco požádáte, jsou většinou milí a pohostinní. Tady jsem to ale raději nezkoušel. Tohle je zatím třetí a nejdelší sekce po pobřeží Tichého oceánu. Cesta stoupá strmými výjezdy přes útesy a zas padá dolů. Náročné a pomalé. Je tady drsná oblast Seven Sisters známá mezi surfaři. Neviděl jsem ale vůbec nikoho. Pouze občas vrak auta vedle cesty nebo ruiny rozpadlých chatrčí bez života. Odpoledne mě cesta vede k moři kolem útesu, za nímž se zčista jasna přede mnou objevilo malinké kamenné nádherné stavení a před ním člověk v houpacím křesle. Zastavuju, zdravím a podáváme si ruku. Mike je Američan, v létě pracuje tam a půl roku v zimě pak tráví tady. Ukazuje mi staveníčko vevnitř. Postel s moskytiérou, malý krbík, příjemná hudba, dokonce i primitivní sprška s toaletou. Kolem upravená zahrádka. Vše milé a propracované do nejmenšího detailu. Dole rybářská loďka. Dýchala z toho tady pohoda. Chválím mu to. Mike přikyvuje, jo, jo, je to tu fajn. Já jsem ale tady „přivázaný“ na jedno místo. Ty sice nemáš nic, ale díky tomu jsi volný. Pohybuješ se, kam chceš. Každé má svoje. Má pravdu, já bych tu asi dlouho nevydržel. Loučíme se. Mike ještě volá, že včera touhle dobou přede mnou tady projel na kole nějaký Francouz. To, že jede někdo přede mnou, vím již několik dní. Je to výhoda. Často vypínám GPS-ku a jedu podle jeho stop, šetřím tím baterie, kterých mám omezeně. Zapínám přístroj občas jen kvůli kontrole nebo ve složitějších pasážích. Při takovýchhle závodech nebo přejezdech se z člověka stává částečně stopař a snaží se vyčíst ze stop a přírody kolem sebe co nejvíc.

Přijíždím k opět pustému místu zvanému El Cardon, vypadá to jako oáza v Opět se scenérie mění, jedu po absolutně rovném a pevném tmavě hnědém povrchu. Vypadá to jak mrtvá krajina, žádné rostliny. Občas sem zasáhne oceán, vyhladí jílovitý povrch a vytvoří velké laguny, které pak vyschnou a sůl způsobí, že tu nic neroste. Cesta se stočí kolem útesu od pobřeží a jak mávnutím proutku opět úplně jiné kulisy. Objevuje se písečná poušť. Tady potkávám americký teréňák s dvěma mladýma volnostylařskými surfaři ze Států. Zastavují a ptají se, jestli jsem OK, jestli mám dost vody a něco nepotřebuju, že tohle je drsná oblast. Ubezpečuju je, že vše je v pořádku. Se zdviženým palcem a pozdravem „Good Luck“ odjíždí. Uvědomuju si. Že ani s kluky, ani co jedu sám jsem kromě začátku pořádně na trase nepotkal se nikoho pohybovat, je devátý den a tohle jsou snad první lidé. Zůstat někde viset by mohl znamenat velký problém.

poušti. Malý hájek palem, u něj rozvaliny kamenného mexického stavení a vzadu hřbitov aut včetně několika karavanů. Měl by tady žít jediný obyvatel, charismatický Amík Raul, který přejel ve svých osmdesáti Ameriku na Harleyi Davidsonu až sem a tady zůstal. Nikde ale žádný pohyb, možná žije v některém z těch karavanů. Podle informací je tu někde i jediná studna se sladkou vodou na celou tuhle dlouhou sekci.

Tohle místo leží v podstatě v třetině trasy na 899.km, bylo by fajn tady zůstat a poznat poustevníka Raula a jeho životní příběh. Začíná se ale stmívat a já honím čas, nehledám ho a pokračuju dál. Cesty jsou poměrně v pohodě, a tak si dovolím jet na čelovku za tmy 1,5 hodiny. V noci mi přeběhla přes cestu puma. Tohle zvíře je vzácné potkat. Přesto mi to potěšení úplně nezpůsobilo. Do rybářské vesničky Santa Rosalilita o 200 obyvatelích přijíždím v 19:30, okna příbytků sice svítí a i když je sem regulérně zavedený elektrický proud, venku na ulici tma a nikde nikdo. Trochu tu kroužím, než potkávám nějakého místňáka. Vysvětluje mi, kde je obchod, tam najdu i ubytování v jednom ze čtyř pokojů. Dokoupil jsem zásoby a buritos na večeři. Dobíjím přístroje, vytahuju stan, spacák a vše mokré z předešlé noci, peru oblečení, píšu zprávu. Do postele se dostávám až dost po půlnoci. Dnes 155 km. Z dluhu odkrojeno 50 kiláků hlavně díky lepším podmínkám v druhé polovině dne. Jsem spokojený.

Den 10 – 11. 2. 2018

Vstávám tentokrát až v šest. Mlha sice není, vysoká vlhkost ale ano. Nic neuschlo. Snažím se to bez výsledku dosušit. Nakonec si na sebe beru mokry dres i kalhoty a vyjíždím až v 8:40. Rybářská vesnička Santa Rosalilita je nyní jen o málo míň ospalá než včera večer. Nějaký pohyb tu ale je. Od obchůdku zrovna odjíždí mladý kanadský surfařský pár v prastaré vyšisované hnědé obytné dodávce Dodge. Kolem loděk na pobřeží je trochu živo. Místní lidé tu pracují tvrdě, žijí z klasického rybolovu, z šalvěje a humrů. Ale jinak si užívají poklidného života stranou od jakéhokoli spěchu.

Trasa vede písčitými a kamenitými stezkami od pobřeží do vnitrozemí. Dopoledne přejíždím ve vesničce Rosarito opět hwy MEX 1. Další místo k doplnění je sto kiláků odtud, tak se nijak zvlášť nezabývám zvětšením zásob, v  jediné místní malé restauraci u silnice si ale dávám regulérní jídlo. Je to sice ztráta času, občas se ale potřebuju pořádně najíst.

Překřížením silnice se zas úplně změnila scenérie. Nyní jedu přes vnitrozemí nádhernými kaňony a připadám si jak v třetihorách obklopený sopkami a stolovými horami. Je to nejodlišnější část na trase. Uprostřed tohohle „pravěku“ se nachází ruiny chrámu a zbytky španělské mise Misión San Francisco de Borja založené 1762. Roku 1818 odtud ze San Borji obyvatelstvo zmizelo a po osadě není ani památky kromě části kostela kostela a bývalé plazy. Dnes tu žije jen jedna rodina starající se o zbytky chrámu a to pouze z darů projíždějících lidí. Kousek odtud jsou horké prameny a jeskynní malby. U chrámu jsem dohnal Francouze Grega, o kterém vím od včera od Mika. Vypráví, jak po trailu putuje už od loňska. V jedné z vesnic zastavil na několik týdnů, aby se naučil španělsky, pak odletěl na měsíc do Francie chvíli pracovat, „prý jen jako fun“, a teď je pár dnů zase zpátky na trase. Když zjistil, kolik jsem toho včera ujel, kroutil hlavou, že on to má tak na 3 dny. Chvíli povídáme i s domorodcem, pečujícím o tohle místo. Greg pak vyráží dál, že až půjde bivakovat, nechá kolo někde u cesty, abych to nepřejel. Já jdu prolézt chrám. Velká část z něj je dobrém stavu. Mexická rodina tu odvádí perfektní práci.

Grega jsem dohnal, když už hledal místo pro bivak. Omlouvám se, že pro mě je příliš brzo, že budu muset ještě pokračovat. Trochu zesmutněl. Na rozdíl ode mě neřeší čas. Závidím mu. Dnes ujel snad jen něco kolem 37 km. Vyhoupnu se do nízkého pasu tohohle „třetihorního“ pohoří na východní straně polostrova a začnu se spouštět dlouhým sjezdem ke Cortézovu moři. V těchhle místech je poloostrov úzký asi 100 km a dá se přejet přes náhorní plošiny Mesa La Zacatera a vnitrozemské pohoří Sierra de Borja během jediného dne. Ještě před pobřežím míjím malé osamělé hezké stavení s dřevěnými prvky a s krytou teráskou. Mám v nohách sice jen 100 km, je teprve 18 hodin a cesta je perfektní, nebe se ale snad poprvé zlověstně zatáhlo, proto volím jistotu spaní pod přístřeškem a na trámech suším věci mokré ještě z rána. Navíc na terase je kohoutek, ze kterého teče voda, takže proběhla i hygiena. Luxus už druhý den po sobě.

Den 11 – 12. 2. 2018

Vstávám v 5, vyjíždím v 6. Je zataženo a vypadá to na déšť. Po chvíli najíždím na asfalt a po pár mílích dosahuju poprvé východního pobřeží poloostrova a Cortézova moře. Je úplně jiné. Západní pacifické pobřeží je surové, drsné a fučí od moře ledový vítr přinášející vysokou vlhkost. Těšil jsem se tedy na to východní. A na první pohled bylo přívětivější, klidné a teplé. Posnídal jsem v Bahía de los Ángeles v malé příjemné restauraci ve fajn společnosti 2 amerických chlapíků, co tu přebývají a užívají si důchod. Je to malinké městečko bez jakéhokoli servisu, není tu banka, není tady žádný bikový obchod, což vlastně není nikde na trase, ale nedostanete se odtud ani žádným autobusem nebo jinou dopravou, naštěstí je tu ale obchod s potravinami. Naložil jsem zásoby na dalších 220 km pustin, což by mohlo v krajním případě trvat až 3 dny, a vyrazil. Počasí se vybralo a je opět nádherně. Hned za Bahíou se do mě opřel silný protivítr. Moje rychlost byla nyní nižší než v horách a pohybovala se mezi 7 a 10 km/h. Po několika hodinovém boji se naštěstí trasa odklonila od pobřeží a silný vítr i dlouhatánské rovné nekonečné úseky vystřídaly opět kopce. Východního moře jsem se ten den dotkl ještě jednou na neskutečně romantické bílé pláži v zátoce San Rafael, kde žije jediný obyvatel Pancho. Za úplatu jsem si u něj vychutnal pivo příznačného názvu Pacifico.

Tma mě zastihla opět v kopcích. Táhlá stoupání a na pomalých cestách hodně písku. Jedu na čelovku na nejnižší intenzitu, abych šetřil baterie, a svítim těsně před sebe. Najednou se přede mnou zjevilo obrovské zvíře. Naštěstí to byla jen kráva vyděšená podstatně víc než já. Je to běžné, že stáda krav se potulují po pouštích daleko od svých rančů. Co žerou, mi ale není jasné. Snad kaktusy? Vzhledem k tomu, že téměř vždy zastavuju na bivak až za tmy a za tmy opět vyrážím, ani nevím, jak místa mých noclehů vypadají. Tady je poušť nerovná a kamenitá. Nacházím ale rovné písčité dno vyschlého potoka a stavím stan. Místo na mě ale působilo energií, což nebývá vždy. Pak mě ale náš hostitel Petr ze San Diega vysvětlil, že přespávat ve vyschlých korytech a řečištích není vždy bezpečné. Mohou tady nastat tzv. bleskové záplavy. Země je tak vyschlá, že dělá na povrchu krustu, která nesaje. Z nebe spadne velké množství vody třeba někde úplně jinde a člověk to nemusí ani tušit. Hlavně v horách vše steče do stejných koryt a těmi pak jde výrazná záplavová vlna a spláchne všechno bez varování.

Den 12 – 13. 2. 2018

Dnešek opět klasika posledních dní, vítr a rolety nebo hluboký písek. Na ten funguje stejná technika jako na sníh, takže den trávím vypouštěním kol nebo dofukováním. Dnes příroda připomíná prérie jako z westernovek. Prašné cesty, písek, bouldry, kaktusy. Přesně v poledne mám v nohách 70 km a přijíždím do vesničky s názvem El Arco. Je to pár baráčků připomínající město duchů. Jen vraky aut a ruiny domů. Nikde žádný pohyb kromě větru nesoucího pouštní prach. Projíždím asi třikrát sem tam. Podle informací by tu měl být chudinký krámek s omezenou možností doplnění jídla a vody. Nikde nic. Navíc ani nevím, kterou cestou dál. Až najednou se objevuje Mexičan a mává, ať jedu k němu. Sám od sebe přináší Colu a sušenky. Zaplatit to nechce, je rád, že jsem se u něj zastavil. Já vyndávám něco ze svých zásob a poobědvám v jeho přátelské společnosti. Dřív v okolí těžili měď a vesnice fungovala. Bývala tu i škola, i ta je polorozpadlá. Zásob nerostů je prý stále dost, ale nyní se tu už netěží nic a obyvatelé utekli. Nyní tady žije posledních 5 obyvatel a vše je na spadnutí. Dává mi rady na cestu a přidává banán a jablko. Podle itineráře by odtud měly mým směrem vést 2 cesty, jedna pohodovější a jedna horší. Mexičan Roman ale kroutí hlavou, žije tu už mnoho let, ale ví jen o jedné a ta není vůbec snadná. Tudy El Arcem někde prochází i hranice mezi Baja California a Baja California Sur (jih). Dostávám se tedy do jižní části poloostrova. Přesto ještě nejsem v půlce cesty. To se snad podaří už zítra.

Opět se dál potýkám s hlubokým pískem. Je div, že to kolo ještě vůbec funguje. Stále jen prach a písek, žádná údržba. Na zvucích, které vyluzuje, to je taky patřičně znát. Snad se nerozpadne! Cesta přes Baju je taková opačná Aljaška. Fungování v písku a prachu je vlastně stejné jako na sněhu. Širší kola a volení správného tlaku. V čem to je opačné, je teplota. Tam vás trápí velká zima, tady velké vedro. Fungování ve sněhu je vlastně velice čisté cestování, nikde žádná špína, vše máte pořád perfektně čisté. Tady naopak jste zaprášení vlastně stále. Vy, kolo, bagáž a vlastně i většina věcí, co vezete. Díky prachu vám na brašnách přestanou fungovat zipy a zadřou se. Když je něčím promáznete, nachytají na sebe ještě víc prachu a zadřou se rychle znova. Proto mám díky nefungujícím zipům již některé brašny stále otevřené a jezdec v poloze tak, aby mi nevypadávali věci, a práší se na všechno. To je také důvod pomalé smrti zrcadlovky i kamery. GoPro, které by mělo být vodotěsné, a prach by neměl tedy vadit, nefunguje už nyní. Mám ho připevněné na řídítkách a nevydrželo ty neustálé nárazy a vibrace.

Mám dnes v nohách asi 120 km a poprvé přijíždím za světla na místo plánovaného noclehu do pouštního vnitrozemského městečka Vizcaino s množstvím pouličních stánků s jídlem. Dávám si někde na rohu s Mexičanama tacos a buritos. Nakupuji nové zásoby v marketu a nacházím levný motel. Snažím se zase trochu zkulturnit a po několika dnech vyprat oblečení. A zítra zas zpátky do poušti.

Den 13 – 14. 2. 2018

Ráno lehce prší, proto váhám s odjezdem. Cesty jsou zpočátku jílovité a mohly by působit problémy. Déšť nakonec ustává, i když nebe zůstává zatažené. Vyjíždím a je to v pohodě, hnědá hlína naštěstí nestihla nasáknout. Dnes plánuju volnější den a pojedu jen 106 km do dalšího městečka San Ignacio, kde doplním zásoby na další dlouhý přejezd. Jako bych se ale nepoučil, že se nesmím uchylovat k nějakým představám. Nastal zatím můj nejhorší den. Během chvíle se objevil hluboký písek a jet se moc nedalo. Vypouštěl a nafukoval jsem gumy snad stokrát. Nic moc nepomáhalo. Tlačit zabořené těžké kolo v písku, kdy jsem se sám do něj nořil nohama nad kotníky, taky moc nešlo. Písku mám plný boty, ponožky, kalhoty, dres, oči i pusu. A hlavně plný zuby! Zkouším cestičku vedle vyšlapanou od krav. Jenže gumy mám ihned plné bodlin od kaktusu a prská z nich „mlíko“. Tahám ostny kleštěmi a někde jsou díry tak velké, že do nich musím vpíchnout urychlovač vulkanizace, aby mlíko zafungovalo. Stále jsem se modlil, ať už ten písek skončí. Dočkal jsem se po 80 km. Skončil písek a začaly ostré a špičaté kameny velikosti kokosových ořechů a zakusovaly se hluboko do podhuštěných gum. Některé se zarazily až o ráfek. Bojím se, že gumy roztrhám, proto dofukuji. Je vůbec neuvěřitelné, co tyhle WTBíčka všechno na trase vydržely a stále perfektně fungují. Na dofouknutých gumách zas ale nešlo jet, neboť po šutrech poskakovali, kameny se pod nimi zvrkávali a nebyla nad kolem žádná kontrola. Tlačit taky nešlo, to zas kvrdlali nohy mezi ostrými balvany, které mě bouchali přes kotníky, a hrozilo i podvrknutí. Modlil jsem se, ať se radši vrátí písek. Po 20 km se opravdu zas vrátil a ještě horší jak před tím. Přestávám se modlit a začínám klít. Nahlas a sprostě! Přineslo to efekt, hluboký písek se začal střídat s velkými kameny každých 200 metrů. To už vůbec nešlo vychytat tlak v gumách. Posledních 5 km mi trvalo 1,5 hodiny. Celých 106 km v nekonečné rovině pak přes 12 hodin a hodně usilovných. Dnes průměr 10 km / h by byla rychlost z říše snů. Do San Ignacia přijíždím za tmy na dně fyzicky i psychicky.

Tahle část trasy mi vůbec nedávala smysl. Celý Baja trail je velice těžký až brutální, ale nemáte jinou možnost se jinak do těch míst dostat. A navíc je to vyvážené tou úžasnou přírodou kolem vás, která se mění za každým horizontem, za každou zatáčkou a nalévá vám zpátky sílu do žil. Tady jsem byl celý den utopený v rovině, kde nebylo nic vidět, jen stále stejné nudné keříky a rovná písčitá hluboká cesta mizící v dálce na horizontu, kam se nedostanete ani za několik hodin. Jen v jednom místě se trasa jakoby záměrně vyhoupla na malinkou vyvýšeninku právě ve chvíli, kdy na cyclocomputeru skočila přesně polovina trasy. Výhled po okolní krajině vždy potěší. Tady to je ale spíše síly ubírající. Za sebou spatřuji jen úplně rovnou linku cesty mizící v nekonečné rovině. Víc deprimující ale je, že to samé vidím před sebou.

Přimlouval bych se, aby se tady trasa přesunula na silnici, která vede paralelně s pouštní cestou. Na silnici není žádný velký provoz a cestovatel o nic nepřijde. Tady se stavitel evidentně držel hesla: „Je to sice dál, za to horší cesta!“

Opět večeře u stánku a doplnění potravin v marketu. Ještěže Mexičani žijí poměrně dlouho do noci a nezavírají se setměním. Poté přespání na zahradě u jednoho bikového fandy.

Den 14 – 15. 2. 2018

Ráno mi San Ignacio vrací chuť. Je to vlastně oáza v poušti a nádherné městečko asi s 600 obyvateli postavené španělskými misionáři. A opravdu, dobře udržovaný kostel v přední části krásného kamenného náměstí ve vás budí pocit, že stojíte na nějaké plaze přímo ve Španělsku. Tohle místo by si zasloužilo pobýt tu aspoň den. Beze spěchu objíždím náměstí a užívám si poklidné atmosféry. Někde ze zahrádky kavárničky na mě mává dvojice ve středních letech, ať se k nim připojím na snídani, že tu chutně vaří. Já už ale pojedl, v rámci úspory času do sebe soukám jídlo vždy ráno při balení. Nicméně se s nimi dávám do řeči. On je Kanaďan, ona Irka a cestují spolu kolem Baji na lodi. Někde vždy na zajímavých místech zakotví, prohlídnou si pevninu, doplní zásoby a zas popojedou. Jsou na cestě už dlouho a neví, jak dlouho ještě budou, neřeší to. Oba byli moc fajn a opět bych s nimi strávil podstatně více času, ale je už po osmé hodině a musím dál. Odjezd z měsrečka jsem měl původně plánovaný o šesté.

Včera ráno se tady napojili na trasu i kluci Martin s Márou. Odtud to šlo k mému překvapení 47 km po místní asfaltce. Tomu nevěřím a stále kontroluju GPSku, jestli jsem na trase. Jakoby mi stavitel trasy chtěl vynahradit ten včerejší devastující den. Na silničce dojíždím důchodce Mika odněkud z Arizony. Na trasu vyrazil už před několika měsíci, ale spadl a měl úraz. Proto odletěl domů, vyléčil se a teď je teprve druhý den zase zpátky na trase.

Asfaltka skončila a změnila se v tvrdou a cestu po dně vyschlých lagun. Mají vodu jen v době záplav, teď je to vlastně poušť, jak má být, nikde žádný keřík, nikde žádná rostlinka, jen nekonečná pustá většinou hnědá rovina. Dostávám se až k velkému zálivu Pacifiku, kam zrovna teď v únoru připlouvají velryby z Aljašky se rozmnožovat a rodit. Projíždím kolem rybářského campu, odkud je slyšet kytara a prvotřídní zpěv nějakého světového hitu. Zatáčím tam a mladý Mexičan říkající si O‘Neil tam skvěle hraje na kytaru a zpívá, zatímco jeho kolegové perou a věší prádlo na slunce. Chválím ho, a tak přidává další písničku. Všichni to tu mají jen jako sezónní práci. Camp funguje i veřejně a lidé často vyplouvají s rybáři do zálivu pozorovat velryby. Vzhledem k tomu, že jsem na trase kromě úplného počátku nenarazil na žádný bikeshop, a řetěz musím v prachu mazat i několikrát denně, ptám se na nějaký olej, který mi už skoro došel. Poskytl mi motorový, co používají do rybářských člunů. Mažu kolo a plním si i olejničku. Žádám je také o nějaký rezervní šroubek, který bych mohl případně použít místo toho rovnaného v přehazovačce. Přinášejí krabici haraburdí, kde jsem naštěstí 2 vhodné našel.

Pokračuji po vyschlých lagunách dokonce s větrem v zádech. Cesta tvrdá a hladká jak asfalt a moje rychlost dosahuje i 30km / h. Trasa se tu různě dělí a zas spojuje. Tady GPS pomůže jen v určení směru. Ty cesty jsou každý rok po záplavách projeté jinudy, a proto tu platí jednoduché pravidlo, použít vždy tu nejvíce ujetou. Některé mohou být totiž ještě podmáčené a začnete se tam bořit. Po poledni přijíždím do poměrně živé rybářské vesničky El Datil. Můžete si tu koupit čerstvě nachytané ryby přímo od rybářů, maj tu i obchůdek, kde doplňuju Pepsi Colu i jídlo. Majitel obchůdku mi nabízí, že mi uvaří i oběd. Potkávám tu i mladý mexický pár, oba dva studenti, též projíždějící Baju na kole, dokonce s pejskem na přívěsném vozíku. Nijak se neženou a jejich denní dávka je třeba jen 30 km. Jak ale s přívěsem projedou některé části, moc nechápu. Studentík mi pomáhá se domluvit s majitelem obchodu. Překládá mu, co říkám anglicky. Na mě ale zpátky mluví španělsky. Nerozumím proč, když umí anglicky. Prý se mám učit španělsky, když jsem v Mexiku, tak na mě nebude mluvit anglicky. Takže jsme si ve finále moc nepokecali. Mezitím přijíždí americký důchodce Mike, takže skvělý oběd probíhá s Mikem a mladými Mexičany v cestovatelském duchu.

Když opouštím El Datil, z moře se vracejí některé rybářské bárky nebo už vykládají úlovek. Kolem každé z nich krouží snad stovky ptáků čekajících, zda na ně taky něco zbyde. Za vesničkou se trasa pomalu stáčí do vnitrozemí a tvrdá cesta s perfektním povrchem z vyschlých lagun se už mění na klasickou pouštní, občas písek, občas rolety. Trasa vede přes vnitrozemí poloostrova opět od jednoho pobřeží k druhému do městečka Mulege, kam plánuji dojet zítra večer. Vzhledem ke slušné pouštní cestě si dovolím jet asi hodinu za tmy do 19:00. Ujeto 155 km. Dnes limit překročen o 50 km. Ve světle čelovky nacházím opět písčitou část vhodnou pro příjemné přespání.

Den 15 – 16. 2. 2018

Ráno se pouštím hlubokým skalnatým mírně stoupajícím kaňonem podél velkého vyschlého řečiště dál do vnitrozemí. Podle šipky na GPS-ce křižuji řečiště sem a tam, občas jedu přímo v něm. Vedla tudy primitivní cesta, která ale byla totálně zničena dramatickými záplavami v letech 2013-2015. V kaňonu dlouhém téměř sto kilometrů žije jen pár rodin, proto se stát ani nesnaží cestu nějak obnovit. Takže průjezd je tu hodně na přírodno. Dřu se v písku, po velkých kamenech, podhušťuju kola a vychytávám tlak. Dnes jsou širší 4,5 cm ráfky a 3“ gumy opět nutnost, jinak by to nešlo vůbec projet. Rychlostní průměr je opět výrazně pod 10km/h. Občas se na dně objeví voda, kterou musím přebrodit. V období dešťů se jí tu ale valí neuvěřitelné množství a hladina dosahuje až 12 m. Je to úplně jiné než včera a než všechno doposavad a je to zase nádhera. Občasnou absenci cesty a tu dřinu ve vedru mi plně vynahrazuje překrásná scenérie kaňonu.

Dopoledne mě dojíždějí na krosových motorkách kluk s holkou z Colorada. Kecáme spolu asi ½ hoďky. Informují mě, že pár hodin přede mnou jedou taky nějací 2 naložení cyklisti. Podle popisu to jsou kluci. Počítám, že během odpoledne bych je mohl mít.

Na 35. km nastává ale komplikace, praská vypínací šroub přehazovačky, který jsem už několikrát rovnal. Bez něj se moc v tomhle terénu jet nedá. Bál jsem se, že to může přijít a naštěstí jsem ho úplně náhodou včera sehnal v rybářském campu. Sundání a částečné rozebrání přehazky, zkracování a zapilovávání náhradního šroubu v těchhle písečných podmínkách s minimem primitivního nářadí mi vzalo 1,5 hodiny. A nejen to, na přímém slunci jsem se přehříval a vypil dost tekutin, takže je jasné, že mi nejspíš nevystačí na celý den. Každá nepředvídaná událost za těchhle okolností vám může pohodové cestování obrátit ve vážný problém.

Je ale opraveno a jsem rád, že kolo funguje. Bohužel jen 13 km a pak praskl i ten nový. Šroubek, o kterém nemá většina lidí ani ponětí, ale bez kterého to nejede, mi tady působí starosti. Jsem uprostřed pustého kaňonu 60 km od nejbližšího místa. Řetěz není vypnutý a převodník ho nabaluje a zasekává o rám. Zkouším, na jaké převody by to mohlo fungovat i bez něj. A na některé to aspoň nějak jde, ale jen v kombinaci s velkým převodníkem. Lehké převody, které tady vlastně jedině potřebuju, ale bohužel využít nemůžu. Z dřiny se stává ještě větší dřina. I tak ale nepřestávám vnímat tu krásu okolo sebe. Odpoledne potkávám skupinu kanadských motorkářů na terénních endurech. Jeden si mi stěžuje, jaká je to na těch mašinách dřina. Radím mu, ať prodá motorku a koupí si kolo, že to je FUN! Asi mu došlo, že je na tom furt líp než já a přestává žbrblat. Chlapi mi navíc poskytli 1,5 litru vody, takže na mé straně vlastně vše vyřešeno.

Se včerejším důchodcem Mikem jsem se už nepotkal, přesto mi od něho po návratu přišel mail, že ho mrzí mé problémy s přehazovačkou a doufá, že i tak jsem si to užil. Ta sounáležitost lidí na stejné trase je úžasná. On se o mé nesnázi dozvěděl od kanadských chlapů na motorkách, se kterými se také později míjel. Tamtamy opravdu fungují i v těch největších pustinách a jde to i bez mailu a facebooku. A tenhle způsob tady je mnohem vřelejší a hlavně lidský, neboť se zprávy předávají osobně přímo od člověka člověku.

Ke konci dne vidím v korytě a mezi keři se potulující krávy a o kousek dál odbočku s nápisem, že si tam můžete koupit pití včetně piva. Zastavuju tedy na opravdu malém ranči a občerstvuju se pivem a dolévám pepsinu. Pokud bych chtěl uvařit, nebyl by to problém. Maj tu z kamenů postavenou pec, kde udržují stále oheň a je tedy rozehřátá k okamžitému použití. Těch pár skromných rančů či chatrčí, co tu někde v kaňonu jsou, bývají zbudovány sice na relativně bezpečných místech, takže přečkají i velké záplavy, jen musí přežít třeba i několika měsíční odříznutí. V době dešťů, kdy tu protéká velké množství vody, se nelze kaňonem dostat ani nahoru ani dolu.

Teď už mám pití opět hodně, ale tady člověk neví. Kdybych musel bivakovat, budu potřebovat vodu ještě na zítřek.

Až za tmy se dlouhými sjezdy z pasu v horách konečně blížím k východnímu pobřeží poloostrova. Cesta se ztrácí, často končí někde v hlubokém písku a není kudy dál. Dost bloudím, vracím se nebo se motám a nemůžu najít směr ani tam ani zpět. Nakonec jedu po cestách, které vůbec neodpovídají tomu, kudy mě vede GPS. Kolem 21. hodiny se dostávám do městečka Mulegé , kde doháním kluky, kteří se napojili na trasu před 3 dny. Po 10 dnech sólo jízdy opět společná večeře, pivo a nocleh.

Velice krásný, ale těžký a náročný den téměř přes celé vnitrozemí a přesně splněn denní limit 105 km. Nic jsem sice nenajel, ale ani neztratil, a to je pozitivní.

Den 16 – 17. 2. 2018

Ještě v noci jsem pral oblečení a dával dohromady věci. Do postelí jsme se dostali dlouho po půlnoci. I proto vstáváme až v 7. Teprve ráno vidíme to krásné kamenné městečko z koloniální doby v ústí řeky Rio de Santa Rosalia. Španělští misionáři tu zbudovali chrám a obraceli původní indiánské obyvatelstvo na katolickou víru. Najdete tu plazu, restaurace, levné hotely, staré vězení nebo na pobřeží nádherné pláže. Opět by se tu daly strávit celé dny. My s kluky ale než po pamětihodnostech jezdíme po městě a hledáme něco, kde bychom mohli opravit moji přehazku. Nacházíme dílnu, co vypadá spíš jako zabordelařená velká garáž, kde pravděpodobně vzniká z ničeho cokoli. Majitel ale nikde. Nějaký místňák nám ukazuje, ať si tam klidně vlezeme a najdeme, co potřebujeme. Nakonec na zemi v hromadě všeho možného harampádí nacházíme malinký šroubek. Namontováváme a přehazka zas chodí, jak má.

Rychlé jídlo u stánku na ulici hned vedle dílny a jedeme na pobřeží, kde se domlouváme s rybáři, aby nás převezli asi 10 km přes dlouhý do poloostrova zaříznutý záliv. Jsme tu na poslední chvíli, po poledni začíná foukat od otevřeného moře silný vítr a bárky v tu dobu nevyplouvají. Sice už fučí, ale ještě nás převážejí. Žije tady prý žralok obrovský, lidem ale neublíží. Tam na druhé straně pokračuje dál naše cesta. Vede po pustém břehu kolem pláží tvořených pouze mušlemi, najdete tu kostry velkých ryb nebo krunýře mořských želv. Je místy opět velmi písčitá a bez 3“ pneumatik by byl problém. Po společné asi hodinové jízdě se s kluky opět loučím a zvyšuju tempo. Chci trasu projet celou, mám před sebou ještě 1000 těžkých kilometrů a jsem na spodním časovém limitu. Kluci zas jedou na pohodu a sjedou na asfalt. Bylo fajn se opět na chvíli potkat. Pohybuji se již po několikáté po východním pobřeží a je nádherné a zase odlišné. Projíždím kolem krásných zátok a plážiček mezi skalami, kde žijí malé rybářské komunity jen o několika obyvatelích. Někteří z nich žijí v chatrčích, jiní pouze pod přístřešky z velkých listů. Následuje opět bivak v poušti kousek od cesty. Ještě ráno jsem měl oproti itineráři pár kilometrů k dobru, které jsem dnes pokrátil. Díky pozdějšímu výjezdu a opravě přehazovačky najeto 80 km na kole + 10 km na lodi s rybáři přes záliv.

Den 17 – 18. 2. 2018

Po ránu křížím silnici Mex 1. Někde by tu měla být osada El Rosarito, kde je omezená možnost doplnění jídla a pití. Kromě dvou osamělých zanedbaných domků a několika polorozpadlých ruin nic. Asi bude kousek dál po silnici. Po šesti kilometrech se neúspěšně obracím a projíždím několik kilometrů na druhou stranu. Zase nic. Nakonec zastavuju v jednom z těch dvou lépe vypadajícím stavení se optat. Zrovna tohle fungovalo jako restaurace. Objednávám si snídaní a vše doplňuji. Za chvíli si to už ale po silnici přihasí kluci, takže neplánovaně spolu posnídáme a já zas mizím dál, nyní směr vnitrozemí do další zajímavé části. Hoši se nadšeně při snídani rozhodují, že vyrazí za mnou a tuhle část si ještě taky projedou. Nicméně pohodlí silnice je opět zlákalo a nakonec do dalších hor Sierra de la Giganta nevyrazili.

Cesta je opět offroadová a vykazuje výrazné známky poničení bouřemi. Z pasů se mi otevírají krásné scenérie. Po polední předjíždím v jednom z kopců zajímavého týpka. Nahoře zastavím a čekám na něho, až dotlačí naložené kolo. Je to 67-mi letý Garry někde z Montany. Je prý vlastně ale bezdomovec. Úplně všechno prodal a koupil si loď a plul podle západního pobřeží USA od severu k jihu až do San Diega. Tam prodal loď a koupil si kolo (které mimochodem vypadalo stejně staré jako on) a teď projíždí Baju na kole už několik měsíců. Co bude dělat pak, neřeší, něco zajímavého se zas naskytne. Naučil se žít okamžikem a užívat si ho. Mám rád tu svobodomyslnost Američanů. V tom je Amerika o hodně volnější a jiná než konzervativní a konvencemi svázaná Evropa. Bylo by opět zajímavé ho poslouchat dál, ale zatáhlo se do černa a já musel pokračovat. Po chvíli začalo pršet. Prý je to tu výjimečné, ale poslední tři dny to vypadá na déšť pořád a teď to opravdu přišlo. Je to velký problém. Z prachu a jílovité hlíny se postupně stává mazlavá hmota, která zalepí úplně všechno a nabalí se na pneumatiky tak, že neprojdou rámem. Jedu co to dá, než to nastane a nebudu se moci hnout. Rozmočila se mi mapa a přestal fungovat computer. Vjel jsem do oblasti obrovských a hlubokých kaňonů v pustých černo-hnědých horách. Je to opět nádhera. Jen netuším, jak se odtud dostanu, až mě to zastaví úplně. V lijáku a za šera jsem přemýšlel, kde se schovat, když se přede mnou otevřela průrva a já sklesal prudce do kaňonu. Když jsem byl na dně, náhle se otevřela další a znovu strmá téměř nesjízdná cesta někam dál hluboko dolů jakoby do pekla. Najednou se ale z jedné zatáčky naskytl pohled až na dno. A místo pekla se na poslední chvíli objevil ráj. Všude okolo hnědé pusté hory a kam by člověk dohlédl nikde nikdo. A najednou tady úplně na dně neskutečně hluboké rokle zeleno, palmy a hezká obydlí těsně sousedících osad San José de a San Miguel. Zeleň i to, že se tu usadili lidé, bylo díky vodě, která se neztrácela ani v období sucha. Našel jsem tu úkryt a zázemí před dalším prudkým celonočním deštěm. Velké štěstí! Ujeto pouze 80 km, 25 km za denním limitem, ale to v tuhle chvíli není podstatné. Unikl jsem bezesné divoké noci.

Den 18 – 19. 2. 2018

Ráno se budím v nádherné svěže zelené oáze plné palem na dně toho nejhlubšího kaňonu uprostřed tmavých hor bez vegetace jako z Marsu. Teď neprší, smůla je jen v tom, že celonoční průtrž změnila cesty v jílovité pasti. Ztrátu z první čtvrtiny trasy jsem smazával celou druhou čtvrtinu a pak se mi naštěstí podařilo najet pár kilometrů k dobru. O část z nich jsem přišel včera při opravě přehazovačky v Mulegé a zbytek asi spláchl déšť a začnu se zase propadat do ztráty. Cesty jsou nesjízdné a nebe stále hrozí dalším deštěm. Stal jsem se nedobrovolným mexickým vězněm v tomhle překrásném až rajském místě na úplném dně černých pekelných hor s černou oblohou. Aspoň využívám čas k vyprání, lehké údržbě kola a napsání zprávy. Po většinu trasy není signál a už vůbec ne wifi. Tady jakoby zázrakem jsem našel uprostřed ničeho osadu, zázemí a ještě spojení. San José de Comondú bylo vybudováno jezuitskými misionáři na počátku 18. století. Žilo tu tenkrát asi 300 lidí. Pak ale vypukla epidemie neštovic a 3/4 populace vymřelo. Díky tomu byla mise přemístěna 3km po proudu potoka Comondú do osady San Miguel a byl tam postaven i nový kamenný kostel. Obě osady nesou výrazné pozůstatky koloniální architektury, z níž část se podařilo renovovat, ale část je stále v dost pokročilém stádiu rozpadu.

Později dopoledne mi to nedá a vycházím z pokoje zkontrolovat situaci. U protější zdi je opřené naložené kolo nějakého jiného cestovatele. Za chvíli se objevuje mladá asi 20 letá, drobná sympatická dívka. K mému překvapení cestuje úplně sama. Američanka Mara vypadá spíš jako Dánka. Prý má v sobě po předcích polsko-ukrajinsko-irskou krev, takže geneticky je spíš evropanka s vazbou na Slovanství. Odjela odtud včera odpoledne dál po trase, ale nahoře v horách ji chytl přívalový liják. Přenocovala ve stanu, do kterého celou noc bušil prudký déšť a lomcoval s ním vítr. Teď v obavách před dalšími průtržemi se spustila zpátky dolů do kaňonu do bezpečí osady San Miguel. Pohybuje se po trase už dlouho a čas neřeší. Prostě jede a kde se jí líbí, zastaví. Je zahleděná a nadšená flórou poloostrova, a tak trochu ji mapuje. Maluje rostliny a rostlinky i detaily lístků či květů. Její kresby jsou tak precizní, že bych si je občas spletl s fotografií.
Mara mě žádá, že asi potřebuje zkontrolovat brzdové destičky, že ji brzdy rachotily. Nakonec ale dokázala vyndat a vrátit destičky bez problémů sama, prý jen potřebovala pro jistotu asistenci. Její odvaha je obdivuhodná. Pro drobnou křehkou dívku je přejezd poloostrova méně bezpečný než pro muže. A navíc si dokáže poradit s outdoorem i se servisem a technickými problémy s kolem.
V osadě je i obchůdek, kromě piva, coly a sušenek tu víc ale neseženete. Nabral jsem aspoň sušenky, na které pojedu celý den. Zjišťuji od domorodců i situaci s deštěm. Obloha je stále černá a zle vypadající, pršet prý už ale dnes nebude. Zkusím jim uvěřit, nabaluju kolo, loučím se s Marou a vyrážím kolem polednem dál. Mara zůstává dát dohromady a usušit věci kompletně promočené noční bouřkou.

Tak, jak to bylo včera strmé a nekonečné dolů, tak to bylo dnes na druhé straně i nahoru. Vyškrábat se tam stálo hodně času a sil. Jílovité bláto na cestách už vysychalo a nijak mě neomezovalo v jízdě. Ta oblast byla kaňony protknutá a ten den jsem jich projel ještě několik, už však bez zeleně a bez lidí na dně. Na každé z těch hran roklí nebo pasů se vždy otevřel neuvěřitelný výhled. Stále to byly pouště a prérie, ale v neskutečně mnoha podobách. Je až neuvěřitelné, co vše dokáže příroda vytvořit.

Cesta byla drsná a dost poničená silnými bouřemi z posledních let. Pozdě odpoledne mě dovedla k místní asfaltce a ta zas mezi horami do další misionářské vesničky San Javiér. Díky silnici tady asi bývá aspoň nějaký turistický ruch a je to na ní vidět. Velice hezky upravené dlážděné náměstíčko v popředí s žulovým kostelíkem a pomerančovníky u vchodu. Využívám toho a trhám si jich pár na cestu. Na náměstí je obchůdek se základními potravinami, kde doplňuju aspoň něco, a restaurace, kde si objednávám regulérní pořádné jídlo. Ztrácím tím sice čas, ale jsem na cestě už třetí týden a cítím, jak je tělo vyhladovělé, a vnitřní zásoby energie jsou na minimu.

Ze San Javiéru odjíždím, když se začíná šeřit. Na prostranství za kostelem místní mladí i staří plácají přes síť volejbal. Obecní policajt místo na pořádek dohlíží na hru a nakonec se i v uniformě a s pistolí za pasem taky zapojí.

Asfalt skončil ve vesničce a dál už vede jen offrooadová cesta, ze které po 20 km a hodině jízdy za tmy odbočuju na trail vedoucí opět do hor. Bivak vedle cesty skrytý za keři. Vždy se snažím, aby o mně nikdo nevěděl. Dnes jen 75 km. Kilometry k dobru, které jsem v některých předchozích dnech pracně najel, jsou pryč a jsem teď +/- na nule. To je ale stále dobré.

Den 19 – 20. 2. 2018

Projíždím další hory po písčitých cestách. V hůře přístupných pasážích, kam by byl problém se dostat i s teréňákem, potkávám 3 nefalšované kovboje jak z Mayovky. Honáci jedou ležérně, mají klobouky, pistoli, laso a tlusté kožené nohavice proti kaktusům, westernová sedla a větrem ošlehané tváře. A jako praví Mexičané i kníry. Vypadá to, jakoby se tu od dob divokého západu nic nezměnilo. A pravděpodobně to tak je. Jen já na tom naloženém kole jako bych sem nepatřil. Zdravím je a vytahuju foťák. Smějou se a ihned se nastaví do strnulé pózy. To je to, co jsem nechtěl. Ptají se kam jedu a naopak mi vysvětlují, že jedou hledat svá stáda krav, která nechávají toulat se krajinou a pak jednou za čas je seženou dohromady. Jsou to drsné oblasti a pastvy málo. Stejně jako zvířata, tak i lidé se tu musí spokojit s málem. O to ale otevřenější srdce mají. Loučíme se, přejí mi šťastnou cestu a v klidu pokračují.

Po chvíli se mi namotává řetěz a přehazovačka se zasekává v přední poloze. Vypadá to opět na prasklý šroub, to se ale nepotvrdilo. Uvolňuji přehazku, ale situace se stále opakuje. Snažím se vše aspoň trochu očistit a promazat. Chvíli to funguje, než se to zas zanese prachem a řetěz se opět seká. Opět promažu, projedu brodem a vše je vypláchlé bez oleje, seká se to a zase mazat. Proceduru opakuju ten den několikrát stále dokola. Dnes hodně prachu a písku. Potom mi odešla zrcadlovka. Zhasnul display a konec. Už jsem ji nenahodil. Ani není divu, je celá pokrytá jemným prachem, který se dostane úplně všude i do těla fotoaparátu. Vezl jsem ho totiž v otevřených brašnách, neboť zipy mi zadřel prach už někdy před 10-ti dny a nemůžu bagáž tedy zavřít. Kamera Go-Pro už taky nefunguje. Ten den, aby toho nebylo málo mi zůstalo zabržděné zadní kolo. Naštěstí se mi podařilo brzdu uvolnit, i když jen částečně.

Těch problémů bylo dnes nějak moc najednou, ale stále jedu a to je hlavní. O kousek dál míjím na zemi mrtvého osla, ten dopadl hůř. Vnitřnosti vyžrané od kojotů, oči vyklované od supů. Zůstala jen kostra s vyceněnými zuby potažená kůží a vše vysušené horkým podnebím s minimální vlhkostí.

Sjíždím z hor a poprvé po 2000 kilometrech vidím opravdu roviny a zemědělské oblasti, rozsáhlá pole, citrusové a pomerančové plantáže. Blížím se k městu Ciudad Constitución ležící na páteřní silnici Mex1. Před městem projíždím kolem hřbitova, jehož rozloha je neuvěřitelná. Neuvěřitelné jsou i hroby. Velmi barevné a působí až vesele. Jsou i velmi čisté a upravené, některé velikosti a tvaru malého chrámku. Obydlí většiny živých lidí tady v Mexiku není zdaleka tak upravené ani čisté ani tak veliké, většinou jsou to nuzné chatrče. Zemřelé tu ale mají evidentně v úctě a o jejich „blaho a pohodlí“ pečují.

Do města přijíždím ještě za světla a mohl bych ještě 1,5 hodiny v klidu jet. Zůstávám ale. Zastavuju u stánku na ulici a jím. Stejně jako většina Mexičanů. Ten hlavní život se v Mexiku odehrává právě venku. Pak jedu nakoupit na dalších 270 km, podle náročnosti cesty by to mohlo představovat až 3 dny nebo klidně i víc. Ve městech, kde je možnost, piju tomatové a zeleninové džusy plné vitamínů a solí dobré proti křečím. Na trase pak hlavně Pepsi colu. Kupuji kondenzované mléko normální nebo kokosové, je hodně sladké a hodně tučné. Oboje potřebuji a tělo si o to důrazně říká. Sebou beru sušenky, mexické obilné nebo kukuřičné placky, sýry, šunku nebo klobásy, pokud seženu. Ty tady nejsou moc běžné. Občas ve střívku mleté a už tepelně upravené maso. Někdy je ale tak silně kořeněné, že mě to potom stojí část mých tekutin, abych to uhasil. To vše někdy vezu až 3 dny ve vedru a na slunci v černých brašnách a doufám, že se to nezkazí. Je trochu s podivem, že jsem neměl ani jednou žaludeční nebo střevní potíže a to i vzhledem k tomu, že jsem si mnohokrát i několik dní v pouštích nemyl ani ruce, neboť jsem neměl dost vody ani na pití. Ta odolnost organismu je úžasná.
V marketech ve městech seženete v podstatě všechno, přesto je nemám moc rád. Ve velkých obchodech jsem ztracený i v Česku, natož v Mexiku. Já neumím španělsky a nevím, kde na velké ploše co najít ani co je co. Vždy mě to stojí hodně času. V tomhle směru mám radši malé obchůdky ve vesničkách. Sice tam mají často velmi omezený sortiment, ale nakoupeno je během pár minut a nakonec člověk zjistí, že když není vybíravý, jet se dá na cokoli, třeba i několik dní jen na sušenky. Ty určitě seženete i v malých obchůdkách stejně jako Colu a pivo.
Ciudad Constitución je na místní poměry poměrně velké město spojující lidovou a moderní mexickou kulturu. Nejživěji je na ulicích těsně po západu slunce. Stoly před stánky s jídlem se zaplní Mexičany často i s malými dětmi a večeří tacos, buritos, hot dogy, pizzy nebo hamburgry. Musím se přiznat, že jsem se ten den stavil na večeři u různých stánku několikrát. Z místních pubů se ozývala mexická hudba. Projít se takhle večer po ulici byl zážitek. Chytám i wifi a zjišťuju, že kluci tu projeli po silnici včera.

Ubytoval jsem se v nějakém podezřele levném motelu. Nebyl tady jediný bílý a fungovalo to spíš asi jako noclehárna mexických dělníků. Nic moc čisto. V koupelně těsně naproti nekryté sprše visel ze zdi na drátech vypínač. Musel jsem si dávat hodně pozor, abych na něj při sprchování nešplouchl vodu. Peřiny taky vypadaly, že v nich přede mnou už spalo poměrně dost lidí, proto rozbaluju karimatku a spacák a spím ve svém.

Najeto 115 km, 10 km k dobru.

Den 20 – 21. 2. 2018

Z města Ciudad Constitución vyjíždím s rozedněním po malé asfaltce a s větrem v zádech to odsýpá. Po deseti kilometrech mě ale GPS-ka navádí ze silnice na pouštní cestu, přímo mezi hromady odpadků. Kontroluji několikrát přístroj, zda je to opravdu moje trasa. Bohužel byla. S nelibostí pokračuji. Tak, jak jsem byl na trase užaslý každý den, každou hodinu, každý moment, i teď mě překvapilo to, co vidím. Stále jsem se nořil hlouběji do odpadků a smetiště, který neměl konce. Pravděpodobně sem vyváželi odpad z celého města a jen to sypali do otevřené pouště. Kam dohlídnu jen hromady a hromady odpadků a neustálý vítr igeliťáky, papíry, obaly a vše možné roznášel ještě mnohem dál. Tu a tam mezi tím vším stály i chatrče smeťákových lidí, kteří se z odpadků živili. Na cestě postávala i auta Mexičanů, co prolézali hromady a hledali, zda by se jim něco nehodilo. Nebyl ale nikdo, kdo by mě při míjení nepozdravil. Je pravda, že svou špinavou vizáží jsem se od nich moc nelišil. V odpadkách úřadovalo i velké množství supů, které když jsem je jízdou vyrušil, se vznesli a začali těsně nade mnou kroužit. Jejich množství i obrovitost ve mně vyvolávaly hrůzu a dodávalo to tomu neutěšenému místu až hororový ráz. Z dalších četnějších obyvatel to byli toulavý psi. Někteří samotáři, jiní žili ale ve smečkách, což bylo nebezpečnější, neboť jsem se pohyboval v jejich teritoriu. To smeťákové peklo trvalo asi 10 kilometrů, pak začaly odpadky řídnout, až zmizely úplně a vrátila se krásná příroda.

Cesta je poměrně dobrá a zpočátku sluncem spražená rovina, kaktusy a poušť. Během dne se ale dostávám zpět do hor s širokými skalnatými údolími a působivými kaňony a zase se škrábu do kopců nebo sjíždím pořádné sjezdy. Vlastně jsem se vrátil zpět do jižnější části pohoří Sierra La Giganta, které jsem opustil včera.

Projíždím vesničku San Luis Gonzaga s pár příbytky a s ruinou starého misionářského kostela. Před jedním je přivázaný osedlaný kůň a vevnitř kovboj. Vypadá to jako místní malinký saloon. Zastavuju a ptám se, jestli nemá pivo. Zve mě ke stolu, že pivo nemá, ale nalije mi víno a povídáme. Tedy spíš se snažíme, on jen španělsky, já anglicky. Pak přichází mladá Mexičanka a vede mě ven za domek, kde na kamnech postavených z kamenů z pouště stojí hrnce. Nadzvedává pokličky, jestli si nedám jídlo. Děkuju jí, že jsem zrovna jedl během jízdy. Mrzí mě to, chuť by byla, ale jsem plný. Pak se jí ptám, jestli kovboj je její otec. Směje se a říká to Mexičanovi. Ten se naopak nesměje vůbec. Podle reakce jsem odhadl, že to byl její manžel. Po koltu ale naštěstí nesáhl. Když jsem odjížděl, zjišťuji, že to vůbec není saloon, ale jejich skromný domek. Omlouvám se jim, že jsem otravoval. Kroutí hlavou, že jsou rádi, že jsem se u nich zastavil, ale že jsem ani s nimi nepojedl.

K večeru je cesta hodně kamenitá a špatně sjízdná a šplhá někam vysoko. Za šera se konečně dostávám do posledního pasu vysoko nad Cortézovým mořem. Tam nacházím i krásné místo k bivaku, zaléhám a hned usínám.

Najeto 135 km, v což jsem včera tajně doufal. Dalších 20 km k dobru.

Den 21 – 22. 2. 2018

Teprve ráno si užívám ten nádherný výhled na Cortézovo moře se skalnatými ostrůvky. Z pasu se spouštím na pobřeží sjezdem s převýšením 600 m. Dole potkávám dvojici Amandu s Davidem ze Sacramenta. Vidí můj teploměr z REI viset na tašce a nadšeně sděluje, že s Amandou spolu pracují právě v tomhle americkém obchodním řetězci sportovního zboží. Potom kouká na moje ráfky WTB Scraper a pláště WTB Ranger a jeho radost se stupňuje, že jsem obul přesně to, co oni a že do těchhle terénů není lepší volba. Dávám mu za pravdu. Šlapeme chvíli pohromadě a kecáme. Cesta vede sice po pobřeží, které je ale hornaté a prudké výjezdy a sjezdy neustávají, takže nakonec zmírňují tempo a já opět osiřel. Všude okolo skály, ve kterých jsou zřetelně ohraničené různě barevné vrstvy od šedé přes žlutou k zelené způsobené pravděpodobně minerály. Míjím rybářskou osadu Punta Coyote, kde se pár psů postaralo o krátkodobé zvýšení mého tempa. Psi jsou obecně problém Mexika a můj neustálý postrach. Ve městech i vesničkách jich hodně žije volně a bývají to různé směsky a kříženci i bojových psů. Téměř žádný vás nenechá projet bez povšimnutí a vůbec nevypadají, že by si s vámi chtěli jen hrát. Na obranu jsem svou chybou neměl ani pepřový sprej. Se psy byl problém i v pouštích a prériích kolem rančů. Také tam se pohybovali psi žijící si svůj vlastní život nebo vysloveně hlídači či pastevečtí a ti vás považovali za narušitele.

Někdy odpoledne projíždím kolem vraku lodi ležící v moři kousek od břehu a chvíli po tom ke gigantickým lomům s velice čilým ruchem připomínající ocelové město z románu Julia Verna. Těží tu kámen a asi i nějaké nerosty z těch barevných skal. Lom leží u vesničky San Juan de la Costa. Zastavuji v obchůdku doplnit pití. Dávám se do řeči s místními sedících ve stínu před krámkem a dozvídám se, že tu žije jen asi 50 obyvatel. Co je na tom ale zajímavější, že dospělých pouze 12 a nezletilých 41. Co je pro mě ale důležitější, že díky lomu sem je z La Paz vybudovaná solidní silnice, po které každý den autobusy přivážejí a odvážejí pracovníky. Posledních 55 kilometrů bude tedy snazších a trochu ulevím nohám. Do La Paz přijíždím ještě za světla a GPS mě vede podél pobřeží přímo do centra. Vše upravené a všude živý ruch. Místní lidé, turisté z Mexika i zahraničí korzují po promenádě po pobřeží nebo posedávají a baví se na zahrádkách hospůdek a kavárniček. Tomu všemu dodávaly kouzelnou atmosféru teplé oranžové paprsky zapadajícího slunce. Po setmění se vše přesunulo do pubů, odkud zněly mexické rytmy. Dorazil jsem do té největší civilizace na trase, do kosmopolitního hlavního města Jižní Baji, a působí to na mě příjemně. S něco přes 200 tis. obyvateli vůbec nepůsobí jako uspěchané velkoměsto a i na ulicích jsem se díky ohleduplnosti řidičů cítil bezpečně. Ubytoval jsem se přímo v centru v přátelské atmosféře levného barevného Hotelu Pension California, který v minulosti fungoval jako ženský klášter a kde nyní přespávají všemožní světoběžníci a tuláci po planetě. Už jen tady by člověk rád zůstal déle a vyslechl si při společném pivu mnoho zajímavých životních příběhů. Dvacet pět dnů se zdálo být hodně, teď ale vím, že pro tuhle zajímavou trasu je to ukrutně málo. Není šance se někde zdržet. A plno míst i lidí by si to zasloužilo!

Dnes opět 135 km a z toho dalších 20 km do rezervy.

Jsem nyní na 2 282. km a mám najeto pár kiláků k dobru a to i díky tomu, že mi odešla zrcadlovka i kamera GoPro a focení a točení mě už tedy tolik nezdržuje. Jedna kamerka pro aspoň nějakou dokumentaci ale naštěstí stále běží. Co se týče kola, už z něj dávno upadaly skoro všechny přídavné košíky na lahve a brašny drží pohromadě jen silou vůle. Jinak je vše v pohodě. Přehazovačka si už snad dala říct a samotné kolo, ač po celou dobu bez servisu, statečně snáší každodenní porce kilometrů a hlavně gumy WTB stále 100% odolávají všem nástrahám trasy bez jediného defektu. A ani tretry Lake s otočnými přezkami nezazlobily, čehož jsem se obával. Často šlapu v písku a prachu a bořím se do něj nebo po ostrých kamenech. Boty jsou stále pevné a neporušené a přezky fungují perfektně bez jakéhokoli náznaku zadření. Ani další oblečení od Sýkory i vybavení včetně péřového spacáku Sir Joseph nezůstávají pozadu. Jen já se nějak nemůžu dojíst a stále pociťuji hlad, i když mám třeba břicho nacpaný k prasknutí. Tady v La Paz jsem zas na ulici spořádal několik večeří.

Teď jsem zvědavý, co přinese poslední necelá pětistovka trasy.

Den 22 – 23. 2. 2018

Z La Paz mě odvádí asi 15 mil větší asfaltka stoupající do kopců. Ve chvíli, kdy se přehoupává přes nejvyšší bod odbočuji na poměrně slušnou offroadovou cestu. Než začne klesat z hřebenů, objeví se krásný výhled na celé údolí, pobřeží a klikatící se linku mé cesty lezoucí přes další hřbet směrem k moři. Než jsem se tam ale dostal, užil jsem si sjezd a pak trpěl v dlouhých úsecích v sypkém písku v korytech vyschlých řek. Za hřbetem jsem prudkými sjezdy a výjezdy překonával skalnaté pobřeží a zátoky s nádhernými přírodními bílými plážemi. Aniž bych to v tuhle chvíli tušil, někde tady míjím o pár metrů kluky, jejichž stopy pneumatik jsem na cestě pozoroval celý den. Oni odbočili pod cestu na pláž k bivaku. Nečekal jsem, že bych je mohl dojet tak brzo. Hoši se napojili na trasu v La Paz včera ráno, já tam odtud vyrazil dnes, proto jsem počítal, že je dostihnu tak zítra odpoledne.

Podél až romantického pobřeží jsem se dostal do oblasti luxusních a drahých haciend, občas hotel s vlastním letištěm. Tady si bohatí Američané stavěli svá víkendová nebo celoroční sídla. Ta úchvatná stavení stálo za to vidět. Tady už ale bylo cítit snobství, nestál jsem tu hodně lidem ani za odpověď na pozdrav. Přesně opak toho, než když jsem projížděl před pár dny obrovským smetištěm. Nebyl tam snad nikdo, kdo by mě tam z těch i nuzných lidí nepozdravil. Je ale pravda, že svou vizáží po 3 týdnech v poušti jsem jim byl dost podobný.

O kousek dál městečko Los Barriles je naopak útočištěm převážně Kanaďanů. Při večerním průjezdu na mě mávali lidé od jednoho stolku a posunkovali, ať se u nich zastavím. Pivo bylo po těžkém dni fajn stejně jako společnost dvou párů z Britské Kolumbie. Místo bivaku není jisté, neboť nevím, kam až se táhnou domky podél pobřeží, proto zatáčím k pláži do Motor Home Park. Při přespání je nejbezpečnější, když o mě nikdo neví, to je v městečku ale problém, proto je camp Motor Home nejlepší volba. Nocleh a vydatný spánek na okraji areálu na pláži za šumění přílivových vln.

Ujeto 130 km, opět něco navíc.

Den 23 – 24. 2. 2018

Ráno mě tu vyhmátla stráž kontrolující areál, že prý jsem nezaplatil. Většina klientů tady parkuje s luxusními obytnými autobusy, obytnými náklaďáky či neskutečně velkými přívěsy napojeni na elektřinu. Nenajdete tu ani obyčejný obytňáček velikosti dodávky. A já mám jen spacák a kolo a na to nemají ceník. Tys ale použil sociálky, nevzdává se nepřátelsky vypadající Mexičan. Jo, byl jsem si umejt ruce. Chvíli na mě bezradně koukal a pak pokrčil rameny a odešel. Tady už je všechno až moc o penězích.

Pobřeží s bariérovými útesy je tady opravdu krásné a je jasné, proč se sem bohatí turisté jen ženou. Další osada La Ribbera s drahou hospodou je zaměřená na podmořský svět a berou zájemce pod hladinu na korály, vzácné ryby a rostliny. Potkávám tady dva mladé free americké studentíky oblečené jak pobudové, v rozdrbaných džínech a košilích, na starých silničních kolech hodně nízké úrovně. Jeden měl na hlavě červené vlasy a druhý vezl na zádech otřískanou kytaru. Ani se mi nechtělo věřit, že sem dojeli po silničkách až ze San Diega. A to vhledem i ke stavu kol. Bezstarostní kluci ale na mě pak jen mávli na rozloučenou a potáceli se vesele na těch herkách z vesničky zpátky někam na asfalt.

Vesnička La Ribbera byla sice prázdná, ale až moc zaměřená na turisty, a proto se tu nijak nezdržuji. Odtud se cesta zhoršila a otočila do vnitrozemí hlubokým pískem a nekonečným stoupáním do hor La Trinidad. Vysoko v kopcích pak cesta vedla po ostrých okrajích tak hlubokých roklí, že i orly jste mohli vidět plachtit pod sebou. Stejně jako každý den je to nahoru a dolů, v písku, po šutrech nebo roletách. Není místo, kde si na trase odpočinout. V jednu chvíli jsem málem najel na hada. Ležel na cestě nehybně jak klacek. Vyhnul jsem se jen tak tak těsně kolem hlavy. Ani v tu chvíli naštěstí nic. Zastavuji a snažím se ho natočit. Nevím, zda není mrtvý. Nechce se hnout a mě se nechce úplně blízko. Pak jsem z něj spustil oči na zlomek vteřiny a on v tu chvíli vystřelil někam pryč. I když bylo všude poměrně daleko, ani jsem nezahlídl kam. Prostě zmizel., Opět mi ukázal, jak je každý tvor vybavený a přizpůsobený k přežití v přírodě. Když překonáte jeho „diskrétní“ vzdálenost, umí splynout s okolím a dokud na něj nešlápnete, tak o něm nevíte. Vlastně nám chybí tak detailní rozpoznávací schopnost. Dokonce had uměl vystihnout i kraťoučký moment, kdy nebyl pod dohledem a té zlomkové výhody hned využil. V případě nebezpečí je tak rychlý, že nemáte šanci. Kdyby takhle vyrazil proti mně, ani bych nestačil mrknout, natož uhnout. Nejsme vybaveni takovými reflexy. Nejsou to jen hadi či pavouci, kteří jsou tady v mnoha případech téměř neviditelní a splývají s okolím, jsou i velice rychlí a velmi často jedovatí, ale i ostatní zvířata a rostliny. Porostu je tady v poušti opravdu málo a flóra se musí sama chránit proti okousávání, sežrání či spasení zvířaty. Většina z nich je tu vybavena ostrými trny nebo ostny, proto dokáží přežit. Vlastně je na tom nejzajímavější, že nejméně vybavený pro přežití v přírodě se zdá být člověk a byl by nesnadnější kořistí pro ostatní zvířata. Přesto dokázal přežít mnoho rostlinných i živočišných druhů a vypadá to, že se lidstvu daří a neustále nabývá na početnosti. Dá se říci, že pro člověka je dnes nejnebezpečnější zase jenom člověk.

Pozdě odpoledne sjíždím z hor dolů a rovinami do Santa Anita, ležící kousek od letiště San José del Cabo, odkud budeme za několik dní odlétat. V obchodě doplňuji jídlo a na ulici si dávám velký Tacos. Odhadoval jsem, že kluci by tu taky někde měli být. Nahazuji wifi a zjišťuji, že jsou teprve v místech, odkud jsem dnes ráno vyjížděl. Ničemu to ale nevadí. Já plánuji dojet trasu celou, oni tady nejspíš skončí.

Nocleh jsem zvolil v prérii kousek za městečkem. Ranče jsou asi nedaleko, neboť celou noc mi nějaká toulající se pouštní kráva nebo krávy chodí okolo, cinkají a lámou větve keříků. Je mi to ale jedno. Stejně spím jak zabitý.

Kilometrů dnes 105, takže vše ok.

Den 24 – 25. 2. 2018

Ráno vstávám jako obvykle s rozedněním. Nastává můj poslední den na Baja Divide Trail a zbývá přejet poslední výrazné hory Sierra de la Laguna. Cesty jsou nějak přátelštější než doposud, poměrně pevný povrch dokonce s minimem šutrů i rolet. Šplhám přes nižší pas a pak do výrazně vyššího, odkud se mi otevírá pohled na západní pobřeží Baji a Tichý oceán. Stojím ve svém posledním průsmyku a je mi to najednou líto. Je to tak vždycky. Trasa byla nekonečná a nesmírně těžká, plná nekomfortu a utrpení, ale taky adrenalinu, nadšení, krásy a endorfinů. Prožíval jsem tam osamění, ale i sounáležitost lidí, co tam někde daleko od civilizace žili. Teď to všechno pomalu končí. Na pobřeží je odtud ale ještě 50 km. Těžkých 50 km. Tahle trasa nedává nic zadarmo. Sjezd z hor dolů do údolí, několik brodů a podle mapy jsem už dole v zelené barvě. Ale tady na Baje není nikde nížina anebo aspoň ne rovina. Cesta padá prudkými sjezdíky do roklinek a zas prudkými výjezdy nahoru, vede širokými písčitými řečišti vyschlých toků. Ještě to bolí, než se konečně dostávám na západní pobřeží do městečka Todos Santos (v překladu Všichni Svatí), kde zítra definitivně opustím trasu.

Ještě večer navštěvuju Hotel California, který možná nějak souvisí se stejnojmenným hitem od skupiny Eagles. Letos je vlastně poslední možnost zažít hotel pod tímto názvem. Nevím, o co jde, ale nějak se vzájemně se skupinou soudí a od příštího roku se bude muset přejmenovat. Večer si dávám tortilas a pivo v pouličním stánku s jedním příjemným párem z Colorada. Pak nocleh na pláži u Pacifiku. To západní pobřeží je daleko drsnější. Oceán je něco jiného než Cortézovo moře na východě. Jsou to sice stejné vody, ale na východě je to jen obrovský „záliv“ mezi poloostrovem a pevninou a je daleko klidnější a teplejší. Při nocování u oceánu musí dát člověk pozor, aby byl dostatečně vysoko nad hladinou. Oceán, i když je klidný, může někde v té ploše nakumulovat energii, která se změní ve velkou vlnu, co u břehu vše spláchne do vody, a proudy vás můžou odnést na otevřené moře. Pokud to člověka zabalí do stanu nebo jen spacáku, nemá moc šanci se z toho dostat. Oceán nyní vůbec nebouřil, přesto dělal v noci strašný hluk a foukal z něj poměrně studený vítr. Mně to ale nevadilo, spal jsem opět tvrdě, dokonce 10 hodin. Celou dobu vstávám bez budíku ještě za tmy před rozedněním celých 23 dní, co jsem na trase. Teď jakoby organismus věděl, že už není kam spěchat a povolil si více odpočinku než doposud.
 

 

Shledání

Den 25 – 26. 2. 2018

Ráno projíždím městečko. Je nádherné, ale se skutečným Mexikem nemá tolik společného. Je to hlavně pozlátko pro bohaté turisty. A taky je plné snobů a obchodů s nabubřelými majiteli. Přijel jsem sem dost zaprášený z pouště a někteří tady mi dávají najevo, že sem nepatřím. Je vidět ten kontrast mezi „čistými“ lidmi z poušti a hor žijící daleko od všech, kteří vám nabídnou pomoc, i když o ni nežádáte, a pozvou vás k jejich stolu. Tady pokud necinkáte penězi, nic neznamenáte. Jsem z toho nějaký zklamaný. Odjíždím a už mimo turistické centrum zastavuju v jednom bárku a ptám se na kafe. Majitel baru a starého legendárního hipízáckého Volkswagna Amík Frank se omlouvá, že dobrý kafe mají o kousek dál. Chci odjet, ale zastaví mě: „Počkej, sedni si tady u mě. Pro kafe ti skočím sám a pak ti udělám cheesburger.“ Je nadšený, že jsem přejel Baju na kole offroad. On sám projel po silnici na kole od severu k jihu celou Kanadu, Spojené státy a pokračoval do Mexika. Tady se mu zalíbilo, tak tu na chvíli zastavil. A už nikdy neodjel, žije tu přes 20 let, pořídil si bar a nikam nespěchá.

Pak přichází jeho štamgast starší Američan Bruce. Nadšeně mě představuje: „To je Jan z Česka, přejel Baju na kole.“ Bruce vidí moje do krve rozpraskané rty, sahá do kapsy a podává mi hojivou mast, ať si ji vezmu. On si koupí jinou. John o mně vypráví každému, kdo se v baru objeví. Hodně mi napravil dojem o tomhle hezkém městečku. Díky Franku! A cheesburger byl taky vynikající. Vlastně tohle je víc americké městečko. Amíci jsou tu buď na dovolené, nebo tu žijí nastálo. Domluvíte se tu spíš anglicky než španělsky.

Trasa jde sice už přímo na sever posledních 127 km zpátky do La Paz částečně stejně, jak jsem z La Paz před 3 dny odjížděl. Odtamtud většina lidí potom odlétá. Já ale otáčím přesně opačně na jih na úplně nejjižnější místo poloostrova, kde leží město Cabo San Lucas. Tam přijíždím po stovce kilometrů těsně před setměním. Čekám malé městečko na konci světa, vlastně poloostrova. Za posledním horizontem se ale objevuje obrovské rozlehlé město plné nákupních center a drahých obchodů, širokých ulic a prý i plné kriminality. Někde tady mám sraz po 20 dnech sólo jízdy s kluky, ale nemám vůbec ponětí kde. Nahazuji telefon, chytám wifinu a přichází zpráva, že čekají někde v baru u Mariny. Kde to je a jak se tam ale v tom obrovském 100tisícovém bludišti dostat? Neskutečně hustým provozem mi to trvá asi ¾ hodiny a už za úplné tmy jsem někde v uličkách v tom divokým centru plným života, blikajících světel nejrůznějších barev, všemožné hlasité muziky vycházející z pajzlíků a různých vůní od stánků s tortilama, buritosy a dalšími mexickými pochoutkami. V té vřavě lidí z celého světa tu dokonce úplně náhodně potkávám dva známý cyklisty z trasy s červenými vlasy a obouchanou kytarou, kteří mi nakonec pomáhají hledat ten správný bar. Šťastně se shledávám s kluky. Rozdělili jsme se před 20 dny a od té chvíle jsme vzali Baju do kleští. Kluci prozkoumávali spíš silniční síť, což je tady na poloostrově vlastně jen jedna páteřní silnice Road MEXIKO 1, jdoucí od severu na jih. Já naopak poctivě pokračoval off-road a zůstal na drsné trase Baja Divide Trail křižující poloostrov sem tam vnitrozemím, po drsném západním pobřeží Tichého oceánu i po přívětivějším východním břehu Cortézova moře. Nyní jsme na nejjižnějším bodě a naše mise končí. Tady jsem zjistil, že je o den míň, než jsem si myslel. Celou dobu skoro celý měsíc jedu 12 hodin denně bez dne volna, abych to stihl. Sledoval jsem jen kilometry, které jsem v plusu nebo minusu. Dobře, že není naopak o den více. Takhle mi aspoň vyjde jeden pohodový den na nejspodnějším cípečku poloostrova.

Dáváme si společné pivo a tortilas a přestože naproti je nedrahý hostel, shodujeme se na noclehu venku ve stylu celé akce. Nacházíme malou romantickou plážičku za městem a usínáme pod hvězdami za svitu měsíce a příjemného šumění moře.

Den 26 – 27. 2. 2018

Ráno fotodokumentace na nejjižnějším bodě a přesun po hlavním tahu 50 km o něco výš do San José del Cabo, odkud zítra poletíme do USA. Po celou cestu míjíme hotelové resorty obehnané vysokými zdmi a dráty. U vstupů stojí hlídači v neprůstřelných vestách a helmách se samopaly. A lidé si sem kupují drahé all inclusive dovolené a dobrovolně se nechávají zavřít do těch „vězení“ plné jídla, pití, bazénů, wellness a všeho předraženého luxusu. Ale nevím, kolik toho poznají z toho opravdového Mexika. My jsme sice špinaví, smrdíme, ale plni zážitků a poznání, plni euforie z přírody i obyčejných lidí se srdcem na dlani. My jsme měli Mexiko Real all inclusive.

V San Jose del Cabo se stavujeme v místním bikeshopu a dohadujeme krabice pro kola na zítřejší přelet do San Diega. Mimochodem je to první a snad jediný cykloobchod na trase 2700 km (vlastně ani není na trase), tedy kromě La Paz, takže pokud máte s kolem někde problém, pak máte opravdu vážný trable. Mně naštěstí kolo, tretry, oblečení, vybavení, spacáky a vše až na drobnosit fungovalo perfektně v prachu a písku bez jakéhokoli servisu. Žádný kaktus ani kámen či cokoli jiného nepřekonalo odolnost ani mých pneumatik.

Kupujeme jídlo na poslední večeři a odjíždíme za město. Oheň, opékání masa a špízů, pivo a poslední mexický bivak v pískovém korytu řeky.
Computer mi ukazuje celkový počet kilometrů i s tím pojížděním a odbočkami pro jídlo či hledání ubytování ve městech bez 15 kilometrů 2900.

Ve srovnání s trasou Great Divide Trail Skalistými horami z Kanady do Mexika je Baja Trail sice o víc jak 1000 km kratší, ale je drsnější a přírodně rozmanitější a zajímavější. Vím, že se mi bude po mexickém poloostrově Baja California a jeho přírodě stýskat a nechce se mi odjet. To ale prožívám vždy, ať jsem na cestách kdekoli.

Den 27 – 28. 2. 2018 ODLET

Ráno zpět do bikeshopu, balení do krabic, majitel obchůdku Christian asistuje a dokonce nám běží pro pivo. Pak přesun a odlet. V San Diegu bychom měli přejet z letiště 20 km na kole do našeho zázemí u Petra, Petry a Katky. V letadle je legrace, Mára se ale najednou chytil za hlavu, že svoje pedály daroval Christianovi z bikeshopu. S Martinem z toho máme namožený bránice ještě víc.

Naši kamarádi v San Diegu nás pak berou do hospody „Sněz, co sníš a pukni“. A opravdu jsme málem pukli! Fajn večer.

Druhý den projížďka po Diegu a kamarádi nás vyhazují na letišti. Loučení! To ale netušíme, že dobrodružství nekončí. American Airlines nás téměř odbaví, pak nás posílají na British Airways, se kterými operují, že nám oni zrušili poslední let z Londýna do Prahy. Dohadování a posílají nás zpátky, že je to nezajímá, že máme letenky od Americanu. Takhle se to opakuje 3krát, až nakonec první naše letadlo do Phoenixu je pryč. Další možnost odtud odletět je až za dva dny. Dohadování, dohadování, dohadování… Dávají nám nakonec letenku s Delta na druhý den ráno. Další noc u našich kamarádů Petra a Petry. Ráno na přepážce Delty nás posílají zpět na American, že u Delty nemáme žádnou rezervaci a že jsou plní. Zas běhání po velké letišti s krabicemi s koly několikrát mezi American a Delta. Končíme zase u American Airlines s tím, že se odtud další dva dny nedostaneme. Ani s Delta, ani s Britama. Všechno je plné. Nakonec nám radí, že nám může dát let z nejbližšího města, což je Los Angeles. Tam ale musíme sami vlakem. Ty přesuny s těžkou krabicí s kolem a další taškou nejsou tak jednoduchý. V tuhle chvíli jsme už měli být dávno doma v Česku, my ale seděli v modrým expresu COASTER a uháněli po západním pobřeží USA do Los Angeles. Do vlaku nám přišla i zpráva, že naše letadlo z LA bude mít dvě hodiny zpoždění. Tím je riziko, že nestihneme navazující další let. ŽÁDNÉ DOBRODRUŽSTVÍ NENÍ TAK VELKÉ, ABY NEMOHLO BÝT VĚTŠÍ!!!

Teprve doma jsme se dozvěděli, že všechny ty trable s lety byly způsobeny sněžnou bouří v Londýně a následně těžkými bouřemi nad východním pobřežím USA.
Díky zpoždění jsem po návratu z Mexika jen rychle vyměnil kolo a věci a z pouští Mexika se přesunul na expedici do arktických plání v Laponsku 400 km za polární kruh a ověřil si adaptabilnost organismu. Z +45°C jsem se ocitl v -27°C. Překvapilo mě, že ta změna přes 70° mi nezpůsobil žádné výrazné problémy. Asi před 10 lety jsem přelétával právě z Laponska, kde panovaly podobné mrazy -26, na závod do pouští Maroka s teplotami opět okolo +45. Tahle opačná změna už neprobíhala tak v pohodě. Vzhledem k tomu, že jsem hned odstartoval do maximální výkonu, trochu se mi motala hlava a trvalo mi asi 2 dny, než se organismus srovnal.

Použité vybavení v Mexiku

Bicykl: Duratec hliník
Ráfky: WTB Scraper 27,5“ šiře 45 mm
Pneu: WTB Ranger 27,5“ x 3,0“
Tretry: Lake MX241 Endurance
Dres a cyklokalhoty: SKR sportswear Sýkora
Spacák: Sir Joseph Koteka II 290 (péřový)
Helma: Uvex Race 1
Brýle: Uvex

Zajímavost: Během expedice jsem vypil hodně přes 100 L Coly (hlavně Pepsi Coly). V běžném životě Colu téměř nepiju.