Jan Kopka – Extrémní biker

 

Deník Kuby Gsely

28. 3. – 10. 4. 2013
 
Účastníci: Honza + Andrej, Vašek, Pavel, Jirka, Aleš a já (Jakub)

Všechny deníky minulých výprav do Laponska jsem četl nesčetněkrát. Zážitky účastníků a hlavně atmosféra těchto expedic mě naprosto pohltila. Jakožto nadšený bajker jsem si dal závazek, že jednou se musím taky zúčastnit. Aby už nebylo cesty zpět, tak se na konci června 2012 přihlašuji na expedici do Laponska.
Čas strašně rychle utekl a je to tady. Zítra se pro mě staví Vašek, s kterým jsme se potkali na Snow-campu a odjíždíme do Jablonce, kde přespíme, ráno se nalodíme do Transitu a vyrážíme směr Laponsko.

 

1. den: Odjezd do Jablonce

Ráno vstávám se strašnou nervozitou, není způsobena pouze cestovní horečkou, ale budím se vedle obrovské kopy vybavení, kterou bych nějakým záhadným způsobem měl nacpat do brašen a hlavně ji celou dobu vláčet na kole.
Jako obvykle zjišťuju, že i přes seznam, který jsem si pečlivě vytvořil a několikrát konzultoval s Vencou, určitě něco nemám, což je skoro nemožný. Mám pocit, že táhnu celý hypermarket včetně pokladní. Nervózně čekám na Vencu, který dorazil nečekaně rychle. Konejším ho i sebe kafem a ještě běžím do obchodu pro nezbytný 3 štangle salámu, který mě budou provázet celým Laponskem.
Do penzionu v Jablonci, kde s námi budou spát další dva členové výpravy, které ještě neznám, dorážíme s Vaškem jako první. Využíváme nabídky Honzy a stavujeme se pro brašny na kolo, aby jsme si je mohli nabalit už dnes večer. Potvrdila se moje domněnka, tu hromadu věcí tam prostě nemám šanci nacpat. Na pokoji začínám luštit jeden z nejzapeklitějších rébusů. Dle rady mistra Kopky: „Co se vám tam nevejde, nepotřebujete,“ jsem postupně půlku věcí vyřadil s nadějí, že je opravdu potřebovat nebudu. Slivovice opět pomáhá řešit situaci mně i Vaškovi, za 2 hodiny jsme splnili nesplnitelné. Zabaleno!
Večer se potkáváme s Pavlem a Alešem, zase oba dva vybavení slivovicí. Vybral jsem si dobrej turnus. Odcházíme na nezbytnou předstartovní přípravu do nedaleké pivnice. No začíná to hezky.

 

2. den: Z Jablonce na sever – I. část

Ráno potkáváme zbylé členy výpravy – Andreje a Jirku. Kluci dostávají brašny na kolo až teď, z jejich výrazů je mi jasné, že řeší stejnou hádanku jako já. Po 3 hodinách jsou kola v přívěsu a po obědě v nedaleké jídelně opravdu odjíždíme.
V Německu zjišťujeme hroznou zprávu, Vašek zapomněl u Jéni na schodech krabici s bábovkou, vracet se prý nebudeme. Sakra!
Cesta probíhá hladce, já po včerejší přípravě spím, což se na další dva dny ukazuje jako dobrá strategie. V mezidobí plundrujeme Vaškovi krabici řízků, která vynahrazuje stesk po bábovce.
Noční trajekt stíháme s předstihem.

 

3. den: Z Jablonce na sever – II. část

Po sedmihodinové plavbě na trajektu a noci na podlaze kina se vyspalí vyloďujeme, pokračujeme dál v nekonečném putování na sever. Celý den cesty v autě už začínám mít plné zuby.

 

4. den: Rozjezd na autobus

KONEČNĚ jsme na místě. V sobotu dopoledne zastavujeme před benzínkou v Hettě na místě, kde Honza obvykle nechává auto s přívěsem. Převlíkáme se a vybalujeme kola z přívěsu. Dnes nás čeká jen cca 26kilometrová rozjížďka po silnici na autobus, který nás odveze do Kilpisijarvi(cca 200 km severozapadně od Hetty). Dle přesného časového harmonogramu „si máme pohnout, jedem na čas“. Naše karavana – teď už na kolech, se dává do pohybu.
Jedu první a užívám si vyjížďku po silnici s plnou polní. Po víc jak hodině přijíždím do místa, odkud by měl autobus odjíždět (malá budka, podobná našim zastávkám), za chvílí přijíždí Aleš a pak Jéňa s Jirkou, kteří jenom profrčí kolem mě. Dojedu Jéňu a oznamuju, že autobus ještě nejel. Dostávám rychlou odpověď: „No to je jasný, když stojíš na jiný zastávce“. Já debil.
Ke skutečnému místu odjezdu dojíždíme ve 13.35. Autobus, který má jet ve 13:35 nikde. Čekáme na zbytek výpravy. Poslední účastník zájezdu přijíždí asi 30 vteřin před tím, než u nás zastaví autobus. Dokonalá koordinace. Naložíme kola do autobusu (řidič se jen usmívá, když cpeme sedm naložených snow-biků do zavazadlového prostoru – tady není nic problém, v Česku by nám nevzali s nadáváním ani jedno) a frčíme směr Kilpisijarvi.

Z autobusu vystupujeme blízko místa, kde zítra započneme náš pokus o výjezd na nejvyšší horu Finska – Halti. Jedeme ještě do nedalekého marketu pro zásoby, ale hlavně pro pečená žebra a pivo. Ubytováváme se v nedalekém bungalovu. Všichni jsou natěšení na první pořádnej švih. Vašek se necítí dobře, známka začínající nemoci. Snad bude do zítřka v pohodě.
Jdu se zaslouženě osprchovat, Jéňa s Jirkou to posměšně komentují slovy: “To seš bajker!?” A pak lezou do sprchy taky.
Jelikož jsem pečlivý čtenář deníků minulých výprav, tak jsem si přibalil špunty do uší a hned první noc vím, že jsem rozhodně neudělal chybu.

 

5. den: Pokus o výjezd na Halti

Ráno se budíme kolem páté. Aleš připravuje míchaná vajíčka se špekem, neuvěřitelná dobrota. Aleši díky! Ráno jsem trošku nervózní, ještě vyřazuji další várku věcí, kterou nechávám na pokoji, kam se zítra vrátíme.
Špatnou zprávou je, že Vaškovi se přitížilo a nebude riskovat namáhavý výjezd. Raději na nás počká a pokusí se dát mezitím dohromady.
Po sedmé ráno vyrážíme, je zataženo kolem -10 °C. Na začátek nás čeká rozjížďka do kopce, cca 2 km, než se dostaneme na skútrovku, která vede k Halti. Po zhruba kilometru a půl zjišťuju, že to žádnej výlet na Karlštejn nebude, hodně fouká a já poprvé sesedám z kola. Do kopce kvůli načechranému sněhu od skútrů jde hůř jet a musíme občas tlačit. Jednotlivé sruby jsou na cestě na Halti od sebe vzdáleny 10 km, takže se dá cesta na Halti rozvolnit na více dnů, což platí zejména pro běžkaře.
Dojíždíme k prvnímu srubu. Chvilku odpočineme, vyfotíme se s běžkaři, kteří nás přišli pozdravit a frčíme dál.

K druhému srubu to jede parádně, vyjasnilo se a vítr se mezi kopci uklidnil. Cesta je umrzlá a dobře značená nejenom tyčkami podél cesty, ale i stopami od skútrů, které tu včera projely. Otevírá se před námi nádherná krajina plná „panoramat“ jako z cestopisného filmu. Krása hor a pocit samoty je naprosto dech-beroucí. Užívám si každý metr cesty. U druhého srubu se moc nezastavujeme. Chceme se pokusit o vrchol, proto podle dohody nečekáme na Andreje a Pavla, kteří jedou svým tempem za námi.

K třetímu srubu vede krásný sjezdík, tak 2 kiláky čisté radosti z jízdy. Když dorazím ke třetímu srubu, uvědomuju si, že to zítra budu muset šlapat nahoru, což mi radost trochu zkalí.
U třetího srubu potkávám skútraře, jeden z nich – místní průvodce – Honzu zná z předchozích expedic . Další ze skútrařů obchází kolo a pečlivě si je prohlíží, pak se mě se zcela vážnou tváří zeptá, kde že je schovaný ten elektromotor. Říkám mu, že to jezdí na pivo a čokolády. Dojíždí Jirka a Honza, následující úsek prý nepatří k nejjednodušším. No to jsem zvědavej.

Cesta ke čtvrtému srubu je makačka, podhušťuju kolo a jedu dál. Začíná se zatahovat obloha, sněží. Cesta se čím dál víc vlní a zvedá. První 3 kilometry to celkem jede, ale pak zjišťuju, že jsem to asi podhustil moc a trhám ventilek. Dojíždí mě Jéňa s Jirkou. Zkouším to jenom dohustit a pokračovat dál. Po půl hodině to vzdávám a v hustém sněžení tlačím kolo s tím, že vyměním duši až na 4. srubu. Předjíždí mě Honza a pak i Jirka. Roztrhali to jak korálky. Čtvrtý srub už vidím v dáli, i přes sníh a moje 2,5 dioptrie. Tlačím do strašnýho krpálu, srub vidím, ale vůbec se nepřibližuje.
Asi po 45 minutách už mám srub na dosah. Honza je venku a povzbuzuje mě sdělením, že je na srubu zdrávka. Obligátní zdrávka. No jasně.
Dorážím na 4. srub. Vejdu dovnitř a tam opravdu holky, který přijely na skútru. Vypadá to, že jenom svačí a na noc se nezdrží, ale i tak… Kopka je prostě boží.
Honza mi pomáhá vyměnit duši, dávám si 3 tatranky, slivovici a psychicky se připravuju na dosažení vrcholu Halti. Venku sněží a mě se moc nechce. Přijíždí/přichází Aleš, který radši počká se zdrávkou na srubu, nedivím se mu!

Tak jdem na to, necháváme věci na srubu a jen na lehko vyrážíme na 10 kilometrovou túru na Halti. Čeká nás docela velké převýšení a pravděpodobně hůře sjízdné cesty. První 3 kilometry je cesta celkem sjízdná, teda aspoň pro mistra Kopku, já padám každých 200 metrů, což způsobuje neustálý proud nepublikovatelných výrazů. Pak sněžení ustává, vyjasňuje se. Mírně sjíždíme do sedla odkud je už vidět náš dnešní cíl. Vidíme horu a okolní krajinu v celé své kráse. Je to nádhera. Cesta je sice pořád špatně sjízdná, ale i tak si to maximálně užívám.
Poslední úsek je za trest, po sobě následující krpály tlačíme už všichni. Není to způsobeno jenom sklonem kopců, ale i načechranou cestou od skútrů, no alespoň vím, že kolo vláčím správným směrem.V jednom obzvláště výživným kopci mám chuť se na to vy..bodnout. Ale pokračuju dál. Počasí se opět mění a kousek pod vrcholem se opět zatahuje a začíná drobně sněžit.
Dokázali jsme to! Po 3 hodinách z posledního srubu vyjíždíme k nejvyššímu bodu Finska – Halti. Jirka pronáší za nás za oba děkovnou řeč Honzovi: „To je dost, táto, žes nás taky někam vyvez.“ Začíná už fest sněžit, nejradši bych se otočil a jel hned dolů, ale Honza nás ještě fotí. Musím se přiznat, že vylézt na malou mohylu mi dává zabrat, nohy mě nechtějí poslouchat. Zatnu zuby a po fotce seskakuju dolů. Fotka se nepovedla, takže ještě jednou. Sakra.
Z výhledu teď už bohužel mnoho nemáme, není vidět vůbec nic. Okolní krajinu si musíme jenom představovat na základě Honzova výkladu. Mě už je taková zima do rukou, že mu věřím všechno a chystám se na zasloužený sjezd dolů. Na prvním úseku sjezdu –celkem prudká část, to pouštím co to dá, samozřejmě se mi to vymstí a já s plnou hubou sněhu opět poznávám Laponsko opravdu do hloubky. Další úseky, i když jsou z mírného kopce, musím zabírat do pedálů, cesta je v takovém stavu, že to prostě nejede. Po cca 50 minutách přijíždíme ke srubu, kde jsme zanechali Aleše se zdrávkou a kde dnes budeme spát. Pavel s Andrejem už taky dorazili, ihned vyběhli a informují nás, že tu dnes s námi budou spát 4 mladý moc pěkný běžkařky. Jirka jen vyděšeně vyhrkl: „Doufám, že nebudou chtít šukat.“ Vystihl přesně náš stav po zdolání Halti.
Na srubu vaříme a diskutujeme s holkama. Všichni spíme naštosovaní v horním patře, slečnám gentlemansky přenecháváme spodní patro. Nahoře je vedro, ale mně je to jedno, jsem tak unavenej, že než dám špunty do uší, usínám.

 

6. den: Návrat z Halti do Kilpisijarvi

Ráno se s holkama domlouváme, že vypadneme první a ony si budou moct užít trošku soukromí. Snídáme, ale nijak to s tím spěchem nepřeháníme. Venku začíná nádherný den. Vyrážíme kolem desáté.
Cesta ke třetímu srubu je úžasná, cesta je jako uválcovaná, jede se excelentně, včera na tomhle úseku nebylo kvůli sněžení nic vidět, teď díky jasnému počasí máme kolem sebe hory a úžasnou scenérii bílého třpytícího se sněhu.

U třetího srubu koukám vstříc dalšímu úseku, kde byl včera ten parádní sjezd. Jéňa jen tak mimochodem utrousí, že tady to bývá vždycky nejhorší. Zase má pravdu, převěje, které vytvořil silný vítr, nám znemožňují jet. Studenej vítr do ksichtu, zavátá cesta a krpál nahoru. Bezva.
Po nějaké době tlačení už jde zase jet.

Dorážíme ke druhému srubu, kde se moc nezastavuji, žene mě touha po grilovaných žebírkách a hlavně pivu, představa téhle kombinace mě včera dostala na Halti, proto jsem to v tom kopci nevzdal a teď mě dostává zpět do vesničky Kilpisijarvi.

Cesta k prvnímu srubu je parádní, z mírného kopce to odsýpá jako na asfaltu. Povrh je umrzlý, žádné převěje a ty výhledy. Radostí výskám.
Dorážím k prvnímu srubu, kde se rozhoduji, že se pořádně napiju, teče tam potok, takže není potřeba roztápět sníh. Uvnitř srubu jsou dva Finové, kteří sem přijeli na běžkách. Obdivují kolo a povídáme si o výstupu na Halti. U srubu jen přibrzdí Jirka s Honzou, pokračují dále do vesničky.

Po krátké pauze taky sedám na kolo a vydávám se na poslední úsek cesty k vesničce, marketu, pivu a žebírkám. Cesta pokračuje skvělým terénem až k parkovišti, kde jsme včera tuto část expedice začínali.
Sjíždím se zde s Jirkou a Honzou, oba taky míří do marketu. Nastává pro mě úžasná chvíle, zaslouženě si kupuju grilovanou slaninu, kus pečeně a pivo. Jako s větrem o závod pospíchám k ubytování, abych se odměnil. Tam už čeká Vašek, který asi moc nechápe. Jedním skokem totiž sesedám z kola a v letu už rozbaluju slaninu a otvírám pivo. Tenhle okamžik si vychutnávám. Odměna se povedla na 100 %.
Vaškovi s umaštěnou pusou vyprávím všechny zážitky, které nás potkaly. Mezitím doráží Aleš, pak i Jirka s Honzou. Nakonec dorazili Pavel s Andrejem.
Trošku slavíme, sdělujeme si pocity. Jen Honza si stěžuje, že mu není úplně dobře a cpe se česnekem. Prý prevence. Honza dokonce vyhrožuje, že by se mohlo stát, že pojedeme zítra sami, bez něj. Beru to jako vtípek a pro jistotu tu myšlenku zaháním panákem slivovice.
Vašek se bohužel cítí zle, viróza se rozjela.
Jdu do sprchy, opět si vyslechnu, co jsem to za bajkera a pak uléhám se špuntama v uších jako první.

 

7. den: Pustina – I. část

Ráno se budím kolem půl šesté. Přichází zpráva dne, Honza to chytil asi od Vaška a cestu pustinou budeme muset zvládnout sami. Třikrát se ujišťuju, že to Honza myslí doopravdy. Radost z toho teda nemáme nikdo, hlodá v nás červíček(spíš červ jako prase) pochybností. Honza nás ujišťuje, že to zvládneme. Prý to bude o to větší dobrodružství. O tom nepochybuju!
Andrej s Pavlem, který chytil už včera střevní problémy se také necítí a také několik dnů vynechají.
Dostáváme mapu, cyklocomputer a instrukce. Nevím, jestli jsem ten pravý, kdo by měl operovat s mapou, ale v tu chvíli neprotestuji. Instrukce sice poslouchám, ale kolik z nich se uložilo v paměti taky nevím, pořád mi v hlavě rotuje myšlenka, že jedem bez Honzy. Jirka dostává po menších potížích s instalací honzův tachometr a po rozdělení náhradních dílů pro kola, které pro jistotu bereme s sebou, jsme připraveni.
Asi o půl osmé s malinkou dušičkou vyrážíme pouze tři vstříc dvěma a půl dnu cestování pustinou, bez mistra Kopky. Jirka odjel už před chviličkou a Honza nás povzbuzuje: „Hmmm, tak toho už nedojedete!“
Na kole každý šlape sám za sebe a nikdo vám to sice nijak neulehčí, ale přece jenom máte za zády Honzu, který má cenné zkušenosti a je schopen vyhodnotit situaci tak, aby eliminoval případné riziko. Což je super psychická podpora. Naštěstí Honza před odjezdem zjistil předpověď počasí – má být stále hezky. Aspoň to. I tak si ale budeme muset poradit sami. Na cestu se tedy vydáváme ve složení: Aleš, Jirka a moje trošku vystrašená maličkost. Zbytek party se vydá do Hetty autobusem, kde na nás počkají a přidají se k nám na další část expedice.

První dva kilometry vedou stejnou cestou jako na skútrovku k Halti. Takže krpál nahoru, ale cesta je hezky sjízdná, bez tlačení se dereme vstříc našemu dobrodružství. Počasí nám neskutečně přeje. Je zima kolem -15, jasný den, skoro úplné bezvětří, cesta se mírně svažuje mezi horami. Já se modlím, aby to takhle vydrželo co nejdéle. Za námi se obloha zatahuje a barví se do tmavě modré.
Po hodině a půl dorážíme k prvnímu záchytnému bodu – srubu, který měl být dle honzových zápisků v mapě vzdálen 16 km, bylo to něco přes 18 km. U srubu se jen krátce vyfotíme a jedeme dál.

Okolní krajina se začíná měnit. Hory ustupují do pozadí a nám se naskýtá pohled na úplně jinou krajinu, než kterou jsme viděli při výjezdu na Halti. Je to těžko popsatelný pocit, když se podíváte všude kolem sebe a vidíte tu obrovskou rozlohu kde nic není, žádný pohyb. Jenom bílý jiskřící sníh a my 3 malinké body na bajcích. Pořád přemýšlím, jestli to zvládneme sami bez Honzy, ale krásné okolní prostředí a nadšení mi postupně vytěsňuje všechny myšlenky z hlavy.
Zdoláváme táhlý kopec, pod kterým je uprostřed ničeho rozcestník, podle něj je to do Hetty 160 km. Hlavně nepřemýšlet, že jsme sami a máme před sebou ještě takovou štreku. Projíždíme ohradou a vypadá to, že nás čeká hezký sjezdík. Opět to srdnatě pouštím z kopce a opět parkuju rypákem v zemi. Cesta ubíhá skvěle, máme vítr v zádech a díky skútrům, které tu zřejmě včera projely, je stopa hezky čitelná a skvěle udusaná.
Po zhruba 6 hodinách čistého času jízdy přemlouváme Jirku, ať nám řekne, jaký je stav tachometru. Už máme najeto 58 a srub pořád nikde. Dle instrukcí, které se mi postupně (asi ze strachu) začínají vybavovat, máme přejet přes řeku, kde bude most a srub by měl být nalevo od cesty. Ne přímo u cesty, ale schovaný mezi stromy. To mě začíná děsit.
Krajina se opět mění, už vidíme i malé keře a stromky, prostě chroští (pojem z Jéňova názvosloví). Potkáváme skútraře, fotí nás a informují, že tu minulý rok taky potkali lidi na snow-bajku, ale to prý byli Španělé. Tak nevím, asi minulá výprava pila Sangrii a nebo skútraři moc pili!
Bylo fajn někoho potkat, ale skútraři rozbrázdili cestu, takže je teď hůře sjízdná. Navíc se zatahuje obloha a začíná sněžit. Projíždíme přes houpavé kopečky, kde musíme díky načechranému sněhu tlačit. Přibývá pádů, hlavně z mojí strany. Už je na nás znát únava, moc rádi už bychom byli ve srubu. Snad ho brzo najdeme. Tachometr ukazuje už víc, než by měl. Snad jsme nikde špatně neodbočili. Vracet se mi teda nechce ani v nejmenším.

Dochází mi voda v camelu, Alešovi voda došla už asi před hodinou. Láduje se sněhem. Po mém posledním pádu, vytahuje Aleš Enduro gel. Dává si pořádnou šlehu a najednou šlape jako ďábel. My s Jirkou jen vlajeme v závěsu. Opět padám do závěje, plavu ve sněhu asi 10 minut, než se mi podaří vyhrabat sebe a kolo. Kde je do prdele ten srub.
Konečně dojíždíme k mostu, teď víme, že jsme srub ještě nepřejeli. Srub by už neměl být daleko. Od této chvíle ostřím, co mi moje dioptrie dovolí a hypnotizuju levou stranu, kde si mezi stromy přeji zahlédnout srub. Nakonec Aleš hlásí, že vidí srub. Já teda nic nevidím, ale jsem šťastnej jako blecha.

Aleš jede napřed, já čekám na Jirku. Společně pak dorážíme na srub. Aleš už zatápí v kamnech a rozpouští sníh. Všichni jsme strašně šťastní, že jsme to zvládli. Aleš hlásí: „Mám takovou radost, že bych brečel, kdybych měl z čeho.“ Přesně vystihuje moje dehydrované pocity.
Večer na srubu hodnotíme celý den. Opět se potvrzují Honzova slova, že to bude úžasný dobrodružství a že si to parádně užijeme. Po společné konzultaci přejmenováváme Honzovy údaje o vzdálenostech v mapě na „Kopkometry“. Dnes tedy máme za sebou 65 km.

 

8. den: Pustina – II. část

Dnes nás čeká 60 Kopkometrů.
Počasí je opět jako z pohlednice. Jasně modré nebe a -15 °C. Dneska to opět vypadá na parádní den.
Po snídani vyrážíme opět kolem půl osmé. Cesta je mírně zvlněná, občas nás čeká hezký sjezd, který je samozřejmě kompenzován výjezdem. Cesta je skvěle značená dřevěnými kříži, vypadají jako značka vlakového přejezdu.

Náš dnešní první záchytný bod – srub, má být 22 Kopkometrů od srubu, kde jsme spali minulou noc. Kousek před malým srubem se z ničeho nic objevuje osamocený běžkař táhnoucí asi 50kilové sáně s vybavením. Diví se, co tu děláme na kolech, asi má strach, že jsme zabloudili. Prý by s námi celkem měnil, strašně ho totiž rozčiluje zvuk, který dělá hůlka při každém zapíchnutí do umrzlého sněhu. Kdyby věděl, kolikrát jsem včera spadnul na hubu, asi by si to rozmyslel.
U srubu se příliš nezdržujeme. Chceme využít ideálního počasí co nejvíce, toto se později ukazuje jako velmi dobré rozhodnutí. Jen tak ze zvědavosti kontroluji mapu a ujetá vzdálenost – Kopkometry se kupodivu shodují s konvenčními jednotkami. K dalšímu záchytnému bodu (křižovatce) to máme dle Honzovy mapy dalších 22 km.
Cestou ke křižovatce potkáváme skútristy, tentokrát je to omladina s nadupanými stroji a hlavně s pořádnými drapáky namísto klasických pásů, jaké používají místní k přepravě materiálu. Cesta po jejich průjezdu vypadá, že bude těžko sjízdná. Nakonec to až tak hrozné nebylo a my přijíždíme k rozcestníku/křižovatce, teď už by to mělo být „jenom“ 16 km k našemu dnešnímu cíli – srubu u jezera. Pohledem do mapy kluky uklidňuju, že by nás žádné kopce čekat neměly. To, jak jsem se mýlil, zjišťujeme velmi záhy.

Poslední úsek trasy je nekonečný, jsou to po sobě následující táhlé kopce. Vždy, když už to vypadá, že dojíždíme k vrcholu kopce, objeví se další část, kterou je ještě potřeba vyjet. Výhodou je, že nemusíme kola tlačit, ale jde jet alespoň na kašpárka. Na kopci si říkám, že už to sakra přece někde tady musí být. Každou chvíli u Jirky somruji údaje o ujetých kilometrech, mělo to být 16 od křižovatky a už jsme na dvaceti, zase přichází ty Kopkometry.
Odměnou jsou nám dech beroucí výhledy. Po výjezdu na jeden delší kopec se najednou objeví naprosto jiná krajina, jako když přepnete kanál na televizi. Nikdy jsem nic podobného nezažil, nedá se to dost dobře popsat. Tohle za tu dřinu opravdu stojí.
Po několika po sobě následujících sjezdech a výjezdech se rozhodujeme zavolat Honzovi o radu. Máme štěstí a Jirka chytá na mobilu signál. Po sdělení, že i podle Kopkometrů by jsme tam už měli být, Honza beskově hodnotí situaci a trochu prohloubí naše depky: „Jsou jen dvě možnosti, buď tam ještě nejste nebo jste na špatné cestě!“ Po popisu okolní krajiny Honza poměrně přesně vytuší, kde jsme. Prý musíme projet ohradou, měla by být těsně před námi. Naštěstí už ji v dáli vidíme, teda vidí ji jenom Aleš, slepejši (já a Jirka) mu samozřejmě rádi věří. Teď už to prý máme jenom „kousek“. Kdo Honzu zná, ví, že „kousek“ je dost relativní pojem.
Měl ale pravdu! Po projetí ohradou už spatřuji v dálce srub. Je umístěn na břehu nad jezerem. Pro mě jeden z nejkrásnějších momentů expedice. Mísí se ve mně štěstí a jsem na nás i trošku hrdý, že jsme to dokázali.
Přijíždím do srubu jako první, rychle zatápím v kamnech. Kluci přijíždí hned za mnou. Venku se rapidně zhoršilo počasí, začíná opravdu silně sněžit a foukat. Myslím, že všichni to cítíme stejně, máme ze sebe obrovskou radost, že jsme tyhle dva dny zvládli. Nedá se nic dělat, musíme to trošku oslavit. Na řadu přichází Jirkův Jamesson. Po pár panácích se plný nadšení lehkým krokem odebírám ven ke kolu pro spacák, na schodech před srubem mi podjíždějí pantofle a já házím ukázková kopyta a padám zády rovnou na hranu schodů. Vypadá to, že vyfasuju minimálně kartičku ZTP, ale nakonec to spraví další Jamesson. Někdo se ptá, myslíš, že Honzovi chybíme a já odpovídám: „Jde o to, jestli on chybí nám!“ Smějeme se a oslava pokračuje, zatímco venku to vypadá na pěknou vánici, která hned tak nepřejde, ještě že jsme nikde neztratili moc času a stihli dojet do srubu .

Přijde mi, že počasí nám vždycky na konci každého dne naznačí jak moc je k nám vlídné a jak by to mohlo vypadat, kdyby k nám tak vstřícné nebylo. Ukázka stačí, děkujeme.
Máme trošku strach, jak budou zítra vypadat cesty. Celkem hodně nasněžilo.

Honza nám přes SMSky dává vědět, že už je mu lépe a že se setkáme na cestě do Hetty, kde nakoupíme zásoby a budeme pokračovat dál do národního parku Pallas.

 

9. den: Pustina III. část + pyromanský večírek

Dnes by nás mělo čekat „jen“ 25 kilometrů pustinou k benzínové pumpičce, která jediná supluje nedostatek civilizace. Je tu malý obchůdek a dá se tu prý i najíst. Poté nás po změně plánu, která přišla včera od Honzy smskou, bude čekat odpočinkových 40 km po silnici do Hetty.

Zase máme štěstí na počasí, vítr se utišil, nesněží a je zima.
Ráno s obavami o stav cest tlačíme první kopec od srubu. Cesty jsou zafoukané, ale můžeme jet. Cesta probíhá opět bez problémů, já se nejvíc těším na pivo a několikrát zmiňovanou polívku – sobí vývar s masem. Po necelých dvou hodinách dorážíme k benzínce, opět mám obrovskou radost a tlačím se ke dveřím s vidinou piva a teplé polívky. Beru za dveře a zamčeno. Cože? Mají otevřeno od 10.00, musíme čekat. Mezitím dohušťujeme pořádně kola, dál nás čeká cesta po silnici, pumpujeme kola až na doraz.
Otevřeno! Hurá! Pivo a polívka to jistí. Opět se odměna vydařila.

Posilněni vyrážíme z benzínky směr Hetta. Nastupuje Jirka a veze nás s Alešem jako na kolotoči, máme co dělat mu uviset. V půlce cesty potkáváme vysmátého Jéňu. Jsme rádi, že ho potkáváme a myslím, že i Honza je rád, že nás vidí živé a zdravé. Bohužel nakonec i Andreje a Pavla dostala Vaškova viroza, proto zůstanou v Hettě.
Jéňa s Jirkou táhnou peloton, po silničářské vložce dojíždíme do Hetty. Jedeme do infocentra na prohlídku muzea. Musím se teď přiznat, i přesto, že historie Laponska je velmi zajímavá, při promítání filmu usínám.
Po sprše v jednom z hotelů v Hettě jdeme nakupovat do místního marketu. Dnes budeme nocovat ve veřejném srubu kousek od města. Kupujeme buřty a pivo na večerní oslavu našeho shledání.
V krátkosti, oslava se velmi povedla. Dojem ještě vylepšil pyromanský kousek Honzy, který nám ukazoval specialitu – svařenou slivovici. Bohužel to skončilo jejím flambováním a vybíháním s hořícím ešusem ven.

 

10. den: Národní park Pallas – I. část

Ráno se po večírku budíme relativně brzo, venku je opět kýčovitě modrá obloha, ideální teplota kolem -15. Honza nás popohání, abychom srub vyklidili co nejdřív. Ráno se sem už začínají trousit běžkaři.
Vyjíždíme po exkluzivně upravené běžkařské stopě a noříme se dále do národního parku. Oproti Jizerkám se z nás běžkaři nesnaží udělat dikobraza pomoci hůlek zapíchaných v zádech, ale naopak nás nadšeně zdraví. Jsme pro ně asi velká atrakce. Zdoláváme několik stoupáků a jsme odměněni krásnými sjezdy. Odsýpá to jako na silnici.
Dozvídáme se, že se tu zítra poběží běžkařský závod na 80 km, proto ty krásně upravené stopy. Máme tedy dvojité štěstí, nejenom úžasné počasí, ale i skvělé cesty nám umožňují bez problémů projíždět místa, kde se minulé výpravy hodně trápily.
Potkáváme i jednu z krásných organizátorek zítřejšího závodu, která projíždí trať na běžkách. Zatím naprosto ideální den.

Volíme cestu mimo hlavní upravenou stopu a míříme k cíli dnešního dne – srubu na kopci Nammalakuru. Honzovi se asi zdá, že to máme moc zadarmo, proto sjíždíme z hlavní upravené stopy a jedeme hůře upravenou cestou. Výhodou je, že potkáváme méně lidí. I tak si uvědomuju, jaké máme štěstí na podmínky. Jede se skvěle.
Začínáme stoupat na Nammalakuru. Stopa je opět výborně upravená, ale ten krpál je nekonečný. Šlapu na kašpárka, zdravím okolo projíždějící běžkaře a maximálně si užívám výhledů na okolní krajinu.
Po šíleném výjezdu na Nammalakuru, křtíme kopec na Namalakurvu, dáváme si společně pivo a sledujeme západ slunce.
Delší dobu jsme neviděli Jirku a tak se ptám, kde je. Aleš bleskově odpovídá: „Nevím, asi něco hledá!“ Což byla Jirkova pravděpodobně nejoblíbenější činnost.
Ve srubu s námi spí opět dámská společnost, slečny asi nesdílí naše nadšení a moc si s námi nepovídají. Potkáváme tu i chlapíky, kteří se tu na stejném místě s Honzou potkali před třemi roky. Ptají se na kola, vychvalují Česko a jeden z nich nám ukazuje na mobilu Zetor a Fabii, se kterými jezdí. Velmi ale kvitují naši slivovici, která mizí zázračným tempem. Budeme muset přijmout drastická opatření – cizím nenalívat. Ach jo! Chlapíci pak zmizeli spát někam do pustin. Baby nám tu bohužel zůstaly!

 

11. den: Národní park Pallas – II. část

Ráno vyrážíme ze srubu celkem brzy. Zase máme děsnou kliku na počasí, nádhera.
Honza nás vyváží do krátké stojky podívat se na další malý srub, který je vzdálen zhruba 1,5 km od našeho dnešního. Dostáváme se na druhou stranu kopce, odměnou je nám krásný výhled do obrovského ďolíku zavřeného mezi oblé vrchy. Tečka dole na dně je starý sroubek snad 100 let starý.

Pokračujme, Honza nás navnadil na skvělý sjezd. Prý nás čeká výborná singlovka tobogánem dolů. Ze začátku se žádný tobogán nekoná, cesta je trošku zavátá, takže to moc nejede. Všichni mimo Jéni samozřejmě hodně padáme. Kufr dne předvádí Jirka, zavrtává se do sněhu opravdu pečlivě, má tu smůlu, že za ním jede Honza, který to chce zdokumentovat. Chudák Jirka musí zadržovat dech s hubou ve sněhu, aby Jéňa udělal kýžené záběry.
Nakonec se objevuje lesík, ve kterém nás opravdu čeká luxusní singlovka v podobě tobogánu mezi stromy a chroštím. Opět křičím radostí. Na konci singlovky sjíždíme na běžkařskou cestu. Moji radost docela zdařile kazí Honza, který skupině sděluje, že tenhle sjezd z říše snů bude vykoupen těžkým kopcem. Kombinace slov Kopka a těžký kopec z jeho úst mě celkem vystrašila.

Jedeme houpavými kopečky nahoru dolů. Stromy občas vystřídá volné prostranství. Zatím to vypadá, že si z nás Honza jenom dělal srandu. Budu se opakovat, ale jede se bombasticky. Za takové počasí a podmínky by se mělo připlácet.
Najednou vidím, že si Honza legraci určitě nedělal. Objevuje se kopec jako prase. Pod kopcem potkáváme běžkaře, ten na nás třeští oči a s hrůzou v hlase na nás při rychlém průjezdu křičí: „Véééry big hill coming up…“ To se mám vrátit?
Nejde jet a musíme tlačit. Tiše pochoduju metr za metrem a vzpomínám na tu skvělou singlovku. Ten kopec už mě začíná srát, nedá se to napsat jinak. V kopci na nás čeká Honza, který nás celkem pobaveně sleduje. Když procházíme kolem něj, tak nás fotí a snaží se nás motivovat: „Jeďte taky na těch kolech, fotek, co tlačíte, už mám dost.“ Tak to chce panáka.
Kopec jsme zdolali a míříme k hotelu Pallas, který je kousek pod vrcholem kopce. Točený pivo jako vždy ještě vylepšuje naši náladu.

Skrze velká okna hotelu sledujeme probíhající závod. Nespěcháme. Chceme jet po stejné trati a neradi bychom se motali závodníkům ve stopě.
Nakonec vyrážíme po dvou pivech ve výborné náladě. Opět následuje hravý sjezd. Přijíždíme k jezeru, na kterém se nachází srub – náš dnešní nocleh. Chvilku bloudíme, ale nakonec nacházíme správnou cestu. Volíme cestu po jezeru, která by měla být kratší oproti skútrovce. Cesta po jezeru je trošku rozrytá od skútrů, ale i tak se jede dobře.

Přijíždíme ke srubu, kde místní zaměstnanec husky farmy se svými 2 dětmi připravují rybu k večeři. Omlouvají se nám, že srub hned uvolní, jen nás prosí o strpení, než snědí večeři. Nevadí nám to, protože rozděláváme oheň v nedalekém přístřešku, kde pečeme na ohni špek a salámy. Jen vegetarián Jirka smutně kouká. Do Laponska jel s Jéňou jen pod podmínkou, že ho nebude nutit jíst maso. Jéňa ho ubezpečil, že ne, že příjde sám. Vypadá to, že ta chvilka se už blíží. Jirka ale hrdinně odolal.
Po chvíli se přesouváme do srubu, který je po odchodu skútraře a dětí vytopený a uklizený. Není mi úplně dobře, snad mě neskolí nemoc. Šaman Honza opět připravuje lektvar, kterým málem zapálil srub kousek od Hetty. Slivovice svařená s medem a místo citronu s rozdrceným vitamínem C mi moc nepomáhá. Beru konvenční paralen a zavrtávám se do spacáku. Aleš jde statečně bivakovat ven. Za chvíli je zpátky.

 

12. den: Národní park Pallas – III.část

Ráno před odjezdem trochu zlobíme Jirku tím, že stojíme na kolech již naložení a připravení u jeho kola, zatímco Jirka teprv nosí brašny ke kolu.
Vyrážíme a Honza se mě ptá proč mám tak podhuštěné kolo, no kolo není podhuštěný, ale asi jsem zase urval ventilek. To není možný, 2x se to za Laponsko snad ještě nikomu nepodařilo. Kvůli mně se vracíme do srubu a Honza mi mění duši. Jirka nasadil výraz velkého zadostiučinění, že na něj se tentokrát nečekalo a už vůbec to nebyl on, kdo by něco hledal.
Po menším zdržení vyrážíme napodruhé, tentokrát již úspěšně. Moc mi to nejede, je sice krásně a ideální podmínky, ale vypadá to, že jsem nakonec přece jenom onemocněl. Díky Bohu, že nás dnes čeká jen asi 35 kilometrů, ale Kopkometrům moc věřit nemůžete.
Po dvou hodinách se bacily umoudřily a já si opět užívám super bajkování. Dokonce přemlouvám kluky, ať jedem 20 kilometrů do nejbližší vesnice na kafe, jako zpestření výletu. Po dalších několika kilometrech jsem moc rád, že jsme nejeli, určitě bych to nedal. Poslední metry tohoto dne opět trpím. Chci být na srubu, ve spacáku, nejlépe s čajem se slivovicí.

Dorážíme k poslednímu srubu naší expedice, srub je jen 25 kilometrů od Hetty. Už cítíme, že se blíží závěr. Trošku nostalgicky probíráme uplynulé dny. Rád bych si s klukama připil, ale už nic nezbylo, Finky nám všechno vypily. Nevadí. Emoce z prožitého dobrodružství nám bohatě stačí.

 

13. den: Poslední den – Hetta

Poslední ráno na kole. Už je mi trošku lépe, fyzicky. Psychicky se mi vůbec nechce nikam jezdit. Vidina té úmorné cesty zpět a hlavně stereotypu v civilizaci mi trošku kazí dojem z jinak úžasného dne. Ano. Opět další krásný den a ideální podmínky na snow-bike. K Hettě se blížíme po skvělé skútrovce se sjezdíkem na konci.
Za dvě hodiny dorážíme k autu, Honza volá Andrejovi, Pavlovi a Vaškovi. Kluci za chvíli přijíždí. Byli aspoň na poslední dva dny trochu pobajkovat v národním parku na jiném srubu. Jsme moc rádi, že se zase všichni potkáváme.

Cestou domů se ještě zastavujeme v giftshopu, kde probíhá i závěrečné hodnocení. Nakupujeme potřebné občerstvení na cestu.

 

14. – 15. den: Cesta zpět do ČR

Cesta opět probíhá hladce, stavujeme se v Kodani u Honzova kamaráda, který nás zve k sobě domů a chystá občerstvení.
Ráno přijíždíme do Jablonce, po vybalení kol nás Honza ještě zve k sobě na kafe. Dostáváme zmrzlinu jako připomínku zmrzlého Laponska a neuvěřitelnou buchtu paní domácí.
Nechce se mi vůbec odcházet, ale nakonec se loučíme a každý se vydáváme vstříc svým domovům. Vaškovi tímto děkuji za odvoz.

 

Opět v civilizaci

Byl/je to pro mě nezapomenutelný zážitek, který bych přál prožít každému bajkerovi, outdooristovi a dobrodruhovi. Pokoušel jsem se popsat věci a situace, jak jsem je prožíval já a přiblížit je tak ostatním, ale tady platí dvojnásob, že zkušenost a zážitky jsou nepřenosné.
Chci moc poděkovat všem klukům, protože bez dobré party bych si tuhle expedici určitě tak neužil. Velký dík pak patří zejména Alešovi s Jirkou, s kterými mě pojí společná pouť pustinou bez Honzy. Tyhle 3 dny jsem si užil asi nejvíc z celé expedice. Jsem hrdý na to, že jsme to zvládli sami! Kluci, moc díky!
Děkuji taky Honzovi Kopkovi, že umožňuje obyčejným smrtelníkům aspoň trošku okusit podobné pocity, které on prožíval na Aljašce. Honzo díky!
Ještě dodávám, že jsme měli opravdu obrovské štěstí na podmínky a počasí, takže jsem vděčný i přírodě, že k nám byla tak vlídná.

Snow-bikingu Zdar! A příští rok na Inari!

Kuba Gsela