Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Expedice Laponsko (duben 2009)

 

LAPONSKO 09

Snow-bike-safari

 
Plán expedice: asi 500 km okruh po skútrových cestách s nocováním na přírodních srubech v severozápadním cípu Finska. Start a konec cesty nedaleko městečka Hetta s cílem dosáhnout na kolech Halti, nejvyššího vrcholu Finska – 1328 m.n.m a získat světové prvenství v pokoření této hory na bicyklech. (Pozn.: vrchol je v zimě na snowbiku poměrně snadno zdolatelný díky cestám na sněhu a nepříliš strmým stoupáním. V létě už to tak není díky nesjízdnosti cest.)
 

Termín: 4. – 18. dubna 2009

Motto: „Nestůj, nečum a šlapej – rozhlížet se můžeš doma“

 
Právě jsem se vrátil z této akce a protože zážitky jsou tak silné a čerstvé, nemůžu odolat se s Vámi stručně nepodělit o všechny dojmy a občas tvrdě nabité zkušenosti.
 

Cestovní deník

Sobota 4. 4. 09

Poslední týden před odjezdem byl dramatický. Nikdo nevěděl do poslední chvíle kolik nás pojede. Ani já nevěděl, jestli pojedu! Mě nakonec nakopla doktorka, že výtěr z krku je negativní, ať klidně jedu. I kuří oko na chodidle se umoudřilo a přátelsky na mě mrklo. Tak jsem měl 3 dny na dokoupení outdoorových věcí a potravin.

Sraz u Honzy Kopky (dále pouze Jéňa) byl v 9.00 a odjezd byl naplánován na 11.00 z Jablonce n. N. Ještě ráno se měnil vlek za auto za větší, brzděný, jinak bychom v sedmi lidech všechno nepobrali. Sešli jsme se v této sestavě:

Jéňa – náčelník, Jablonec n.N.

+ účastníci zájezdu:

Pavel V. – z Liberce (Já), hobby sportovec s nedostatkem času na sport

Ruda – od Brna (nejstarší účastník výpravy s tuhým kořínkem), Brňák jak poleno

Pavel Z. – zvaný Zdoba (nejmladší účastník výpravy s objemnou bagáží), Jablonec

Tomáš K. – spíš ale Klápa, ze Slaného

Lukáš K. – přezdívaný Egon, ze Slaného

Jan B. – neboli Bulda (závodník), Veltrusy

Vyjeli jsme na čas, bylo veliké vedro. Ještě v Jablonci asi po 500 m, při zastávce u trafiky, nás zaměstnal prodavač romské národnosti s opravou stánku, takže Jéňa při čekání přestal věřit, že s touhle přeochotnou partou do Laponska vůbec někdy dorazí. Do německého Roztocku jsme ale dojeli dokonce v předstihu a ve 22.30 jsme se nalodili na trajekt. Na palubě se natáhli do spacáku na koberec a aspoň 6 hodin se vyspali před další náročnou cestou na sever.
 

Neděle 5. 4. 09

Z Trelleborgu ve Švédsku, kde jsme přistáli v 6:00, jedeme celý den stále na sever a téměř nestavíme. Jen občas na WC a na čerpání nafty. Večer se již začal kolem silnice objevovat první sníh a teplota šla pod nulu. Pustili jsme si přídavné topení a v teplíčku sledujeme na obrazovce pár filmů. Ve starém Transitu máme pohodlí jak v letadle. Jen stewardky chybí.
 

Pondělí 6. 4. 09

Ráno po 9.hod ráno slavnostně překonáváme severní polární kruh. U silnice je velký poutač a restaurace. Následuje velké focení celé výpravy a pokračujeme. V městečku Hetta kolem poledne jsme dokoupili potraviny a Jéňa vyjednal naproti v hotýlku sprchu, kde jsme se vykoupali, někteří i oholili a převlíkli v teple do cyklistického-outdoorového oblečení a někteří z nás tam zapomněli svoje civilní oblečení. Pak už posledních 40 km do Palojarvi – vesnička o pár domech, kde jsme bagáž upevnili na kola a byli připraveni.

Krásně nám svítí sluníčko, je 15 hod, teplota pod nulou a my vyrážíme na severozápad podle norsko-finských hranic směr Halti na 10 denní okružní cestu. Najíždíme na cestu vyjetou sněžnými skútry- ARTIC TRAIL, která vede stovky kilometrů přes celý sever a trojrozmezí Finska, Norska a Švédska. Ti co na sněžném kole sedí poprvé , zkoušejí jeho pohyblivost a stabilitu v terénu a únosnost sněhové vrstvy. Ve vyjetých kolejích po skútrech to jede dobře, ale mimo cestu se propadáme. Nezbývá, než se držet vyjetých kolejí a šlapat. Mám oblečené 3 vrstvy a jsem zpocený, což v mrazu není dobré. Naštěstí asi po dvou a půl hodinách jízdy přijíždíme ke krásnému srubu na břehu zamrzlého jezera. Srub je pro 4 lidi, ale pohodlně se nás tam vejde všech 7. Hned jsme roztopili kamna a začali vařit. Před setměním do srubu dorazily dvě starší Finky na běžkách s výbavou, kterou táhly za sebou na saních. Na to, že měly v nohách 39 km a 11 hod pochodu vypadaly docela dobře. Tedy aby nedošlo k omylu, nevypadaly tak utahaně, jinak to zas taková sláva nebyla. Ulehly na zem. Jedna z nich celou noc strašně chrápala (a prděla), dokonce víc než Ruda. Já byl ale tak unavený, že jsem to zaspal. V noci jsem se jen jednou probudil a neměl jsem levou ruku. Tou pravou jsem nahmatal tu druhou, ale nevěděl jsem, jestli je to ruka mího souseda nebo moje přeležená. Za chvíli přišla k sobě a já v klidu zas tvrdě usnul s dobrým pocitem, že mám ruce obě.
 

Úterý 7. 4. 09

Ráno se mi hrozně nechce ze spacáku. Ve srubu zima a nepořádek. Snídani a zabalení jsme zvládli relativně rychle, před srubem se fotíme s Finkami a v 9 hod vyrážíme. Čeká nás 40 km dlouhá etapa. I když je zima, zvolil jsem pouze dvě horní vrstvy (spodní funkčí a horní Windstoperovou bundu) a udělal jsem dobře. Na jezeře, které přejíždíme se potkáváme s rybáři, kteří velkými těžkými vrtáky udělali díry v ledu, sedí na židličce a spouštějí vlasec do otvoru. Jeden rybář již měl něco nachytáno, ale v rybách se bohužel nevyznám. Po cestě nás předjíždí 7 psích spřežení s mašery. Je to naše první setkání, větší raritou jsme tady ale pro ně my než oni pro nás. Na kole tu totiž kromě Jéni a nás, nikdo nejezdí. Posledních 10 km jsem již dost unavený, povrch cest dnes není tak rychlý a je trochu měkčí. Přibyly k tomu ještě dva defekty, přetržený řetěz a utržený ventilek u příliš podhuštěného zadního kola, které jsem si zřejmě až moc upustil z důvodu lepší průjezdnosti terénem. Jéňa se ale ukázal i jako skvělý servisman, kterého nic nepřekvapí. Ke srubu Puussasvaara jsme dorazili před 17.hod. V chatě pro 4 osoby se nás bohužel sešlo 18. My a dvě skupiny mašerů. Těch sedm, co nás předjeli a další čtyři. Ti čtyři odjeli na jiný srub a zbylých sedm nám bez problémů uvolnili srub podle zásady, kdo se tu pohybuje vlastní silou má přednost, a nocovali venku.
 

Středa 8. 4. 09

Ráno se zmrzlí musheři, nebo spíš musherky trousí do srubu ohřát. Bylo úplně jasno a tak noc nebyla z nejteplejších. Zdoba , který ze zvědavosti také bivakoval před srubem, si ji ale pochvaloval. Vůdce musherů, sympatický švýcar několik let žijící zde a věnující se psům, se přišel rozloučit, poskytl nám několik informací k další trase a i s kamarídy mizeli. Psi už byli nabuzení a k neudržení. Jedny sáně se dokonce díky rychlosti, s jakou husky vyrazili, hned v první zatáčce převrhly a spřežení je táhlo nějakou dobu za sebou hlubokým sněhem i s musherem.

I my jsme se za nedlouho vydali na trať. Počasí slunečné, cesta tvrdá a od sání ujetá úplně do hladka, takže se jelo lehounce a odsýpalo to. Ještě před polednem po 20 km jsme stáli před dalším srubem Hirvasvuopio i před rozhodnutím, zda zůstat nebo pokračovat dalších 50 km k následujícímu srubu.Většina byla pro pokračování, cítili jsme se v pohodě. Přesto ale několik z nás si na dalších 50 km nevěřilo. Cesta dál už má být přes kopečky. Jéňa tedy rozhodl zůstat a pořádně si odpočinout, najíst se, už odpoledne zalehnout a vyrazit k další jízdě po půlnoci s čelovkama a zažít noční snow bikování. Hned jak jsme usnuli, vrazila do srubu stará scvrklá Finka následovaná dalšíma dvěma a už od dveří nasupeně burácela: „Jsem unavená, ušly jsme velký kus cesty, tak nám uvolněte srub a odjeďte.“ Na místní poměry hodně nezvyklé chování. Další dvě ji uklidňovaly. Jéňa vstal a vysvětlil jí, že i my si potřebujem odpočinout a že se sem na srub pohodlně vejdem. Finka ještě chvíli zlostně koulela očima a pak začala být přátelštější. Uvolníli jsme jim postel a někteří z nás si lehli na zem.
 

Čtvrtek 9. 4. 09

Vstali jsme v jednu v noci a opouštíme srub posazený v řídkém březovém lese. Včera to vypadalo, že jsme vjeli do pohádky o mrazíkovi. Teď v noci to bylo strašidelnější. Ve větvích zlověstně hučel vítr a na cestě vrstvička čerstvého sněhu. Jízda je ale překvapivě snadná a my si užíváme noční jízdy. Přejíždíme dokonce lanový most aniž bysme pořádně věděli, co je pod ním. Začíná se rozednívat a my zjišťujeme, že jsme se pohybovali stále březovým lesem v malých údolíčkách a mělkých kaňonech. Teď po 15 km se ale dostáváme do otevřeného prostranství a pohodová jízda končí. Vítr tady nabírá na síle a na cestách dělá návěje nového sněhu. Musíme z kola a víc jdeme než jedem. Zdoba dnes nemá den a je nějak pozadu. Jéňa zastavuje skupinu, čekáme na Zdobu a přioblíkáme se do té sibérie. Nakonec jdu vzadu se Zdobou a náčelník Jéňa zůstává pro jistotu s náma. Cesta pozvolna stoupá, okolo se objevují holé, kamenité kopečky, vítr zesiluje, nafoukaného sněhu přibývá a viditelnost se zhoršuje. Cesta je ale perfektně vyznačená tyčemi, na kterých jsou kříže s reflexními proužky. Takže zabloudění nehrozí ani ve dne ani v noci. Jen situace se začíná obracet, Zdoba se z krize dostal a já na tom začal být zle. V jednu chvíli mi bylo dost blbě od žaludku a měl jsem pocit, že neudělém už ani krok a kolo že váží tunu. Zastavil jsem a zeptal se Jéni, kolik to sněžný kolo stojí? Jéňa neodhadl důvod mé otázky a rozradostnil se, že uvažuju o koupi. Když ale zjistil, že ho chci koupit, abych ho tu mohl zahodit, výraz v jeho obličeji se změnil tak, až jsem se polekal a ihned tu myšlenku zavrhl a jen dodal: „Byla to blbost, budu bojovat dál!“. Zastavili jsme a pořádně jsem se najedl a vypil ISOSTAR. Pomohlo to a za chvíli jsem na tom byl o něco líp. Kolem 35. kilometru se najednou mlha na okamžik rozplynula a my uviděli chatrč a u ní stála rychlejší část výpravy. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Chatrč v mapě nebyla nakreslená, přesto se tu objevila v pravou chvíli. Ten můj strážný anděl má se mnou hrozně práce, stihnout tady za takovou chvíli postavit chatrč, abych „přežil“. Byla sice strohá, ale kamínka a dřevo tam byly. Ihned jsem si vyndal spacák, lehl si na jednu ze dvou postelí a v minutě usnul. Kluci zatím uvařili polívky a já přes odpor žaludku do sebe něco dostal. Za hodinu pokračujem. Počasí se trošinku umoudřilo. Cítím se opět dobře, těch posledních pátnáct kilometrů se už nějak dostanu. Nevěřil bych, jak se za chvilku dá tělo zase dohromady. Po 500 metrech překonáváme pozvolný vršek kopce a optimismus ve mně narůstá. Je to tu trochu víc kryté před větrem a cesta začíná být opět sjízdná. Od té chvíle už zas spíše jedem než jdeme. Ještě, že jsem to kolo nezahodil! Dostáváme se už mezi hory na dlouhé jezero sevřené okolními štíty. Počasí se sklidnilo a já na druhé straně vidím malou černou tečku. To je určitě náš srub na jezeře Termisjarvi– a byl. Dorazili jsme na něj v 17 hodin. Okolo už bivakovali dva musheři a tři Finky dokonce na českých běžkách Sporten. Uvnitř ale bylo naštěstí prázdno. Dnes jsme byli 15 hodin na nohách. Ještěže Jéňa určil dobu odjezdu po půlnoci, vyšlo nám to úplně přesně. Nyní jsme už mezi kopci nedaleko našeho cíle – Halti. Uvařili jsme si večeři a usnuli zdravým spánkem. Ruda opět až moc zdravým, jeho chrápání ale dnes nikoho nerušilo. Všichni spali jak zabití.
 

Pátek 10. 4. 09

Ráno jsme příliš nepospíchali, okukovali kolem chaty psí spřežení a kecali s mašery. Ty tři Finky,co bivakovaly u srubu odjely směr Halti – nejvyšší kopec. Vzhledem k nadílce sněhu jsme boj o nejvyšší horu Finska prozatím vzdali a pokračujeme do civilizace do městečka Kilpisjarvi, kde budem doplňovat potraviny. Ještě před srubem bylo velké focení s mašerem, který chtěl mít fotku s tím, „který na Aljašce závodí s nejlepšími psími spřeženími“ (s Jéňou). Hodně ho zaujalo, že se Jéňa osobně setkal s největšími mašerskými legendami. Těsně před odjezdem přijeli na skútrech dva pohraničníci, od kterých Jéňa získal drahocenné informace. Před 12.00 se všichni seběhli, my jsme hrdě nasedli na kola a vyrazili. Machrování nás ale rychle přešlo. Po pár marných pokusech a pádech jsme vzali kolo za řídítka a potupně tlačili. Bylo dost sněhu, který navíc začal měknout a nedalo se jet. Po asi 8 km namáhavého tlačení se cesta začala svažovat do údolí. Vyfoukli jsme kola co nejvíce a pokoušeli se jet. Párkrát jsem spadl, sníh ale začal být hutnější a zase to po něm šlo. Do městečka jsme dorazili před 16. hodinou. Už z daleka nás zaujal slušný frmol. Spousta přejíždějících skútrů z místa na místo, lyžaři, auta. Nakonec nám došlo, že je pátek před Velikonocemi a Finsko má prázdniny. To je další důvod změny plánu. Cesta na Halti včetně srubů bude nyní plná turistů. Část výpravy šla do hospody a já s Rudou a Jéňou zajeli do infocentra. Tam jsem zjistil, že mám prázdnou zadní pneu, s tím podhuštěním jsem to opět přehnal a utrhl ventilek. Ostatním se to zatím ještě nepodařilo. Do toho nám paní v „infu“ oznámila, že přichází obleva (proto to dnešní změknutí sněhu a další důvod proč nejet na Halti, nebude to pro nás sjízdné) a že nocleh tu teď těžko seženeme, že je vše o velikonocích plné. To byla pro mě depka. Tak jsem si aspoň koupil mapu a s Jéňou vyměnili duši. Kluci v hospodě získali náskok tří piv a o žádný depce se u nich nedalo mluvit. Dal jsem si v bufetu menu s polívkou za 10 € a třikrát si přidal. Vypadala jako vývar ze sobích kostí, ale chutnala skvěle. Naštěstí i tady ve Finsku funguje pravidlo, že v hospodě seženeš všechno – díky servírce jsme sehnali v městečku levné ubytování za 22€ v malých apartmánech. Po dlouhé době jsem se vysprchoval a vypral trička. Uvařil jsem báječné flíčky se špekem a ještě jsme zašli na 1 pivko do místní hospůdky. Jediným problémem už bylo jen počasí. V noci má mrznout, ale ve dne až 5°C. V tom se nedá na sněhu jezdit. Jéňa jako zkušený snowbiker rozhodl vstát v 1:00 v noci a vyrazit ve 2:00, abychom těch následujících 50km stihli, než začne před obědem sníh opět měknout. Mě však už od onoho náročného čtvrtka bylo při námaze špatně od žaludku a tak jsem se snažil šetřit. Bylo mi jasné, že tohle je nad mé síly. Podařilo se mi aspoň Jéňu přesvědčit na odjezd ve 2:30. Zalehli jsme po 22. hodině. Klidné spaní jsem ale neměl, pořád jsem měl před očima to vstávání a nohy mi pod dekou šlapaly.
 

Sobota 11. 4. 09

Noční odjezd ve 2:30 se nezdařil, protože mé hodinky naštěstí nezazvonili. Fakt jsem to neudělal schválně! Vstávali jsme ve 3 a odjeli až po čtvrté. Byl poměrně dobrý mráz, -6°C a cesta většinou po řece podle švédských hranic byla ujetá od skútrů a pevná. Náš cíl byl camp u jezera Naimakkajarvi asi 60 km na jihovýchod. Jéňa nás dost honil. Bál se měkkého sněhu. A tady vzniklo motto našeho zájezdu, kdy Ruda zevloval a poměrně dlouho očumoval okolo. Jéňa na něj houkl: „Nestůj, nečum a šlapej“, a pak z legrace dodal: „rozhlížet se můžeš doma!“ Je pravda, že to co ujedeme na kole za 20 min, po změknutí sněhu bychom tlačili třeba 3 hodiny. Opravdu asi kolem 9 hodiny začalo svítit sluníčko. Naštěstí cesta byla ale stále promrzlá, takže sníh byl sjízdný téměř do 12:00 hodin. Moje síly však rychle ubývaly a začalo se mi dělat špatně od žaludku jako po několikadenním flámu. Na 35 km se mě ujal Ruda, opustili jsme ostatní, kteří pokračovali po skútrové cestě, a zvolili alternativu po silnici, která se tu naštěstí nabízela. Těch 25 „lehkých silničních“ km bylo přesto nekonečných. Asi v 11:00 dopoledne jsme dorazili do kempu (pár srubů). Já rozdýchával v závěru každý kopeček, abych se nepoblil, když už jsem si koupil snídani za tvrdý eura. U campu je hezká hospůdka, kde kromě kafe, koláčů a asi pěti sendvičů nic nemají. Ze začátku jsem nemohl nic pozřít, ale nakonec jsem zvládl dva sendviče a udržel je. Jéňa s klukama se objevili po 12. hod, ale nemůžou se dostat přes jezero k nám, není přes něj cesta. Nakonec se jim to podařilo poměrně snadno i bez cesty. Už bych si chtěl jít odpočinout a nastává další depka, camp je plný díky Velikonočním svátkům a nejbližší možnost noclehu dalších 60 km odtud. Já už se odtud dál na kole nedostanu, autobus jede jen jednou denně a už je pryč. Zvláštností autobusové dopravy tu je, že nemají moc oficiálních zastávek. Zastavují na naučených místech a nebo podle potřeby cestujících na požádání či mávnutí. Jéňa nám doporučil, ať si v klidu něco objednáme a zmizel. Asi za půl hodiny byl zpět. Skvěle zaimprovizoval. Je vidět, že na podobné situace je zvyklý. Nocovat budeme na samotě asi 3 km odtud v usedlosti místního rolníka v malinkém dřevěném domečku s kuchyňkou, se třema postelema a krbem. Super! Na záchod jsme chodili do domu pana domácího, který ho měl zařízený stejně skromně jako my domeček. Já jsem dostal prominentní postel. Vzhledem k pokračující oblevě, ale naštěstí předpovědi mrazivé noci, byla naplánovaná další noční etapa a budíček na 2:00. Ruda usíná ve spacáku na podlaze už odpoledne. Za chvíli do něj drkáme a budíme ho: „Rudo, vstávej, zapomněl sis vzít prášeček na spaní“. Ruda malátně spolkl prášek jako každý den a pokračoval ve spánku. Po deváté, když se akorát začínalo šeřit, se Ruda opět trochu připrobudil. Jéňa na něj houkl: „Rudo vstávej, rychle! Zaspali jsme. Už se rozednívá.“ Ruda nevěděl, která bije, vyskočil a jen vykřikl: „Do prdele!“ a začal zmateně běhat po cimře. Za chvíli jsme ho za smíchu uklidnili, uložili do spacáku a za dvě minuty už zas řezal jak Finka v prvním srubu. Já zítra zvolím odpočinek a přesun autobusem.
 

Neděle 12. 4. 09

V noci byl po zaznění budíku frmol. Vůbec mi to ale nevadilo, protože jsem si užíval toho, že nemusím vstávat a pojedu autobusem. Rozloučili se se mnou a konečně vypadli. Sotva jsem usnul, najednou slyším hlasy a v okně světlo. Lekl jsem se, že je to pan domácí. Bylo to ale mnohem horší. Tentokrát v noci vůbec nemrzlo, cesty zůstaly měkké a kola se propadala a tak se kluci vrátili, že dospí a pak pojedou po silnici do finsko-švédského malilinkatého městečka Kaaresuvanto (cca. 60), kde na mne počkají a kde zatím najdou ubytování. Ráno jsem osiřel. Ale v pohodě si užívám klidu a nic nedělání, dělám pořádek ve fotkách, dopisuji deníček, suším boty, vařím a je mi fajn. Venku akorát začalo hrozně foukat, tak doufám, že se počasí ještě nezhorší. Všichni si přejeme mráz, abychom mohli zpět na skútrové cesty. Chatičku jsem poklidil, rozloučil se s panem domácím a přesouval se zpět ke campu. Ještě kousek od domu jsem se ale stihnul natáhnout na rozbředlém sněhu, naštěstí mě nikdo neviděl. V bufetu jsem vpadl doprostřed narozeninové oslavy majitelky. Většina osazenstva hospody jsou příbuzní a známí majitelky. Dal jsem si kafe a borůvkový koláč a přesně v 1:25 pm se zjevil autobus a u bufetu automaticky zastavil, přestože tu není značená zastávka. Řidič mi kolo i s bagáží naložil do obřího zavazadlového prostoru, kam by se vešlo 10 takových kol nebo psí spřežení i se psy. Zaplatil jsem 13€ a jelo se. Vyhlídky byly úžasné a za 50 minut jsem byl v cíli, v městečku Kaaresuvanto. Kluci cestu po silnici taky zvládli v pohodě a lehce jsem je našel v hospůdce hned vedle pumpy. Tohle místo představuje vlastně celé městečko a je to důležitý bod pro široké-daleké okolí. Je to universální obchůdek, kde nabereš benzín, najíš se, koupíš všechny důležité věci od potravin přes porno kazety po motorový vrták na led či závěsné zařízení za sněžný skútr. Jéňa zabukoval ubytování hned v budově hospody, hezký pokojík s kuchyňkou a saunou. Zajásali jsme, nemůžem přece odjet z Finska aniž bychom nevyzkoušeli finskou saunu. Po celodenní jízdě v zimě jsme ji nadšeně rozehřáli a začali se napařovat. Poté ochlazování pod sprchou nebo skákání do závěje. A to vše v euforii několikrát. Asi hodinu po saunování jsme zjistili pálení v nosu a někteří i bolest v krku. Po dobu dalších několika dní jsme pili čaj, smrkali, frkali a nadávali na saunu.
 

Pondělí 13. 4. 09

Je Velikonoční pondělí. Přestože ctíme tradice, nebyli jsme si jistí, jak by bylo místními přijato, kdybychom tady začali šlehat Finky. Jéňa se Zdobou se vzbudili jako první a bylo jasné, že kujou ňáký pikle. Za obchodem našli starý bovden a vyšlehali s ním aspoň probouzejícího se Egona a dožadovali se malovaných vajec. Egon si vejce uchránil a urazil se.

Venku byl den jako vymalovaný, jak se sluší na Velikonoce. Modro, sluničko a přes noc lehce umrznuto. Slunce ale teplotu vyžene zas rychle nad nulu. Oproti včerejšku to byla velká změna. Včera zataženo a foukal silný vítr od jihu, který přinášel teplý vzduch. Dnes fouká od severu, což by mělo přinést výrazné ochlazení podle předpovědi během další půlnoci. Já jsem po včerejší cyklistické přestávce odpočatý a zas se těším na kolo. Vyjíždíme kolem deváté. Po silnici to hezky upaluje. Jak jeli kluci včera proti silnému jižnímu větru, dnešní severní nám jde do zad. Lehce polykáme kilometry a užíváme si nasluněné scenérie. K závěru jsme na silnici uviděli autem sraženou lišku. Zastavili jsme, abychom ji odklidili z cesty a někdo se začal divit, jak to, že je liška zrzavá a ne stříbrná, když jsme za polárním kruhem. Zdoba jen suše poznamenal, že tahle už má přezuto na léto! Lehce jsme doklouzali do městečka Hetta a Jéňa zajistil nádherný srub se saunou a krbem. V krbu jsme si opekli buřty a ti, co nevěřili, že jim teče z nosu a pálí v krku kvůli včerejší sauně zas do ní nalezli. Hodinu po saunování jim bylo ještě hůř než před tím. Naštěstí po zbytek cesty už jsme na žádnou saunu nenarazili. Znamenalo by to určitě uhynutí nepoučitelné části naší výpravy.
 

Úterý 14. 4. 09

Vstávali jsme v 7:00, mrzlo a na povrchu cest se vytvořila krustička. Předpověď, že po dvoudenní oblevě se zas vrátí mrazy se vyplnila do puntíku. Konečně můžeme opustit silnici, kterou jsme nedobrovolně v posledních dvou dnech využili. I v tom jsme měli ohromné štěstí, byl to jediný úsek na naší okružní cestě, kde se v případě nouze dalo sjet ze skútrovek a použít asfaltu, popřípadě i autobus. Vzhledem k tomu, že jsme vynechali výjezd na Halti máme teď dva dny k dobru, proto volíme ještě asi 70 km „jižní smyčku“ přes NP Pallas – Ounastunturín Kansallíspuísto. Hned na začátku parku jsme trochu pobloudili, ale nakonec dorazili k chatě s malým turistickým občerstvením u vstupu do parku. Dali jsem si uvnitř kafe, vyzpovídali rolbaře, který v parku udržoval stopy pro běžkaře. Žádný problém s tím, že do parku chcem vjet na kolech, i když sněžných. Já k radosti majitelky zatopil v krbu a Jéňa určil cestu k dalšímu srubu. Cesta z počátku byla super, ale nakonec zatočila jinam a odbočka naším směrem nebyla projetá. Vracíme se a volíme jinou alternativu. Opět mi praskl řetěz, tak se Jéňa zase trochu procvičil v nýtování. K chatě uprostřed překrásného národního parku dojeli jenom průzkumníci Jéňa se Zdobou. My ostatní jsme odbočili přímo na náš cílový srub. Je úplně modro, svítí slunce a sněhová krusta začíná povolovat. Bylo to na hraně, ale stále to šlo. Čas od času se krusta prolomila a dotyčný se propadl až po střed předního kola a zřítil se do sněhu. Po 1,5 hodině téhle nejisté jízdy (asi 13km) jsme dorazili na nádherné místo, kde přes zamrzlou řeku vedl lanový most na veliký palouk uprostřed lesů, kde stojí pár srubů včetně našeho s krásným výhledem na nejvyšší sněhobílé kopce NP. Zatímco jsem fotil spousty fotek, kluci zatopili ve srubu. Doposud byl tenhle ze všech nejútulnější a umístěný na romantickém místě uprostřed divoké přírody. Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka a tady jsme široko-daleko také sami. Všem vařím zázvorový čaj na rýmu a užíváme si krásného večera. Zítra nás čeká předposlední den s posledním přespáním ve skutečném srubu. Asi se mi bude stýskat. Dnes ujeto 40 km sněhem, průzkumníci Jéňa se Zdobou 56.
 

Středa 15. 4. 09

V noci mrzlo až praštělo (-10 až -15) a tak ráno „krustička“ dosáhla té správné tloušťky. Dalo se dojít na záchod kudykoli bez propadání po kolena či ještě níž. Proběhla rychlá snídaně, uklidili jsme srub a v 8:30 seděli už na kolech. Já s Rudou jsme jeli trochu napřed, protože mě začíná bolet úpon pod kolenem a Rudovi vyhovovalo moje pomalé tempo. Obracíme na sever zpět do městečka Hetta. Jedeme kousek po stejné cestě jako včera. Zůstali tu po nás lavory ve sněhu, jak jsme padali. Jéňa dokonce vyfotil zřetelný otisk názvu pláště ve sněhu. Jasný otisk obličeje na cestě, komu ten lavor patřil, ale ku podivu nenašel. Tam, kde to šlo včera s obtížemi, to jde dnes perfektně a užíváme si. Na chvíli se dělíme na dvě skupiny, jedna jede po skútrovce a druhá víceméně souběžně po snadnější běžkařské trase. Obě cesty vedou úžasným terénem NP, lesem i přes palouky a jezera. Potkáváme stáda sobů. Je modro a krásně svítí sluničko, ale pořád je mráz. Blížíme se opět k městečku Hetta přes zamrzlé jezero a z dálky nás vítá dominanta velkého hezkého kostela. V místním obchodě jsem si nacpali břicha a vyrazili do infocentra s muzeem místní sámské kultury. V malém kině nám pustili asi 20 min. film o Laponsku. Dozvěděli jsme se něco více o historii a o zvířatech, které tu žijí, ale i o místním létě, které tu musí být také velice krásné, i když krátké. Trvá jen 3 měsíce – červenec, srpen, září (červenec je ale problematický kvůli komárům). Koupili jsme pár upomínkových předmětů a já s Rudou opět vyrazil napřed. Trošku bloudíme, ale za chvíli se opět orientujeme a všechno jde hladce. Míjíme srub, uprostřed je ohniště, kolem lavice se sobími kůžemi. No luxus. Tady nás dohnali i ostatní. Cesty jsou skvěle ujeté a krajina okolo nádherná. Střídaly se severské lesy, planiny a jezera. Asi v 16:00 jsme dorazili do srubu. Trochu nás zklamal. Byl malý i když s velkými kamny, které po zapálení hrozně čadili. Když se kamna roztopily, už táhly dobře. Teď nastal ten pravý okamžik. Vytahuju slavnostně doutník, který vezu celou cestu už z Čech právě pro tenhle poslední večer. Každý si otevíráme „plechovkáče“, který jsme si v Hettě koupili a nastává posvátný okamžik. Všechno je rudě nasvícené od zapadajícího slunce. My stojíme dokola, přiťukáváme si, popotáhnem z doutníku a podáváme dalšímu. Expedice je téměř u konce a my nostalgicky vzpomínáme na příhody, které jsme prožili. Bylo to sice nedávno, ale začínáme si uvědomovat, že je to nenávratně pryč. Zítra nás čeká posledních 23 km k autu a pokud se ho podaří rozjet, tak návrat zpět domu. Celých deset dní neobvyklého dobrodružství uteklo hrozně rychle a i tenhle poslední den mizí stejně rychle jako ten dým z doutníku.

Nocoval tam s námi jeden Fin na běžkách. Byl přátelský, ale moc toho nenamluvil a našeho rituálu se neúčastnil.

Zítra už odjíždíme a tak večer ve srubu při praskajících kamnech nastal ten pravý čas zhodnotit celou akci. Každý řekl své připomínky a diskutovalo se. V čem se shodli všichni, že to byl úplně nový zážitek a nikdo nelitoval, že sem jel. Expedice byla pojatá rozumně sportovně-turisticky a kolektivně. Tempo se přizpůsobilo zdatnosti celé skupiny. I tak to byl pro každého solidní fyzický výkon. Vždy bylo třeba ujet denní dávku, která je určena vzdálenosti srubů a pohybvala se od 20 – 60km. Vždy nejvíce záleželo na sněhu, teplotě a panujících podmínkách. Mohla to být pohodičková jízda, ale také i celodenní pochod, nebo boj ve vichřici. My jsme tu vlastně zažili vše kromě hodně silných mrázů. Nakonec jsme se shodli, že všichni nejradši vzpomínáme na nejtěžší den naší expedice. To bylo něco a myslím to kladně. Těžký, ale dobrý!

Ve 22:00 jsme zalezli spát. Jediný Zdoba chtěl zkusit, co vydrží ve sněhu spacák a šel spát do předsíně. Byla to zřejmě nejchladnější noc v Laponsku, odhadovali jsme to tak na -15 až -20°C. Ráno byl Zdoba živý a tak jsme si oddychli, že se s ním odtud nebudem muset tahat.
 

Čtvrtek 16. 4. 09 – odjezd

Ráno dojídáme poslední zbytky zásob a vyrážíme v 8. Díky mrazu se dá jet kudykoli, i mimo cestu. Sníh nás udrží všude a my si toho náležitě užíváme. Jen to moje koleno se nelepší a tak bojuju. Bulda chce pořídit nádhernou fotografii a tak odchází po sněhové návěji za potok. Z druhé strany nás fotí. Když se vrací, tak se začíná propadat, takže je střídavě chvíli velkej, chvíli malej. Zhoršuje se to a tak mu nezbývá, než se zpět po sněhu plazit. V tu chvíli měli v ruce foťáky všichni a se smíchem ho fotili v „ponižující“ situaci. Jen Buldovi to nepřipadalo moc vtipný. Nutno dodat, že naše fotky byly daleko lepší než ty jeho z druhý strany potoka. Cestou dál nás čekal jeden kopec s úžasným výhledem na osamělou vesničku ležící na břehu jezera se spoustou ostrůvků. Život tu musí být neposkvrněný, ale drsný. Jako odměnu za tlačení do kopce byl dlouhý a rychlý sjezd. Pak už následovalo posledních 5 km k autu. Všichni jeli pomalinku a pohledy se loučili s Laponskem. Většina z nás se sem znova hned tak nepodívá! Bude se nám stýskat!

Auto jsme našli nepoškozené a dokonce chytlo na první otočení klíčkem, z čehož měl Jéňa nevýslovnou radost. Plán odjezdu byl ve 12.00, to se ale nezdařilo. Zabalení a naložení kol proběhlo poměrně rychle, sprchování v místním občerstvení s ubytováním a obchůdkem ve dvou sprchách a dávání se dohromady se ale trochu protáhlo. Cestou do Hetty jsme se zastavili v obchodě se sámskými suvenýry. Každý tu našel to, co potřeboval. Někteří dokonce i sobí kůže. V Hettě jsme nakoupili potraviny na cestu zpět, vyzvedli v hotelu moje zapomenuté kalhoty ze sprchování na počátku expedice a vydali se na 2 700km dlouhou pouť domu. Jéňa za dvě hodiny jízdy sežral víc jídla, než za dobu celého desetidenního zájezdu. Sežral vlastně vše, co měl na cestu zpět. V autě je dobrá nálada a všichni vstřebávájí zážitky posledních dnů. Já řídím a snažím se si zapamatovat poslední výhledy do přírody. Malé skromné dřevěné domečky, severské lesy, zamrzlé kroutící se řeky, jezera a hlavně skútrařské cesty, kde jsme strávili posledních 10 dní.
 

Pátek 17. 4. 09 – cesta

Řídím asi do 22:00, přebírá to Jéňa a pokračuje do 03:30, pak jede Klápa a my s Jéňou zálézáme natáhnout se na zadní sedačky a na zem do uličky. Zdoba zaimprovizoval a spí úplně vzadu za sedačkami napříč v kufru – asi 12 hodin v kuse. Ráno pokračujeme přes celé Švédko. Jéňa má v autě zásuvku na 220V a tak si ještě promítáme filmeček z loňské expedice v jiné oblasti a je nám čím dál více líto, že už jedem domů. Kolem poledního máme za sebou asi polovinu cesty. Na první trajekt z Helsingborgu do Dánska najíždíme po 18té hodině. Další trajekt z Dánska do Rostoku jede ve 21:00- o 10 min nestíháme a tak čekáme do 23:00. Trajekt je luxusní, dáváme si pití a já vlézám do spacáku na zem v salónku. Někteří spí v autě aniž by si všimli, že jsme absolvovali cestu přes moře. V jednu v noci vyrážíme přes celé Německo na poslední úsek domů. V sobotu v deset dopoledne už stojíme u Jéni před barákem a vykládáme kola. Nakonec jsme dostali od Jéniný Yvči guláš, loučíme se, plácáme po zádech a rozjíždíme domů.
 

Hodnocení

Pokoření Halti a získání světového prvenství se nám sice nepovedlo, přesto cesta předčila naše očekávání a přivezli jsme si plno nových, nezapomenutelných zážitků, propadli nádherné severské přírodě, objevili krásu sněžného bikování, vytvořili si nová přátelství a zažili skvělé dobrodružství.

Podle slov náčelníka Jéni bude pokoření Halti úkolem jedné z dalších expedičních cest sem na sever. Škoda, že při tom nebudu. Ale možná proč ne, kdo ví?

Loučí se s vámi Pavel V. z Liberce
 

PS: Laponské postřehy

Kdo je opravdový snowbiker
– ten, kdo v hlubokém sněhu 100x za sebou spadne a po 101 zas nasedne, zatímco ostatní kolo tlačí a jsou podstatně rychlejší.

Jízda s čelovkou
– Je super. Kužel světla ti osvětluje pouze stopu po které jedeš. Ostatní si dokresluješ fantazií. Je to tajemné a rozednívání nádherné a optimistické.

Rychlá smrt snowbikera
– Na sněhové krustě jedou vzorně všichni za sebou a těžce projíždějí stopu. Jen ten poslední si jede lehce ve vyjeté stopě a užívá si snadné plynulé jízdy. Ale jen do chvíle, kdy se s ním přední kolo propadne po vidlici a on jde bez přípravy přes řídítka na hubu a kolo s bagáží na něj. (Dobře mu tak!)

Noční výjezd snowbikera
– nejdříve se dlouho debatuje že je lépe vyjet pro jistotu ve 2:00 než ve 3:00. Nakonec se vyjíždí ve 3:30. Asi po 10 minutách se všichni vrátí do srubu, že to stojí za hovno, nedá se jet a jdou znova spát.

Černá můra snowbikera
– Ráno se rozjedeš, sníh je super. Pak zajedeš do závěje, kde ti zůstane vypadlé přední kolo. Zapomněl sis ho utáhnout. Nasadíš ho a sotva se rozjedeš, přetrhneš řetěz. Někdo ti ho pomůže snýtovat. Po pár kilometrech je měkký sníh, takže si upustíš vzduch v pneumatikách, aby ses nepropadal. Najednou zjistíš, že sis kola vypustil moc a utrhl se ti vzadu ventilek. Tak ti někdo pomůže sundat zadní kolo a v mrazu vyměnit duši. Pro jistotu si zadní kolo nafoukáš o trochu více, aby ses vyhnul defektu, takže se zase propadáš. A to vše můžeš zažít během krátké chvíle. Časem ale získáš zkušenosti a už se nic neděje a začne to být „nuda“.

Radost snowbikera
– Když přijde vánice, padá sníh, tvoří se závěje a snowbiker nemůže jet a těžce tlačí kolo dlouhé kilometry. Cesta se přehoupne přes hranu, kde nefouká vítr, nasedne na kolo a ujede 100 m, než zase spadne do závěje. V tu chvíli prožívá neskonalou radost z překonané vzdálenosti 100 m v sedle.

Snowbiker a sauna
– Toto nebezpečí čeká na všech placených srubech. Po celodenní dřině a jízdě v mrazu snowbiker zajásá, když zjistí, že má ve srubu saunu. Hned jí rozehřeje a začne se napařovat. Pak se ochlazuje pod sprchou a ty otrlejší nadšeně skáčou do závěje. To několikrát opakují. Asi hodinu po saunování najednou zjistí pálení v nosu, bolest v krku a motání hlavy. Po zbytek pobytu pak pije čaj, smrká, frká, požívá prášky a nadává na saunu.