Partneři 2018

Partneři 2018

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Expedice Laponsko (duben 2012)

 

jak ji viděl účastník Tomáš Saňa

 
Již od roku 2010 mě Honza lákal na expedici na sněžných kolech do Laponska. Nejprve jsem tvrdil, že jako hotelový typ bych si takovou věc, kde se jede na těžko a spí ve veřejně přístupných srubech, neužil. Ale čím víc jsem na sněžném kole jezdil, tím víc mi bylo jasné, že se do Laponska někdy podívám. Ten čas nastal v roce 2012. Původně mi bylo jedno, který ze tří termínů zvolím, když se ale přidali ještě Jirka a Rasťo, se kterými jsem absolvoval podstatnou část Tisíce mil v roce 2011, domluvili jsme se na posledním termínu od 12. do 25. dubna 2012 s cílem nejvyšší bod Finska Halti, hory a Národní park Pallas. Z e-mailových adres, na které byly před odjezdem posílány poslední instrukce, jsem zjistil, že jede další účastník z Tisíce mil Zdeněk. Příjemnou zprávou bylo, že se Honzovi podařilo přemluvit i jeho partnerku Yvču, kterou expedice lákala už delší dobu, ale bála se. Z devíti účastníků jsem neznal jen další ženu výpravy Janu, Jirkova bráchu Dana a Hanse, o kterém jsem dle e-mailové adresy pojal podezření, že je to Němec a tím pádem si s ním moc nepokecám.

 

Den 1 a 2: 12. – 13. 4.

Ráno 12. dubna mě Rasťo, Jirka a Dan vyzvedli v Praze na Černém mostě, podařilo se nám naskládat se do Rasťovy audiny. V Jablonci jsme se sešli se zbytkem výpravy, nafasovali a nabalili kola. Všech devět nás naskákalo do tranzita a vyrazili jsme na trajekt do Rostocku. Na trajektu jsem vyndal škvarkovou pomazánku s tím, že musím vše rychle sníst, ať mám pak čas hubnout. K pomazánce dodala Jana domácí chléb, načež se jí Rasťo ptal, zda má přítele. Jana se přiznala, že ne a Rasťo opravil, doteď si neměla, teď už máš! Po chvíli legrace jsme zalehli a ráno byl trajekt v cíli. Vylodili jsme se a uháněli Švédskem na sever do Finska. Večer jsme přeměnili tranzita v lůžkový vůz, kde sedm lidí leží a dva vpředu řídí. Kdo nezažil, neuvěří, Honzovo řešení je geniálně jednoduché.

 

Den 3: 14. 4.

V předpoledním čase po příjezdu do Hetty jsme u benzínky nechali auto, převlékli se a vyrazili na kolech po silnici na autobus. Sám sebe jsem překvapil, že jsem převlečení a nástup na kolo zvládl bez větších zmatků a pravděpodobně nic nezapomněl. Měli jsme před sebou 26 km po silnici a čas na zdolání byla přibližně 1 hodina. Autobus jsme stihli přesně a ten nás odvezl do obce Kilpisijärvi. Pronajali dva pokoje v bungalovu, v místním krámku nakoupili něco k snědku a pokusili jsme se dojet na trojmezí (hranice Finsko, Švédsko, Norsko). Náš pokus skončil z nedostatku času výletem po jezeře a pro některé to bylo první seznamování se sněžnými speciály. Celkem jsme najeli 46 km.

 

Den 4: 15. 4.

Dnes je v plánu výjezd na Halti nebo alespoň k poslednímu srubu před vrcholem. Vyjíždíme v 8:30 hod., je sluníčko, bezvětří a příjemných -15. Cestou jsou přibližně každých 10 km veřejně přístupné sruby pro turisty, kteří se zde pohybují na lyžích nebo se psími spřeženími. Jen Češi tady jezdí na kole. Musím opravit, Rasťo je Slovák a s náležitou hrdostí je označen státní vlajkou. Na posledním otevřeném srubu před Halti necháváme bagáž, jíme a nalehko vyrážíme za pěkného počasí a teploty kolem nuly na Halti. Druhou půlku srubu je možné předem narentovat, což je sice větší jistota, ale pro nás problematické. Na rozdíl od lyžařů jsme více závislí na stavu cest a přírodních podmínkách a dopředu nevíme, kam až jsme schopni se během dne dostat, natož několik dní dopředu. Můžeme tlačit kolo třeba 20 km celý den nebo v pohodě ujet 60 – 70 km. Cesta na Halti postupně měkne a zvedá se až do sklonu, kdy musíme z kola a asi kilák tlačit. Závěr již jde dobře zase v sedle a ocitáme se na nejvyšší hoře Finska 1 328 m. Naše expedice udělala několik rekordů. Jako první ženy na světě zdolaly Halti na kolech Jana Baštářová a Yvona Kotyková, prvním Slovákem, který pokořil Halti na kole byl Rastislav Žbodák. Za zmínku také stojí, že jsme byli první snowbiková expedice, z níž vyjeli na Halti úplně všichni. Nahoře jsou nádherné výhledy na finskou i norskou stranu, která je ještě o něco drsnější. Po focení už zkřehlí zimou jsme se vydali zpět dolů. Za náš výkon jsme byli odměněni nádherným sjezdem. Dan to pustil skutečně bez bázně a skončilo to zhruba pětimetrovým letem do měkkého sněhu. Večer si užíváme pohodlí srubu. Dnes máme v nohách úctyhodných 65 km.

 

Den 5: 16. 4.

Ráno za teploty -15 vyrážíme zpět do Kilpisijärvi. Přes den na sluníčku teplota stoupá až k nule. Cestou jsme potkali psí spřežení a v jednom místě nás zbrzdil silný boční vítr, který mě podsekával přední kolo, ale vyřešilo to snížení tlaku v pneumatikách a skasání vlajky na přídi. Po příjezdu do rentovaných pokojů jsme se trochu najedli a vyrazili na nákup. V krámě jsem zjistil, že jsem se najedl asi málo, protože potravin jsem hlady nakoupil přespříliš. Večer před spaním nám zbývají ještě nějaká společná piva a nikdo je nechce pít. Hrozím, že když mi nikdo nepomůže, vypiju je jako správný Čech třeba sám i kdybych měl ráno odjet opilej. Pivo jsem nakonec vypil jen jedno a jedno hodil do brašny. Dan ačkoliv pivo nepije taky uvědoměle jedno veze. Dnešní porce byla 45 km.

 

Den 6: 17. 4.

K dalšímu srubu nás čeká zhruba 60 km. Holky s Hansem a Zdeňkem vyjeli ráno už v šest, zbytek výpravy v sedm za nádherného východu slunce, bezvětří a teploty -20. Pár velmi krátkých stoupáků mě zahřívá, svlékám goretexku a užívám si nádhernou cestu. Proti sluníčku se na horizontech vzduch tetelí, zhruba 200 m přede mnou jede Rasťo a je to naprostá paráda. Ta atmosféra se dá vyfotit jen do hlavy. Po patnácti kilometrech u srubu na jezeře mezi štíty dojíždíme holky a cesta se začíná trochu bořit. Naštěstí jen na chvíli a houpáme se po nádherných otevřených planinách a mělkými údolíčky. Zhruba na 40. km vidíme velké sobí stádo, Jirka ochutnává imitaci sobích bobků, což jsou rozinky v čokoládě a celé to dokumentujeme na foto a video. Občas si ale spletl rozinku se skutečným bobkem. Sobi si přirozeně našli nejteplejší místo v okolí. Mezi zakrslými břízkami mi začala ucházet přední guma, kterou jsem za pomoci kluků vyměnil. Jsem asi první, kdo na sněžném kole píchnul, většinou se díky nízkému tlaku utrhne ventilek. Následuje lanový most, přes který přejíždíme a opičáci Jirka s Danem lezou na jeho sloupy, projíždějící skútrař jen nevěřícně zírá. Po příjezdu na srub, kde Hans čeká už asi hodinu, ho strašíme, že se jen najíme a pokračujeme ještě 20 km na další srub. Hans lest prohlédl, ten kdo legraci ale neodhalil, byl Rasťo a chtěl vyrazit napřed.
Dnešních 67 km šlo jet, ale na zítřek je hlášeno sněžení, tak se v hlavě připravujeme na případnou možnost tlačení kola.
Navečer se na nás přišla podívat liška, a tak preventivně všechno jídlo z bagáží dáváme dovnitř srubu. V malém srubu je místa dost díky tomu, že Jirka s Danem spali venku a i Rasťo postavil luxusní záhrab, kam vzal na noc ještě Janu. Ráno si Jana trochu stěžovala, že na ní při rozednění nalítávali ptáci. Hans jen podiveně pronesl, že snad jenom jeden! Jana se směje a upřesňuje: „Jó takovej malinkej brabčáček.“

 

Den 7: 18. 4.

Prvních dvacet kilometrů jedeme s větrem v zádech a jede to dobře, teplota -5 až 0. Větší mráz by byl lepší. Míjíme první srub, začíná boční vítr. Po setkání se třemi skútristy povrch měkne a vítr sílí. Jedeme nekonečnými pláněmi přes tři další kopečky. Nádherná, ale náročná část dne. Hans tradičně nastoupil a byl na cílovém srubu u jezera první. Já jsem se také nezdržoval a bez zastávek se snažil těžký úsek překonat. Došlo na skasání vlajky, která v silném větru kolo strhávala. Do srubu jsem ani nevlezl, jen jsem shodil bagáž a jel zpět kdyby Yvča potřebovala pomoc s bagáží. Potkal jsem ji pod vrškem posledního kopce, a tak jsme už bagáž nepřekládali a jen jsem se pěkně projel s prázdným kolem po větru. Ve srubu je opět ohromná legrace a zaznamenávat Rasťovi hlášky by mohl snad jen diktafon. Namátkou: „Doma mám saunu, bazén, solárium a tu sa jebem v zimě a větru na kole, všetko to predám! …A predám i chladničku, já už se do tej zimy ani nepodívám!“ Pak zabrumlal: „V Laponsku jsem byl dvakrát, poprvé a naposledy.“ A večer, když zjistil, že nemá ani dost jídla prohlásil: „Dům mám, firmu mám, peňazí mám a umřu hlady tady v tej prdeli!“ Dnešních 62 km bylo díky větru trochu těžších, ale obešlo se bez tlačení kola. Počasí navzdory předpovědi zatím drží parádně, slunce a modro.

 

Den 8: 19. 4.

V noci jsem spal v předsíňce srubu a ostatní jsem probudil a pobavil mluvením ze spaní, podle hlášky „Je..jee..jéémine!“ jsem měl asi nějaké trable.
Ráno je opět poměrně teplo -5, cesta je pěkná a rychle ubíhá. Po chvíli jsme potkali v protisměru jedoucí skupinu skútrařů z Bostonu, kteří obdivovali kola a někteří je dokonce vyzkoušeli. Měli jsme strach, že po cestě nakypřené od pásů nepůjde jet, ale obavy byly zbytečné. Po dvaceti kilometrech jsme potkali civilizaci v podobě malinké benzínové pumpy fungující jako hospoda a obchůdek. U pumpy dáváme pivo a něco jako „strouhanýho“ soba s bramborovou  kaší. Telefonem se hlásím domů. Holky pojedou do Hetty cca 40 km po silnici a zvolí na zítřek odpočinek a my pánové pojedeme dnes dál po skútrovce jen 20 km na srub a zítra dvacet do Hetty, kde se výprava opět spojí. Cesta přes jezero a podél potoka byla moc pěkná. Srub, který byl poměrně blízko civilizace byl pěkně zakouřený s netáhnoucími kamny. Opět jsme zahlédli lišku. Kamna jsme po chvíli rozběhli a v noci nám bylo pěkné vedro, vyprodukovali jsme i trochu smrádku a na relativně malé pryčně jsme se otáčeli jako domino všichni na povel.

 

Den 9: 20. 4.

Ráno drobně sněží a jedeme po tvrdé cestě, na které je cca 5 cm prašanu. Hans má panickou hrůzu být někdy poslední, a tak je vždy ráno ve stresu, když ale vidí, že je někdo s balením pozadu, tak to z něj spadne a má tím pádem jen takový pohodový stresík.
Cestou zastavujeme u totálně shořelého sněžného skútru, či spíš u jeho zbytků. V Hettě jsme se potkali s holkama, v infocentru shlédli promítání fotek o tamním kraji, navštívili minimuzeiíčko o místní sámské kultuře a u holek v rentované chatce se vysprchovali. V místním marketu jsme nakoupili zásoby. Čekalo nás jen pár kilometrů rolbovanými cestami na srub s krbem, kde jsme opékali buřty, popíjeli pivečko. Místo rádia jsme měli Zdeňka, který téměř na každé slovo, které někdo při hovoru vyslovil, zanotoval písničku. Dnešek byl s 30 km lehkým terénem odpočinkovým dnem. Na Honzových expedicích je nepsané pravidlo, že za polárním kruhem musí každý alespoň jedenkrát bivakovat, jinak ho prej nevezme zpět domů. Dnes byla dobrá příležitost, kterou jsme využili skoro všichni.

 

Den 10: 21. 4.

Ráno fotíme a vyrážíme národním parkem. Celkem to jede, objíždíme lavinový svah, dáváme pauzu na velmi pěkném srubu, cesta začíná měknout a Hansovi se neuvěřitelně podařilo trefit široko daleko osamocený strom, který mu udělal bouli na hlavě a nás ostatní dost pobavil. Cesta vede přes pláně, vidíme volně žijící soby, začíná foukat a sněžit, a tak občas musíme tlačit. Za jedním ze sedel potkáváme skupinu běžkařů. Úzkými cestičkami v lese postupujeme dál, v otevřené krajině a na jezerech se místama boříme a musíme tlačit. Vítr a sněžení sílí. Opět musím sundat vlajku. Po 40 km v teplotě -3 až +2 jsme dorazili na srub. Celou noc sněží a fouká. Náladu nám to ale nijak nekazí.

 

Den 11: 22. 4.

Ráno je nasněženo a nafoukáno. Snažíme se sjet prudký, krátký kopeček od srubu, což se bez pádu daří jen mistru Kopkovi. Ostatní se válíme jako zvířata. Tlačíme a chvílemi jedeme. Jízdy přibývá, i když je zhruba 20 cm čerstvého prašanu. Pod ním je však tvrdý podklad a kolo je prostě úžasný, co všechno projede. Po deseti kilometrech se napojujeme na cestu, kterou chvíli před námi projel skútr. Nejprve je to nevýhoda a musíme tlačit, ale později už lze po cestě jet. Jedeme ve stopě skútru a když se skútr odchýlil od pevného podkladu, rázem se kolo propadne až nad náboje a svého jezdce, kterýmu zajede noha až po kyčel do sněhu, zavalí. Houpavou cestou dojíždíme po cca 40 km na srub, kde budeme trávit poslední noc na cestě. Ve srubu zjevně dlouho nikdo nebyl, a tak k cca 50 m vzdálené latrině není prošlapaná cestička. Jirka vyprovokován Hansovým, že to nejde proházet, bere lopatu a prohazuje metrem sněhu cestičku poctivě až na trávník. Dopadlo to tak, že jsme se oděni do triček a naboso v pantoflích v pětiminutových intervalech střídali o jedinou lopatu až po prokopání se do hajzlu. Zároveň připravujeme oslavu Rasťových čtyřicátých narozenin, na které vezou kluci v bagáži už několik dní dort a teď ho dozdobují včetně zapálených svíček. Rasťa je dojatej a naměkko. Něco takového nečekal a považuje to za svou nejlepší oslavu uprostřed nádherné přírody na dřevěném primitivním srubu s kamarády, se kterými ho pojí silné polární zážitky posledních dní a nezapomenutelný čas strávený v létě při Tisíci mílích.
Během posledního večera i spontánně hodnotíme expedici. Na Hansův popud máme každý říct i nějaké negativum. Jana okamžitě prohlašuje, že největším negativem bylo Hansovo fakt hnusný kafe, které jí každé ráno dělal a které vždy hrdinně a beze slova vypila.
Unikátností výpravy bylo, že tentokrát se účastnili i ženy a všichni se shodli, že to bylo ku prospěchu akce. Fyzicky na tom byly holky dobře a bez problému přijaly pánskou společnost a začlenily se a navíc do expedice vnesly jiskru.

 

Den 12: 23. 4.

Ráno je teplo, kolem nuly. Moc se mi na kolo nechce, protože vím, že zájezd končí a čeká nás posledních 30 km k autu. Cesta má stejný charakter jako včera. Místy se po cestě vyjeté skútrem bez varování propadneme. Zhruba 4 km před cílem putování zjišťuji ucházející přední kolo, měnit duši se mi vůbec nechce, naštěstí je dírka malá a na tři dofouknutí dojíždím k autu.V Hettě balíme, nakládáme auto a přívěs, sprchujeme se, kupujeme zásoby na cestu domů a po návštěvě Husky farmy a krámku se suvenýry vyrážíme na cestu do Jablonce.

 

Den 13: 24. 4.

Zpět jedeme přes Dánsko za použití dvou krátkých trajektů, a tak auto do lůžkové podoby upravujeme dvakrát. V Dánsku navštěvujeme Honzova kamaráda, který, ač zpraven o našem příjezdu s minimálním předstihem, nám předkládá parádní večeři. Cesta je dlouhá, ale s takovou partou, jaká se sešla, se dá snadno překonat. Ráno nejprve v Liberci vysazujeme Hanse a pak už zbývá jen v Jablonci vrátit, co bylo vypůjčeno, zaplatit, co bylo zničeno, stáhnout fotky, rozloučit se a vyrazit k domovu. Do Prahy nás opět veze Rasťo a protože vezeme méně jídla než cestou tam, vešla se ještě Jana. Celá akce byla pro mě skvělým zážitkem hlavně díky partě, která se sešla, a výhodou bylo, že jsme se z velké části znali předem. Počasí vyšlo fantasticky a umožnilo absolvovat celou naplánovanou trasu bez dlouhého tlačení kola. Krásnou zasněženou krajinou jsme ujeli zhruba 470 km a dle mého odhadu jsme tlačili celkem asi 10 km. Hned druhý den polární výpravy jsem přestal vnímat, kolik je hodin, jaké je datum a vůbec mi to nescházelo. Prostě „kopkovina“ jak má být… Příští rok jedu znova!
Jedinej problém, kterej jsem měl, bylo po příjezdu se znovu začlenit zpět do pracovního procesu a nesmyslného kolotoče v civilizaci.