Jan Kopka – Extrémní biker

Deník Nadi K.
aneb Cesta jedné manželky a mámy za polární kruh

 

Účastníci:

Dan S.
Hans W.
Kuba G.
Milan J.
Miloš K.
Naďa K.
Peggy M.
Víťa P.

 

Čas před Laponskem

Středa 2. 4. 2014 – cca 16.30 – odjezd z domova
Nasedáme do auta. Poslední pohled na dům, na ulici a rychlé promítnutí si všeho, co je v autě naložené. Dochází mi, že to, co tam není a být mělo, mi může později zatraceně chybět a zkomplikovat situaci. Sice jsem to všechno x-krát kontrolovala, projížděla seznamy, ale co kdyby… přeci jen se na takovouto cestu vydávám po hodně dlouhé době. Už jsem ani nedoufala, že já, v minulosti taková cestovatelka, budu kdy stát na začátku dalšího putování, že se ještě vydám na další dobrodružnou cestu do neznáma, na výpravu, které se začínám čím dál tím více bát. Ale nesmím to na sobě dát znát. Strašně jsem o tuto cestu usilovala, vyvzdorovala si ji, vyhádala, vybrečela a vydřela.

Po cca 5 minutách vysazujeme naši starší dceru Verunku u mojí mamky. Volala mi dopoledne ze školy, že ji bolí hlava, měla hroznou rýmu a kašlala. Poslala jsem ji domů ještě před odpoledkou, že jí napíšu omluvenku. Cestou z práce se stavuji v lékárně a kupuji všemožné medikamenty, krabičky popisuji v rychlosti instrukcemi. Zrovna dneska jí není dobře. Do háje… Začínám se bát, že moje holčička snad onemocněla kvůli tomu, že já jedu pryč, protože Verča ve svých necelých 11 letech skoro nikdy nemarodí. Rozloučení se starší holčičkou proběhlo rychle, navenek se tvářím, jako když jedu na konferenci do Prahy, uvnitř bych to celé nejradši zrušila a zůstala. A to je teprve začátek všech těch loučení.

Do Jablonce dorážíme kolem šesté večer. Penzion, který pro ty dorazivší s denním předstihem zarezervoval další účastník „zájezdu“ Kuba, nacházíme celkem snadno. Na parkovišti je již Milan, další z členů výpravy. Nafasoval již klíče od zarezervovaných pokojů a sděluje, že je zatím sám.

Volám Honzovi Kopkovi, že jsme již v Jablonci a zda nechce pomoci s nějakými přípravami. Dozvídám se, že další, kteří dorazili dříve, jsou u něho a že pomoct s ničím nechce. Během krátkého telefonátu ze mě opadá trocha napětí. Z Honzy vyzařuje neskutečný klid a pohoda, i na tu dálku. Bude to v pohodě, jedeme přece s ním a pod jeho vedením, říkám si. Je ještě chvilka času, jdeme se projít k přehradě, já, Mirek a naše mladší princezna – Vandička. Házíme do vody nějaké pečivo, krmíme ryby, zdánlivá idylka odpolední procházky. Tvářím se v tomto duchu, ale uvnitř jedu na nějaké rezervy. Koukám na Vandu, jak tam vesele pobíhá, hraje si na hřišti vedle penzionu, pořád na mě mluví a volá to svoje „mamííííí“ a mám sto chutí to celé odpískat. Vím, že nesmím. Vždyť i kvůli svým holkám jsem tady. Byly od začátku u všech těch bojů a dohadů, viděly, že to není lehký, často, když jsem je dávala spát, tak viděly, že jsem oblečená a že odcházím do tmy běhat a ptaly se, jestli se mi nemůže něco stát a kdy se vrátím. Všechno to se mnou prožívaly a já chci, aby teď viděly, že když si člověk za něčím jde a překonává spoustu překážet, že k tomu svému vysněnému cíli dojde.

K penzionu přijíždí kluci, Kuba, Miloš a Dan, kteří spolu přijeli z Prahy. Jeli rovnou k Honzovi, pomohli mu dát do auta sedačku a přivezli brašny. Představujeme se a já přebírám prázdné brašny. Hledím střídavě na ně a na moji několikanásobně větší tašku a nechápu, jak tento rébus vyřeším. Vynášíme moje věci do pokoje v podkroví. Vychází to tak, že budu sdílet pokoj s Danem. Galantně mi přenechává větší postel.

A na spadnutí je další loučení. Ach jo. Nechci to nějak protahovat, bojím se, že to v poslední chvilce neustojím. Takže rychlé objetí s Mirkem a Vandou, poslední „ahoj“, zamávání za vzdalujícím se autem, slzy na krajíčku a obrovské chvění uvnitř. A taky strach, jak to celé dopadne, zda to zvládnu a s jakou se vrátím. Někde uvnitř i dosti pitomá morbidní myšlenka, že to třeba nedám, že je to ode mne vlastně dost troufalé, vydávat se na takovou expedici, snažit se dorovnat chlapům, většinou mladším, navíc sportovcům každým coulem s mnoha najetými kilometry na kole. Co jsem ve srovnání s nimi já, která jsem vlastně nikdy pořádně nesportovala a zmobilizovala se až v posledních dvou letech? Sice jede i další holka, Peggy, ale můžu já se rovnat někomu o generaci mladšímu, navíc ženské vítězce pověstných Honzových „mílí“? O moc klidnější tedy díky faktu přítomnosti další příslušnice ženského pohlaví nejsem….. No, aspoň se budu mít v případě zaostávání za ostatními čím obhajovat, říkám si.

Naštěstí na další myšlenky není čas. Kluci navrhují, že před balením dáme pivo. Jak já jsem jim za to vděčná. Usedáme v restauraci v penzionu a objednáváme si. Nálada je výborná, povídáme o všem možném, sdělujeme si své dojmy a strachy, taháme informace z Kuby, který již loni absolvoval expedici s Honzou na Halti. I když upřímně, já už toho moc vědět nechci. Prostě jsem tady, a co jsem zanedbala, to už nedoženu a nechci z toho mít zbytečné nervy ve chvíli, kdy už s tím nic nenadělám. Po dvou malých pivech (já, ostatní nehlídám) se ubíráme balit. Nakonec to není tak hrozný. Brašny mají spoustu kapes a zipů a nakonec nejsou ani tak malé, jak vypadaly na první pohled. Jsem ráda, že mám z domova všechno předpřipravené v uzavíratelných pytlíkách, tématicky strukturované, takže to jde fakt rychle. Tedy je to subjektivní pocit, protože asi v půlce našeho snažení přichází Kuba s tím, že už je hotový a jak jsme na tom. No, holt zkušenost z loňska :-). Konečně hotovo. Moje zavazadlo mi přijde strašně těžké, ale odmítám se tím, z důvodu nemožnosti s tím v této chvíli mnoho udělat, zabývat. Nějak bude, říkám si.

Scházíme s Danem do restaurace za klukama. Dávají si večeři. Čekáme, až dojedí a odebíráme se do nedaleké hospody. Večer se dále ubírá v příjemném a pohodovém duchu, jsem za to klukům strašně vděčná. Kolem jedenácté odcházíme s Danem do penzionu, kluci ještě dopíjejí a půjdou za chvíli po nás. Sprcha a pokus o usnutí…….moc toho nenaspím.

 

Čas expedice

Čtvrtek 3. 4. 2014 – 1. den expedice – směr sever
Ráno se budím automaticky v 5.20, což je čas, kdy mi doma v pracovní dny zvoní budík. Ten dnešní je nastavený na 7.00, ale holt zvyk… už neusínám. Po 7.00 vstávám a na osmou máme snídani. Pak už jen nanosit věci k Milanovi do auta a vyrážíme směrem k Honzovi, je to pár minut jízdy autem. Zde už jsou další členové výpravy Peggy a Víťa a na trávníku balí své věci do brašen. Jsem fakt ráda, že mám hotovo ze včerejška. Trochu mě tedy znervózní, když Peggy prohlašuje, že nepotřebuje přední nosičovou brašnu. Já potřebovala všechny a taky jsou všechny řádně plné, ale zakazuji sama sobě se tím extra zabývat. Pak přebíráme od velitele výpravy kola, pedály, které mi Dan připevňuje na kliky, doplácíme druhou polovinu zájezdu, podepisujeme, že jsme na akci dobrovolně a že nám zdravotní stav nebrání jí absolvovat a jdeme to všechno pomocí gumicuků nabalit na kola. Nějak to tam motám, nejsem zrovna zdatný technik, ale na první pohled to drží. Jen tak zkusmo zkouším potěžkávat naložená kola ostatních. Jsou všechna těžká, to jo, ale nevím, proč mi to moje přijde nejtěžší??? Svádím to na nervy a na značnou sílu subjektivního vnímání a dále se tím v rámci zachování duševního zdraví nezabývám. Nicméně si všímám, že i někteří další účastníci obchází kola ostatních a zkouší váhu… možná bojují s tím, co já :-). Ale obecně mezi účastníky panuje celkem pohoda, tedy přesněji je znát i lehká nervozita, ale to jen tak v pozadí.

Začínáme nakládat kola. Vzhledem k tomu, že jsem se sama jmenovala fotografem výpravy, tak to ve všech fázích živě dokumentuji. Honza to má opravdu vymakané, takže to jde jak po másle. Stále tedy chybí poslední z členů expedice, a to Hans, který jede již potřetí. Ale vzhledem k tomu, že má vlastní kolo i brašny a je z nedalekého Liberce, tak to nepředstavuje žádnou komplikaci. Navíc jsou tak s Honzou domluveni. Po chvíli přichází i ten. Nakládáme i jeho kolo, zamykáme přívěs a vyrážíme k Honzovi domů, kde na terase čekáme, až si něco dobalí a pak na oběd do nedaleké jídelny. Ještě se k nám přidávají Honzovy asistentky Lada a Nikola, které vyzvedáváme u Honzy na firmě. Oběd probíhá v naprosto uvolněné atmosféře, Honza má schopnost rozšířit kolem sebe během chvilky neskutečnou pohodu. V kombinaci s Kubou a jeho hláškami se kolem rozlévá bezva nálada a já začínám mít pocit, že tyhle lidi, se kterými v těsném kontaktu strávím následujících 14 dní, znám již strašně dlouho. Skoro jsem vytěsnila stále hlodající myšlenku, že za 2800 km mě možná čeká peklo, zklamání ze sebe sama a možná i velká ostuda.

Po obědě se kolem 13,30 vydáváme na cestu. Tedy přesněji, ještě tomu předchází nákupy posledních nezbytných věcí, potravin a nápojů a repráků do auta a taky tankování benzínu. Osobně už mi to přijde takové nekonečné, radši bych už jela, přestože cesty se bojím a toho po ní ještě víc. Sdílím třetí řadu sedadel spolu s Hansem a Milanem. Kolem třetí definitivně vyrážíme směr Rostock. Na hranice je to kousek. Cesta ubíhá příjemně, Honza řídí, my ostatní ochutnáváme vzorky různých slivovic. Honza nevypadá nadšeně a několikrát nám opakuje, že to celé až do Rostocku jet nechce. Naštěstí se obětoval Víťa. V naší zadní řadě se nám jede fajn, chvíli povídám s Hansem a chvíli s Milanem, probíráme všechno možné. Čas od času k nám zavítá láhev s chutným obsahem, kterou po otestování vzorku vzorně předáváme zpět dopředu.

V Rostocku jsme kolem desáté večer, trajekt jede za hodinu. Parkujeme do volného místa mezi kamióny a jdeme do baru na pivko. Po hodině se naloďujeme, bereme z auta spacáky a karimatky, zásoby a nezbytné lahve se slivovicí a usedáme k velkému stolu na jedné z palub. Rozbalujeme části zásob, lahve se slivovicí, stůl je v mžiku plný. Moje obavy z toho, že loď bude houpat a zopakuji si jednu ne příliš dobrou zkušenost z plavby po moři, se naštěstí nepotvrzuje. I tak raději kontroluji, že jsem dostatečně vybavená pytlíky. Psychika je holt potvora. Po chvíli Honza odchází a vrací se s tím, že nám našel místo na spaní pod schody. Ještě chvíli posedíme a odebíráme se tam. Ulehám do spacáku, ale o tom, že v tom plném světle i přes celkem značnou únavu usnu, velmi pochybuju.

Pátek 4. 4. 2014 – 2. den expedice – dlouhá cesta přes Švédsko
Když mě budí lodní rozhlas se sdělením, že loď za půl hodiny dorazí do Trellerborgu, zjišťuji, že moje pohybnosti se nepotvrdily a já navzdory strachu z pročuměné noci přeci jen usnula. V krátké chvíli balíme své ležení, je to nácvik toho, jak to teď po dobu následujících dvou týdnů bude probíhat každé ráno, a jdeme k autu. Překvapuje mě, jak všechno probíhá rychle a bez stresu, jak disciplinovaně se všichni pasažéři trajektu sbalili a jak se naloděná auta plynule dávají do pohybu a opouštějí loď, včetně nás. Fakt to trvalo jen chvilku. Je po šesté ranní.

Takže Švédsko… v této zemi strávíme jízdou hodně moc hodin. Po nějaké době jízdy stavíme na benzínce, kde kromě ranní hygieny usedáme ke stolečkům a dáváme s Hansem a Milanem ranní kávu, někteří snídají své zásoby. Před jízdou se ještě fotíme s maketou losa, která stojí kousek od auta. Je obrovská a to prý ještě není v plné velikosti. Kluci chtějí Peggy vysadit nahoru, ale po bližším pohledu zjišťujeme, až los už je v takovém stavu, že by drobnou blondýnku nemusel udržet. Takže se spokojujeme se skupinovým foto s losem na bezpečnějším místě, tj. na zemi. Poté nasedáme do vozu a pokračujeme směrem na sever. Opatrně se Honzy ptám, v jaké části cesty se asi tak nacházíme. Odpověď moc povzbudivá není, není to zdaleka polovina. Ale cesta ubíhá i nadále dobře, s Hansem se bavíme tím, že studujeme švédské nápisy a snažíme se je překládat, celkem se i daří. Sice nemáme nikoho, kdo by nám řekl, že jsou naše překlady správné, ale s hodnocením si vystačíme sami – jasně, že jsou :-). Jízda přes Švédsko byla dlouhá, kluci se střídají za volantem a díky tomu se mi čas od času mění spolusedící po pravici, takže o zábavu není nouze. Zjišťuji, že já, pro kterou je i jízda na Šumavu nekonečná, celodenní putování Švédskem snáším více než dobře a obavy, že toho budu mít po pár hodinách plný zuby, se nepotvrdily. Ba naopak, díky báječné společnosti okolo si cestování užívám, dokonce vytěsňuji i strach z toho, co bude zítra.

Večer kolem půl jedenácté stavíme na nějaké benzínce a rozděláváme spaní. Jsou +4 °C a nad námi nasvícený skokanský můstek. Honza to má fakt vymakané, auto se v mžiku mění na noclehárnu s místem na spaní pro 7 osob + řidič + spolujezdec vedle řidiče. S Peggy jsme, prý jako nejlehčí, vyslány na horní místa. Uleháme, poutáme se pasy, takže v kombinaci spacáku a dvou pasů připomínáme housenky. Můj strach, že neusnu, se zase nepotvrzuje. Sice to chvíli trvá, ale pak ztrácím přehled o dění okolo.

Sobota 5. 4. 2014 – 3. den expedice – překonání polárního kruhu a rovnýma nohama do toho
Budí mě Honzův hlas a sdělení, že jsme ve Finsku v Rovaniemi na polárním kruhu. Hned další větou nám ukazuje na soba u silnice. Sob na polárním kruhu, připadá mi, jako bych se ocitla v pohádce. Po chvilce Honza staví, je 7,50 místního času a -1 °C. Balíme spaní a vyrážíme se podívat do míst, kde prochází polární kruh. Jak se dozvídám z jedné z cedulí, jde o hranici, na kterou slunce v létě minimálně jeden den v roce nezapadá a v zimě minimálně jeden den v roce nevychází. Je zde také dům Santa Clause, ale zdá se, že jeho úřad má ještě zavřeno, nikde nikdo. Fotíme se, nasedáme a jedeme dál na sever. Po chvilce stavíme na ranní hygienu a zase jedeme. Do cíle to máme necelých 300 kiláků, což se ve srovnání s tím, co máme za sebou, zdá jako jedna zastávka MHD. Po jedenácté stavíme v městečku Saariselka a jdeme omrknout místní krámky s mapami a finskými suvenýry. Prodavačka je velmi milá, zajímá se, odkud jsme a hned nato nám ukazuje vlaječku z ČR a sděluje, že byla v Praze dovolené a že se tam zase chystá, protože se jí tam líbilo. Je to nesmírně milý. Honza zde potkává svého známého, Čecha. Náš velitel má snad známý úplně všude.

Po krátké zastávce nasedáme a pokračujeme, zbývají poslední kilometry a jsme v Ivalu, v místě začátku naší expedice. V 11,30 naše cestování autem definitivně končí, parkujeme před místním hotelem. Vybalujeme kola, balíme poslední věci, na naložená kola přidáváme spacáky a karimatky, třídíme to, co si ponecháme v autě nebo přívěsu na cestu zpátky a využíváme možnosti jít se za 5 euro do hotelu osprchovat. Po příjemné sprše se oblékáme na jízdu, plníme na maximum camely a ve 14,30 jsme připraveni k odjezdu. Všechno jde tak rychle a přitom pohodově, že ani nestíhám mít strach z toho, že výprava začíná. Miloš ještě obchází účastníky s výbornou slivovicí, což málem skončilo tragédií ještě před jízdou, protože v domnění, že je láhev skleněná (fakt tak vypadá) ji pevně beru do rukou, čímž stlačením plastu zmenšuji její vnitřní obsah a přebytečné množství slivovice mi vytrysklo na rukáv. Milan to jako čistokrevný Moravák komentuje a přirovnává k tragédii, Miloš jako další Moravák má v očích zděšení a já přemýšlím, kam jsem si geniálně schovala kapesníky (jistě jsem tomu nějaký systém dala, leč do paměti asi uložila nedostatečně), abych bundu, která mě bude muset provázet po celou dobu výpravy, jakžtakž uvedla do použitelného stavu. Naštěstí můj stisk nebyl zas tak pevný, slivovice jsem neznehodnotila tolik a nakonec i ty kapesníky nacházím. Ještě nezbytné foto a příkaz velitele zájezdu. Vyrážíme.

Prvních asi 12 km je po silnici, poté z mírného kopečka sjíždíme k vodě, tedy spíš k ledové ploše. Nastává náš první kontakt s jezerem Inari, na kterém strávíme dva dny. Zatímco po silnici to na kolech, ač naložených a tím pádem dost těžkých, frčelo jak po másle, tak nyní se naše rychlost dosti zpomalila. Rázem jsme pochopili, proč na vodní plochy, které jsme několikrát přejížděli po mostě, hleděl Honza s mírnou skepsí. Nejbližším výrazem popisujícím povrch jezera je totiž „sklo“. Jedu velmi opatrně, očima hypnotizuju led, rukama se snažím držet směr naloženého kola, na jehož předek pořádně nevidím, protože mi brání výhledu na předním nosiči připevněná a vpřed trčící karimatka. Do toho začíná celkem foukat. Držím se raději vzadu, protože je mi jasné, že za stávajících okolností se jezero Inari se mnou bude chtít seznámit důvěrněji, a nechci ostatním padat pod kola. Při jednom z krátkých pohledů před sebe vidím padat vpředu jedoucího Hanse, ale ještě než ho stihnu v duchu politovat, následuji jeho příkladu a testuji pevnost ledu. Při vstávání, u kterého mě nejdříve zarazilo, jak těžké je plně naložené kolo zvednout, letmým pohledem po okolí zjišťuji, že do testování jsme šli všichni, a to včetně velitele. Ti, kteří to peprnými výrazy nějak komentují, mohou být v klidu, protože kromě větru není slyšet vůbec nic a jadrnost slovních komentářů lze odhadovat jen z výrazů tváří jednotlivých členů expedice. Pohled na naši skupinu pro nezávislého pozorovatele musí jistě připomínat nějakou zábavnou videohru, v rychlém sledu padáme a vstáváme, naštěstí jsme na začátku pustiny, tak davy čumilů nejspíš nehrozí. Vítr naši přítomnost také nenechal bez povšimnutí, takže každou chvíli mění směry a pohrává si s námi jako s hadrovými panáčky. Asi při pátém pádu to přestávám počítat, přestávám sledovat okolí a soustředím se jen na to, abych padala nějak rozumně a nepokazila si expedici na 15tém km z cca 450 plánovaných. Po chvíli zjišťuji, jak rychle se člověk na snowbiku učí. Během pár kilometrů jsem vypozorovala, který povrch je nejzrádnější, jakou silou šlapat do pedálů, abych pokud možno (spíš ale nemožno) předešla pádu, jak co nejpevněji držet řidítka a taky jsem pochopila, že když se do kola opře vítr z boku, tak toto se díky rámové brašně začne chovat jako plachetnice a je lepší raději slézt a kolo vést. Většinou se to ale odehraje tak rychle, že z kola dříve spadnu. I rychlost seskoku z kola ve chvíli, kdy se toto řítí k zemi, se po chvíli stává jednou z praktických dovedností. Při jednom z těchto pádů se mi uvolňuje celá přední brašna, částečně visící na gumicuku padá do strany a odhaluje můj další handicap, a to nedostatečné připevnění k přednímu nosiči (fakt jsem se ale snažila). Takto nevyvážený snowbike v kombinaci s větrem nade mnou získává téměř absolutní moc a odmítá spolupracovat na mém pokusu ho dostat zpátky na kola. Naštěstí je v blízkosti Milan, který mi pomáhá a dostatečně pevně připevňuje vše zpátky na své místo. Po několika km se příroda nejspíš slitovala nebo možná nabažila našich komických počinů, vítr se trochu utišil a na hladině Inari se na ledu objevil i sníh. Pádů ubylo, až přestaly úplně. Po tenké vrstvě sněhu se jede o poznání lépe, rychlost našeho přesunu se zvyšuje několikanásobně. Jedeme podle tyčí, které značí skútrovou cestu a jízdu si užíváme. Na jezeře potkáváme několik skútrů a dokonce i auto. Od Honzy se dozvídáme, že podmínky nám přejí, protože některé expedice celé jezero tlačí v hlubokém sněhu. Po chvíli se od velitele dozvídáme další povzbudivou informaci a to, že za necelé dva kilometry naše cesta končí a bude srub, naše dnešní útočiště. A opravdu, po chvilce odbočujeme z vyznačené cesty a kolem šesté večer přijíždíme do krásné zátoky. Vypadá to tady jak ve filmu, je zde molo a kousek od břehu několik dřevěných staveb, dva sruby, dřevník a kadibudky. Je to až kýčovitě romantické. Nastává další náročný úkol, a to vytlačit těžké kolo po zledovatělé cestě do prudkého kopečku na břeh. Po menší stávce si dává říct a já ho opírám o stěnu srubu, pro dnešek má padla..

Ti, kteří dorazili jako první, ihned topí v jednom ze srubů. Od Honzy se ale dozvídají, že topit a spát se bude v tom druhém. Takže nechávají oheň zase vyhasnout a topí vedle. Srub je perfektně uklizený. Překvapuje mě, jak rychle se srub díky malým kamínkům vytopí, po chvíli je zde teplo až moc. Sušíme věci, naše svršky visí všude kolem, připravujeme si jídlo, rozpouštíme sníh na vodu. Protože s sebou v batohu z Litoměřic táhnu půllitrovou plechovku prazdroje, a to přesně na oslavu prvního srubu, odcházíme na molo a připíjíme si. Pak už jen sedíme ve srubu, při svíčkách povídáme, chvilku takřka romantickou si zpestřujeme slivovicí. Velitel výpravy se slovy, že ještě nedospal Aljašku, kolem deváté uléhá a ihned naštorc na širokém dvoulůžku usíná, o čemž nás záhy přesvědčují naše sluchové orgány. My ho po chvíli jdeme následovat, půlka odchází do druhého nevytopeného srubu, volím raději ten vytápěný a lezu do spacáku. Usnout mi moc nejde a v noci se často budím.

Bilance dne: 45 km.

Neděle 6. 4. 2014 – 4. den expedice – po dvou dnech na konci jezera
Kolem sedmé nás Honza budí. Moc čerstvě si nepřipadám. Přicházejí ti, kteří spali v nevytápěném srubu a Peggy, které bylo i v nevytopeném srubu vedro a proto se v noci přesunula ven. Vaříme hrnec čaje, snídáme, ti, kteří neuposlechli včerejších rad, si připravují pití na cestu. Poté balíme věci, nakládáme kola, uklízíme srub, prostě činnosti, které budou naší každoranní realitou po celých 10 dní našeho putování na snowbicích. Kolem 8,50 vyjíždíme po jezeře dál. Do dnešního cíle to máme 54 km, spát máme ve srubu úplně na konci jezera Inari.

Cesta frčí úžasně, vrstva sněhu na ledu je hodně ujetá. Stále jedeme podle tyčí značících skútrovou cestu, a to rychlostí 16 km v hodině, což je na snowbike fakt dost. Čas od času děláme přestávky, kocháme se okolím, svačíme. Postupujeme fakt rychle, nemusíme na sebe dlouze čekat. Dle velitele zájezdu jsme výkonnostně vyrovnaná výprava, což je výhoda. Osobně mě tato informace velmi těší. Díky těmto okolnostem dorážíme, i přes mírné zhoršení podmínek ke konci (jízda v hlubším sněhu), na srub už kolem 14. hodiny. Honza nám dává na výběr, zda zůstat nebo zda pokračovat na další srub, který je 35 km odsud a po cestě je malá vesnička s barem, tudíž riziko, že se zdržíme a 15km od baru na srub pojedeme už značně pozdě. Dále upozorňuje, že neví, v jakém stavu bude další cesta, protože jsme na konci jezera a následuje cesta přes les, kde mohou být podmínky pro jízdu hodně jiné. Navíc právě odjely skútry, které taky mohly podmínky pro další jízdu nakypřením cesty značně ztížit. Když přidává informaci, že etapa za dalším srubem bude z náročnějších, tak rozhodujeme, že jsme na začátku a je třeba šetřit síly a že zásoby slivovice jsou ještě dostatečné a zavazadlům je třeba váhově odlehčit, takže zůstáváme.

Odpoledne se odvíjí v příjemné a pohodové atmosféře, sedíme ve vytopeném útulném srubu, vaříme, sušíme věci, neustále děláme zásoby vody rozpouštěním sněhu, kecáme, bavíme se hláškami z filmů, sem tam popíjíme panáky slivovice, nálada je výborná. S postupujícím časem a prázdnícím se obsahem lahví se intervaly mezi ťukáním zkracují, hlášek přibývá, hladina hluku roste, což asi nikomu nevadí, protože široko daleko jsme zde sami, skútraři, které jsme tu odpoledne potkali, už jsou dávno pryč. Snažím se mírně zpomalit tempo přísunu slivovice, proto se bráním dalším panákům se slovy „já vynechávám“. Nejen, že mi to je k ničemu a nevynechávám nic, ale navíc jsem autorem jedné z hlášek výpravy.

Nevím, v kolik ulehám, ale vzhledem k tomu, že byla již venku tma a jsme 400 km nad polárním kruhem a je duben, byla už asi dost pokročilá hodina. Peggy s Kubou jdou spát ven, což se ukazuje jako dobré řešení, protože ve srubu je hrozné vedro, které my, kteří spíme nahoře na palandách, vnímáme o to intenzivněji. Usínám rychle, což vzhledem k času a bilanci dne (viz níže) není zase tak překvapivou skutečností.

Bilance dne: 54 km; 2 litry slivovice; 3,5 dcl rumu.

Pondělí 7. 4. 2014 – 5. den expedice – bar na konci světa
Budím se kolem třetí hodiny a jsem z čistě biologických důvodů nucena opustit srub. Protože kadibudka je asi 150 m daleko, cesta k oné boudě vede hlubokým sněhem a jde jen o přebytek tekutin, volím méně drastickou variantu a odcházím za keříky dostatečně daleko, bohužel i od vyšlapané cesty. Při jednom šlápnutí zapadám po kolena do závěje, a když nohu vytahuji, tak jsem bez boty. Lovím tedy rukou ve vzniklé díře a nic. Chvilku se snažím hrabat i v okolí dna té díry, ale botu nenalézám. Což o to, jde jen o gumovou pantofli, ke které nemám zvláštní citové pouto, ale vzít si s sebou právě pantofle se ukázalo praktické, a to právě pro pobyt na srubu a výlety mimo srub za účelem, který je popsán výše. A je teprve druhá noc… Protože si při hrabání ve sněhu ve tmě připadám jako pitomec, navíc nemám ani čelovku a noha bez boty mi pěkně promrzá, tak to vzdávám a napůl bosa si jdu zase lehnout. Po hodině se opět budím, opět si tělo žádá své, ač se to zdá v nesouladu s jeho běžným fungováním (holt změna podmínek). Venku už je světlo. Tentokrát se musím vydat na delší pouť ke kadibudce. Z důvodu absence pantofle jdu tentokrát v goretexkách. Nad ránem s toaleťákem v ruce přecházející zamrzlou zátoku musím vypadat opravdu podivně. Cestou zpět mi to nedá a jdu zase hledat do oné nešťastné závěje. Hrabu jako hraboš polní, připadá mi, že jsem přeryla půl planiny, ale bota nikde. Opět se vracím na srub, lezu do spacáku, už neusínám.

Honza nás budí v 7,00, opět nastávají klasické ranní dvě hodiny, během kterých vaříme čaj, snídáme, oblékáme se, balíme brašny a ty pak připevňujeme na kola a nakonec uklízíme srub. Sděluji klukům svůj noční příběh s botou a jdu na další pokus o její vysvobození. Tentokrát beru na pomoc lopatku od kamen. Přehazuji sníh jako blázen, pro nezávislého pozorovatele to musí vypadat, jako že si snad kopu vlastní hrob… Ale hlavní je, že po několika minutách držím v rukou vítězně svoji znovunalezenou pantofli. Byla sice kousek jinde, než jsem čekala, nějakým způsobem se vzdálila místu mého propadnutí asi o půl metru, ale byla na světě.

Kolem deváté ráno vyrážíme. Dnešek bude dnem s odměnou, po 23 km jízdy po jezerech a lesem má být vesnice a v ní bar, dokonce s možností doplnění zásob. Cesta celkem jde, hodně fotíme. Na konci jezer před vjezdem do lesa potkáváme skútraře. Jedou jako blázni, vyřítili se proti nám ze zatáčky a vpředu jedoucí Miloš to raději posílá elegantním pádem do závěje, než by riskoval bližší kontakt s těmito účastníky provozu. Vjíždíme do lesa, je tam celkem hluboký sníh. Začínám být ráda za naše včerejší rozhodnutí, podmínky jsou pro jízdu o dost horší, než jízda po jezeře. Kolem poledne stojíme u cedule sdělující nám, že jsme ve vesničce Sevettijarvi. Nadšeně se u ní skupinkově fotíme a s vidinou blízkého posezení v baru pokračujeme dalších pár stovek metrů k našemu prvnímu dnešnímu cíli. Před dřevěnou budovou obchodu, pošty a baru v jednom necháváme plně naložená kola a hrneme se dovnitř. Já se tedy ještě fotím se skútraři a jejich stroji, které před barem potkáváme (to aby holky z práce záviděly, jakou jsem měla super dovču). Pánové se sice tváří rozpačitě, ale vyfotit se nechají. Kluci z expedice sice pronášejí nějaké komentáře ve smyslu, že oni snad jako společnost nestačí?, ale vyhodnocuji je jako známku strachu z konkurence a pro jistotu kontroluji, zda se foto zdařilo.

Poté vcházíme dovnitř, v civilizaci jsme po dvou dnech. Ihned objednáváme točené pivo, fotíme nezbytné skupinové záběry (s pivem, jak jinak), dobíjíme všemožné přístroje, lovíme na mobilech signál, kupujeme a píšeme pohledy a u všeho panuje skvělá a uvolněná nálada. Poté nám Hans vypráví, jak výborně chutná sobí polévka, kterou okusil na předchozích expedicích. Nenecháváme ho vyprávět moc dlouho a celý kotel této místní dobroty objednáváme. Paní u baru se jen usmívá a jde do kuchyně vařit. Trvá to celkem dlouho, ale to nám nevadí. Do baru čas od času přicházejí místní, některým zjevně stačí jen pohled na nás a vzápětí odcházejí, někteří chvíli posedí. Asi jsme pro ně dobrá atrakce. Sedíme sice u jednoho velkého stolu, ale svými věcmi obléháme většinu prostoru baru. Všude máme rozvěšené svršky, všechny zásuvky jsme obsadili dobíjenými přístroji. Protože jich ale není tolik, domáháme se elektrického proudu i tím, že vypojujeme některé zapojené, evidentně nepoužívané, zařízení baru. Nikdo nám nenadává, nikdo nic neříká, paní se od výčepu jen usmívá. Raději si tuto situaci nezkouším aplikovat na české podmínky, mohla bych upadnout do depky.

Po nějaké době paní přináší na vedlejší stolky obrovský dohřívací kotel polévky, chleba, vodu, brusinkovou šťávu, lžíce a talíře. Naléváme si. Polévka je tak hustá, že spíše připomíná guláš, je plná masa a brambor. Sobí maso chutná zvláštně, trochu jako skopové. Jíme, jíme, přidáváme si… až to všechno sníme a vypijeme. Poté dopíjíme pivo, sbíráme ze zásuvek přístroje, předáváme paní výčepní, která je zároveň pošmistrovou, napsané pohledy (u adresátů byly již 9. 4. 2014, pozn. autora) a platíme. Pobyt v civilizaci se oproti předchozím dvěma dnům zdá býti finančně náročnějším, polévka na jednoho vyjde na 10 euro, jedno velké pivo na 6 euro. Ještě dopouštíme vodu do camelů a všech možných lahví a před barem si rozebíráme kola. Jsou tu tak, jak jsme je zde naložená nechali. Aplikaci na české podmínky si opět raději ani nepředstavuji…

Jsou tři hodiny odpoledne a my odjíždíme přes vesnici, což je vlastně pár baráčků, silnice, z ní několik odboček evidentně k dalším baráčkům a dřevěný kostel, opět do divoké přírody. Oproti asfaltce pokryté sněhem, po které jsme chvilku jeli, zažíváme změnu podmínek k horšímu a vjíždíme do hlubokého sněhu. Jedeme přes sobí ohrady. Chvíli jde jet, chvílemi padáme a zapadáme do závějí u cesty, kousky i tlačíme. Poté opět změna, vjíždíme na pláně, kde nás vítá silný protivítr. Proti větru se sice jede těžce, ale jde jet, protože povrch je tvrdý a vyfoukaný. S vděkem přijímám po chvíli Milanovu nabídku, ať se za něj pověsím. Jede se mi lépe, a protože nechce vystřídat (někdy není k zahození být příslušnicí tzv. slabšího pohlaví), tak to mám ulehčené po celou dobu, co s větrem bojujeme. Opouštíme planiny a vjíždíme opět do lesa. Jedeme už jen chvíli a dorážíme k dnešnímu dalšímu cíli, krásnému srubu. Je 16,30 hodin.

Srub je uvnitř útulný a zdá se mi nějaký nový, obložený světlým dřevem, s praktickým větracím okýnkem. Dle Honzy je ale pouze renovovaný. Je zde 7 míst na spaní. Na palandy se ale nikomu nechce, protože pod stropem bývá hrozné vedro. Takže si 5 z nás vybírá místo na spaní uvnitř a další čtyři, a to Peggy, Kuba, Miloš a Milan se dnes v noci chystají spát venku.

Následují klasické činnosti jako je topení a rozpouštění sněhu. Protože jsme ještě sytí polévkou, nespěcháme, jak by tomu bylo vždy, s vařením. Mám výbornou náladu a dostávám chuť na kávu, doma můj každodenní odpolední rituálek. Venku je krásně, svítí sluníčko, nebe je kýčovitě modré a před srubem je lavička. Dostávám nápad, že jde o správné místo na kávu a sděluji svůj nápad klukům. Hans, Kuba a Miloš se ke mně přidávají. Vařím kávu pro všechny a kráčíme ven. Nemá to naprosto chybu, přijde mi, že nepiju Nescafé 2 v 1, ale specialitu minimálně na úrovni vítězného nápoje z mistrovství světa baristů. Psychika holt působí a v kombinaci kávy s lavičkou zasazenou do polární krajiny, společnosti kluků a snickerskou coby zákuskem, jsou moje pocity prostě nepopsatelné. Zajímavý je, že snickerska najednou chutná úplně jinak, než jako zdroj energie během jízdy na kole.

Po kávě se vracíme do tepla srubu a pokračujeme v zábavě. V rozvláčném tempu se dáváme do přípravy večeře. Většina z nás má i dneska těstoviny „dobrý hostinec“. Protože jejich výrobce produkuje pouze několik příchutí, které většina z nás již protočila, začínáme jich být mírně řečeno přesycení.

Spát jdeme celkem brzy, přeci jen se projevila včerejší noc, kdy jsme to natáhli až do tmy. Před ulehnutím nás Honza varuje, že zítřejší úsek patří k náročnějším, což je dalším z důvodů, že jdeme spát takřka po večerníčku. Z výše popsaného důvodu je vstávání naplánováno na pátou s cílem vyjet kolem sedmé. Usínám asi mezi posledními, což usuzuji ze zvuků nesoucích se kolem. Přesto mám po této noci pocit, že jsem se zatím vyspala nejlépe za celé Laponsko.

Bilance dne: 37 km.

Úterý 8. 4. 2014 – 6. den expedice – kávička uprostřed tundry a překvapení na konci dne
Vstáváme v pět ráno. Následují obvyklé ranní činnosti vrcholící balením a úklidem srubu. Venku je -16°C. Překvapuje mě, že mi to ani nepřijde, chodím ven jen v první vrstvě funkčního oblečení a nabaluji věci na kolo. S uchycením brašen pomocí gumicuků mi, jako každé ráno, kluci pomáhají. Začínám cítit mírnou bolest v pravém koleni při každém jeho ohnutí nad určitý úhel. Celkem mě to znervózňuje, nikdy jsem problémy s koleny neměla a nerada bych, aby mi to pokazilo vysněnou cestu v první třetině.

Kolem sedmé vyjíždíme. Cesta nejdříve celkem jde. Vede přes les, kde jsou mírné kopečky. Po rovinatých jezerech je to příjemná změna. Poté vjíždíme do tundry, projíždíme sobími ohradami. Zatracený koleno pořád pobolívá. Chvíli se dalo jet, poté už bylo nutné v hlubokém sněhu tlačit. Paradoxně zjišťuji, že při chůzi o svém koleni takřka nevím, noha se ohýbá méně. Sníh je měkký, kola se boří a my s nimi. Chvílemi se člověk je schopen v sedle udržet, stačí ale sjet kousek mimo cestu nebo šlápnout na zem při ztrátě stability a už je po kolena ve sněhu a naložené kolo na něm. Pokusy dostat se z této motanice končí opakovanými pády a nejednou i peprnými slovy. Protože mi dnes z výše popsaných důvodů tlačit kolo i celkem vyhovuje, volím raději pozici na konci skupiny, abych ostatním nešlapala ve stopách projetých těmi vpředu a nezvyšovala tak riziko jejich pádu. Po krátkém čase zjišťuji, že v tlačení nejsem sama, ale solidárně volí tento postup celá naše skupina, včetně velitele. Tedy solidárně…prostě v tom nejde jet. Pro nás, kteří tlačíme vzadu, je navíc na pytel to, že ač se zdá býti výhodou, že máme vyjetou stopu pro kolo, cesta je těmi před námi od jejich kroků dost přerytá a špatně se v tom jde. Tyto podmínky mě učí další nové dovednosti. Zatímco doma nejsem schopna vést kolo po jiné, než své levé straně, tak zde to bravurně zvládám i vpravo. Je totiž výhodnější volit stejnou stranu, jako ti přede mnou, protože je lepší chodit v oranici, než si v půlmetrové závěji razit vlastní prvostopu. Tlačení střídá chvilková jízda. Snažíme se všichni držet v sedle zuby nehty, ale stačí sjet mimo cestu a je po stabilitě. Někdy ani není nutné sjíždět a je po stabilitě taky.

Po chvilce přijíždíme k jednoduchému srubu, spíše přístřešku. Jedná se o přístřešek na přežití, tedy kuželovitou stavbu bez podlahy s malými kamínky uprostřed. Dalo by se zde přespat, ale to nemáme v plánu. Honza nabízí variantu, že si zde uděláme jídlo a pojedeme dál. Odmítáme a chceme pokračovat v jízdě hned. Mažu tedy uvnitř bolavé koleno Kubovou zázračnou mastí, která již na koleno pomohla Hansovi, a jdu si ven pro kolo. Pokračujeme, podmínky se zlepšili, jedeme, cítím pravé koleno i přes aplikaci masti. Dávám tomu čas.

Po chvilce stavíme, Hansovi totiž spadl při jízdě přední nosič. Honza to komentuje slovy, že se dalo čekat, že problém bude jedině s kolem, které není jeho. Hans totiž vlastní svůj snowbike. Protože je Hans na Honzovy poznámky již zvyklý (je na třetí expedici), nechává to bez komentáře a pokračuje v opravě. My ostatní využíváme vynucené přestávky ke svačině, já navíc k dokumentaci situace. Přestávka končí, Hans vyřešil technický problém pomocí pevné šňůry a jede se dál. Celkem to i jede. Pohybujeme se v tundře, v dohledu jsou i vyšší kopce, v okolí řídce malé holé stromky. Cesta vede chvíli po rovině, chvíli mírně stoupá a poté klesá, většinou se dá jet, chvílemi tlačíme. Kilometry přibývají. Jsem ráda, že to jde tak dobře, protože mi pořád v hlavě zní Honzova věta, že jde o náročnější etapu.

Ke srubu podle našeho velitele zbývají poslední 4 km. Navrhuji, že když nám zbývá tak málo a jsou teprve necelé dvě odpoledne, že bychom si mohli uvařit přímo na cestě kávu. Nikdo není proti, tak rozdělávám vařič. Peggy dodává svůj ešus, který briskně plní sněhem, benzíňák se rozhoří na první pokus. Dosáhnout bodu varu trvá celkem dlouho, sníh je třeba pořád doplňovat, čímž se obsah ešusu neustále ochlazuje, ale po čase se dočkáváme a zaléváme naší první kávu připravenou přímo na cestě uprostřed tundry. Je výborná, stejně jako ta včerejší na lavičce u srubu. Po úklidu polní kuchyně uprostřed cesty pokračujeme po půl třetí dál ke srubu. Honza varuje, že ještě není vyhráno, že jsme sice blízko srubu, ale že to může být i dvě hodiny. Nechápu, proč nás tak straší, 4 kiláky jsou přece pohoda. Navíc ještě další 2 km jedeme. Ale poté přijde odbočka ze skútrovky, která nás má zavést ke srubu. Při pohledu na směr našeho postupu mě polévá horko a znovu si vybavuji Honzova slova. Jde totiž o naprosto nedotčenou cestu v hlubokém sněhu. Peggy se ujímá vedení a v tom hlubočáku dělá první stopu, které se my ostatní držíme, protože to představuje o poznání méně práce. Jde jako buldozer, její zarputilost je obdivuhodná, odmítá i pokusy o vystřídání. Snad ji to i baví, jinak si tu ohromnou vůli a sílu, s jakou se pohybuje vpřed, nedovedu vysvětlit.

Všichni včetně mistra Kopky tlačíme, Peggy stále vpředu. Postupujeme snad pomaleji, než šneci, vůbec to nejde, každé opuštění stopy, byť o pár cm, představuje strašnou námahu. Kolo má snad sto kilo. Boříme se po kolena, stopa od pneumatik je sice projetá, ale to kolem představuje úplné oraniště přeryté všemi před námi. Každé zvednutí nohy vyžaduje její pohyb o několik desítek cm nahoru, navíc ten odpor hlubokého sněhu… Nemám už ionťák, hadičku od camelu mám zamrzlou v pítku, takže ke dvěma litrům vody, které táhnu na zádech, se nedostanu, a mám děsnou žízeň. Naštěstí je přede mnou Víťa, který ještě pití má a dělí se se mnou. Zachraňuje mne i to, že si při tlačení s Víťou povídáme. I tak je rychlost našeho postupu minimální, člověk by neřekl, jak jsou zatracený dva kilometry dlouhý. Žene mě dopředu (tedy žene, to je silný výraz..) jen vidina srubu, který bude zaručeně prázdný, protože po této cestě snad tisíc let nikdo nešel. Zatím jsme na prázdné sruby měli štěstí, což jsem přisuzovala náhodě, ale toto je tutovka. Kolem čtvrté (Honza měl skoro pravdu, že ty 4 kiláky mohou trvat i dvě hodiny) se před námi otevře pohled na srub….ale něco nehraje. Z komína se kouří a venku jsou opřené troje běžky a takové ty tažné saně. Blbej vtip, říkám si. Bohužel nejde o vtip, všímám si i stop, které vedou ke srubu zprava. Velitel Honza neztrácí hlavu, bere láhev slivovice a jde do útrob srubu prozkoumat situaci. My zůstáváme venku, a ač jsme od tlačení zpocení, začínáme v nečinnosti celkem rychle prochládat. Po chvíli se Honza vrací s tím, že na srubu jsou tři finští běžkaři, kteří dorazili dnes, hodlají přenocovat, ale srub s nimi můžeme sdílet. Ovšem na spaní jsou volná už jen dvě místa, ostatní si musí ustlat venku. A to nás čeká dle předpovědi nejmrazivější noc našeho laponského dobrodružství (má být kolem -22°C). Jdou na mě mrákoty, mám žízeň, hlad, je mi zima, mám toho dost a ještě todle…. Necháváme tedy vše na kolech a hrneme se dovnitř.

Uvnitř je teploučko, tři postarší sympaťáci ihned uvolňují místa u stolu, přesouvají se do rohu poměrně malé místnosti a pozorují ten mumraj. My všude rozvěšujeme své mokré svršky. Nehledím na nic a převlékám se v rohu místnosti do suchého zimního dresu. Hans nosí sníh, my ho s Peggy na vařiči ihned rozpouštíme a činíme obvyklé večerní rituály, sehraní jsme již dokonale. Všichni jsme hladoví jak vlci, utahaní z posledního úseku naší cesty. Část výpravy vytahuje vlastní vařiče a rozbíjí další kuchyňku ještě v chodbičce před obytnou místností (je štěstí, že ji tento srub má, ty předtím takto řešeny nebyly). K večeři volím raději jen čínské nudle a vařím si čaj, příprava těstovin „dobrý hostinec“ by byla časově náročnější. Celé to může trvat tak dvě a půl hodiny a Finové stále jen tiše přihlížejí, ani náznak nevole nebo netrpělivosti, přestože jsme je vyrušili v přípravě večeře. Honza s nimi konverzuje.

Mně se do konverzace moc nechce, upřímně, nejsem z jejich přítomnosti moc nadšená, přestože jsou přátelští. Navíc si všímám, že jeden z nich si mě neustále fotí, což vzhledem k tomu, že moje čepicí zkoušené vlasy již týden neviděly šampón, o mém unaveném obličeji bez jakýchkoli přikrášlovacích zásahů ani nemluvě, naprosto nechápu. V rámci hovoru nám pánové sdělují, že znají pravidlo finských veřejných srubů, tedy že by oni měli srub opustit a přenechat nám, kteří jsme přišli později, a vlastně nás žádají, zda mohou zůstat. Jsem jako ve vidění, že oni „domorodci“ žádají nás „cizince“, zda mohou zůstat ve srubu, který je spravován z jejich daní. Aplikuji si situaci na české podmínky a raději toho hned nechávám, nebudu si kazit již tak překvapivě se odvíjející večer.

Poté, co jsme všichni najedení a máme připravené camely a lahve na zítřek, jim uvolňujeme stůl a vařič a smrskáváme se na druhou půlku srubu. Děkují!! A připravují si večeři. My se bavíme mezi sebou.

Když to celé „stolování“ všech ve srubu pobývajících skončí, což je asi po další hodině, začínáme řešit spaní. Danovi s Víťou, kteří se od rána necítí zdravotně nejlépe, přenecháváme dvě místa ve srubu. Já si půjdu lehnout do chodbičky před suchý záchod, který je zde oproti většině srubů součástí stavby a ne několik desítek nebo dokonce stovek metrů stranou. Nejsem z toho místa nadšená, počítám, kolikrát může během noci vyhledat WC průměrný cca šedesátiletý Fin a násobím to třemi, ale ven do nejmrazivější noci celého týdne se mi chce ještě méně. V 19.00 je -9°C, teplota má v noci ještě hodně klesnout. Ostatní si rozbíjejí ležení venku, což foťákem dokumentuji.

Poté ještě chvíli tužíme česko – finské přátelství konverzací (s plným žaludkem jsem Finům jejich přítomnost záhy odpustila). Jsou to starší chlapíci, ale sportovci. Jeden z Finů dokonce vyhrál v 1972 Bostonský maraton. S několika kolečky lahve se slivovicí se snažíme naučit pár finských slovíček a pak jdeme poměrně brzy spát. Ulehám před hajzlík a nemůžu vůbec usnout, ač jsem utahaná jako kotě. Ještě slyším, že pánové za dřevěnou příčkou po chvíli také uléhají (zatím se jejich návštěvy oné místnosti rovnají nule) a pak asi nějak zlehka usínám, ač mám strašně studené nohy, což je v mém případě většinou usnutí bránící skutečnost.

Bilance dne: 38 km.

Středa 9. 4. 2014 – 7. den expedice – dosažení nejsevernějšího bodu Finska 70°05´31“
V noci se každou chvíli budím, je mi hrozná zima. V zapnutém spacáku si nandávám ponožky, které jsem si dala večer spolu s mikinou pod hlavu, ale jsou taky vymrzlé, takže je to spíše počin zoufalce. Nadávám si, že jsem si nevytáhla žďárák, který by mi tepelný komfort jistě zvýšil, ale vylézat do mrazu se mi vůbec nechce. V chodbičce nějak divně protahuje, možná jsem si přeci jen měla ustlat venku se vším všudy (se žďárákem a lépe oblečená, protože jsem pitomec ulehla pouze v merino dlouhém triku, spodním prádle a čepici). Asi hodinu se pokouším se zahřát, ale nedaří se. Poté se ve vteřině rozhoduji. Vylézám ze spacáku, v mžiku balím karimatku i se spacákem do rance a stěhuji se do obytné místnosti srubu. Je zde krásně teploučko a na zemi skoro žádné místo. To mi nevadí, házím karimatku se spacákem na zem na volný 1,5 m2, lezu dovnitř a v mžiku usínám, hned vedle bot jednoho z finských běžkařů.

Kolem šesté mě budí Milan, který přišel zvenku a chystá se topit. Již z večera jsme byli s finskými spolubydlícími dohodnuti, že my vstaneme dříve a po snídani vypadneme, kdežto oni nespěchají s odjezdem a navíc se budou na srub na ještě jednu noc vracet. Vylézám ze spacáku a ihned ho balím, aby vůbec bylo kam šlápnout. Jsem naprosto mrtvá a rezignovaná na veškeré civilizované projevy. Takže jen dělám z vlasů jakýsi útvar, který zpevňuji gumičkou, hledáním hřebenu se nezatěžuji s tím, že to pak napravím (vydrželo to až do večera :-)). Dovnitř se hrnou i ostatní účastníci expedice. Venku je -18°C, teploměr ukazuje, že minimum během noci spadlo k -22°C. Nevím sice, kolik bylo v mé ložnici, tedy chodbě, ale ionťák připravený na dnešní den, který jsem měla v chodbě v batohu, je zmrzlý na kost.

Finové okamžitě minimalizují jimi zabíraný prostor, ve spacácích si sedají a opírají o stěnu tak, aby nám udělali místo i na svých postelích. A jen se usmívají. My si mezitím rozebíráme své všude rozvěšené věci, oblékáme se, vaříme, balíme, prostě klasické ranní rituály. Asi po dvou hodinách máme hotovo a hodláme se vydat na cestu. Pánové vycházejí ven s námi, necháváme kolovat láhev slivovice, pak se navzájem fotíme, včetně nezbytné skupinovky. Oni si ještě zkoušejí potěžkat mé kolo (odhadují jeho váhu na 35 kg, mně tedy chvílemi přijde tak stokilové) a poté se definitivně loučíme. Způsobně zůstávají před srubem a náš odjezd dokumentují. Jistě budou mít doma co vyprávět a zjevně i ukazovat.

Honza nám ukazuje směr našeho postupu a já mám hned po ránu chuť hodit snowbike do příkopu, který tu naštěstí není, protože jinak by se mi expedice asi dosti prodražila. Čeká nás totiž pěkný kopec, nedotčený přítomností jakéhokoli prostředku, který by jeho povrch zpevnil či jakkoli učinil sjízdným nebo schůdným. Takže rovnou tlačíme. Sníh je opravdu hluboký a kopec fakt prudký. Musíme se dostat zpět na skútrovou cestu, ze které jsme včera odbočili a brodili se ve sněhu ke srubu. Bohužel mám tyto vzpomínky stále v živé paměti, což mé psychice před výstupem na kopec zrovna nepomáhá. Ale dávám se statečně do tlačení. Postupujeme za sebou jako husy. Vkládám do tlačení naloženého kola všechny své síly, ale v jednom místo to prostě nejde. Zůstávám stát a kolo se ani nehne, naopak mám pocit, že se oba pohybujeme pozadu směrem dolů. Najednou cítím zezadu zatlačení a znovu se dávám do pohybu. Mám pocit, že jsem právě na vlastní kůži pocítila existenci andělů strážných, kteří zasáhnou ve chvíli, kdy už člověk nemůže. Tento má jméno Miloš a tlačí svůj snowbike hned za mnou (fakt díky, Miloši). S touto dopomocí se nějak dodrápu na vrcholek kopce, zaplaťpánbůh. Čeká nás cesta dolů. Sníh je hluboký, což nemá moc smysl pro jízdu, přesto se o to všichni pokoušíme. Ve chvilce jsme rozprostřeni po kopci jako mravenci a postupně padáme a válíme se ve sněhu. Ač mrzne a je stále kolem -18°C, tak je mi spíš vedro. Při jednom z dalších pokusů o jízdu z kopce zaznamenávám varování těch přede mnou, že je pod sněhem voda a že to mám rychle projet. Pozdě, nedaří se a já musím přesně v onom místě šlápnout na zem. Propadám se po koleno do hlubokého sněhu a cítím, že jsem dole šlápla do vody. Propadá se mi do ní i přední kolo. Vtom je u mě Honza a rychle mi čistí z předního kola nalepený sníh s tím, že jestli na tom přimrzne, bude to tak pět kilo váhy navíc a už to z toho v tom mrazu nedostanu. Společnými silami zbavujeme velmi rychle přední kolo sněhu, až jsem tou rychlostí překvapená. Holt zkušenost našeho velitele. Pravou botu mám zvenku mokrou, uvnitř zatím nic mokrého necítím. Naštěstí přes botu mám pevné návleky až pod kolena, které zabránily tomu, abych si vodu nabrala i do boty. Spoléhám na pečlivou impregnaci bot před odjezdem a taky na merino ponožky, které případně hřejí i mokré a hlavně na to, že naštěstí dost mrzne, tudíž že mi voda na botě zmrzne a mráz to nějak vysuší (nevím, proč se mi zrovna v tuto chvíli vybavují úryvky z Honzovy knihy o Aljašce). Vzhledem k tomu, že jsem po celý zbytek dne nohu mokrou necítila a dojela se suchými botami i návleky, tak se tak nejspíš i stalo. Nebo zasáhl další z andělů :-).

Jsme na skútrovce, hurá. Ne, že by povrch byl pro jízdu ideální, ale dá se to jakžtakž. Pokračujeme v postupu. Krajina se mírně mění, terén je spíše kopcovitý a my často klikatými cestami vyjíždíme na kopce, které následně sjíždíme. Při jednom sjezdíku Kuba ztrácí z kola karimatku. Vzhledem k tomu, že je to tento den již poněkolikáté, a on opětovně musí stavět a vracet se pro ni, zařve na celé údolíčko „K***AAA“. Rozléhá se to do všech stran a Honza to komentuje se slovy, že už je mu jasné, proč jsme ještě neviděli žádný soby.

Poté ještě chvíli vyjíždíme na kopečky a sjíždíme dolů, jde to hezky, držíme se stále pospolu, ač si každý šlapeme svým vlastním tempem. No, a sobíci se asi rozhodli, že nás přestanou trápit a vidíme naše první stádo. Poté poslední kopec, pěkný sjezdík a ocitli jsme se na zamrzlém jezeře, na jehož konci už je Norsko. Honza tvrdí, že mámě štěstí a že to vypadá, že jezero půjde jet, což se rozhodně prý netýkalo všech předchozích expedic. Jet se opravdu dá a frčí to dobře. Jen si musím trochu zvyknout na praskavé zvuky, které led vydává. Prostě to rupne a pak je slyšet takový ten nepříjemný zvuk pokračující praskliny. Chvílemi je prasklina v ledu i vidět. Dle velitele se tím nemám znepokojovat. Lehce se to řekne a hůř realizuje, ale ostatně mi stejně nezbývá nic jiného, než jet dál. Co chvíli stavím a fotím, protože okolní krajina je pohádková, nad tím vším krásná modrá obloha a neuvěřitelné laponské slunce. Jezero je obklopené vysokými kopci a na březích jsou sem tam řídce rozseté sruby a malé baráčky. Když přijíždíme ke konci jezera, je jich tam více najednou, ale vesničkou bych to ještě nenazvala. Jde ale o místo, kde opustíme jezero a vyjedeme na břeh. Dál už budeme pokračovat po silnici, a to až do dnešního cíle, kterým je nejsevernější vesnice Finska, Nuorgam. Najmeme zde srub.

Břeh je opět strmý, ale mám opět štěstí. Tentokrát mi s kolem pomáhá Víťa (díky, Víťo). Pak už vidíme silnici, je úplně suchá, žádný sníh nebo zbytky ledu. Protože máme všichni pro jízdu na sněhu podhuštěné gumy, musíme je dofoukat. Než stihnu vyndat pumpičku a vyšroubovat ventilek, jsou u mě kluci a pomáhají mi. Jsem za to strašně ráda (díky, kluci). Silnička je taková houpavá, krásně se klikatí a my po ní svištíme jako o závod. Musím přiznat, že je to pro mě vítaná změna a užívám si toho, že řadím i těžší převody. Další odměna nás čeká po chvilce. Honza staví a upozorňuje nás na losa nebo spíše paní losovou. Je sice mezi stromy a stojí zcela nehybně, což znesnadňuje její pozorování, ale daří se mi ji vyfotit. Jen nechápu, jak si jí mohl Honza vůbec všimnout. Po chvilce se nám ukazuje další sobí stádečko. Zdá se tedy, že Honza se netrefil a Kuba svým zoufalým výkřikem spíše vzbudil jejich zvědavost. Dneska tedy díky jeho neustále padající karimatce máme krásnou zoo přehlídku.

No, a potom už sjezd po silnici dolů do Nuorgamu. Najednou se ocitáme v civilizaci. Fotíme se skupinkově přímo na křižovatce s cedulí Ohcejohka, což je sámský název pro cca 40 km vzdálené městečko Utsjoki. My ho přejmenováváme na Ochcajonku. Zvláště Hanse ten název úplně fascinuje a několikrát se ptá, zda to na fotce bude celé vidět.

Poté se vydáváme k místu, kde narentujeme srub na dnešní noc. Paní majitelku potkáváme přímo před supermarketem, Honza šel takřka najisto. Paní hbitě sedá do vozu a jede s námi v závěsu na místo určení. Na dotaz našeho velitele, kdo chce dnes spát v posteli, zvedáme všichni až na Peggy ruce, tedy i ti, kteří ještě ráno avizovali bivak venku. Prostě vyměkli. Já se svým úmyslem spát zase jednou v posteli netajila už od rána. Nicméně ani Peggy její úmysl spát i dnes venku nevychází. Paní jedním mrknutím počítá kola a násobí sumu za noc devíti, na námitky nehledí. Dostáváme dva sruby. Jeden pro sedm a druhý pro dva. Tam vysíláme Dana s Víťou, abychom je izolovali s jejich bacily. Po vyložení kol a rozdělení postelí vyrážíme na nákup do jednoho ze supermarketů. Jak jinak, než na kolech, akorát z nich nyní máme lehké polozávodní stroje, tj. jedeme bez brašen (bungalov necháváme odemčený, klíče v zámku). Supermarket je nedaleko a až se divím, jak je velký a zásobený. V obchodě působíme lehké pozdvižení, nejvíce ale exceluje mistr Kopka. Na nákup vyráží s košíkem do ruky, po chvíli je již spatřen, jak brázdí uličky kolem regálů s košíkem na kolečkách. Změnu si rychle uvědomuje, kvapně vyndává svůj nákup z onoho vozíku, a to včetně rukavic toho, komu vozíček uzmul, aby ho následně přeložil do jiného košíku, pro změnu zase na kolečkách, takže zdaleka ne svého původního. Celé to slovně komentuje, načež začne pobíhat po obchodě s nákupem v náručí a hledá majitele rukavic, kterého předtím ale nikdy neviděl. Dodnes sice nevím, jak to dopadlo s rukavicemi, ale Honza svůj nákup i přes tyto komplikace nakonec zdařile ukončil. Naprostým mistrem v nakupování je ale Hans, který během chvilky plní svůj košík zaručenými dobrůtkami a delikatesami. Dle čeho se řídí, dodnes netuším, ale mám podezření, že má snad nějaký šestý smysl, protože dle všeho finštinou taky nevládne a vše, co nám později dal ochutnat, bylo prostě vynikající a samé zdejší speciality. My nakupujeme s Peggy a já jsem totálně zmatená. Ač se považuji za člověka celkem jazykově vybaveného a v zahraničí nemívám problém, z finštiny jsem zcela vedle. Z nápisů na krabičkách a jiných obalech nepoznám vůbec, o co se jedná, jediným vodítkem jsou mi obrázky, ze kterých jen odhaduji, ale ty taky nejsou na všem. Takže najít třeba jogurt se ukazuje jako něco nadlidského a nebýt Honzy, který nám na základě svých předchozích zkušeností radí, bychom si ho s Peggy asi nedaly. Ale ukazuje se, že to, co se zde prodává v litrové krabici jako u nás mléko a na čemž není ani náznak slova jogurt, opravdu jogurtem je. Další šok nastává ve chvíli, kdy opět podlehneme Hansovu pokušení, že naprosto výborné jsou sobí buřty, které si pekli na jedné z minulých expedic. Když se ptám, jak poznáme právě ty sobí (mám už zkušenosti s jogurtem), tak říká, že na nich byl sob nakreslený. Ať koukáme, jak koukáme, obrázek soba nikde. Protože změť písmenek na obalech různých uzenin nám taky nepomáhá, oslovujeme jednoho ze zaměstnanců. To, co následuje, je úžasná přehlídka ochoty. Pán s námi nejprve projde všechny obaly a pečlivě vše studuje. Protože nic nenachází, přechází k dalšímu regálu a opět čte. Protože i zde je výsledek negativní, děkujeme mu. To ovšem netušíme, že neodešel za svojí prací, ale ptát se kolegů. Po chvíli totiž opět přichází, nachází nás v jiné uličce, aby nám sdělil, že opravdu žádné sobí buřty v nabídce nemají. Takže žádné „nemáme, nevíme“, na jaké jsme většinou zvyklí, ale do důsledku dovedené „náš zákazník, náš pán“. V supermarketu také pořizujeme suroviny na společnou večeři, kterou navrhl Hans. K vaření se obětovali Kuba s Milošem, kteří dostali naši plnou důvěru k nákupu surovin. Berou to zodpovědně a stylově, bude sobí ragú na mrkvi s pečeným bramborem.

Cesta ze supermarketu je opět provázena překvapenými pohledy místních. Naprostou hvězdou je Kuba, který v marketu uzmul krabici a tu naplněnou nákupem upevnil pomocí gumicuků na nosič se slovy, že to chce vozit místo brašen, proč už to Honza dávno nevymyslel a dále pak Hans, který na zadní nosič rovnou připevňuje celé balení piv Karhu III a na řidítka si věší igelitky, takže spíše než účastníka snowbikové expedice za polárním kruhem připomíná tetku z Horní – Dolní jedoucí z pojízdné prodejny. Miloš volí stejný typ upevnění Karhu přímo na nosič. Já a několik dalších účastníků jedeme nudně s batohem.

V rentovaném srubu vše vybalujeme, část rovnou konzumujeme, střídáme se ve sprše a kluci vaří večeři. Atmosféra je úžasná a pohodová, sedíme kolem stolu a povídáme. Když mají kluci uvařeno, rozkládáme velký stůl, prostíráme, a to vč. svíček, a poté usedáme ke společné večeři. Má to hodně slavnostní atmosféru, připadám si jako o vánocích. Kluci uvařili výborně (díky, kluci).

Po večeři nás velitel varuje, že zítra nás čeká jeden z nejtěžších dnů expedice, jízda po arktických pláních a spaní v přístřešku na přežití. Podmínky se dají jen těžko odhadnout, ale máme prý počítat s tím, že to může být hodně tvrdé. Vstávat máme ve 3,30 a budeme se přesouvat 43 km do Utsjoki autobusem jedoucím ve 4,45. Pak už jen nařizuje budíka a jdeme spát do předem rozdělených postýlek, Dan s Víťou o srub dál.

Bilance dne: 36 km, 2 kg sobího masa, 1 kg cibule, 4 kg brambor a 40 euro za rentovaný srub (každý).

Čtvrtek 10. 4. 2014 – 8. den expedice – noc pod hvězdami
Ve 3,30 mi zvoní mobil. Jsem totálně zmatená, beru si ho pod peřinu a říkám si, že počkám na Honzův a pak vstanu. Z postele se mi vůbec nechce. Znovu usínám, a ač mám na mobilu nastavené opakování, zvonění se již neopakuje. Budí nás až Víťa s Danem, kteří ve 4,30 přiběhli s tím, že jdeme na autobus. Vtom zvoní i Honzův budík, nařízený ale na 3,30. Něco je špatně… Později se ukazuje, že Honzův mobil se patrně přenastavil na norský čas, který má o hodinu méně (jsme přímo na norské hranici). No, co naděláme, autobus už nestihneme. Znovu tedy uléháme a vstáváme po šesté. Snídáme, balíme a v 7,30 hodin stojíme na zastávce před rentovanými sruby. Přijíždí autobus, plnící i úlohu školního busu a rozvozu pošty. Normálně by člověk při pohledu na 9 lidí s naloženými koly, kteří se mají v úmyslu nalodit do autobusu, čekal problém, ale protože už jsme v Laponsku skoro týden, tak už ani nejsme překvapeni tím, že řidička vylézá, ochotně otevírá oba zavazadlové prostory a trpělivě čeká, než naložíme kola. Ba co víc, i s tím pomáhá. Honza nám sděluje, že stejnou paní už tu zažil a že se máme na co těšit, protože celou cestu do Utsjoki jela po namrzlé silnici stovkou. Když máme naloženo, což trvá celkem dlouho, nasedáme a vyrážíme. V autobusu je kromě nás jen několik dětí, kteří pozorují to, jak v mžiku ovládáme svými těly i hlukem takřka celý prostor. Paní řidička se jen usmívá, ochotně se nechává fotit a v mezičasech staví na zastávkách a nakládá školní dětičky. Žádný stres a to ani přesto, že má evidentně zpoždění. Jedeme asi hodinu podél Lososí řeky, která tvoří hranici s Norskem. Silnice není tentokrát namrzlá a autobus jede tak osmdesátkou. Po příjezdu do Utsjoki zažíváme další šok. Přestože máme vystupovat dříve, než školní děti, ptá se nás řidička, zda nám nevadí, že pojede nejdříve ke škole, protože má zpoždění (žádné zmínky, že kvůli nám) a pak že se s námi vrátí na naši zastávku. Nám to samozřejmě nevadí, rádi se podíváme na zdejší školu. Jak řekla, tak udělala.

Vykládání kol probíhá stejně jako nakládání, tedy za aktivní účasti řidičky a za zvědavých pohledů několika místních. Děkujeme, loučíme se a vyrážíme. Nejdříve jedeme po silnici, poté odbočujeme na skútrovou cestu, která míří do pěkně prudkého kopce. Co to jde, tak jedeme, poté už všichni tlačíme. Tímto způsobem se dostáváme na planiny, kde není vůbec nic. Kolem dokola jen sníh, nad námi zatažená obloha a tu celou bílo šedou scenérii narušuje jen značení skútrové cesty klasickými tyčemi. Jedeme každý sám, ale pořád se držíme pohromadě.

Zpočátku to jde. Ač by na někoho taková krajina mohla působit až depresivně, já si to tu užívám. Odpovídá to mojí představě o drsném severu a pustinách, moje představy ještě dokresluje vítr, který dnes celkem fouká. Zatím se jede celkem dobře, tempo je sice celkem pomalé, ale dá se jet. Čas od času stavíme, mírně svačíme a jinak se pozvolna posouváme vpřed. Kam oko dohlédne, jsou jen tyče značící cestu a podél nich rozsetí malí mravenečci, jinak nic, než bílo. Naše rozestupy jsou i nadále minimální, stále držíme stejné tempo. Vítr fičí, takže zafoukává stopy těch vpředu a každý si musí razit svoji stopu úplně nově, ale jede to, ač je to celkem dřina. V dálce vidíme blížící se skútry. Ač je přítomnost jakéhokoli živáčka v těchto pustinách pro obě strany vítaným zpestřením, skútry nás dokáží pěkně potrápit. Svými pasy nakypří povrch tak, že se kolikrát nedá ani jet. Je to i tento případ. Sice si s nimi přátelsky zamáváme, ale mezi sebou se netajíme názorem, že si kluci mohli vyjet někdy jindy. Podmínky se zhoršují, chvílemi se kola boří a je nutno tlačit, ale já osobně jsem stále ve výborné náladě. V jednu chvíli se mně Honza ptá, zda už se těším do kanclu. Odpovídám pravdivě, že v žádným případě. Na to reaguje Víťa: „Já se tam těším jenom proto, že si tam vydělám zase na nějakou takovouhle blbost.“ Okamžitě se stává autorem výroku dne.

Výborná nálada se bohužel se stále se zhoršujícím a nesjízdným terénem vytrácí. Tlačení je čím dále častější a namáhavější, kolo se zdá stále těžší a těžší a vítr si se mnou dělá, co chce. Když pořádně zafouká z boku, tak vůbec nejsem schopná udržet kolo ve stopě. Navíc už jsem zcela vykoukaná z té bílé okolo, takže už nevidím se slunečními brýlemi ani bez nich, před očima jen bílá masa. Kolo se boří, často z něj padám a neustále pokusy se v hlubokém sněhu se znovu rozjet, u kterých si připadám jako Hurvínek na kolobrndě, mě vyčerpávají víc, než tlačení kola. Nejhorší je, že když už se to konečně povede a člověk kousek popojede, tak stačí sjet pár desítek cm mimo cestu (což je v těchto podmínkách hned) a stojí po kolena ve sněhu a padá pod tíhou kola. Z tohohle se vyhrabat je kolikrát nadlidský výkon. Mám toho plný zuby, stále častěji stavím na jídlo i pití, potom zase vstávám, padám, rozjíždím se, zase padám, tlačím, dávám tomu zase šanci, chvilku jedu, padám, rozjíždím se, tlačím…..vítr fičí, sněží vodorovně a těsně nad zemí se přesýpá sněhový poprašek a tvoří sněhové jazyky. Nejradši bych s tím praštila do příkopu, ale zase tady žádný není. Když stavíme, tak se ptáme Honzy, kolik jsme už ujeli. Ač nás posun stojí mnoho sil a času, tak jsou to kolikrát žalostné údaje, hlavně při přepočtu toho, kolik nám ještě zbývá do cíle. Pak se zase podmínky na chvíli zlepší a kilometry trochu naskočí, ale i tak je to dnes opravdu těžký úsek. Do hlavy mi naskakují věty z Honzovy Aljašky o tom, že byl vděčný za každý kousek, který nemusel tlačit a mohl jet. Sdílím nyní tytéž pocity, protože jízda, ač je to rychlost plazení, znamená větší posun vpřed, než vodění kola v rozbrázděném hlubokém sněhu. Chvilku sice je chůze vítanou změnou pohybu, ale na druhou stranu člověk má pocit, že stojí na místě, nic se mu nepřibližuje. Navíc, když jsou podmínky nevhodné pro jízdu, není ani vodění kola v nakypřeném terénu nějakou příjemnou procházkou, ale pořádnou dřinou.

Potkáváme další skútry. Na nikoho už přátelsky nemávám, vlastně je v duchu posílám kamsi a v hlavě počítám, že po jejich zásahu do už tak žalostného stavu cesty nám může zbývajících cca 10 km ke srubu trvat klidně tři hodiny. Najednou jsem ráda, že je tak dlouho světlo a utěšuju se tím, že do tmy snad dojdeme k cíli. Naštěstí se aspoň ten vítr utišil.

Tupě pokračuju ve svém boji, který se skládá s pokusů o jízdu, padání, nasedání na x-tý pokus a tlačení. Když už si myslím, že dál nemůžu, že to snad dneska zabalím v půli cesty, vidím před sebou najednou ohradu přerušenou dřevěnou lávkou, která má patrně zabránit průchodu sobů. Vytlačit kolo nahoru, ač je to asi metr a půl, mi přijde jako nadlidský úkol. Ale když to zdolám, tak najednou před sebou vidím komín a mezi stromy rozeznávám srub. U něho stojí Honza, a to bez kola, což vyhodnocuji jako dobré znamení. Fakt je to tak, jsme v cíli. Ač je tu jen přístřešek na přežití, tedy takový jehlan bez podlahy s otevřeným ohništěm a lavicemi po obvodu, tak mě to přijde jako hotel Hilton, jako naprostý luxus. Uvnitř už hoří oheň. Najednou je všechno to negativní, to vyčerpání, ta beznaděj a slabost pryč a já zažívám jedny z nejkrásnějších pocitů expedice, a to prostou radost z toho, že jsem to dokázala, že jsem se sem dotáhla, že je tu teplo a že si opeču na ohni buřta (ač není sobí). Odpouštím větru, hlubokému sněhu, váze kola i skútrařům a jsem jednoduše šťastná.

To ještě netuším, že mě Honza „donutí“ dnes večer bivakovat. Je to prý podmínka aspoň jednou za expedici a mám využít toho, že tuto noc nemá pršet, což je slibováno na další dny. I tak mi moc možností nezbývá, protože do srubu se na spaní na lavice vejdou tak tři lidi a Dan s Víťou by přeci jen ještě měli spát relativně v teple. Vybaluji si tedy ležení venku. V noci toho moc nenaspím, není mi ani tak zima, ale poslouchám se strachem zvuky okolí a závidím tomu, kdo v mé blízkosti sní tak hlasitě, že to musí být slyšet až do Utsjoki. Chvílemi hledím nad sebe, velký vůz mám přímo nad hlavou a přijde mi zvláštní, že ho vidím úplně z jiného úhlu, než jsem zvyklá doma. Když totéž udělám po chvíli, tak zjišťuji, že se po obloze neposunul, jak to pozoruji doma, ale že se jen na místě otočil kolem své osy. Pak asi usínám…protože z dalšího pozorování oblohy si už nic nepamatuju.

Bilance dne: 56 km; 10,5 hodiny čisté jízdy.

Pátek 11. 4. 2014 – 9. den expedice – hospůdka a rentovaný srub
Budí mě zatřesení karimatkou a spacákem, tj. budíček v podání Honzy Kopky. Je 6,00 ráno. Máme naše obvyklé dvě hodinky na to, abychom se nasnídali, sbalili, naložili kola, uklidili srub a vyrazili. Jsme secvičení dokonale a v osm opravdu vyjíždíme. Čeká nás jen o trochu kratší úsek, než včera a také podobnou krajinou, ale s vidinou toho, že nás čeká srubovitá hospůdka, úsek po silnici a další rentovaný srub v městečku Kaamanen.

Cesta se dá jet celkem v pohodě, ani není třeba moc tlačit. Když sjedeme z plání, dostáváme se na jezera. Zde je celkem vrstva sněhu, což znamená o něco horší průjezdnost. Také docela fouká. Činíme pokusy s upouštěním vzduchu z kol. Protože nejsem moc zdatný technik a do kola chci zasahovat minimálně, tak se většinou nedám zviklat ostatními (kteří se většinou nechají strhnout vedoucím zájezdu) a jedu s tím, co v pneumatikách zrovna mám. Tady ale i já upouštím s vidinou toho, že se mi pojede lépe a předejdu tlačení. Proto uvítám, když Honza s Hansem hledíc do mapy a konstatujíc, že jedeme v podstatě vedle silnice, v jednom místě, kde jsou na břehu zamrzlého jezera osamělé baráčky, jdou prozkoumat, zda není možné se dostat už nyní na silnici, na kterou máme stejně později najíždět. Bohužel se vracejí s tím, že bychom museli tlačit v asi půl až metr hlubokém sněhu cca kilák, což by bylo hrozný. Pokračujeme tedy po skútrovce. Jede to. Vítr sice fouká z boku, ale Honza mi statečně dělá „zástěnu“, což se ihned pozitivně projevuje na mém požitku z jízdy. Znamená to sice držet jeho tempo, ale galantní velitel evidentně nejede dle sebe, ale přizpůsobuje se mně. Ale i tak je to krásný pocit, připadat si, že stíhám Kopkovo tempo :-).

Po opuštění jezer nás čeká opravdu odměna. Vjíždíme totiž na nádhernou cestu do lesa. Cesta je sice „kopečkovitá“ od skútrů, ale ta krajina je pohádková. Jedeme s Peggy, fotíme, kecáme, modrá obloha nad námi, krásné jehličnany kolem nás, vítr tu nefouká. Fakt krása, která končí vjezdem na silnici. Zde opět dofukujeme. Dělíme se na dvě skupiny, jedna jede po silnici přímo do baru na samotě, druhá pokračuje po skútrovce, která vede téměř podél silnice a končí při troše štěstí a správné orientaci ve stejném místě. Volím skupinu silničářů.

Vyrážíme na silniční vložku. Silnice je prázdná, naprosto bez provozu, auta, která nás předjíždí, by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Takto to odsýpá až do místa, kde je bar s obchůdkem v jednom (jistě i s tou poštou, ale té jsem si nevšimla). V mžiku parkujeme kola, bereme jen to nejnutnější a ve chvilce již zaujímáme pozice v sedě v pohodlných křeslech u krbu. Svými rozvěšenými věcmi opět ihned dekorujeme celý prostor. Objednáváme kávičku a pivo a relaxujeme. Dan dokonce vsedě usíná. Kluci, kteří jeli po skútrovce, dorazili chvilku po nás. Po svém příjezdu nás sdělují, že potkali psí spřežení odpočívající kousek odtud a ihned objednávají po našem vzoru pivko. Víťu informace o musherech zaujala natolik, že obětuje odpočinek v baru a vydává se dle kluků instrukcí do oněch míst, samozřejmě vyzbrojen foťákem. My mezitím navazujeme kontakty s místními. Do obchůdku totiž přišla (patrně pro vodu, což usuzujeme z několika prázdných barelů, které s sebou měla) starší paní, kterou tipujeme na původní obyvatelku Laponska. S sebou měla taky dvě děti, kluka a holku, dle zjevu také patřící do oné národnostní skupiny. Děvče se na nás tvářilo jakžtakž, ale kluk měl výraz, který Honza charakterizoval výrazem „přinasraný“. Protože jsme moc místních zatím nepotkali a moc jsme o to stáli, snažíme se ihned o konverzaci. Paní překvapuje, domluví se anglicky i německy a dokonce je orientovaná ohledně ČR a historie a sype z rukávu jména jako Kafka a Hus. Poté nám přečte sama od sebe z Honzova dresu několik českých názvů vč. háčků a čárek, a to s naprosto přesnou výslovností. Je přátelská, ochotně se s Honzou, který si za tím účelem půjčuje z regálu typickou místní čepici, nechává vyfotit. Děvče, patrně vnučka, se také nebrání, ale ani nehýří nadšením, ale kluk je evidentně proti tomu, abychom si jej zvěčnili. Ihned se slovy, které zní jako: „oma, ne“ a s výrazem, který od svého příchodu nezměnil, ba možná spíše přitvrdil, leze pod stůl. Když schováme foťáky, opět vylézá a usedá vedle babičky a sestry a přinasraně nás pozoruje. Kuba v domnění, že se mu podaří jeho výraz změnit, jde do kola a vrací se dvěma snickerskami, které oběma dětem dává. Leč hocha se mu obměkčit nepodařilo. Poté se o totéž snažíme i já s Milanem, ale ani další čokotyčinky s klukem nic neudělají. Usmívá se na nás stále jen babička, v dětech moc důvěry nebudíme, ač sladkosti kvapem schovávají na bezpečné místo. Pomalu dopíjíme. Ještě chvíli čekáme na Víťu, který se vrátil s nepořízenou, a opouštíme bar. Ve stejnou chvíli odchází i paní s dětmi, kluk nás svým přinasraným pohledem vyprovází i při našem odjezdu.

Do cíle dnešní cesty to máme jen pár kilometrů po silnici. Jedeme s Peggy, kecáme a držíme poměrně rychlé tempo, při kterém postupně všechny kluky předjíždíme. Jede se nám fakt krásně, opět si užíváme těžší převody a trochu jinou jízdu, než po sněhu.

U rentovaných srubů v Kaamanenu jsme za chvíli. Honza vyzvedává klíče, kluci v krámku při recepci kupují plechovky Karhu III (tj. medvídky) a jdeme se ubytovat. Bydlíme v útulném řadovém sroubku, který ač působí zvenku jako malý, uvnitř má vše, co je třeba, a to včetně sauny. Vykládáme kola, postupně se sprchujeme, vaříme „dobré hostince“ a všude rozvěšujeme spacáky a žďáráky, abychom je po předchozím bivaku pořádně usušili. U toho všeho popíjíme „medvídky“ a probíráme všechno možné. Jako vždy panuje pohoda a legrace, kterou skalí jen to, že zásoba „medvídků“ se ztenčila až na nulu. To zachraňuje Hans, který se jen v trenýrkách, triku, čepici, obutý v lehkých ťapkách a s igelitkou vydává k recepci pro další. Sice nevíme, jak personál obchůdku jeho počin vnímal, ale důležité je to, že se Hans po chvíli vrátil se slovy: „Podívejte, co vám strýček Hans přinesl“. Pomáháme mu tedy ochotně s obsahem igelitky (přece to zítra nepotáhne na kole) a jdeme spát. Ve srubu je v noci hrozné vedro, někomu se patrně podařilo spustit saunu. I přesto usínám velmi rychle.

Bilance dne: 51,5 km; 17 euro za nocleh (každý).

Sobota 12. 4. 2014 – 10. den expedice – cesta do hlubin sámské kultury a sámsko-finská pohostinnost
Budíček je v 6,30. Tedy nepočítám-li to, že Honzovi několikrát za noc zvonil mobil spuštěný alarmem u něho doma v Jablonci. Kolem osmé po snídani, balení, napouštění camelů, nakládání brašen na kolo a závěrečném mytí nádobí vyrážíme směrem Inari. Cesta vede nejprve po silnici, pak po krásné skútrovce lesem a přes jezera. Na posledním jezeře stavíme u krásného soukromého srubu, který stojí vysoko na břehu. Je to kouzelné místo. Fotíme, nespěcháme, do cíle to máme kousek, městečko Inari je na konci jezera takřka na dohled. Kousek od srubu je krásné molo a kousek za srubem dvě stará jízdní kola. Hans s Peggy briskně využívají situace a dělají přímo na mole cyklopřehlídku, což ihned dokumentujeme.

Poté se vydáváme po jezeře do Inari. Cesta je po rozměklém ledu, i tak to strašně klouže. Chvílemi jsou v ledu vidět několik cm široké praskliny, ale snažím se jim moc nevěnovat pozornost, jinak bych se asi zbláznila. Všude kolem nás je znát, že jsme sjeli na jih a ještě přišlo oteplení. Je kolem +7°C, což v Inari zjišťujeme na teploměru umístěném na jedné z budov. Svým zjevením v Inari, navíc ještě na kolech a z jezera, trochu způsobujeme šok španělskému páru, který se tu procházel. Paní si šla vyfotit zamrzlé jezero, načež se jí před objektivem objevila skupinka devíti šílenců na ještě šílenějších strojích. Snad se jí trochu ulevilo, když při osobním kontaktu s námi zjistila, že nejde o přeludy ani o přistání mimozemšťanů, ale o účastníky expedice z České republiky. Chvíli s nimi povídáme, Honza je vybavuje vizitkami a už bereme útokem místní supermarket, který je naštěstí nedaleko. Opět se koná pobíhání mezi regály, mistr Kopka to tentokráte zvládá pouze s jedním košíkem a Hans opět exceluje nakupovaným sortimentem (jak jen to dělá?). Všichni se vrháme k pultíku s pečeným masem a ve velkém skupujeme čerstvě upečená kuřecí stehna. Paní za pultem sice možná nechápe, ale prodává nám kousky přesně dle našeho výběru. Pečená stehna doplňujeme ještě nákupem piv Karhu III. S těmito úlovky poté kráčíme ven, kde okamžitě obsazujeme dětské hřiště. Honza s Kubou vylezli na vrchol prolézačky a gentlemansky nám tam s Peggy drží místo. Ostatní kluci obsazují o něco méně lukrativní vedle stojící houpačku, které chybí jedna z laviček.

Nastává jeden z mých nejoblíbenějších okamžiků expedice, který bych co do pocitů přirovnala ke kávičce v tundře. Prostě pohoda. Pochutnávám si na kuřecím stehnu jako by to byla delikatesa z Alcronu, zcela zapomínám, že stehna nemůžu vlastně ani vidět, protože je máme v práci v jídelně snad obden. Prostě psychika se zase ukázala v plné síle. S mastnýma rukama a pusama si připíjíme „medvídky“, které ovšem musíme mít zabalené v papírovém pytlíku, protože ve Finsku se, stejně jako v USA, nesmí alkohol konzumovat na veřejnosti. Nevadí, na chuťovém požitku to rozhodně neubírá. Škoda jen, že celkem studeně fouká, takže se po chvíli klepeme zimou a musíme svoji restauraci na vršku opustit. Rozhodujeme se, co dál. Oteplení pro nás není příznivé, všude kolem nás je patrné, že sníh rychle taje, což znamená pro jízdu na snowbicích značné zhoršení podmínek. Zatím pokračujeme v původním plánu, tj. vydáváme se pár kilometrů odsud k muzeu sámské kultury. Kola parkujeme opřená přímo o moderní budovu, opět zde vše necháváme a kráčíme dovnitř. Honza tu evidentně není poprvé, takže personál není naší přítomností nijak výrazně zaskočen. Kupujeme lístky a od velitele dostáváme na čelo samolepky s tím, že mají být nalepené na viditelném místě. Takto vylepšeni a jak jinak než v cyklistickém oblečení zahajujeme své kulturní vzdělávání a bereme útokem zdejší expozici.

Muzeum je zajímavé, je tu přehledně prezentována historie i současnost, máme možnost vidět zvířata, která se nám nepodařilo při našem putování spatřit. U některých je nám to líto, třeba u bělokurů, u některých, jako je třeba medvěd či rosomák, jsme za to vděčni. Po prohlídce se scházíme v místní kavárně, kde při kafíčku čekáme na film o polární záři. Na tu jsme též neměli štěstí, tak si ji užíváme aspoň v kině, kde bych dojem z naší skupiny, viděno nezúčastněným pozorovatelem, přirovnala k Homolkovým na výletě. Prostě obsazujeme celé dvě poslední řady, fotíme se, vše polohlasně komentujeme. Ale vzhledem k tomu, že kino je takřka prázdné, nikoho snad v jeho kulturním požitku z promítání fotografií polárních září doprovázeného hudbou neomezujeme.

Po skončení ještě navštěvujeme krámek se suvenýry a vycházíme ven. Počasí je stále stejné, mírně poprchává. Honza volá svým známým, kteří bydlí v Inari a které zná z dob, kdy sem začínal v rámci svých expedic jezdit. Máme se k nim přijet podívat, tak tam tedy vyrážíme. Bydlí kousek za městečkem. Cesta vede po částečně zasněžené a částečně již blátivé silničce. Domek, u kterého přistáváme, je nový a moc pěkný. Vychází majitelé Marita a Nikko spolu s patnáctiletou dcerou Saarou a Maritinou maminkou. Chvíli si s Honzou povídají a pak nás zvou všechny dovnitř. Čekala jsem, že Honza k nim půjde na návštěvu a počítala s tím, že my dostaneme rozchod po okolí, ale s tím, že by nás, cizí lidi, někdo pozval k sobě domů, to rozhodně ne. Honza nás pobízí, ať se nestydíme, že oni jsou rádi, když k nim někdo přijde. Tak tedy vcházíme dovnitř. Ochotně nás provázejí domem, nabízejí, že pustí saunu. V kuchyni u velkého stolu je připraveno pohoštění, tedy spíše hostina. Dostáváme kafe a ochutnáváme všemožné dobrůtky. Nejdříve jsme zdrženlivější, ale po chvíli se na nás projeví dny pobytu v pustině a luxujeme připravené zásoby. Domácí si s námi přátelsky povídají, dolévají nápoje, odpovídají na naše dotazy, a to včetně Saary. Představa některých teenagerů jejího věku, které znám ze svého okolí, jak ochotně anglicky konverzují s naprosto cizími lidmi ze země vzdálené takřka tři tisíce kilometrů, mi přijde méně reálná, než přistání UFO. A co teprve ve chvíli, kdy nám Saara ochotně ukazuje své typické sámské kožešinové botky a i v nich pózuje nebo když nám ukazuje, jaké cviky umí se svým psem. A přitom se u všeho usmívá, žádné otrávené ksichty.

V rodině Honzových známých trávíme dvě nebo tři hodiny. Přesněji nejsem schopná určit, protože čas je opravdu to, co na této expedici vůbec neřeším a nechávám zcela přirozeně plynout (jak osvobozující!!). Po loučení a nezbytném skupinovém fotu, se vydáváme na cestu. Dnešní noc strávíme v malinkém sroubku asi 5 km za Inari. Ještě předtím se ovšem znovu stavujeme v supermarketu, kde si doplňujeme zásoby na zbytek expedice a kupujeme buřty (zase nemají sobí) a další porci „medvídků“ na večer. Jaké je naše překvápko, když mezi regály potkáváme Mikka se Saarou. No, asi jsme jim toho fakt dost sežrali (vhodnější výraz mne v této souvislosti nenapadá).

U srubu jsem za chvíli. Je maličký, ale útulný. Venku je ohniště, na kterém si opékáme buřty („dobré hostince“ nikomu nechybí). Počasí je takové uplakané, je celkem teplo a trochu mží. Uvidíme, co bude dál, zatím to nevypadá moc nadějně a je dost možné, že do cílového bodu naší expedice, do Ivala, pojedeme již zítra autobusem a ne po skútrové cestě s posledním noclehem na srubu, jak je v původním plánu. Snažím se na to nemyslet, ale stejně je mi nějak podivně. Dochází mi, že expedice se chýlí ke konci, že to strašně rychle uteklo a že se mi vůbec nechce odjíždět. A představa, že se to ke konci ještě pokazí kvůli dešti, mi také na náladě nepřidává.

Protože je srub opravdu malý, tak musí jít většina spát ven. Dan s Víťou, kteří zdárně porazili své počínající virózy, to mají povinné, zbytek výpravy jde dobrovolně. Jsem ráda, že já to mám již za sebou a že zbylo místo na jedné z lavic ve srubu. Přidává se Milan. Nicméně v noci se rozpršelo, takže ráno se budíme v maličkém srubu takřka v plném počtu. Víťa, který statečně vydržel venku až do rána, se probudil částečně v louži.

Bilance dne: 36 km a jedna slušně „vyžraná“ finská domácnost.

Neděle 13. 4. 2014 – 11. den expedice – setkání s arktickýma čundračkama
Budíček máme v šest a netrpělivě čekáme na rozhodnutí velitele ohledně dalšího programu. Jsem mu vděčná za to, že tomu dal šanci a rozhoduje o pokusu pokračovat po skútrových cestách do Ivala s přespáním na posledním srubu.

Vracíme se na silnici, po které jsme včera přijeli, ale stáčíme to směrem od Ivala. Po chvíli odbočujeme na skútrovou cestu. Oproti původnímu očekávání se dá celkem jet, ač je povrch celkem rozměklý a venku je okolo nuly nebo spíše nad nulou. Co chvíli vychytáváme tlak v pneumatikách. Většinou se necháme zviklat konáním Honzy, takže když upouští on, upouštíme i my a naopak, a to i přesto, že mistr Kopka nás varuje, že on to taky jen zkouší. Ne vždy se jeho pokusy shodují s okolními podmínkami, takže tento den dofukujeme a upouštíme častěji, než dny předchozí. Cestou máme krátkou přestávku u jednoho přístřešku na přežití, kde by se také dalo přespat, ale protože máme dost času dopravit se k dalšímu srubu a vlastně už nemáme čas na nějaká zdržení, tak ho jen prohlížíme, krátce svačíme u zdejšího ohniště a jedeme dál.

Když projedeme úsek cesty vedoucí lesem, dostáváme se na jezera. Jedno z nich je obzvláště dlouhé, asi 8 kiláků, a zdá se, že se člověk vůbec nepřibližuje k jeho konci. Mně se tedy paradoxně jede moc dobře, asi jsem tentokrát tlak vychytala na optimum, ale z Kuby se dle komentářů, které šíří do okolí, stává nepřítel jezer. Na konci dlouhého jezera stavíme a čekáme na ostatní. Vtom z protisměru přijíždí skútrař, což Honza komentuje s patřičným tónem směrem k němu slovy: „To je moc fajn, že ses jel projet právě dneska, přesně todle potřebujeme.“ Je nám totiž jasný, že jestliže rozměklým sněhem projel ještě skútr, který povrch značně nakypřil, může se nám dnešní cesta ještě dost protáhnout. Skútrař zastavuje, chvíli konverzujeme a vyměňujeme si poznatky o stavu cest. Je to spíš jen společenská konverzace, protože naše požadavky jsou od jeho značně odlišné a to, co skútraři vyhodnocují jako dobré podmínky, zdaleka nemusí platit pro nás a naopak. Takže se během našich cest spíše držíme hesla: Nevěřte skútrařům.

Když dojíždí ostatní, tak se od Honzy, který předtím studoval mapu, dozvídáme, že přejedeme ještě tři malá jezera a na tom třetím už je náš dnešní srub. Nejvíce nadšený je samozřejmě Kuba. Naštěstí už žádné z jezer není tak nekonečné, jako to osmikilometrové a naštěstí se Honza spletl a jezera do cíle jsou už jen dvě. Takže relativně po chvíli vidíme před sebou maličký srub na břehu zamrzlého jezera a míříme rovnou k němu.

Srub je prázdný, ale prvotní radost nám velitel výpravy ihned kalí se slovy: „Neradujte se, blíží se sem finská zdrávka, takže dneska spíme asi venku.“ Každý poctivý čtenář deníků z Honzových stránek ví, že zdrávka znamená skupinu běžkařek nebo skútrařek, samozřejmě mladých a krásných. Prostě zdrávky na srubech jsou pro expedice za odměnu. Tedy do chvíle, než na ně začaly jezdit i holky, protože přiznávám, že taková průmyslovka nebo ČVUT by mě potěšila více.

Honzova slova bereme jako legraci, nicméně nás ujišťuje, že nekecá, protože část zdrávky už potkal cestou, když trochu sjel z trasy, a že se chystají nocovat právě tady. Hlavou mi běží, co je to za sdružené výjimky, které provází naši expedici, protože v instrukcích stálo, že to, že se potkáme s někým na srubu, se takřka nenastává. Protože se chci nocování venku, když předpověď hlásí déšť, vyhnout, hledám rychle nějakou vhodnou alternativu na dnešní noc. Zachraňuje mě Hans, který objevil, že na spaní je dobrý dřevník a že on se chystá právě tam. Takže se mu tam z obavy, že mě někdo předběhne, rychle vnucuji. No, v podstatě mu nedávám šanci, aby řekl „ne“ :-).

Poté jdeme do srubu na klasické činnosti, tj. sušení oblečení, rozpouštění sněhu, vaření „dobrých hostinců“ a oknem vyhlížíme zdrávku. Uvolňujeme půlku srubu s nadějí, že se dohodneme na společném pobytu. Po nějakém čase opravdu přijíždějí dvě bežkařky táhnoucí naložené asi 40kg těžké sáně, máme je za předvoj početnější skupiny. Do srubu však nikdo nepřichází. Chvíli vyčkáváme a pak jde Honza ven se slovy, že zjistí situaci a zkusí se dohodnout, zda můžeme zůstat všichni do večera a pak půjdeme nocovat ven. Vrací se s naprosto překvapivou informací, že zdrávka jsou jen ony dvě a že zůstanou nocovat venku u ohniště. Dokonce ani nepřijímají návrh, ať se jdou do srubu ohřát, prostě se zcela dobrovolně rozhodly zůstat venku, jen jedna z nich si přichází na srub usušit boty. Další šok nastává ve chvíli, kdy nám při pohledu na to, jak nabíráme sníh do kýble za účelem rozpouštění na vodu, přináší vodu z jezera s tím, že v ledu je vysekaná díra a že takto budeme mít méně práce. Prostě zase lekce z lidské sounáležitosti a ochoty pomoci, která značně kontrastuje s naší zkušeností z domova, kdy spíše koukáme, ze které strany přistane jaká facka.

Večer se odvíjí v pohodovém duchu, stejně jako všechny předchozí. A to i přesto, že nám došla slivovice… Během večera nastává i obligátní okamžik, kdy má každý z nás za sebe nahlas zhodnotit expedici. Když na mě dojde řada, třese se mi hlas. Pro mě to byly naprosto nezapomenutelné dva týdny, což je dáno nejen myšlenkou a povahou celé akce, ale i partou, která se zde sešla. Ač to bylo celkem fyzicky náročné, tak po psychické stránce jsem si nesmírně odpočinula. Zjistila jsem, jak osvobozující je na nic nemyslet a zabývat se jen základními otázkami, jako co budu jíst a kde si lehnu. Žádné vymoženosti moderní doby, které by člověku měly pomáhat, ale ve skutečnosti ho spíš svazují, mi nechyběly. Také jsem poznala, že jsou na světě i místa, kde si lidé váží jeden druhého a vzájemně respektují své potřeby, prostě, že ještě někde fungují čisté mezilidské vztahy. Zkrátka jsem v Laponsku našla to, o čem jsem dosud četla jen v Honzových knihách o Aljašce a ještě více pochopila, co ho tam táhne.

Pak jdeme spát. Někdo do srubu, někdo ven a my s Hansem míříme do dřevníku. Jako každý večer mám strach, že budu usínat dlouho, ale tentokrát to tak není. Hans připravil spaní dokonale, nikde nic netlačí a kolem krásně voní dřevo. Usínám, ani nevím jak.

Bilance dne: 45 km.

Pondělí 14. 4. 2014 – 12. den expedice – konec polárního snow-bikového putování
Budí mne kroky kolem dřevníku, ale nechce se mi ani otevřít oči. Vyspala jsem se nejlíp za celou expedici. Pak přichází Honza s tím, že jedna z běžkařek potřebuje dřevo. To její kroky to byly, jen nás nechtěla budit, tak nesměle přešlapovala okolo dřevníku a asi čekala, až se probudíme sami od sebe. Ihned se balíme, opouštíme ložnici a jdeme za ostatními. Ve srubu je už krásně teplo, čeká nás obvyklé laponské ráno. Jen má jednu vadu. Je poslední.

Odsud už pro nás vede jen jedna cesta, a to ta do Ivala. Máme to 25 km a nějak se tam dostat musíme, i když se stále otepluje a sníh je velmi měkký a rozbředlý. Moc nepomohlo ani to, že v noci klesla teplota mírně pod nulu.

Když jsme hotoví a máme nabalená kola, jdeme se ještě rozloučit se svými nočními sousedkami. Už jsou vzhůru a na ohništi si vaří snídani. Jedna z nich si půjčuje Víťovo kolo a půjčuje mu na oplátku na vyzkoušení své běžky. Česko-finské přátelství je ještě více prohloubeno. Poté už jen závěrečné skupinkové foto a vyrážíme směrem k Ivalu k autu. Cesta není pro snowbiky nic moc. Sníh je mokrý s vyjetými kolejemi a kola se nám boří. Sice upouštíme, ale i tak to není ideální jízda. Spasí nás až jezera, která jsou finální etapou naší trasy a po kterých dojedeme skoro až k silnici vedoucí do Ivala. Na jezerech se jede lépe, ale i zde se podmínky oproti začátku expedice velmi zhoršily. Vršek ledu je natátý, takže jedeme v jakési vodnaté kaši. Ještě se snažím pořídit poslední snímky krajiny, skupiny jedoucí po jezeře a úžasného laponského slunce. Den je mírně ponurý, stejně jako moje nálada. Opouštíme definitivně jezera a vjíždíme do lesa. Včera nás jezera štvala, dneska zachránila, což uznává i nepřítel jezerních přejezdů Kuba a na Honzovo lehké, přesto poměrně důrazné pobídnutí, se jezerům nahlas omlouvá a vyfasuje novou přezdívku „Jezerák“.

Za chvíli pořizujeme poslední skupinkové foto a vjíždíme na silnici, tedy spíš na cestu, která je jen patřičně širokou drážkou v hlíně. Zatímco jsme si celých 10 dní našeho snowbikového putování dokázali udržet čistá kola i oblečení, zde to během pár set metrů měníme. Jedeme v hnusné blátivé kaši, která stříká od kol a ulpívá na všem, co jí přijde do cesty. Máme špinavá kola, brašny i oblečení. Celkový dojem z čistoty, která nás po celou dobu naší expedice, i přes absenci hygienického zázemí provázela, je pryč. V této kaši jedeme až do Ivala. Cestou krátce stavíme na focení sobů v ohradě, poblíž které Hans nachází na hromadě naházené i losí parohy, což ho inspiruje k několika pózám v roli losa za účelem pořízení fotografií. Je to jeden z posledních zážitků desetidenního putování na snowbicích.

Jsme v Ivalu. Přijíždíme kolem kostela před hotel, u kterého jsme se před 10 dny začínali svojí cestu. Honza jde pro auto a my připravujeme kola na nakládání. Přišla se s námi rozloučit Marita, které jsme před dvěma dny v Inari vyjedli domácnost :-). Honza měl snad fakt pravdu a naše návštěva je potěšila. Pak už se jenom jdeme do hotelu osprchovat, oblékáme se do civilu, naložíme kola a jdeme do blízkého marketu nakoupit. Kupujeme jídlo na cestu a také pár finských dobrůtek domů, jako třeba sobí klobásy (konečně jsme je sehnali) a velká balení piv Karhu III. Kupuji to největší, což je asi 20 plechovek, což kluci hodnotí slovy, že jsem evidentně ideální manželka. Pak už jen návštěva obchodu se suvenýry a nasedáme. S malou zastávkou v Saariselce, kde jsme se v suvenýrovém shopu stavovali i cestou sem, míříme na jih.

Naší další zastávkou je Rovaniemi, kde má Honza v kavárně domluvenou schůzku s Alexem, pořadatelem závodu Rovaniemi 150, který Honza v roce 2013 vyhrál a na který se v budoucnu chystají i někteří účastníci naší výpravy. Po chvíli už definitivně opouštíme Laponsko.

Bilance dne: 25 km a cca 20 litrů plechovkových medvídků v autě.

Úterý 15. 4. 2014 – 13. den expedice – přejezd Švédska a Dánska
Celý den putujeme Švédskem na jih. Kluci se střídají při řízení, cesta celkem utíká. Využíváme času při jízdě ke stahování a třídění fotek. Kolem osmé večer se naloďujeme na trajekt v Helsinbergu a během půlhodinové plavby se ocitáme v Dánsku v Helsingoru. Několik hodin jedeme přes Dánsko a po půlnoci po úpravě auta na lůžkovou podobu najíždíme na další trajekt, který má svůj cíl v Rostocku. Během dvouhodinové plavby si děláme ležení na podlaze a spíme. Brzy nad ránem jsme v Rostocku a před námi už je jen 600 kilometrový úsek směrem do Jablonce.

Středa 16. 4. 2014 – 14. den expedice – loučení
Stavíme v Německu a bouráme spaní v autě. Naposledy. Na odpočívadle pácháme ranní hygienu, kupujeme kafe a u stolečků snídáme. Naposledy spolu… Kolem poledne jsme v Liberci a loučíme se s Hansem. Za chvilku poté vjíždíme do Jablonce. Jdeme do známé jídelny na oběd a pak k Honzovi vykládat a mýt kola. Kvůli půlhodince jízdy v blátě je to práce na dvě hodiny, ale co naděláme. Pak nás Honza zve k sobě domů. Setkáváme se s jeho přítelkyní Yvčou, která ale bohužel spěchá do práce, ale i tak nám stíhá uvařit výborný kafe. Dostáváme k němu stejně výbornou buchtu a nanukáč jako vzpomínku na zmrzlé Laponsko. Víťa přidává i finskou dobrůtku, kterou dostal před odjezdem od Marity, která si všimla, že ji při návštěvě u nich konzumoval s neobvyklou chutí. Je to až neuvěřitelný, že si kvůli člověku, kterého viděla jednou v životě, dala tu práci a na rozloučenou mu ji přinesla. A to jenom proto, že chtěla udělat někomu radost!!

Je definitivní konec… nasedáme do aut. Honza nám mává. Milan míří na Moravu, Kuba, Miloš, Peggy a Dan na Prahu a já s Víťou, který se uvolil mě odvézt, míříme do Litoměřic, on pak do nedaleké Roudnice (Víťo, fakt moc díky). Cesta, která se mi navždy vryla do srdce, končí…

 

Čas po Laponsku

Čtvrtek 16. 4. 2014 – dozvuky
Ještě mám dovolenou a holky velikonoční prázdniny. Nechávají mě vyspat (stejně mi to v posteli nějak nejde) a pak míříme do města pořídit několik nezbytností. Jsem rovnýma nohama v realitě. Holčičky mě zásobují informacemi a vyptávají se na moje zážitky. Zvládly to doma s Mirkem skvěle a všichni jsme za to rádi, i když každý asi z jiného důvodu. Odpoledne sedám sama v klidu ke kafi a myšlenky mě táhnou zpátky 500 km nad polární kruh. Vybavují se mi živě všemožné zážitky. Nejen výrazné chvíle, ale i docela banální věci z každodenního života během našeho putování v Laponsku. Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem byla v místech, kam jsem myslela, že se nikdy nepodívám a na akci, která mi při prvních informacích o ní přišla tak nedosažitelná. Potkala jsem tam báječné lidi, kteří mi přirostli k srdci, a zažila spoustu krásných chvil. Celé mě to neskutečně obohatilo.

Pátek 17. 4. 2014 – zase v realitě
5.50, zvoní mi budík, dneska už musím do práce. Moje první myšlenka je, že v Laponsku je o hodinu více a už bychom byli hodinu vzhůru a vařili z rozpuštěného sněhu slaný čaj…

Peggy, Dane, Hansi, Honzo, Kubo, Milane, Miloši a Víťo, bylo mi ctí s Vámi strávit úžasných 14 dní. Každý jste osobností, která mě nějakým způsobem obohatila, a já na Vás nikdy nezapomenu.

Díky, Naďa