Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Expedice Laponsko – Inari – duben 2018

Deník dvou žen, které se zúčastnily výpravy Laponsko 2018

Vyprávění Katky je doplněno Editou.

26. 3. 2018 – 1. den
Je to tu! Rok příprav a těšení se na dobrodružství, přijíždím do Jablonce na devátou hodinu. Všichni už se připravují, balí. Atmosféra je příjemná, ale všeobecně se děsíme nad tíhou naložených kol. Po naložení veškeré bagáže odcházíme k Honzovi na kávu a klábosíme o všem možném. Těsně před odjezdem se jdeme naobědvat do místní jídelny. Naše expedice Laponsko 2018 má 8 členů. Náčelník Jéňa Kopka, Moraváci Jura a Ilja, česká Slovenka Edita, Lumír, Zdenda, Martin a má maličkost Katka. Vyrážíme!

27. 3. 2018 – 2. den
V šest hodin ráno se vylodíme z trajektu ve Švédsku. Cesta ubíhá překvapivě dobře, v autě je veselo a užíváme si úplně všechno.

28. 3. 2018 – 3. den
Jsme ve Finsku, hurá! Nad ránem překračujeme polární kruh. Jelikož většina posádky spí, nezastavujeme. Je nádherné slunečné ráno, -10 stupňů. Už se nemohu dočkat, až roztočím nohy v pedálech.
Kolem poledne jsme na místě. Vykládáme kola, bagáž a jdeme se osprchovat do místního hotelu. Poté nakoupíme v místním marketu občerstvení a zhruba v 15 hodin konečně vyrážíme. Plán je na první srub 28 kilometrů, případně na další dle „kopkometru“ ještě 7,5 kilometrů. Z počátku je cesta po silnici, a tak jedeme poměrně rychle. Po 13 kilometrech se vydáváme na jezero, jsme naprosto blažení. Tak takhle to tady vypadá, krása. Už po hodině jízdy vidíme první soby. Cesta je velmi dobře sjízdná a rozhodneme se tedy pokračovat až k druhému srubu. Začíná se šeřit a cesta je o něco horší. Srub stále není na obzoru. Zjišťujeme, že se Jeník přehlédl ve své poznámce v mapě a na srub to není 7,5 km, ale 17,5 km (Jeníka prý ale jedničky nikdy nezajímaly!). Když přijede Edita, rozhodujeme, že já s Martinem pojedeme na srub napřed a zatopíme, Lumír se Zdendou doprovodí Editku a Jéňa se vypraví naproti Jurovi s Iljou, kteří zpomalili. Blížíme se s Martinem ke srubu, užíváme si severskou noc, cestou si zpíváme. Ve 22 hodin jsme konečně na srubu. Nosím dřevo, připravujeme sníh na vodu. Do hodiny jsou tu všichni. Úleva!

29. 3. 2018 – 4. den
Budí nás krásné slunečné ráno. Trochu mě děsí, že i okolo srubu mezi stromy poměrně dost fouká. Snídáme, rozpouštíme sníh na vodu a jsme všichni spokojeni a nadšeni. U zasněženého mola děláme společné foto a vyrážíme. Vítr je ostrý a zatím nám fouká do zad. Jelikož po pár set metrech zatáčíme ostře doleva, tak nám vítr znesnadňuje cestu. Jede se špatně. Cesta je zavátá, a jestli byla včera cesta únavná, tak dnes se nedá jet skoro vůbec. Chvílemi tlačíme, chvílemi se snažíme jet. Ale už teď je jasné, že dnes se dostaneme jen ke srubu 27 km vzdálenému. Je to boj. Jéňa říká, že počasí je jako v únoru a že bychom tedy měli zaplatit arktickou přirážku.
Tlačíme, tlačíme, tlačíme. Kluci posléze Editě odebírají bagáž, její náklad je velmi těžký. V podvečer přijíždíme ke srubu. Jsou tu dva. První je obsazen Josefem (Francie) a Helenou (Rusko). Mladý pár je na cestě už 4 týdny. Jdeme do vedlejšího srubu, je krásný, ale malý. Vaříme rychle čaj. Kluci si chystají jídlo a půjdou naproti zbytku výpravy. Po návratu zbytku výpravy domlouváme, že srub s Josefem a Helenou vyměníme a bude to pohodlnější pro obě strany. Nálada je skvělá. Všichni jsme šťastní, že jsme zvládli tento těžký den. Jéňa s Lumírem jdou spát ven do dřevníku, Zdenda se rozhodne bivakovat venku.

30. 3. 2018 – 5. den
Krásné slunečné ráno, -16 stupňů, vítr se utišil. Snídáme a balíme, vše už nám jde mnohem lépe od ruky. Mně je od rána poněkud nevolno, ale nohy jedou lehounce. Sníh je umrzlý, upaluje to krásně. Konečně si můžeme užít ten pořádný snowbike. Cestou se mi několikrát udělá zle a nepomůže ani „žbrďolek“ (domácí slivovička) od Lumírka. Dnes zcela odpočinkově pouhých 25 km, nabíráme síly po včerejším dni.
V podvečer na srub doráží skútraři, kteří před 8 lety zachránili Jéňu s výpravou po náhlém a rychlém napadnutí neskutečné hromady sněhu. Přivezou výborné masové sobí kuličky a zvou nás na zítřejší slavnost v Sevettijärvi. Telefonem nám zajišťují rentované sruby. Nálada je výborná. Hláška dne z rána, Jura: „Už mám vše hotové a ještě si namažu pytlík.“ a Editka na to: „No to běž ale ven!“

31. 3. 2018 – 6. den
Ráno nás opět budí slunce, vyrážíme kolem 10. hodiny. Jede se mi špatně, je mi opakovaně zle od žaludku. Cesta je ale kouzelná, dostáváme se z jezera na cestu, která vede severskými lesy, svítí slunce, počasí je překrásné. Všichni jsme okouzleni okolní krajinou. Lumír má cestou defekt a měníme duši. Martin vyndá foukací harmoniku a hraje nám k práci. Je to kouzelná zastávka v závětří, do cíle nám zbývá posledních 8 km a tento okamžik je téměř romantický.
Po příjezdu do dřevěné vesničky na konci světa nakupujeme v místním obchůdku. Většina skupiny pivo a jiné dobroty, já suchary, rýži a colu. Odpoledne se ubytujeme v rentovaných srubech. Trochu nás zklame, že neteče teplá voda, a tak hygiena probíhá omezeně ve studené. V podvečer vyrážíme do místního útulného bárku na poradu o příštích dnech. Kluci si dávají večeři, která vypadá báječně, mimořádně jim jí ani nezávidím, protože nevolnost neustupuje. Náčelník nás informuje o dalších etapách ryzí divočinou, které budou prý krásné, ale náročné. Z baru odjíždíme včas, jdeme spát. Jen náčelník Jéňa se pak vrací na kole na půlnoční velikonoční mši do dřevěného kostelíčku a následnou slavnost, na kterou je pozván místními. Budíček bude hodně časný kvůli náročnosti následného dne, odjezd je plánován na 6:00.

1. 4. 2018 – 7. den
Ráno nám budík zvoní ve 4:30. Doma je vlastně ještě o hodinu méně. Vybaví se mi vtip, co říkal náčelník. Kůň jezdí na dovolenou s manželkou, býk s milenkou a vůl s Kopkou :-). Není mi dobře a tak mám strach, jak zvládnu následující dny. Ráno je mrazivé -26 stupňů, ale je slunečno a téměř bezvětří. Všichni jsou zkřehlí až na mě. Mě trápí jen žaludek. Asi po 3 km mi Jéňa s Lumírem odlehčují a odebírají přední brašnu. Sníh je krásně pevný a já jsem šťastná, že se nechá jet lehce. Po 14 km jsme na místě, kde před týdnem vyhořel srub, kde bychom jinak nocovali. Bivakují zde venku Finové a mají rozdělaný oheň, a tak Editka okamžitě nahřívá zkřehlé nožky. Jede se skvěle. Projíždíme tundrou, krajina je krásná. Jsem okouzlena, nevolnost ani nevnímám. Po zmrzlém sněhu se jede lehce. Až do 32. km je cesta tvrdá jako mlat. Přijíždíme ke dvěma malým krásným původním jehlanovým přístřeškům. V tu chvíli bohužel projedou skútraři a cestu rozbijí. Na náš srub dorážíme už asi ve 14 hodin. Počasí je nádherné. Sedíme venku a užíváme slunce.

2. 4. 2018 – 8. den
Vstáváme časně a doufáme, že nám mráz pomůže jako včera. Mně je stále zle, ale vím, že tu cestu musím zvládnout. Je velikonoční pondělí, a tak Jéňa s Lumírem začínají velikonoční šupačku a kluci se rádi přidávají. Paráda, neuschneme!
Vyrážíme asi v 6 hodin, je mrazivé ráno, ale opět je jasno a vychází slunce. Asi po 10 km přijíždíme do úžasné scenérie. Místy je mlhavo a prosvítá slunce jen lehce. Všechny stromy jsou ojíněné, sníh se třpytí, okolní krajina bílo-bíle nádherná Je to tak mystické! Říkám si, že si musím každý okamžik vyfotit do své hlavy a navždy si ho zapamatovat. Když vystoupáme na rozcestí, Jéňa rozhodne, že pojedeme skútrovou zkratkou a dál už po arktické silničce pokračovat do Nuorgamu, nejsevernějšího města Finska na 71° severní šířky.
Cesta se vlní a v 15 hodin jsme na místě. Jdeme narentovat srub. Jelikož se u mě k nevolnosti přidala i zimnice, posílají mě ostatní do srubu a jedou nakoupit zásoby. Jsem jim moc vděčná. V podvečer domlouváme plány na další dny. Jelikož má být i další etapa opět velmi náročná, dohodneme se, že já spolu s Jurou a Iljou nadjedeme část trasy podstatně snadněji po silnici. Ostatní brzo ráno vyráží kousek autobusem a pak zpátky do arktické divočiny. Sejít se máme pozítří ve vesničce Kaamanen.

 

POZNÁMKA: Zde se cesty dělí:

1. Katka dál popisuje příhody druhé pohodovější skupiny a nepředpokládanou nesnadnost připojit se zpět k první skupině. Jak se to podaří?
2. Na Katky deník navazuje deník Edity, který popisuje dobrodružství jízdní skupiny. Co vše ještě zažijí?
(tato část deníku je zařazena přímo za deník Katky)

 

Add 1: pokračování deníku Katky o trampotách pohodové skupiny:

3. 4. 2018 – 9. den
Brzy z rána vyráží první skupina na autobus, my se v klidu vyspíme a jsme domluveni, že vyrazíme v 9 hodin. V 8 hodin ráno volá Jéňa, že i oni se vrací ze skútrovky, která je vzhledem ke sněžení a větru pro ně nesjízdná a pokračují z Utsjoki po silničce neoficiálně zvané jako „arctic highway“. Dává nám instrukce, že ve 12:54 nám jede autobus z Utsjoki do Kaamanenu, kde bychom se mohli setkat ještě dnes večer. Znamená to pro nás se rychle zabalit a vyrazit na stíhací jízdu z Nuorgamu do Utsijoki. Je to sice jen 45 km, ale na naložených kolech to tak neodsýpá. Prvních 20 km je silnice úplně ledovatá, další kilometry je to mnohem lepší. Dupeme do pedálů, zdárně se blížíme k cíli. Asi 3 km před Utsjoki čekám na kluky a pokračujeme společně. Víme, že autobus stihneme, hurá! Pak následuje zrada. Autobus jede jen malý a kola nám nevezme. Další by měl jet až zítra ráno v 5:15. Najímáme si srub, ubytujeme se a nakoupíme jídlo. Vaříme si vynikající rybí polévku, kluci mi mění duši a starají se o mě báječně. Domluvíme se s Honzou na zítřek, že pojedeme autobusem dál za Kaammanen až do vesničky Inari, kam se oni posunou a kde se setkáme. Jdeme spát.

4. 4. 2018 – 10. den
Ráno vstáváme ve 4 hodiny, před 5. odcházíme na autobus. Čekáme do 6 hodin, ale autobus nikde. Musíme počkat do 9 hodin, až se Utsjoki probudí a dozvíme se, co se stalo. V místní kavárně nás poté informují, že velký autobus jezdí jen v pondělí a pátek a že je možné zařídit vlek k malému autobusu, ale až na další den ve 12:54. Loučím se s představou o setkání se zbytkem skupiny a nocí v divočině.
Den si krátíme cestou po okolí a bohužel musíme vyměnit i srub. Máme nouzovou alternativu, ale to nám nevadí. Domácí nechápe a říká, že jsem bláznivá ženská. V podvečer večeříme a domlouváme se, že půjdeme ještě zítra na kola. Jsou to teď bláznivé zmatené dny, ale snažíme se si je užít. Odcházíme do místního pubu na horký nápoj. Dostáváme jakousi horkou čokoládu s pepermintovým likérem, fuj! Nic horšího už jsem dlouho nepila. Spravíme si chuť pivem, ale ve 20 hodin pub zavírají. Jdeme do studeného srubu, je zde už příjemných 10 stupňů.

5. 4. 2018 – 11. den
Budí nás zasněžené ráno. Po snídani vyrážíme na projížďku do Norska, aby si Ilja mohl odškrtnout další zemi, kterou navštívil. Při zpáteční cestě se stavujeme v pubu na kávu a kakao, které je stejně odporné, jako čokoláda včera. Po návratu na srub obědváme, balíme a uklízíme srub. Vyrážíme do bistra naproti, odkud nám pojede autobus s vlekem. Vlek už je připraven, proto se Jura akčně pouští do nakládání kol. My mu s Iljou asistujeme. Jdeme na kávu a ta je naopak výborná.
Konečně odjíždíme a stále doufáme, že se někde potkáme se skupinou. Pak bychom si mohli užít poslední noc společně v divočině. Jedeme jen do Inari a zbývajících 50 km do cílového Ivala pošlapeme po silnici na kole podle dohody. Stále je ale naděje, že se ozve náčelník a my se někde připojíme k nim.
Jsme v Inari a Jeník je stále nedostupný. Tím, že jsme ze včerejška domluveni, že se potkáme až v Ivalu, kdybychom se nedokázali spojit, pokračujeme tedy po silnici. Asi po hodině jízdy volá Martin. Bolí ho koleno a odpojil se od první skupiny a vrací se do Inari. Cesta do Ivala ubíhá rychle. Kluci jedou jako stroje a za 2 a půl hodiny čisté jízdy jsme s naloženými koly na místě. Jeník je stále nedostupný, patrně jsou v divočině bez signálu. Nezbývá nám než narentovat srub v kempu. Jsou to krásné dvoulůžkové sruby, máme 2 za cenu 1. V podvečer kluci přijdou do mého srubu na kávu. Hodnotíme předposlední dny a shodujeme se, že se nedá nic dělat a jsme šťastni za dny předcházející v krásné divočině. Když se rozhodneme jít do hajan, kluci zjistí, že je zradilo finské zamykání. Zabouchli si :-) a nemůžou se dostat zpět. Budou tedy spát u mě a já si je dobírám, že by beze mě už ani neusnuli. Jsem vlastně ráda. Je to poslední večer a je mi trochu smutno, že je expedice u konce. Myslím na zbytek skupiny a doufám, že jsou v pořádku.
Hláška dne, Jura: „Nevím nevím, doktor nejsu“. Promiňte za vytržení z kontextu, ale nelze publikovat.

6. 4. 2018 – 12. den
Ráno nás budí zatažená obloha a husté sněžení. Jura se konečně dovolal Jeníkovi, jsou na cestě. Jura jim akčně jede naproti, já pro ně vařím čaj a polévku. Dovedu si představit, jak budou unavení.
Před 11. hodinou k nám doráží Jéňa už s autem, v závěsu za nimi i zbytek skupiny. Nemusí ani nic říkat, od pohledu jsou vyčerpaní a zachumelení, jako sněhuláci. Edita jde do mého srubu, je plná dojmů, vyčerpaná, ale šťastná. Přiznám se, že jí dobrodružství posledních dnů trochu závidím. Teplá sprcha a něco k zakousnutí udělají své, hned je všem lépe.

 

Add 2: deník Edity o pokračování 1. skupiny.

(navázaní na deník Katky po rozdělení skupiny)

DEŇ ŠIESTY
V Nuorgam sa naša skupinka rozdelila na 5 a 3. Traja volia čiastočné presuny busom a na bicykli po silničce.
Nuorgam – Kaamanen – plán: dva dni po skútrovej neľahkej ceste do Kaamanen. Prvá trasa 57 km do zrubu (Johttijavr) v tvare teepee (avizovaná romantika), v Kaamanenu pak rentovaný zrub, u Inari zrubok, kde si zkusíme bivakovanie.
Ráno veľmi skorý budíček, aby sa stíhal presun busom do Utsjoki o 4.40 h. Tam nás čaká asi dvojkilometrový, celkom prudký kopec, ktorý z prevažnej väčšiny tlačíme. Na kopci to začína vyzerať nevalne, ale pokračujeme, terén je náročný, kolesa sa nám hlbšie zabárajú do snehu, povrch nie je vidieť a nájsť tu ideálnu stopu je ťažšie a ťažšie. Fúka, sneží, hmla, sme vlastne v mraku. Zhruba po jednom kilometri zastavujeme, krátka porada a Honza velí návrat na silničku. Volíme teda jednoduchšiu variantu ako sa dostať do Inari (zabere to dva dni, miesto troch). No,.. jednoduchšiu – je to 100 km po ceste z Utsjoki do Kaamanenu, kedy sa z dvoch plánovaných dní medzi týmito mestami stáva jeden.
Škoda, snehové a poveternostné podmienky mali jednoznačnú prevahu nad našou snahou dať tuto trasu. Mala som z nej, priznám sa, rešpekt. Ale bola som plná odhodlania to nevzdať.
Tak sme na ceste. Jej povrch tvorí často hladká i zdrsnená ľadová krusta (z „miestnych“ pneu, usposobených hrotmi na dané podmienky), držíme sa vpravo, kde leží vrstva snehu. Dávame si pozor, ľad je prevít a my nemáme helmy (v hlbokom snehu, mimo silnice, na ktoré sme nechceli, totiž vobec nie sú potrebné).
Počasie sa strieda, chvíľu sneží, chvíľu fúka, chvíľu sneží i fúka…alebo jednoducho ani nesneží ani nefúka. ALE čo je super: vietor od severu, tj do našich zadnic a cesta sa príjemne vlní. Honza vraví: „jízda zadarmo“, ja to vítam. Naozaj to išlo ľahko. 10 km pred Kaamanen dávame pauzu vo vačšom osamelom zrubu s reštaurácii. Tešíme sa na pivko a kafe… po týchto tekutinách sme proste lační a akonáhle sa naskytne príležitosť, už sa nalievame. Martin z našej päťky je za nami, projavil záujem jet radsej sam a vnímať viac prirodu. Tady nehrozí zabludene, tak je to v pohodě. Jenže ho zastavila prasklá duša, snaží sa ju opraviť, vymeniť … . Nakoniec ho zoberá dodávka, ktorá ho dopraví k nám do baru. Skandinávská pohostinnosť! Kolo sa dá do poriadku a nás ešte čaká 10 km do útulného zrubu, ktorý si rentujeme. Dáme večeru, sprchu a unavení zaľahneme na kavalce.

DEŇ SIEDMY
Kamaanen – Inari 6–7 km po silničce, hľadáme skútrovku, ktorá kedysi bola jasne viditelná, styčným bodom mala byť i značka STOP na krajnici v mieste, kde „krosovala“ skútrová cesta.
Našli sme ju, na tretí pokus. Typické drevené koly s horným prekrížením nasvedčujú, že sme na správnej stope.
Prvých pár metrov sa zdá byť fajn zjazdných. Ano, to pojde. Super, že sa nebude opakovať scénar z predchádzajúceho dňa, myslíme si a dúfame. Drevené koly po stranách sa zdajú byť akési unavené, niektoré ležia. Prvá známka toho, čo sme naozaj nechceli: skútrovka sa mení a pomaly sa stáva pre fatbiky nezjazdnou. Pak je vlastně úplně neprojetá, stopa mizne, asi sa po nej nikto už nejaký čas nepreháňal. Honza ešte statočne skúma terén, šľape v snehu po stehna a nakoniec velí: „Otočiť“. Kedysi to bola nádherná skútrová cesta, bežne používaná hlavne miestnymi. Asi došlo k obmedzenie prístupu alebo zrušení.
Dávame zase asfalt, tentokrát necelých 30 km. V Inari sme už okolo 13 h. Odpo máme v pláne návštěvu marketu, kde siahame najprv po „medvídkách“ (Karhu = medveď; značka finského piva), zlatý mok poteší a zasyčí v útrobách ako nič. Niekto pridá grilované stehno, či malú šišku sobieho salámu a iné dobroty, len na rychlé zahnanie hladu. A hlavne, je to spríjemnenie „jídelníčku“. V brašnách už máme schované buřty, večer u ohníčku sa bude opekať, mňam.
Honza náhodne stretáva na ulici známých…aaa..bude návšteva miestnej rodiny.
Jsme v centre sámskej kultury, a tak následuje 2hodinový pobyt v muzeu, kde nám pustia krátky film, pozostávajúci z fotiek polárnych žiarí, je ich asi 150, pekné, ale škoda, že sme to nevideli na vlastné oči. Netrvá to dlho. Ďalej si prejdeme expozície s predmetmi a fotkami a tiež krátkymi videami, ktoré prezentujú život v Laponsku, hlavne ten minulý.
Celí rozvláčnení z toho tepla sadáme na kola a chystáme sa navštíviť rodinku (manželia s 18r. dcerou): ON Fin, ONA Sámka a dcera fifty fifty. Veľmi milí a príjemní ľudia, dozvedáme sa zaujímavé veci, fajn pokec, osviežujúce pohostenie. Lúčime sa, chceme vyraziť, čaká nás ešte tak 7–10 km do malého zrubu, kde máme v pláne bivakovať. Zdenek ale naskočiť na kolo nemože, je splasklé. Chjo, zase duša (v prvej časti výpravy totiž menil Lumír už dvakrát, včera Martin). My sme taká výprava prdlých duší, začínajú nám dochádzať, musíme lepiť…kombinovať…tentokrát u Zdenka „stačí“ pravidelne dohusťovať, pretože sme nezistili, kde to prevít uniká. No, žiadna výhra pre Zdeňka, ale nakoniec všetko dobre dopadlo, problém sa vyriešil…ako inak, že?
Sme u zrubu. Lumír, pracant a najaktivnejší člen výpravy, klobúk dole, sa ujíma dreva, sekyrky a ide sa robiť oheň…my ostatní, samozrejme, pomáháme. Chceme si rychle opiecť tie naše buřty, máme na ne velkú chuť. Mňamka…a hlavne k tomu to pívko.
Stmieva sa, vyťahujeme „žďáraky“, spacáky, karimatky a chystáme zaľahnúť vonku. Pre mňa v snehu premiéra v živote. Bojím sa, že mi bude zima. No, zrub je v zálohe! V noci bolo jen ľahko pod nulou, trochu snežilo. Celú noc som pekne v teple, až do rána. Paráda!

DEŇ OSMY
Skoro ráno rychle zbaliť a využiť ranný mrazík na pohodlnejšiu jazdu, aspoň na prvé kilometre. Sneh je tvrdší, drží to, jazdí sa po tom výrazne lepšie. Máme pred sebou asi 30 km. Po pár kilometroch sa terén, resp kvalita stopy horší, skútre nám to rozšľahajú a ja padám a padám…počítať sa to nedá, …nesťažujem si, to k tomu patrí. Tí zdatnejší a skúsenejší padajú menej, ja teda viac a aj viac tlačím…teda kolo . Po 10 km zastávka a porada, čo ďalej. Pokračovať po neľahkej ceste, po ktorej sa práve prehnala skupinka 15stich skútrov alebo sa vrátiť? Ďalších 20 km može byť ešte ťažších. Meníme Zdeňkovi duši, mne je zima, spotené oblečenie musím rychle vymeniť, klepem sa ako drahý pes.
Rozhodnuté: Martina bolí koleno, vracia sa zpať a pojde po silnici. Zostali sme 4, pokračujeme. Následuje 7 km jazero, ktoré skoro celé tlačím, sneh je povolený, niečo v noci nasnežilo a nebaví ma každé 3 m padať či došľapovať na zem a zase sa odrážať a chytať balanc. Nekonečné, ufuf.. Trochu u mňa klesá morál (držím si to sámo pre seba), pretože som vzadu a z chlapov sú len bodky a ja mám pocit, že som na konci so silami (som si len myslela!)… Trocha sa to natahně: Honza so Zdeňkom pokračujú v tempe, Lumír na mňa čaká (nemusí zase až tak moc) a pokračujeme spolu. Potom sa nám to „rozjede“, cesty ok a idě to fajn a už, s výrazne veselšiou náladou, skĺzneme k poslednému zrubu. Nie je tam prázdno. Okolo je pár stanov a v zrube dve milé babičky čiperky, 80r. Výprava dochodcov (70 – 85 rokov) v pustatinách na bežkách. To sa tak vyberie parta postarších ľudí z južného Finska, vezmú bežky, zapriahnu sa do saní, ktoré za sebou ťahajú. A takto strávia v prírode niekoľko dní a dajú i 900 km, no bomba. S babkami pokecáme, urobíme si véču, srkáme Honzov tatranský čaj, síla, má asi 56 grádov, v ktorom už plave i kompot, mňamka… . Dávame ochutnať i babkám, aké sú veselé….a na záver: výroba KUNG PAO à la Kopka. Dáme dokopy zbytky slaniny, salámu, klobásy, cesnaku, sýra a orieškov a už sa smaží… aká dobrota! A ideme zase bivakovať. Páčilo sa mi to, rada si to znova zopakujem…a zase mi je teplo. Mám dobrý systém: dva spacáky, jeden 300 a druhý 800, vložím jeden do druhého a super. Bivakovací pytel mám tiež kvalitný, sic len taká tenká šlupka s membránou, ale osvedčila sa, žiadne potenie, rosenie apod.. V noci zase trochu snežilo, nevadí. Oklepeme spacáky a keď tak dosušíme v aute.

DEŇ DEVIATY
Posledný deň, dojazd k autu, 27 km. Vyrážame skoro ráno, stany i babky ešte spia. Zase využiť stuhnutejší terén. Ale ono nám začína snežiť a to celkom vydatne. Behom dopo napadne skoro 30 čísiel snehu. Náročné, ale šlapeme, musíme, do 12–13 h max je treba byť v cieli u auta a vyraziť. Mne to akosi neuteká… a zase ďalšie jazero, má 7–8 km. Ale tentokrát už netlačím. Zbieram sily a sedím „v sedle“. Zasnežení a patrične unavení dorážame do cieľa, IVALO, kde nás čaká zaparkované auto a hlavne zbytok výpravy, ktorá nám nachystala sprchy, nahriala ručníky, uvarila teplý čaj a polievku…vlastne to tá naša Katka… hneď sa o nás snehuliakov začala starať.
Je mi ľúto, že sa nám počas tých 4 posledních dní nepodarilo, aspoň v polovici, skrížiť cesty, určite by sa k nám späť pridala (nevoľnosť už bola ta-tam a nabrala sily). Bolo jej to veľmi ľúto a mne tiež… chce si to ale zase zopakovať..tak za 2 roky.

 

Již společně po shledání neplánovaně až po několika dnech přímo na odjezd:

(pokračování deníku Katky)
Nálada je výborná, nakládáme kola a balíme. Ve městě nakupujeme v marketu dárky domů, jídlo na cestu a nezbytné „medvídky“. Vyrážíme. Je mi hrozně líto, že už je konec. Cestou stavíme na polárním kruhu a děláme společné fotky. Následně se přesunem do kavárny ve městě. Honza hodnotí naše cesty, jsme s Editou potěšeny, že dostáváme pochvalu za dobrou přípravu. Edita pak zvlášť za poslední dny v divočině. Kloubouk dolů holka. Panuje příjemná nálada, všichni jsou šťastní a spokojení.

7. 4. – 8. 4. 2018 – 13. – 14. den
Cesta domů ubíhá celkem pohodově. Kluci se střídají v řízení. Všichni jsme vláční, příjemně unavení, šťastní a smutní zároveň. Celá expedice uběhla rychleji, než bychom chtěli. Po příjezdu do Jablonce se vybaluje a pak to přijde. Loučení. Připadám si jako malá holka. Zadržuju slzy, bylo mi s vámi velmi milo. Expedice Laponsko 2018 je u konce a s ní naše velké dobrodružství. Bylo to dechberoucí!. Vracíme se domů okouzleni severem a já musím poděkovat vám Všem. Vaše Katka.

 

Hodnocení výletu a rady Edity:

Na záver si dovolím krátku rekapituláciu za seba ako za ženu, ktorá sa zúčastnila expedície tohoto druhu. Verím, že vám to pomože pri rozhodovaní: „ísť do toho či nie“
Výprava je to stavaná na pevné svaly, výdrž fyzickú i psychickú. Určite nepodceňte dobrú fyzickú prípravu, je doležitá. To platí rovnako, samozrejme, i pre chlapov. Ak sa v skupinke objaví i ženský element, tak sa, baby, nebojte, on si vás niekto vylosuje a postará sa, keby ste náhodou trošku zaostávali za mužskou muskulaturou. Stojí to za to! Ak nepodceníte prípravu, dáte to. A ak ste na to rovno dve v skupine, tak sa navzájom podržíte a poštěbetáte si aj tie svoje ženské veci. Dík Katko.
Fatbike i s batožinou je ťažký, odhadujem 35-40 kg, bicykel jazdí po snehu úplne inak než po bláte, či inom nezasneženom teréne, často sa došlapuje na zem, či bez úrazu padá. 27 km trvá niekedy i ¾ dňa, určite neporovnávajte 40 km u nás so 40 km tam, bývá to nekedy neporovnateľné.
To len pre vyjasnenie. V každom prípade jednoznačne doporučujem tuto expedíciu, Honza Kopka je muž na svojom mieste a zážitky, tie už z mojej hlavy nikto nevymaže. A že sú parádne!
Pripravenému šťastie praje
HOWGH