Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Expedice Laponsko (únor/březen 2008)

 

Laponsko 27. 2. – 11. 3. 2008

Nápad prozkoumat Laponsko pro možnosti sněžného bikování se zrodil v mé hlavě už dávno. K jeho realizaci došlo ale až letos. Spojil jsem to zároveň s testováním nových modelů sněžných kol Duratec – Big Paw a odlehčených trojráfků „JanKopka design“.
Jak se termín přibližoval, občas jsem někde svůj plán prozradil, což vzbudilo zájem a tak se stalo, že jsme neplánovaně do Laponska odjížděli ve čtyřech lidech. Těšil jsem se, že si snow-bikování užiju ve společnosti dalších lidí a zároveň to vzbuzovalo obavy, neboť jsme se vzájemně vůbec neznali. Nebylo jasné, jestli si budeme vyhovovat a také jsem nevěděl, jak přijmou další tři účastníci případné špatné a náročné podmínky, kdy se na kole nesvezete a jen tlačíte.

 

Účastníci zájezdu

Jan Kopka CZ – Jablonec n. N. extrémní biker náčelník obr.1
Jano Ľupták SK – Detva bikeshop, tvůrce cyklotras fotograf, kameraman obr.2
Ruda Růžička CZ – Brno outdoorový průvodce kuchař obr.3
Zdeněk Berka CZ – Ivančice bikeshop, cyklocestovatel člen výpravy (a pracant) obr.4

 

Cesta (obr.5-14)

Odjezd z Jablonce 27. 2. ráno -> Německo –>Trajekt –> Švédsko (teprve na severu Švédska začal být sníh) –> Finsko (překročení polárního kruhu v noci 28. 2. – obr.9 a 10) –> Laponsko 29. 2. ráno
(pozn.: cesta ubíhala za poslouchání Zdeňkova Jary Cimrmanna – Dobytí severního pólu. Všichni se tak pravděpodobně psychicky připravovali na to, co je čeká)

 

Arktická expedice

Teplota v den příjezdu byla v poledne -12ºC. Nutno říci, že všichni včetně mě jsme ji snášeli vzhledem k extrémně teplé zimě u nás špatně. Během dne jsme skládali kola a nabalovali bagáž včetně proviantu na týden a klepali se zimou. V pozdním odpoledni bylo vše připraveno k odjezdu a všichni už byli pohlceni horečkou blížícího se dobrodružství.
Po skútrové stezce jsme vyrazili přes jezero Inary (obr.15-54). Hned první noc bylo sice dost zima, ale jasno a nádherná polární záře. Na jednom z ostrovů jsme v noci se štěstím našli srub a přidali se k mladému finskému páru na lyžích, který zde již nocoval. Připili jsme si slivovicí na seznámení a ráno vyrazili s Finem Olím na ryby (obr.23 a 24).
V dalších srubech, ve kterých jsme nocovali, jsme se už s nikým nepotkali. Po prvním jasném dni se podmínky měnily, na jezero padla mlha a difúzní světlo smazalo hranici mezi sněhem a vzduchem. I zpočátku skvělé podmínky na trase se zhoršili, takže jsme se pohybovali pomalou technickou jízdou po měkké cestě nebo tlačili. Naštěstí vše nebylo na trvalo a počasí i cesty se opět zlepšily. Po třech dnech jsme dosáhli na konci jezer vesnice asi o 50-ti lidech. V místním baru si dali pivo, dobili baterie do foťáků a kamery a doplnili trochu potravin (obr.55-56). Mladý Francouz žijící tady v odlehlé vesnici již 5 let nám podal informace o naší další trase a my již za tmy vyrazili dál tentokrát po pevnině přímo na sever po skútrové cestě zvané Arctic Trail (obr.57-80). Před půlnocí jsme dosáhli srubu, jako vždy roztopili kamna, uvařili po náročném dni vždy chutnou večeři a oddali se zaslouženému a mnohdy dost hlučnému spánku (v hlavní roli s Janem-Sk!). Následující den jsme se dostali do pravé otevřené severské tundry, kdy se střídali sjízdné pasáže s úseky, kde se muselo tlačit. Před večerem jsme dosáhli místa, kde jsme chtěli odbočit ze severní cesty na jihozápad. Skútrová cesta ale nebyla projetá a tak nezbývalo než pokračovat dál na drsný sever. Noc jsme strávili ve skvělém primitivním přístřešku, zbudovaném místními lidmi pro případ nouze. Celkem po třech dnech putování severskou tundrou jsme dosáhli nejsevernějšího místa Finska – vesnice Nuorgam (obr.81-83), odkud nás dělilo od zálivu Barentsova moře asi jen 30 kilometrů. Poslední den se ráz změnil a dostali jsme se mezi kopce a užili si i sjezdíků. V Nuorgamu jsme se usušili v místním baru a rozhodovali se, zda bivakovat a nebo se poohlídnout po nějakém přístřešku. Ochotná barmanka nás ale varovala: „Teď je to v pohodě, je -21º, ale hlasej, že má přijít zima.“ Vybavení na bivakování jsme všichni měli, ale nakonec nás zlákalo pohodlí a ubytovali se za poplatek ve srubu místního kempu.
V tuto chvíli již obracíme na jihozápad a z nedostatku času volíme místní silnici podle lososové řeky a později přímo na jih po „Arctic Highway“ (obr.84-86). Po západu slunce jsme se shodli, že se znatelně ochladilo a tak jsme byly nuceni se výrazně přiobléknout. Noc jsme strávili kousek od Arktické Highwaye na osamělé farmě starších žen – původních místních obyvatelek Sámů. Tam jsme zjistili, že teplota se pohybuje pod -30º. Bylo zajímavé, jak jsme se během pár dnů aklimatizovali, zima nám nepřišla tak nesnesitelná a jelikož jsme nikdo neměli teploměr, naše odhady byly -15 až -18º.
Následující den jsme v městečku Inary ještě více pronikli do historie sámské kultury a zde i opustili Arctic highway a vzali opět za vděk skútrové cestě (obr.97-109). Závěr naší polární cesty jsme opět chtěli prožít uprostřed netknuté přírody. I když i na Arctic Highway vás nic neruší od vnímání přírodních krás, neboť civilizace tu téměř není a během dne vás mine jen pár aut.
Na závěr jsme si užili cest, nocí na srubech a aby vše bylo úplné, došlo i na bivak pod nádhernou polární září. Poslední den jsme vstávali před rozedněním a Laponsko nás za to odměnilo nádherným východem slunce a modrou slunečnou oblohou po celý den. Cestu jsme zakončili před polednem. Stav tachometru ukázal téměř přesně 500 kilometrů.
Při snaze rozjet auto zanechané 10 dnů jen tak v arktických mrazech opět docházelo k navazování kontaktů s místními lidmi.

Přesto, že jsem měl obavy o možnou nesourodost naší party jak osobní, tak výkonnostní, ukázalo se, že to bylo zbytečné a vše klaplo na 100 %. Všichni jsme tam odjížděli s tím, že nejde o extrémní závod ale o dobrodružství a tomu jsme také podřídili denní dávky, i tak ale každý musel občas podat solidní fyzický výkon. Drsné severské podmínky nás sjednotili dříve, než jsem očekával a při příjezdu na srub se každý bez pobízení pustil do toho, co bylo třeba, sekaní dřeva, topení v kamnech, rozpouštění sněhu na vodu nebo vaření. Nikdo neměl přesně určenou svou funkci, během krátkého času se ale vše vykrystalizovalo přirozeně a samo. Doušek slivovice po večeři byl vždy odměnou za celodenní námahu. Adrenalin z nesnadných podmínek a endorfíny vyplavené při fyzickém výkonu nám pomohly vnímat krásu i sílu přírody daleko intenzivněji, než při běžných cestách.

 

Počasí

Teplota se pohybovala mezi -10 a -30ºC a vystřídalo se téměř vše – modro, slunečno bez mráčku, oblačno, mlha, drobné sněžení, jasné noci s polární září i zataženo. Pokud byl vítr, k radosti všech jen slabší.

 

Komentář účastníků

Jano Ľupták:
„Sněžné bicykle a príslušenství boli super, skvelá imrovizácia, navadzovanie kontaktov s miestnymi ľuďmi vynikajúce, dny i ráz krajiny boli rozmanite.
Někedy dny moc náročné, chcel by som viac času na fotenie a spoznávanie miestnych pozoruhodnosti a iných aktivit – napr. jazda na psích záprahoch.“
(Pozn.: Musím říct, že Jano musel opravdu podávat vzhledem k neustálému vybalování a zabalování foťáku a kamery a pořizování fotodokumentace podstatně větší výkon než ostatní.)

Ruda Růžička:
„Extrémně povedená výprava. Pohoda a výkony zároveň bez přehnané organizace. Technika a vybavení předčili moje očekávání. Obavy z nezvládnutí arktických podmínek se nenaplnily.
Zažili jsme super dobrodružství ojedinělého a neopakovatelného charakteru. Tahle akce v kombinaci se skvělými lidmi, nádherným severským prostředím a aktivním pohybem na unikátních snowbicích byla skutečně dokonalá. Pokud to bude možné, jdu do toho zas.“

Zdeněk Berka:
„Trasa byla zvolena přímo excelentně. Zamrzlá jezera, lesy, holá tundra, měkký a tvrdý povrch, skútrové cesty i silnice s občasnou možností ústupu. Sněžná kola fungovala v mrazech a sněhu překvapivě bezproblémově i díky zkušenostem Honzy Kopky, rámy Duratec byly propracované do posledního detailu. Vztahy mezi členy bez problémů, nejspíš i díky drsnějším klimatickým podmínkám.
Po létech sólo cyklocestování v tropických oblastech jsem poznal něco úplně odlišného – partu a arktickou zimu. Vůbec to nebylo špatný…! Je víc srandy a kamarádi upozorní na věci, které bych přehlídl. Co se mě týče, protáhl bych cestu na dvojnásobnou délku ve stejném čase a zařadil víc nočních etap a dojezdů. Už teď se hlásím na další cestu!“

Jan Kopka:
„Byl jsem překvapený, jak rychle se parta lidí, kteří se vzájemně neznali v těchhle primitivních a nesnadných podmínkách stmelila a jak téměř nadšeně přijímali i dny, kdy snow-bikování nebylo nejsnadnější. Všichni jsme se shodli na tom, že právě v těchto dnech si člověk nejlépe vyčistí hlavu. Nikomu se nakonec zpátky nechtělo. Jsem rád, že jsem i v Evropě našel podmínky ideální pro snow-bikování uprostřed čisté přírody s minimem civilizace a při tom s možností nocování na jednoduchých srubech. Výhodou Laponska je, že teploty neklesají tak nízko jako na Aljašce a klimatické podmínky nejsou tak drsné. Ani pocit odloučení, samoty a „nekonečné“ vzdálenosti mezi vesnicemi tady nedosahuje zdaleka takového stupně jako na Aljašce.
Myslím, že mnoho lidí by mohlo tímto způsobem najít novou dimenzi bikování i outdooru a zažít dosud nepoznané pocity a zážitky. To vše způsobilo, že předběžně začínám uvažovat o podobných snow-bikových cestách po Laponsku i pro veřejnost.
Akce se opravdu vydařila i díky skvělým lidem, kteří se na ní sešli.“