Jan Kopka – Extrémní biker

Zpráva z deníku Honzy Kopky o průběhu závodu – postup z Shaktoolik do Nome

6. 3. 2014 Shaktoolik
Ještě večer se domlouváme, v kolik budeme vstávat. Měli bychom brzo, ale zas na druhou stranu to bude těžký a aspoň trochu bychom se měli vyspat. Zaléháme ve dvě, vstáváme před sedmou. Opět vaříme, balíme a snažíme se psychicky připravit na to, co nás čeká. Ve chvíli, kdy někdo otevře dveře školy, ozve se hrozný hukot větru. Někdy musí pomoci ostatní hlavní dveře opět zavřít. To, co se venku děje, je děsivý. Ráno k nám do místnosti přichází i člověk, kterého jsem v noci vzbudil. Je to Todd a je tu jen na dva dny na inspekci prvoročních učitelů. Přeje nám hodně štěstí a přináší naloženého lososa, že proteiny budeme potřebovat. Chvíli povídáme s dětmi, jsou zvědavé a řádí. Na rozdíl od nás je nijak neznepokojuje to, co se venku děje. Jedna věc je, že nemusí přes Beringovo moře a druhá, že tohle je tu v Shaktooliku běžné počasí. Vesnička je na velice uzounkém proužku země zasahujícím dvacet kilometrů do moře a močálů. Není ničím chráněna a je bičována větry, ať jdou z jakéhokoli směru. Pravděpodobně tu ale fučí stále krutý severní vítr. Před sedmi lety to bylo stejné. Bál jsem se toho a nějak jsem se vnitřně uklidňoval, že to třeba letos nebude tak hrozný. Je to ale stejný jako před tím. Místní nás uklidňujou, že to bývá horší. Předpověď slibuje na odpoledne lehké uklidnění větru.

Ředitel po nás chce za každýho maximální sazbu 70 $. Na to, že jsme spali na podlaze a bez sprchy, nic moc. Školy podle všeho účtují běžně 50–70 $ za nocleh. Samozřejmě si tím vylepšují rozpočet a profitujou na tom děti, což mě uklidňuje. Většina ředitelů ale považuje za čest, že může přivítat účastníky našeho závodu a nechat je přespat a že mají děti díky závodníkům zpestření a dozvědí se něco.

Konečně kolem deváté vyjíždíme. Naštěstí z vesnice jedeme přímo na sever, takže máme přímý čelní vítr. Jakmile se vychýlíme, podsekává nám kola. Zas litujeme, že nemáme hřeby. Zas díky tomu ztrácíme čas i síly. Nejde to lehce a jedem 6–8 km/hod, je to ale podstatně lepší, než kdybychom museli jít. Před námi už dlouho vidíme z plochy vystupovat útes zvaný Little Mountain. Někde na něm by měl být nový malý primitivní záchranný srub. Tenkrát tam byl starý nepoužitelný totálně rozbitý sněhovou bouří. Teď pro nás srub znamená psychickou podporu. Pokud to nepůjde a budeme se muset z moře vrátit. Budeme moci zůstat tam a zkusit to zítra už odtud. Přemýšlel jsem i koupit pro tenhle případ nějaké jídlo a zanechat ho ve srubu, abychom měli případně na večer a ráno. Jsme ale docela nabalení jídlem na trasu, a tak jsme od toho upustili. Před chatrčkou se podmínky podstatně zhoršily. Sráží nás to z kola, led je úplně hladký. Nejde moc ani kolo vést. Na botách máme hřeby, ale stejně to klouže a hřeb nezanechá v ledě ani škrábaneček. Vítr neustále kolo podráží a nejde udržet. 25 kilometrů na srub nám trvalo 3,5 hodiny. Na chvíli zastavujeme, abychom se najedli. Teplota není tak strašná, −10 až −15, ale tak silný vítr může způsobit, že stejně omrznete během chvilky. Viditelnost je naštěstí navzdory větru skvělá. Je slunce a modro. Vítr s sebou nenese žádný sníh. Ten je i na pobřeží právě neustálým větrem zamrazen pod ledovou tvrdou krustu.

Ze srubu vyjíždíme kolem 13:00. Máme masky přes obličej, lyžařské brýle a bereme si na sebe i další goretexovou vrstvu. Tu po chvíli zas sundáváme. Cesta nevede úplně na přímo, protože tam někde dál na moři je otevřená voda. Týden před námi startoval u Anchorage Iron dog, závod sněžných skútrů přes Aljašku. Zbyly tu naštěstí po nich na moři občas nějaké značky a jsou vidět na ledu i stopy skútrů. Skútrům organizátoři trasu značí, psím spřežením také, my ale jedeme úplně na přírodno bez značení a checkpointu. Pokud seženeme telefon nebo mail, tak se z vesnic organizátorům hlásíme.

Ze začátku se nám moc nedaří se prosadit proti větru a je téměř stále čistý led. Je to zničující a nevíme, jestli jsme schopni se na druhou stranu vůbec dostat. Jsme ale dva, to hrozně moc v těchhle chvílích pomáhá, takže žádným velkým depresím nepodléháme. V jednom by to ale byl velký útok na naši psychiku. Pak se to malinko zlepšuje, vítr se trochu zklidnil. Stále je tempo při velkém úsilí jen o trochu rychlejší než chůze, ale jedeme. Tenkrát mě tady naopak odpoledne chytil nejdřív ground blizzard, a pak sněžná bouře. Neviděl jsem nic, nevěděl kam jít, motala se mi hlava a byl úplně na dně psychicky i fyzicky. Hezké počasí i postup ve dvou hlavě hodně moc pomáhá a jsme s Pavlem za to rádi. Neutíká to, hodně hodin se nikam nepřibližujeme, ani nikam nevzdalujeme, kolem nás pořád stejná rovina. Jen síly rychle ubývají. Tam, kde to jde se střídáme proti větru. Jsou to ale jen malé pasáže, většinou bojujeme, aby nám na ledě nepodjelo kolo.

Pozdě odpoledne skončilo už tak sporadické značení. Naštěstí ale byly v ledě zřetelné stopy skútru. Ty ale taky postupně mizely až časem vymizely úplně. Nevíme proč, jestli to bylo velkou tvrdostí ledu, že ani skútr s hřeby nezanechal stopu. Občas ale zahlídneme nerovnou čáru zanechanou některým z předchozích bikerů. Tam, kde na ledě projedete, namrzne led trochu jinak. Není to stále, ale občas ano. Tady nastaly chvíle, že se chytáme čehokoli, stávají se z nás stopaři. Nějakou dobu se nám daří tu a tam zahlídnout namrzlou čáru způsobenou bikerem. Pokud nejedeme správně, víme aspoň, že jedeme jako někdo před námi a zatím všichni bikeři se dostali ve zdraví na druhou stranu. Občas se objevuje tvrdý sníh a v něm taky zahlídneme stopy od pneumatik. Jak se dostáváme blíž ke břehu, začínají se objevovat kry čím dál víc a čím dál víc jsou namačkané na sebe a kupí se. Kolo už jen taháme. Víme, že i trasa má jít na břeh a pak se stočit na západ a po břehu pokračovat asi 10 kilometrů do vesničky Koyuk. Když budeme držet náš směr, měli bychom se na břeh dostat. Jde jen o to, jestli skutečný Trail vede vpravo od nás nebo vlevo. Pokud vpravo, na břehu bychom na něj měli narazit a dát se po něm doleva k vesničce. Pokud je vlevo, bude to horší. Slunce už zašlo a přestává být vidět. Obcházíme kry, vylézáme, slézáme a pomalu se propracováváme ke břehu. Jde jen o to, aby někde mezi krami nebyla otevřená voda. Nepropadáme panice, opět nám pomáhá, že jsme dva. Je úplná tma. Nakonec jsme přeci jen narazili na trail. Vlastně jsme ani nepoznali rozdíl mezi mořem a břehem, i na břehu rozlámané kry. V tu chvíli mám prázdné přední kolo. To je otrava. Někde jsem ho asi propíchl o led. Střípky ledu jsou ostré jak sklo. Prohlížím zevnitř plášť, nic ale nenacházím. Dávám rezervní duši. Napumpování malou pumpičkou trvá věčnost. My se stáčíme na západ. Občas už zahlídneme světla vesnice. Cesta je pomalá a trvá nám to ještě minimálně hodinu, ale už víme, že to nejhorší je za námi. Těsně před půlnocí jsme stáli ve vesnici. 85 km nám trvalo 15 hodin. Ale jsme tady, taky to nemuselo jít vůbec. Škola byla otevřená, naše balíčky nám místní sekretářka Pam už připravila tam. Ve škole po různých kabinetech už spí i několik dobrovolníků ze závodu psích spřežení, co tu pro ně připravují checkpoint.

My se ubytováváme v jedné kanceláři. Sušíme věci, sprchujeme se, vaříme, rozděláváme balíčky naše, kontrolujeme i těch, co už projeli a zanechali je tu, a také balíček Itala Daria, se kterým máme dohodu, že je můžeme využít, když už nejede. Pavel i kontroluje zprávy o pohybu ostatních závodníků i jejich komentáře ke stavu cesty před námi. Do spacáku se zas dostáváme ke druhé ranní.

7. 3. 2014 Koyuk
Ráno přichází Pam, starší milá paní, a představuje se. Místní školy zajišťují pro žáky i snídaně. Pam nám dává dva lístky, ať se jdeme taky najíst. Zas probíhá náš běžný ranní rituál. Dostáváme informace, že letos vedla cesta do další vesnice Elim po moři. Moře se ale otevírá čím dál víc a není to bezpečné. Tak máme zvolit cestu po souši. Po deváté ráno opouštíme školu, jedna z místních Eskymaček, pracující ve škole, nás na čtyřkolce vede na správnou cestu přímo na moře. Cesta vede těsně podle břehu mezi krami a přes ně. Je hodně rozbitá a neujetá. Jet jde docela špatně. Ostré okraje ker nebo rozdrcený led na střípky můžou lehce způsobit další defekt nebo můžou prasknout nosiče. Občas je z kry velký schod. Docela nadávám a mám pocit, že nás poslala špatně, že tady projelo jen pár místních, kteří to znají a zkracujou si cestu. Posledně jsem odjížděl z vesnice sice podél břehu, ale po souši. I přes tehdy podstatně horší podmínky byla cesta z Koyuk tvrdá jak silnice a frčelo to po ní. Mrzelo mě, že jsem to nejel prozkoumat, že by to bylo určitě lepší. Trvalo mi chvíli, než mě to přešlo a začal se věnovat i okolí. Cesta se o něco zlepšila a po čase vedla, jak už jsem si pamatoval. Musel jsem se v duchu Eskymačce omluvit. Žádný jiný stopy skútru jsem neviděl se napojit. Pravděpodobně ta verze, kterou jsem znal z minula nebyla vůbec projetá.

Zastavuju na mořském ledě pod útesem a fotím. Vzápětí přijíždí Pavel a pokračuje dál. Fotím ho, vyměňuju baterii ve foťáku a vyrážím za ním. Vyjedu zpoza útesu a Pavel je nezvykle daleko. Přicházejí vodní plochy močálů opět s čistým křišťálovým ledem. Kola mám dost nafoukaný, tak jedu opatrně, abych se vyhnul pádu. Stejně kolo občas podjede. Sice nespadnu, ale už se nedá rozjet, takže musím k okraji dotlačit. Pavla vidím, jak stoupá hodně vpředu svahem do kopce. Přišlápnu, aby až zastaví nemusel dlouho čekat a nemrznul. Přejedu kopec a vidím Pavla ve stejné vzdálenosti v dalším kopci. To je divný. Někdy jsme s Pavlem jeli těsně za sebou, někdy v trochu větší vzdálenosti kvůli lepšímu vnímání cesty a krajiny. Vždy ale v dohledu, kdyby někdo z nás měl problém. Vyjedu na další kopec a Pavel už nikde není vidět. Přemýšlím, co se tak najednou stalo. Bylo to fajn a ani nenastávaly ponorkový chvíle. A i kdyby, snad by po jedenácti dnech společné jízdy, společných útrap i radostí řekl: „Hele, chci jet sám, ahoj.“ Ale aby najednou zmizel beze slova. Nejspíš přepnul do dimenze běžnýho maratonu a začal závodit. Ale proti komu? Před námi je den mezera a za námi dva? Pavla znám už dlouho, vlastně ze závodu z Kanady, je to fajn kluk. To, že jsme jeli spolu, bylo z hlediska bezpečnosti nás obou dobře. Za celých jedenáct dnů nenastala naštěstí vysloveně nebezpečná chvíle a teď už jsme u cíle, a tak počítá, že už jsme v bezpečí. Jenže tady se může vše změnit v minutě. Vlastně se ale až tak nic neděje, já jel před 7 lety téměř celej závod sám. Ostatní vpředu taky jedou každý sám na sebe. Letos jsem byl rád, že jsme se sjeli a dokázali jet spolu podobným tempem. Mohl to být kdokoli jiný a nebo nikdo, byla fakt náhoda, že jsme se srovnali do stejného tempa zrovna jediní dva Češi. Pokud se někdo sjede cestou, a prožijí nějaké těžké chvíle spolu, většinou se už nerozdělí. U Pavla teď pravděpodobně převážila motivace.

Je hezky, opět slunce, modro, vítr z boku nebo do zad. Cesta je chvílemi ne úplně rychlá. Chvíli přemýšlím, co udělat. Začít závodit a snažit se Pavla dojet? Teď do Elimu to asi nějak půjde, pak se ale jede zase přes hory. V těch kopcích na tom těžkém kole budu pomalejší, i když pojedu úplně na doraz. Ale já na doraz jet nechci. Chci si nechat rezervu pro strýčka příhodu. Může nastat opravdu cokoli a člověk musí najít síly se z toho dostat. Pavel je přede mnou, pokud se něco stane jemu, já tam jsem během krátké doby, pokud mně, dva dny za mnou nikdo není. A letos mezi vesnicemi vůbec nikoho nepotkáváme.

Jedu dál svým tempem. Občas zastavím na fotku. Do Elimu už je to kousek po moři kolem útesu. Před Elimem místo na moře vede cesta přes kopce nad útesem. Zastavuju a koukám dolů, tam si to pamatuju z minula. Teď to tam ale opravdu nejde, kousek od břehu už je otevřená voda. Člověk tady musí být připravený, že cesta může jít opravdu kudykoli podle podmínek. Dlouhým sjezdem sjíždím do Elimu, nostalgicky na chvíli zastavuju. Tady jsem trávil noc na musherském checkpointu a pořád se cpal jídlem musherů, kteří už zabalili.

Jsou asi tři odpoledne, mám za sebou necelých osmdesát kiláků, přede mnou je přes hory 45 km vesnička Golovin a dalších 30 White Mountain. Uvidím, kam to dnes vyjde. Elimské hory byly zase nádherné. Kopce jsem ale hodně tlačil a cesty byly spíš měkčí, takže to moc nejelo. Při nádherném oranžovém západu slunce se dostávám na poslední kopec nad Golovinským zálivem. Slunce se proti mně zrcadlilo v zálivu. Neskutečná krása měla ale i negativní dopad. Cesta vede 7,5 přímo přes záliv. Vzhledem k ostrému odrazu slunce nevidím, zda je tam otevřená voda nebo je odraz pouze od ledu. Sjíždím dolů, tahle strana hory je ve srážkovém stínu a zas je to tu bez sněhu. Takže cesta je buď travnatá, nebo úplně ledovatá. Na hezké cestě bych byl dole za chvilku, takhle to docela trvá. Dole míjím přístřešek na přežití a už skoro nevidím. Cesta se rozplynula mezi velkými travnatými drny a trsy. Tahám kolo přes drny a nejsem si jistý správným směrem, nakonec přes vyplavené klacky a klády až na plážičku k mořskému ledu. Je kolem 20:00, vyndávám čelovku a nasazuju si ji. Aniž bych si toho všiml, z brašny mi vypadly dvoje brýle a dva pytlíky s jídlem. Zjistil jsem to až při další zastávce na jídlo. Ještě trochu červené nebe na západě se malinko zrcadlilo na ledě, a tak směrem ke Golovin bylo jakž takž vidět. Za mnou bylo nebe už černo-černé.

Kousek od břehu vidím na ledě tyčky určující cestu přes záliv po větrem vyhlazeném „skleněném“ ledě. Vyrazil jsem, abych byl na druhé straně než začne být úplně neprostupná tma. Přemýšlím, jak ale vím, že tam není někde otevřená voda? To, že tam jsou tyčky nic neznamená. Pokud by se bortil led, nikdo by se pro ně stejně nedostal a nechal by je tam na pospas svýmu osudu. Zastavuju a kolem mě to začalo hrát tink, tink, tink, jak led začal pracovat. Vyděsilo mě to a rychle jsem se posunul. Pořád stejná písnička. Tady se možná nepropadnu, kdo ví, jak je to tam někde uprostřed. Obracím se a jedu zpět. Kontroluju břeh. Jsou tam kry, naplavené dřevo, sníh, jedny stopy od čtyřkolky a jedna stopa skútru. A na ní jedna stopa od kola. Pokud by to bylo bezpečný, proč by se skútrem jel někdo tady těžce po břehu, když to jde snadno přes záliv? Volím bezpečnost a jdu, jedu, tahám kolo po břehu. Přes záliv by mi to trvalo asi 1/2 hodiny, okolo po břehu to jsou dvě. Zvlášť teď za tmy, kdy moc nevidím, to jde pomalu. Kolem desáté večer z břehu zmizí kry a všechno možný a vystřídá to rovný povrch mrazem ztuhlého písku. Aspoň se kousek svezu. Světla Golovinu jsou už blizounko. Proti mně se ale nějaká světla pohybujou. Za chvilinku u mě zastavuje velký pick up. Zevnitř se zubí Eskymák. Viděl světlo, jak se posouvá podle břehu, naložil ženu a děcko a jel mi 500 m naproti. „Pročs nejel přes záliv?“ „Bál jsem se otevřený vody, nevěděl jsem, jak je pevný led.“ „Tam dál na moři je to otevřený, záliv je ale pevný. Jezdím na něj s tímhle truckem.“ Ptá se, jestli zůstávám v Golovinu a nabízí mi nocleh. Děkuju mu a vysvětluju, že jedu dál do White Mountain. Jede napřed, projíždí přede mnou okrajem vesničky a ukazuje, kde ústí cesta zas dál na Golovinskou lagunu. „Nemusíš mít strach, led je pevný, akorát značení od Iron Dogu už někde chybí. Jeď ale furt rovně po stopách skútrů. Nemůžeš zabloudit. Do White Mountain to máš asi 18 mil, z toho 12 mil po čistým ledě.“ Tak to si zas užiju. Děkuju mu, fotím se s nimi a loučím. Docela fouká šikmo zpředu. Podhušťuju gumy, aby líp seděly na ledě. Jedu opatrně a přibližuju se hodně pomalu. 30 km do White Mountain mi trvá další 3 hodiny. Přemýšlel jsem, pokud bych chtěl s Pavlem závodit, musel bych býval zastavit v Golovinu a 2 hodiny si odpočinout a vyrazit o půlnoci a projet White Mountain bez povšimnutí. Jenže nechci, stejně jsem ztratil jídlo a balíček mám ve White Mountain u Joanny, kde máme zázemí a kde je asi i Pavel. Nebo jet úplně nonstop. Zas je problém s jídlem. Nechci ale i z důvodu, že tahle poslední sekce bývá hodně těžká. Posledně jsem to zkoušel nonstop z Elimu, což je o 80 km méně než nyní z Koyuku. Nedal jsem to a nakonec jsem byl rád, že jsem tam někde za horama na pobřeží k ránu našel chatrč, ve který jsem si mohl pár hodin zdřímnout. Byl jsem úplně na doraz. Tenkrát jsem jel taky v noci jak černým tunelem. Obraz krajiny mi tehdy kreslila jen fantazie. Nyní bych to chtěl vidět ve skutečnosti. To ale není podstatný, odpočinout si budu muset. 150 km do White Mountain vypadá na skoro 16 hodin. Do Nome je to ještě nesnadných 120. Netroufnu si se na ně vydat už v docela unaveným stavu.

Před White Mountain se najednou přede mnou přes celé nebe vykresluje silná polární záře. Opět překrásná světelná show. Aljaška nám ji předvedla hned první noc, jakoby nás vítala. Teď poslední noc (aspoň jsem doufal, že je poslední) jakoby se loučila. Nalilo to do mě optimismus. Najednou mám pocit, že to zdržení na zálivu před Golovinem, mělo svůj smysl. V jednu v noci jsem konečně u místní Eskymačky Joanny před sroubkem. Pavlovo kolo je tu opřené, takže je tu také. Joanna mě jde přivítat. Je to pro ni ohromná radost, že může každého z našeho závodu pohostit ve svém skromném domku. Byla se podívat na kopci a když viděla v dálce světlo, věděla, že do dvou hodin budu tady. Upekla chleba, je ještě teplý a výborný. Dává mi obrovskou porci jídla, výborného soba. Pak vyndává z pece něco a ptá se, jestli je to kolach (vysloveno anglicky). Nepochopil jsem to a říkám, že nevím, co je kolach. Joanna posmutněla. Vůbec mi nedošlo, že si někde našla, že v Česku jsou tradice koláče, a tak nám je s Pavlem chtěla upéct. Teď vidím, jak by ji mrzelo, kdybych tady projel bez zastavení. Na každého se připravovala a každému se rozhodla udělat nějaké jejich tradiční jídlo. Koláče od Joanny byly takové dlouhé šišky trochu připomínající štrúdl. Ani chuť neměly s koláčem a ani štrúdlem nic společného. Špatné to ale vůbec nebylo, vzdáleně to připomínalo perník. Snědl jsem skoro celou šišku. Joanně to chválím. Má obrovskou radost. V půl třetí ráno jdu spát a Pavel vstává, že odjíždí. Zdravíme se jakoby nic. To, jak dneska odjel beze slova, mě ale mrzí.

8. 3. 2014 White Mountain
Vstávám před šestou. Joanna má už připravenou snídani. Dojídám i koláč, co včera pro nás upekla. Dohromady s Pavlem jsme spořádali 4 šišky. Mezitím se budí na pohovce matka Joanny a malý syn. Má tady u sebe i synovce. Rodiny tady žijou hodně pohromadě v malých jednoduchých domcích a musí si pomáhat. Živobytí je tu těžké. A ještě dobrovolně zajišťuje závodníky. Je to pro ni prý zpestření a ráda pozná lidi z celého světa. Začalo to asi před šesti lety, když na řece potkala chodce Itala Marco Berniho se saněmi. Nemohla uvěřit, že jde pěšky z Anchorage do Nome. Vzala ho domů, aby se najedl a odpočinul si. Od té doby tu dobrovolně nabízí odpočinek a jídlo všem účastníkům našeho závodu. Většinou jich tu už moc ale neprojde, některý roky se to nepodaří nikomu. Většinou to bývá do 6 lidi. Letos ale asi bude rekordní rok, co se týče dosažených časů i počtu dokončivších. V cílí nebo na trase nás je stále ještě asi 16 nebo 17.

Pro děti jsem zajímavý objekt, pobíhají okolo a stále mě pozorují. Pomáhám Joanne složit a spravit gauč, který se jí nějak porozbil. Joanna povídá a povídá a má plno otázek. Vím, že pro Joannu je moje návštěva i návštěva ostatních závodníků takovým virtuálním výletem do jiného světa. Proto úplně nepospíchám s odjezdem. Nakonec se přece jenom loučím, synovec na mě volá, ať se zas někdy stavím. I když se Joanna brání, nechávám jí tu nějaký peníze. Oproti plánu vyjíždím až před devátou. Toho času tady ale nelituju.

Mám to do Nome 120 kilometrů. Relativně kousek. Za dobrých podmínek je to ale stále celodenní porce. O špatných podmínkách moc neuvažuju. Aljaška mě nějak nezvykle stabilně dobrým počasím ukolébala. Cesta jde kousek po řece a pak odbočuje na planiny a do holých oblých nevysokých kopců. Míjejí mě asi čtyři skútraři a zdraví. Se dvěma z nich se pak potkám v Nome v baru. To je poprvé od startu, co jsem na trase někoho potkal. O něco dál jsou keříky ne vyšší než člověk, cesta zatáčí mezi ně. Najednou se kousek přede mnou zjevilo zvíře jak mamut, obrovský los. Ihned vyděšeně zastavuju. Kde se tu tak najednou vzal? Chci začít couvat. Los se ale rozešel přes cestu a zmizel v o něco větším porostu. Asi si mě ani nevšiml. Jednou se stalo, ze organizátor Bill, když jel taky závod, potkal losa mezi keři na cestě. Los tam ožíral větve a z cesty se půl dne nehnul. Nakonec se Bill musel vrátit do vesnice a vyrazit až druhý den. Rozhlížím se po krajině a užívám si toho, že to snad dnes budu mít celé za sebou. Tenkrát jsem tu jel v noci. Teď zjišťuju, že se moje představy o krajině moc od skutečnosti nelišili. Přejíždím potoky a říčky. Vše je dobře zamrzlé, tenkrát v noci byla ale přelitá voda a já tu bez nepromokavých návleků bojoval proti propadnutí do vody.

Jet s někým má obrovskou výhodu z hlediska bezpečnosti i z hlediska psychiky v těžkých podmínkách a situacích. Pokud ale člověk jede sám, líp se pozná, má čas sám na sebe, na svoje myšlenky, přemýšlí i o svém životě. Je to nebezpečnější ale svobodnější. Pokud jste s někým, podvědomě se na něj furt soustředíte. Teď jedu sám, hezký den, užívám si přírody a jak se blíží konec, přemýšlím o závodě čím dál víc. Za těch 7 let, co jsem tu startoval minule, se to posunulo úplně někam jinam a od prvního startu 2003 neskutečně. Tenkrát každý přišel s kolem vyrobeným někde doma v garáži. Co kolo – to unikát, šíře ráfku do 5 cm a pneu 2,5″–3″. Dnes se startuje na profesionálně vyrobených kolech i z karbonu vážících pod 10 kilo včetně karbonových ráfků o šíři až 10 cm, pneu až 5″. Tenkrát se jezdilo hodně na přírodno jen s kompasem, mapy nebyly. Já dokonce, abych něco měl, jsem si koupil autoatlas, kde byla celá Aljaška, i když tam silnice nejsou. Vytrhl si tři listy, kde pravděpodobně vedla trasa. Bylo to jen psychický. Stejně jsem v té hrubé mapě nevěděl, kde jsem. Je to jako bych jel podle globusu. Na cestě jste nevěděli, jak daleko to máte ještě do vesnice a dokud jste tam nedojeli, nebyli jste si ani jisti, že jste na dobré trase. Ve vesnici nebyl internet. Informace o stavu trasy dál i o počasí jste museli ve vesnici někde v baru získávat od místních. V té době vznikla hláška „Nikdy nevěř místním.“ Často byly informace mylné. V roce 2007 jsem jel už s GPS, mapové podklady v ní byly chabé a k trase ještě chabější. V těch mrazech ale moc nefungovala a baterie byly hned prázdné. Takže se zapínala jen v případech velké nouze. A stejně moc nepomohla. Dnes jsou mapové podklady v GPS poměrně podrobné a přístroj funguje bezchybně. Můžete si zkontrolovat, zda jste na správně trase a jak to máte daleko do vesnice. Hodně vesnic má už i místní pokryti telefonním signálem. Závodníci se často z vesnic během závodu chytrými telefony přes facebook vzájemně spojují a předávají si třeba informace o cestě před nimi a rady. Pokrok nelze zastavit a proniká i do tohoto závodu. Tohle vše může závod ulehčit. Na druhou stranu jste furt v divoké pustině, je to jen technika a pokud kiksne, může vás to dostat do velkých problémů, pokud se na ni moc spoléháte a nejste schopni fungovat bez ní. Musheři Iditarodu a závodnici na skútrech mají trackery, aby byla kontrola, kde jsou. My tuhle vymoženost máme zakázanou. Na rozdíl od nich nemáme na dlouhé trase ani checkpointy, nikdo na nás nikde nečeká, nikdo o nás neví, dokud se sami neozveme z vesnice. Musíme se spolehnout opravdu jen sami na sebe. Pokud by se vůbec organizovala nějaká záchranná akce, bylo by to těžký, protože by nikdo ani netušil, kde můžete být.

Co se týče trasy, přibylo tam několik nových srubů na odlehlých místech. I to je posun k vaší bezpečnosti. Největší vliv na průběh a absolvovatelnost závodu má ale počasí. To je a vždy bude určující faktor. Přes letošní dost výkyvové počasí k nám byla Aljaška opravdu milosrdná. Celou dobu 14 dnů stabilní, pro nás ideální počasí, mrazy většinou od −7 do −25 (výjimečně −30), sluníčko, modro, málo větrno kromě oblasti, kde fučí stále. Tohle tady nikdo z místních nepamatuje. Každý den jsem Aljašce děkoval. A děkuju jí doteď. Pár dnů po mém dojezdu přišly blizzardy a větrné bouře. Vedoucí musher závodu, co startoval po nás, zabloudil a po osmi dnech pár kilometrů před cílem musel vzdát, když jeho psi padli, ztratili orientaci a odmítli táhnout dál. Museli ho zachraňovat. Tady na golovinském zálivu dalšímu závodníkovi jedoucímu mezi prvními deseti orkán otáčel celé psí spřežení, které nešlo řídit. Psi, kteří mají přírodní instinkty a vycítí, co se blíží, nakonec odmítli pokračovat a zaujali ochranné pozice. Přestože cíl byl relativně nedaleko a šlo o dobré umístění, musher musel vzdát. Prostě letos nade mnou Aljaška držela ochranou ruku. Jakoby věděla, že se nejspíš už nevrátím a chtěla se rozloučit.

Blížím se k chatrčce, která ve mně vyvolává opět nostalgii. Tenkrát v noci jsem byl už unavený a chtěl si tu odpočinout. Už tehdy byla zdevastovaná stejně jako dnes, musel jsem pokračovat. Byla černá noc, viděl jsem jen úzký kužel světla jinak nic, byl vysílený, fučelo, bylo to depresivní. Na chvíli se tu zastavuju. Dnes je nádherné počasí, vidím krajinu okolo, jsem naopak plný optimismu.

Cesta se houpe, některé výjezdy musím tlačit. Jsem vlastně kousek od cíle, ale podvědomě se snažím síly stále trochu šetřit. Pořád nejsem v cíli a jsem obezřetný. To vás Aljaška naučí rychle. Letos je ale vzhledem k dobrému počasí snadné na to zapomenout. Dostávám se na poslední kopec a otevírá se nádherný pohled na pobřeží a otevřené nezamrzlé moře. Je dobře vidět útes Cape (mys) Nome. Pod ním je letní eskymácká vesnička Safety, nyní opuštěná. Zdálo by se, že Cape Nome je pár kilometrů a co by dup tam budu. Já ale vím, že je to 40 a že to pár hodin vezme. Je zajímavé, jak jasně a daleko vidíte, jak to zkresluje představy o vzdálenostech. A za útesem asi 20 kilometrů je Nome a cíl. Nemůžu se nabažit, je to jak na romantické pohlednici. Sjíždím dolů hezkým sjezdem. Dole je chatrč, která mě minule zachránila. Zase zastavuju a vybavujou se mi pocity z tenkrát. Vypadá stejně jako tehdy, akorát jí chybí zadní okno a fučí do ní. Od chatrče jde cesta kousek od pobřeží sice po pevnině ale na ledové plochy. Jakmile se dostávám ze závětří hory, ze které jsem sjel, podráží mi kolo opravdu silný vítr z boku jdoucí z kopců. Na kole, ani s kolem to po ledě moc nejde. Nechávám kolo ležet a přecházím vyvýšený val asi 150 metrů k moři. Nahoře jsou klády a klacky vyplavené mořem. Za nimi je moře pokryté krami a před ním obnažené pobřeží jako písčitá pláž úplně tvrdá mrazem. Nacházím tu stopu jednoho kola. Asi Phil, je z Nome a zná to tu. A je to tu trochu kryté valem a fičí o něco míň. Vracím se pro kolo a jedu po „pláži“. Vítr se mnou stejně cloumá. Po nějaké době se mi stopa ztrácí a začne být sníh a dál to nejde. Přelézám přes val, nejsem si jistý, jak daleko od břehu je skutečná cesta. Je ale přímo nahoře. Pokračuju po cestě, je bez sněhu s velkými ledovými plochami. Silný vichr z hor mě nárazy jak údery velké palice vyhazuje z cesty mezi travnaté drny každých pár sekund. Na ledě je holý nesmysl vůbec jet. Zas ty prokletý hřeby chybí. Přitom jsem před startem o nich vážně uvažoval, ale nebyly k dispozici. Musel bych si je dávat do gum sám a nebyl na to čas. Vzhledem k větru si musím obléci další bundu a vzít si masku na obličej a lyžařské brýle. Než jsem se oblékl, nabral vítr na ještě větší síle. V jednu chvíli přišla tak náhlá větrná rána, že jsem ani nestihl udělat krok dopředu a ležím na břiše. Kolo, vzhledem k plochám všech brašen včetně rámové, nejsem schopný udržet v ruce. Vypadá to, že bude samo lítat. Každou chvíli mi náraz větru kolo i se mnou silou pootočí, a pak mě nabere do zad a já proti své vůli běžím s kolem k moři a snažím se ho zabrzdit a udržet. Vypadá to, že romantika skončila, Aljaška na závěr ukazuje něco ze svého repertoáru a že to vůbec nemusí být snadné. Neumím si představit, jak se dostat v tomhle 70 km do cíle. Nějakou dobu takhle bojuju a pak se to náhle o malinko zlepší. Z informací místních i tady fučí stále. Je tu místo jak proudový tunel, kde vítr nabírá na nezvyklé síle. To jsem asi zrovna prošel. Naštěstí je jen vítr, jinak slunce, modro, viditelnost skvělá, nemíchá se do toho ještě sníh. Fouká tady pořád, ale asi jinak silně ráno, večer, přes den, v noci. Pokud ty zákonitosti člověk zná, může s tím lépe kalkulovat a ušetřit spoustu sil a hlavně času. Věřím, že na těch 70 km i několik hodin. Zkouším sednout na kolo a zas jet. Nějak se mi žvejká přední kolo. Zase defekt. Tady v tomhle větru to nevyměním. Jedu na poloprázdném kole nahnutý proti větru doprava. Vidím chatrč přede mnou, asi za deset minut už téměř na prázdným kole se tam dostávám. V závětří vyměňuju duši. Pečlivě prohlížím plášť. Další duši nemám, pokud píchnu znova, jdu pěšky. Historie jakoby se opakovala. Tenkrát mi 35 km od cíle upadla klika a já šel přes 7 hodin víceméně pěšky. Teď to mám ještě o 35 km dál. Snad to letos klapne.

Cesta se postupně stáčí po pobřeží více do směru větru. Už to není tak drastický a vítr začíná pomáhat. Dostávám se na letní silnici z Nome. Vzhledem k nedostatku sněhu je pokrytá pouze čirým ledem. Vítr mě žene třiadvacítkou bez šlapání. Začínám mít opačný problém, je to kluzké, potřeboval bych jet pomaleji, na brzdu ale nemůžu moc sáhnout, hned by podjelo kolo. Snažím se jet po stopách skútru, kde je led malinko drsnější od hřebů. Před chvílí to vypadalo, že se do Nome ani nedostanu a teď to vypadá, že tam budu za chvíli. Užívám si snadné jízdy. Nějakou dobu to jde v pohodě, kolo ale najednou podjíždí a já i s kolem kloužu po ledě po zádech. Od té chvíle se na něm zas nemůžu udržet. Míjím letní eskymácký rybolovecký camp. Začínají návěje a silnice je pod sněhem, střídavě jde a nejde jet. Proti mně přijíždějí dvě auta. Jeep na obrovských bantamových kolech a Toyota na pásech. Zastavují a zdraví mě. Tamhle už je vesnička Safety, ta je prázdná a Roadhouse zrovna zprovozňují pro psí spřežení. Zůstaň na silnici, za mysem Cape Nome ale sjeď zas na Iditarod Trail. Silnice tam je jak zrcadlo. Pak se otáčí a jedou zpět do Nome. Vypadá to, že mě přijeli jen povzbudit.

Na chvíli zastavuju v roadhousu. Vítr je už zas nepřátelsky natočený a i cesta není ideální. Jde ale jet, což je důležitý. Modlím se, abych nepíchl o střípky ledu. Fotím ceduli Nome 20 mil, odkud jsem minule tlačil. Dostávám se za mys, jde to pomalu a těžce. Nome stále není vidět. Pak sjíždím na musherskou trasu a těžce se přibližuju k Nome tam někde vzadu. Smráká se, ještě nasazuju naposled čelovku, ale už jsem skoro tam. V 1/2 deváté vjíždím do Nome. Z aut na mě lidi pokřikují a gratulují. Oblouk na konci Front street ještě není připravený, musheři jsou stále daleko. Je tam ale někde stranou. Projíždím na konec. Pavel na mě volá, čeká tu asi hodinu a je zmrzlej. Podává mi pivo v papírovým sáčku (alkohol se tu na veřejnosti nesmí) na oslavu dojezdu. Gratulujeme si. Fotí mě pod obloukem. Má i pro nás ubytování. Todd, kterého jsme potkali náhodou v Shaktoolik, tu přebývá taky na pár dní a můžeme být u něj. Odvážím kolo tam a jdeme do hospody Bering sea na pivo oslavit dojezd.

Závěr byl těžký, ale pořád ne tak těžký, jak by mohl být celý závod. Piju pivo a užívám si, že jsem tady, že dál už nemusím, že jsem po 13 dnech ve zdraví dojel. Letos mi to trvalo 13 dnů a byl jsem pátý, v roce 2007 jsem vyhrál a trvalo mi to 23 dnů, téměř 2x tolik. Aljaška byla opravdu milostivá, díky. V historii závodu přijeli jen tři lidi před psími spřeženími. Letos nás bylo pět v jednom ročníku a všech pět nás překonalo 15 let starý rekord 15 dnů. První Jeff Oatley z Fairbanks to dokonce zvládl za 10 dnů, což je hodnota nového rekordu. Nevěřím, že bude někdy překonán. Muselo by se sejít moc faktorů najednou. Rekord musherský je 8 dnů. Jeff se k němu hodně přiblížil. Smekám čepici!

Z Anchorage Honza Kopka, Alaska