Partneři 2024

Partneři 2024

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_petzl
  • 34_thermarest
  • 35_Wtb
  • 40_Isaac
  • 41_Lawi

Facebook

Facebook profil

Zpráva z deníku Honzy Kopky o průběhu závodu – postup z McGrath do Ruby

V McGrathu jsme se s Pavlem zdrželi plánovaně přesně den – od rána do rána. Nešlo až tak moc o odpočinek, ale o doplnění jídla, údržbu kola, trošku mě vyděsili dva defekty předního kola, tak sundávám a pečlivě prohlížím plášť. Paní domací Tracy nám vyprala věci a hlavně jsme furt jedli, co jsme zanedbali na trase a i na několik dnů dopředu. Když jsem po pár hodinovým spánku po dojezdu vstával, nemohl jsem polknout. Zhrozil jsem se, že pro mě závod končí. Tracy mi moc neradila jít k doktorovi, zaplatíš za to pár set dolarů. Nakonec zvolila malou lest a doktorovi sama volá, že tady má závodníka s problémama a že nejde o vyšetření, chtěl by se jen ujistit, že může pokračovat. Doktor byl ochotně během chvilky tady, byl fajn a nic za to nechtěl. Dýchací cesty nebyly úplně v pořádku, ale nemělo by to být nic vážnýho. „Kdyby nastal problém, zůstaň hned v nejbližší vesnici. Za jak dlouho budeš odtud v další?“ „Když budou dobrý podmínky, tak za 3-4 dny, když špatný, tak třeba za týden.“ Doktorovi se trochu udělaly vrásky na čele. „No uvidíš sám!“


Vše bylo připravené a nakonec zbyl čas i na pivo s Peterem Basingerem a starými kamarády. Nemám už rezervní duše, a tak mi poskytují svoje. Stejně tak nemám už ani rezervní ponožky, shořely mi při sušení v Rohnu. Poskytují mi je také.

Bob, který přijel během dne, odjel ještě v noci. Myslím, že to jeho nespaní ho dostihne. Pavel měl taky takový choutky, ale nakonec jsme zvolili pořádný spánek a cestování za denního světla. Navíc krajina stojí za to. Ráno vstáváme před pátou. Tracy ještě spí, ale Peter už je dávno v kuchyni a opět smaží ty jeho masivní chlapský palačinky, omelety a všechno možný. Cpem se až nám jídlo leze z uší. Míjíme se tu s lidma, co zrovna dojíždí. Vítáme je a oni nám na oplátku přejou hodně štěstí na další trase.

28. 2. po šesté hodině se loučíme, děkujeme Peterovi a opouštíme tenhle ráj uprostřed divočiny. Vzhledem k omrzlému nosu ho musím krýt šálou. V podstatě s tím bojuju od třetího dne. I když mi pocitově není zima, staré omrzliny, co jsem si odtud přivezl, když panovaly mrazy -40, se vždy proberou už při relativně pohodových teplotách. Po prvním omrznutí je už kůže v těch místech moc citlivá a náchylná. Stejně tak od druhého dne řeším problém s tvorbou ledu v botách. Přes první vrstvu ponožek si dávám igelity a přes to další ponožky. Pokud vám igelity nesjedou, funguje to a máte nohy poměrně v komfortu. Jenže oni stejně sjedou dolů do bot a je to jako před tím.

Asi 30 km od McGrathu je vesnička Takotna, plánujeme se tam naposledy najíst než zmizíme v neobydleným vnitrozemí. Vyšlo slunce a opět se udělalo modro, vítr lehce do zad. Na Aljašku neuvěřitelný. Jsme rádi, že jedeme za denního světla. V Talkotně zastavujeme v nějakým obydlí, co vevnitř trochu připomíná hospodu. Ptáme se, jestli se můžeme tady najíst. Chlapík nám špatně rozumí a my jemu taky. Chybí mu docela dost zubů. Nakonec vysvětluje, že nic nemá, že dneska nikoho nečekal. Ptáme se na obchod, posílá nás po stráni nahoru. Pamatuju se z minula, kde je, a tak se tam přesouváme. Před dřevěným domkem stojí dva místní indiáni. Tady obchod býval, ale není už 5 let. Vedle v poměrně slušně vypadajícím si dáváme čaj u staré paní. Je ráda, že tu někdo je a nezavře pusu: „Vesnice má asi 70 lidí a já jsem tu nejstarší. Přijela jsem sem za sestrou na návštěvu asi před 40 lety a zjistila, že mě tu nechytá alergie na kvetoucí pomeranče, tak jsem tu zůstala. Obchod tady vedle byl můj.“ Občas jí tam prej pomáhala místní indiánka, kterou jsem tam zažil já před sedmi lety.

Loučíme se a pokračujem. Za dalších 35 kilometrů, což znamená další 3 hodiny, vjíždíme do města duchů Ophir. Pravděpodobně se tady v okolí těží ještě zlato, vesnička je ale už přes 40 let prázdná, stojí tu ruiny baráků a starý vraky aut. Místo na mě působí mysticky, jako by chtělo vyprávět všechny ty příběhy z dob zlatý horečky, co se tu odehrály. Na konci je srub stále udržovaný. Vyvolává ve mně nostalgické vzpomínky. Tenkrát tu bylo asi 5 chlapů, připravovali tu zabezpečení psích spřežení, pozvali nás na jídlo a nechali nás přespat v takovém dřevěném stanu připraveném pro mushery. Bylo to pro nás jak v Hiltonu. Nepočítali jsme s tím. Tenkrát nás odtud čekala divoká jižní trasa tundrou bez cesty a ten týden, co následoval, kdy jsme byli ztraceni v pustině, bych už nechtěl zažít. Pamatuju si z něj každou vteřinu. Bivaky ve větru, nebylo kam se schovat, nevěděli jsme, kde jsme. Bylo to obrovské dobrodruzství, odkrylo, co v nás je, převrátilo nás to naruby. Ale nemuseli jsme se tam odtud dostat. Teď jen doufám, že severní trasa, která je na rozdíl od jižní aspoň trochu používaná, bude víc v pohodě. Za mrtvou vesnicí míjíme balíky už připravené pro závod psích spřežení hned vedle hrbolaté plochy, kde může přistát malé bus letadlo. Vždy to tady jen z letadla vyhodí a zmizí. A pak odbočka na jih. Vracejí se mi pocity z tenkrát, mám sevřený žaludek a mrazení v zádech. Stejně jako tenkrát je netknuta. Všechny stopy skútrů jdou na sever, naštěstí. Cesta je v pohodě a jede se dobře, teplota od slunce je nad nulou. Neprší, jak hlásili, aspoň ne tady, měli jsme štěstí, ujeli jsme tomu, ale ti za námi to chytli v těch blátivých oblastech. Jim se balilo na kola bláto, nám tady jen sníh, jak je navlhlý. Krajina je okolo nádherná, úplně odlišná od té kolem jižní trasy. Ale ani severní trasa nebývala žádný med. Od minula tu ale přibyly cestou do Ruby dva sruby, což je příjemné. Ten první je za 40 kilometrů a plánujeme tam dorazit dnes večer.

Zažíváme na trase nádherný západ slunce a teplota letí v mžiku hodně dolů. Na srubu jsme kolem desátý večer, je tu i Bob, co vyjel v noci před námi. Je rád, že nás vidí. Rozehříváme vodu ze sněhu, večeříme, kecáme, a pak si jdem lehnout do podkroví. Budem vyjíždět brzy ráno. Bob asi za dvě hodiny ještě teď v noci. Nějak ze spaní slyším šramocení dole a najednou ne až tak hlasitě se ozvalo: „Oh, no!“ Nějak jsem vycítil zděšení v hlase a otevřel oči. V průlezu u kraje uviděl jasně komíhající se oranžové světlo, který vydává hořící oheň, a jen vykřikl: „Ty vole!“ a ve vteřině jsme byli s Pavlem průlezem dole. Hořela dřevěná deska stolu. Na okně byl hasičák, což většinou na srubech nebývá. Bob duchapřítomně vystříkl dávku a bylo po ohni. Jen nevěřícně kroutil hlavou: „Zapálil jsem si vařič a najednou vzplanul celý stůl. Nemohl jsem pochopit, proč ta voda na stole hoří, než mi došlo, že je to benzin a že mi netěsní vařič.“

Vše bylo zažehnáno a my se odebrali zase spát. Kdyby srub opravdu chytl, asi bychom se dostali ven, pokud bychom tedy prolezli malým okýnkem v podkroví. Tím bychom unikli z jednoho problému, ale byl by tu další stejně velký, shořelo by nám dole oblečení a boty a teplé spacáky. Takže bychom se chvíli ohřáli u hořícího srubu a pak umrzli. I tak jsme se museli smát. Každý, když by mu chytil stůl, by výrazně zařval „Do prdele!“ nebo něco podobnýho a Bob jen v klidu řekl: „Oh, no!“

Moc jsme se nevyspali, vstáváme před čtvrtou, jíme, balíme, děláme vodu na cestu. Neboť Bob kromě toho, že zapálil srub, nám vypil i tu, co jsme si připravili v noci. Kolem 1/2 šesté vyjíždíme, je hodně kosa, teplota nejspíš pod -25 a tady v otevřeným terénu protahuje. Kolem osmé se rozednívá a pak vychází slunce a přichází sice mrazivý, ale jinak opět nádherný den. Občas je cesta zafouklá, ale není to nic drastickýho, jen to zpomaluje tempo. Chceme jet dneska nonstop až do Ruby, mělo by to být asi 185 kilometrů. Pokud se nám to nepodaří, budeme muset bivakovat. Ještě dopoledne dojíždíme Boba a před polednem míjíme druhý srub. Pavel má pomalý defekt zadního kola, a tak tu mění duši. Přijíždí i Bob a vaří si tu oběd. My mezitím pokračujem směrem dál. Někde tady na místě zvaném Cripple bychom měli mít balíčky jen tak uprostřed ničeho. Ve skutečnosti je to jen prázdný název v mapě, takže přesně nevíme kde, deset dvacet kilometrů tu nehraje roli. Balíčky na jedné planince ale opravdu jsou vedle cesty v režných pytlích od Guatemalskýho kafe. Zastavujeme, rozděláváme naše balíčky a Dariův, Itala, co už nejede. Doplňuju něco málo od sebe i od něj pro změnu chuti. Ty věci, co mám já, už nemůžu ani vidět. Jím pořád to stejné a tělo se tomu už vzpouzí. Opět měním baterie v čelovce a GPS a po asi půl hodině pokračujeme. Máme to odtud do Ruby přibližně 100 km, ale vzhledem k nádhernému dni v nás vládne optimismus. Zatím! Na cestě vidíme stopy všech tří bikerů, kteří tu už projeli. Na jednu stranu je to uklidňující, jedeme správně, ale pak si uvědomíme, že první tu projel už před dvěma dny. Je to dva dny, co jsme vyjeli z Ruby. Nepotkali jsme za tu dobu žádný skútr, nikoho. A stopy jsou stále na cestě netknuté, ani tady neprojel nikdo už dva dny. Kdyby nastal problém, nemůžeme počítat s tím, že nás tu někdo najde. Pohyb lidí tady uvnitř vnitrozemí je téměř nulový. Opět děkuju Aljašce za stabilní počasí. Od průjezdu prvního jsou cesty netknuté a můžeme jet v jejich stopách. To nebývá na Aljašce úplně zvykem. Cesta se vlní nahoru dolů, občas zafoukáno a prošlapáno od třech před náma. Tempo je pomalé, ale není si na co stěžovat. Jsou roky, kdy by každý dal za takovouhle cestu cokoli. Vím to já i Pavel. Oba jsme tu na trase v minulosti zažili peklo.

Opět kolem osmé krásný západ slunce, na protější straně se obloha nádherně duhově barví ledově od bledě modré přes nafialovělou do tmavě modré. Značí to další ledovou noc. Barvy nabírají na intenzitě a pak během chvilky nebe ztemní a rozzáří se jasné hvězdy. Nás ale pohltila obsolutní tma. Návěje začínají čím dál víc. Dostáváme se přes kopec do závětří a cesty jsou zas v pohodě. Následuje dlouhý sjezd až někam úplně dolů do údolí, tam je fakt mrazivo. Cesta se kroutí sem tam a čím dál víc nahoru a dolů. Jde to pomalu a pořád nám zbývá přes 60 kilometrů. Cesty i všechno okolo jsou hodně rozdupané od losů. To zvíře je velké jak mamut a vzteklé a útočné, je lepší se mu vyhnout. Teď jen doufám, že s chabou čelovkou do něj nenarazím, pokud tady někde je.

Hodiny míjí a kilometry neutíkají. Máme za sebou už prudké i táhlé kopce. Jsme už oba unavení, já ale s těžkým kolem už trpím strašně. Začíná se nám chtít spát. Strašnej stav, usínám po rovině, při jízdě do kopce, při sjezdu, jen se skácet na zem a spát. V temné noci je špatně vidět a já těžce držím pozornost. Při jednom sjezdu najednou obrovská šikmá plocha ledu od přelité vody, ani jsem to nezaregistroval, kolo podletělo, tvrdý pád a já i s ním kloužu stranou. Nic mi není a na kole taky nic neprasklo. To jsou ty chvíle, kdy je fajn, že jsme dva. V jednu chvíli je vše OK, v další vteřině můžete být ve velkým problému. Bylo štěstí, že přelitá voda z nějakýho potoku nebo močálu byla už dostatečně zmrzlá a nevyválel jsem se v ní. Nicméně mokru jsem se neubránil. Po chvíli opět zastavujeme a já vidím, jak se pode mnou ve sněhu dělá tmavý flek a cítím vlhko na břiše. Teče mi hadice od camelbacku! Snažím se rychle otevřít bundu, ale čím rychleji se snažím, tím to jde pomaleji. Konečně. Mám zpředu mokrou bundu a všechny věci i břicho a kalhoty. Minule jsem to zažil několikrát a modlil se, aby to už nikdy nenastalo. A je to tu zas. Pavel má po ruce velký igelit, a tak si ho dávám zpředu, aby teplo, které tělo vyprodukuje neodcházelo. Vrchní vrstvy za chvíli zmrznou, neprofouknou a už nebudou mokřit. Pokud se budeme stále pohybovat, neměl by nastat problém.

Ventil na rezervoáru je ale špatný. S největší pravděpodobností, jak jsem spadl na ledě, spadl jsem na záda na camelback a tím náhlým tlakem ventil nějak povolil a už nejde úplně uzavřít. Musím s ním teď opatrně.

Jsme někde v horách, nevíme, nic nevidíme. Pořád kopce. Trpíme a vůbec se nepřibližujeme. Já jsem už i díky těžkýmu kolu na doraz. Přece jenom poměrově Pavel veze 1/3 své váhy, já tahám 1/2 váhy a zvlášť tady v kopcích a měkčích cestách je to cítit. Je to nekonečný, mám pocit, že mám rozbitý komputer, než se číslice na displeji změní, je věčnost. Je mezi druhou a třetí ráno, všude černo-černá tma, vidíme jen chabý kužel světla, je to depresivní, máme už 185 kilometrů, už bychom tam měli být. Ruby je někde dole u Yukonu, ale žádnej náznak klesání, furt taháme kola v kopcích. Trvalo to ještě 3 hodiny, věčnost, než jsme se dostali na tvrdou cestu, po který jsme sjeli prudkým sjezdem dolů do Ruby.

Je po pátý ráno, 24 hodin těžký dřiny. Chtěli bychom si ihned lehnout. Vesnice je ale úplně mrtvá, docela roztahaná v prudkým svahu táhnoucí se od břehu řeky někam nahoru. Potácíme se mezi dřevěnejma baráčkama, některý připomínají spíš chatrče, a snažíme se najít něco, kde bychom se mohli trochu vyspat. V jednom domku se svítí, bouchám tam a lezu dovnitř. Strašnej bordel, smrad, běží televize, jeden špinavý indián spí na něčem, co vzdáleně připomíná postel, druhý úplně ožralý na židli. Vysvětluju mu, že si potřebujeme lehnout. Moc mu nerozumím, velice těžká artikulace, posílá mě někam dolů a doprava: „Nemůžeš to minout, tam tě ubytujou.“ Nic nenacházíme. Bloudíme dál a snažíme se najít školu. Třeba bude otevřená. Nebyla. Po sedmé hodině se konečně v nějakým domku rozsvěcí. Oknem vidím jen nějaké děcko, ostatní pravděpodobně spí, tak odcházím, nacházím otevřenou garáž, kde má vesnice stroj na údržbu sněhu, je tam teplo. Lehl bych si tam, Pavel ale moc nechce. Další možnost je před vchod před školou. Už máme venku spacáky, ale jdu ještě jednou do domku, kde bylo vzhůru děcko. Už byl na nohách majitel domku, oblíká se, že nám ukáže, kde nás někdo ubytuje. Dokonce tam už zavolal dopředu, takže máme připravenou snídani. Máme ve vesnici poslané balíčky, je ale neděle. Paní domácí nás ale uklidňuje: “Žádný strach, máma dělá na poště, až se vzbudíte, budete je mít tady připravené, zařídím to. A za deset babek vám připravím oběd.“ Pavel dohaduje i poloviční cenu za postel, když tu nebudeme přes noc, což činilo $ 60. Ještě mi pere bundu a věci zmáchané od Coly. My úplně mrtví kolem deváté ranní padáme do postelí. Mně se omrzlý nos podstatně zhoršil, bude to ještě boj.

Honza Kopka z čerstvě zasněženýho Anchorage, Alaska
PS: další zprávy a fota budou následovat

Comments are closed.