Jan Kopka – Extrémní biker

Baja Divide Mexiko 2018

19. 2. 2018

Tak zas po několika dnech díky smůle i štěstí je příležitost odeslat zprávu. Před několika dny jsem opouštěl pouštní městečko Vizcaino, že si dám volnější den a pojedu jen 106 km do městečka San Ignacio, kde doplním zásoby na další dlouhý přejezd. Tady se ale nesmíte uchylovat k nějakým představám. Nastal zatím můj nejhorší den. Od začátku hluboký písek, jet se moc nedalo. Vypouštěl a nafukoval jsem gumy snad stokrát. Nic moc nepomáhalo. Tlačit zabořené těžké kolo v písku, kdy jsem se sám bořil nohama do písku nad kotníky, taky moc nešlo. Písku máte plný boty, ponožky, kalhoty, dres, oči i pusu. A hlavně plný zuby! Zkouším cestičku vedle vyšlapanou od krav. Jenže to mám hned plné gumy bodlin od kaktusu a prská z nich „mlíko“. Tahám ostny kleštěmi a někde jsou díry tak velké, že do nich musím vpíchnout urychlovač vulkanizace, aby mlíko zafungovalo. Stále se modlím, ať už skončí ten písek. Dočkal jsem se po 80 km. Skončil písek a začaly ostré a špičaté kameny velikosti kokosových ořechů a zakusovaly se hluboko do podhuštěných gum. Některé se zarazily až o ráfek. Bojím se, že gumy roztrhám a tak dofukuji. Je vůbec neuvěřitelné, co tyhle WTBíčka všechno na trase vydržely a stále perfektně fungují. Na dofouknutých gumách zas nejde jet, neboť po šutrech poskakují, kameny se pod nimi zvrkávají a nemáte nad kolem žádnou kontrolu. Tlačit taky nejde, to se vám zas zvrkávají nohy a ostré kameny vás bouchají přes kotníky. Modlím se, ať se radši vrátí písek. Po 20 km se opravdu vrátil a ještě horší jak před tím. Přestávám se modlit a začínám klít. Nahlas a sprostě! Přineslo to efekt, hluboký písek se začal střídat s velkými kameny každých 200 metrů. To už vůbec nejde vychytat tlak v gumách. Posledních 5 km mi trvalo 1,5 hodiny. Celých 106 km 12 hodně usilovných hodin.

Tahle část trasy mi vůbec nedávala smysl. Celý Baja trail je velice těžký až brutální, ale nemáte jinou možnost se jinak do těch míst dostat. A navíc je to vyvážené tou úžasnou přírodou kolem vás, která se mění za každým horizontem, za každou zatáčkou a nalévá vám zpátky sílu do žil. Tady jsem byl celý den utopený v rovině, kde nebylo nic vidět, jen stále stejné nudné keříky a rovná písčitá hluboká cesta mizící v dálce na horizontu, kam se nedostanete ani za několik hodin. Navíc paralelně s cestou vede silnice. Tady se stavitel evidentně držel hesla: „Je to sice dál, za to horší cesta!“

Do San Ignacia přijíždím za tmy na dně fyzicky i psychicky. Ráno mi San Ignacio vrací chuť. Je to nádherné městečko postavené španělskými misionáři. Včera ráno se tady napojili na trasu i kluci Martin s Márou. Odtud to šlo k mému překvapení 47 km po asfaltu. Tomu nevěřím a stále kontroluju GPSku. Dostávám se až k velkému zálivu Pacifiku, kam zrovna teď v únoru připlouvají velryby z Aljašky se rozmnožovat a rodit. Dál jedu po vyschlých lagunách, kde je cesta tvrdá a hladká jak asfalt, a ještě s větrem v zádech do velice živé rybářské vesničky El Datil. Tady už je západní pobřeží Tichého oceánu přívětivější než v severní Baje. Bivak v poušti a ráno se pouštím hlubokým skalnatým kaňonem podél velkého vyschlého řečiště opět do vnitrozemí. Cesta křižuje řečiště, občas vede přímo v něm. V období dešťů tu prý bývá až 10 m vody. Opět písek, kameny, ale nějak to jde a je to nádhera. Po 35 km nastává komplikace, praská vypínací šroub přehazovačky, který jsem už několikrát rovnal. Bez něj se moc v tomhle terénu jet nedá. Bál jsem se, že to může přijít a naštěstí jsem ho úplně náhodou včera sehnal v nějakém rybářském campu. Sundání a rozebrání přehazky, zkracování šroubu a zapilovávání v těchhle písečných podmínkách s minimem primitivního nářadí mi vzalo 1,5 hodiny. Opraveno a jsem rád, že kolo funguje. Bohužel jen 13 km a pak praskl i ten nový. Šroubek, o kterým nemá většina lidí ani ponětí, ale bez kterého to nejede. Jsem uprostřed pustého kaňonu 60 km od nejbližšího místa. Zkouším, na jaké převody by to mohlo fungovat i bez něj. A na některé to aspoň nějak jde. Ty lehké, které tady vlastně jedině potřebuju, ale bohužel využít nemůžu. Hned mi převodník natočí řetěz a zasekne mezi rám. I s těmi komplikacemi nepřestávám vnímat tu krásu okolo sebe. Zase něco úplně jiného než dosud.

Až za tmy se konečně dostávám kaňonem přes vnitrozemí do městečka Mulegé, kde doháním kluky, kteří se napojili na trasu před 2 dny. Po 10 dnech sólo jízdy opět společný nocleh a pivo. Ráno jezdíme po městě a hledáme něco, kde bychom mohli opravit přehazku. Nacházíme zabordelařenou velkou garáž, kde pravděpodobně vzniká z ničeho cokoli. Majitel ale nikde. Nějaký místňák nám ukazuje, ať si tam klidně vlezeme a najdeme, co potřebujeme. Nakonec na zemi v hromadě všeho možného haraburdí nacházíme malinký šroubek. Namontováváme a přehazka zas chodí, jak má.

Rychlé jídlo a jedeme na pobřeží, kde se domlouváme s rybáři, aby nás převezli asi 10 km přes dlouhý do pevniny zaříznutý záliv, kde na druhé straně pokračuje trasa. Tady prý žije žralok obrovský, lidem ale neublíží. Po společné asi hodinové jízdě se s kluky opět loučím a zvyšuju tempo. Chci trasu projet celou, mám před sebou ještě 1000 těžkých kilometrů a jsem na spodním časovém limitu, abych to stihl. Kluci už jedou na pohodu a kombinují s přejezdy po asfaltu. Bylo fajn se zas na chvíli potkat. Jsem teď na východním pobřeží a je opět nádherné a úplně jiné. Někteří rybáři tu žijí jen pod přístřešky z velkých listů. Opět bivak v poušti a ráno brzo dál. Při křížení silnice se zastavuju najíst. Za chvíli si to po silnici přihasí kluci, takže neplánovaně spolu posnídáme a já zas mizím dál, nyní směr vnitrozemí.

Odpoledne začíná pršet. Prý je to tu výjimečné, ale poslední tři dny to vypadá na déšť pořád a teď to opravdu přišlo. Je to velký problém. Z prachu a jílovité hlíny se stává mazlavá hmota, která zalepí úplně všechno a nabalí se na pneumatiky tak, že neprojdou rámem. Rozmočila se mi mapa a přestal fungovat computer. Vjel jsem do oblasti obrovských a hlubokých kaňonů v hnědých horách. Je to opět nádhera. Jen nevím, jak se odtud dostanu. Na poslední chvíli za šera a už téměř nesjízdnou cestou jsem se spustil do zatím toho nejhlubšího, kde se zjevila osada San José de Comondú (tady je všechno San José) a hned vedle misionářské místo San Miguel, kde jsem našel zázemí a úkryt před prudkým celonočním deštěm. Velké štěstí! Smůla je jen v tom, že změnil cesty v jílovité pasti a jsem tu uvězněný na dně kaňonu a nemůžu dál. Ztrátu z první čtvrtiny trasy jsem smazával celou druhou čtvrtinu a pak se mi naštěstí podařilo najet pár kilometrů k dobru. O část z nich jsem přišel při opravě přehazovačky v Mulegé a zbytek asi spláchl déšť a začnu se zase propadat do ztráty. Cesty jsou nesjízdné a obloha stále hrozí dalším deštěm. Takže jsem se stal nedobrovolným vězněm v tomhle překrásném místě. Aspoň využívám čas k napsání zprávy. Po většinu trasy není signál a už vůbec ne wifi. Tady jakoby zázrakem jsem našel uprostřed ničeho osadu, zázemí a ještě spojení. Další zpráva podle možnosti a času. Dokumentaci pořizuji, ale není čas ji zpracovávat. Abych stihl projet tak náročnou trasu, musel jsem všechny činnosti omezit a pouze jedu a spím. I jíst se snažím povětšinou za jízdy.

Mexický „vězeň“ ze dna hlubokých kaňonů v pustých horách Llano El Chipi Honza Kopka

Poloha Jana Kopky na trase 19. 2. 2018

Zdroj podkladu: mapy.cz