Jan Kopka – Extrémní biker

Baja Divide Mexiko 2018

Z Todos Santos trasa vede přímo na sever poslední stovku kilometrů zpět do La Paz částečně už po stejném trailu, po kterém jsem z La Paz odjížděl sem do nejjižnější části trasy. Já ale nejedu na sever, odděluji se a otáčím dál na jih na úplně nejjižnější místo poloostrova, kde leží město Cabo San Lucas. Tam přijíždím těsně před setměním. Čekám malé městečko na konci světa, vlastně poloostrova. Za posledním horizontem se ale objevuje obrovské město plné nákupních center a drahých obchodů, široké silnice a neskutečně hustý provoz. Někde tady mám sraz po 20 dnech sólo jízdy s klukama, ale nemám vůbec ponětí kde. Nahazuji telefon, chytám wifinu a přichází zpráva, že čekají někde v baru u Mariny. Kde to je a jak se tam ale v tom obrovském 100tisícovém bludišti dostat? Trvá mi to asi ¾ hodiny a už za úplné tmy jsem někde v uličkách v tom divokým centru plným života, blikajících světel nejrůznějších barev, všemožné hlasité muziky vycházející z pajzlíků a různých vůní od stánků s tortilama, buritos a dalšími mexickými pochoutkami. V té vřavě lidí z celého světa tu dokonce úplně náhodně potkávám dva známý cyklisty z trasy, kteří mi nakonec pomáhají hledat ten správný bar. Šťastně se shledávám s klukama. Rozdělili jsme se před 20 dny a od té chvíle jsme vzali Baju do kleští. Kluci prozkoumávali spíš silniční síť, což je tady na poloostrově vlastně jen jedna páteřní Road MEXIKO 1, jdoucí od severu na jih. Já naopak poctivě pokračoval off-road a zůstal na drsné trase Baja Divide Trail křižující poloostrov sem tam po vnitrozemí, drsném západním pobřeží Tichého oceánu i po přívětivějším východním břehu Cortézova moře. Nyní jsme na nejjižnějším bodě a naše mise končí. Společné pivo a tortilas a přestože naproti je nedrahý hostel, shodujeme se na noclehu venku ve stylu celé akce. Nacházíme malou romantickou plážičku a usínáme pod hvězdami za svitu měsíce a příjemného šumění moře. Ráno fotodokumentace na nejjižnějším bodě a přesun už o něco výš do San José del Cabo, odkud zítra poletíme do USA. Stavujem se v místním bikeshopu a dohadujeme krabice pro kola na zítřejší přelet do San Diega. Mimochodem je to první a snad jedinej bikeshop na trase 2700 km (možná kromě La Paz), takže pokud máte s kolem někde problém, pak máte opravdu vážný trable. Mně naštěstí kolo, pneu, tretry, oblečení, vybavení, spacáky a vše až na drobnost fungovalo perfektně v prachu a písku bez jakéhokoli servisu.

Kupujeme jídlo na poslední večeři a odjíždíme z města. Oheň, opékání masa a špízů, pivo a poslední mexický bivak v pískovém korytu řeky. Ráno bikeshop, balení do krabic, majitel bikeshopu Christian asistuje a dokonce nám běží pro pivo. Pak přesun a odlet. V San Diegu bychom měli přejet 20 km na kole do našeho zázemí u Petra a Petry a Katky. Mára se ale v letadle najednou chytil za hlavu, že svoje pedály daroval Christianovi z bikeshopu. S Martinem z toho máme namožený bránice. Naši kamarádi v San Diegu nás berou do hospody „Sněz, co sníš a pukni“. A opravdu jsme málem pukli! Fajn večer.

Druhý den projížďka po Diegu a kamarádi nás vyhazují na letišti. Loučení! To ale netušíme, že dobrodružství nekončí. American Airlines nás téměř odbaví, pak nás posílají na British Airways, se kterými operují, že nám oni zrušili poslední let z Londýna do Prahy. Dohadování a posílají nás zpátky, že je to nezajímá, že máme letenky od American. Takhle se to opakuje 3krát, až nakonec první naše letadlo do Phoenixu je pryč. Další možnost odtud odletět je až za dva dny. Dohadování, dohadování, dohadování… Dávají nám nakonec letenku s Delta na druhý den ráno. Další noc u našich kamarádů Petra a Petry. Ráno na přepážce Delty nás posílají zpět na American, že u Delty nemáme žádnou rezervaci a že jsou plní. Zas běhání s krabicema s kolama několikrát mezi American a Delta. Končíme zase u AA s tím, že se odtud další dva dny nedostaneme. Ani s Delta, ani s Britama. Všechno je plný. Nakonec nám radí, že nám může dát let z nejbližšího města, což je Los Angeles. Tam ale musíme vlakem. Ty přesuny s těžkou krabicí s kolem a další taškou nejsou tak jednoduchý. V tuhle chvíli jsme už měli být dávno doma v Česku, my ale sedíme v modrým expresu COASTER a uháníme po západním pobřeží USA do Los Angeles. Zrovna dostáváme zprávu, že naše letadlo z LA bude mít dvě hodiny zpoždění. Tím je jasné, že nestihneme navazující další let. ŽÁDNÉ DOBRODRUŽSTVÍ NENÍ TAK VELKÉ, ABY NEMOHLO BÝT VĚTŠÍ!!!

Z vlaku mezi San Diego a Los Angeles zpravodaj Honza Kopka