Iditarod 2003 – Zpráva Jana Kopky
„Ten závod mě fakt dostal. Musím na něj pořád myslet, musím přemýšlet o Aljašce. Musím se tam vrátit.“
Cesta do hlubin Iditabikerovy duše
(autentické vyznání z pocitů Jan Kopky bezprostředně po závodě)
Abys byl schopnej tenhle závod absolvovat, musíš propadnout do závodního transu, ale přitom si zachovat chladnou hlavu. Kilometr a minuta má úplně jinou hodnotu než v běžným životě. Táhneš kolo sněhem a za hodinu se dostaneš jen o dva a půl kilometru dopředu a přitom těch kilometrů je tam třeba 150 k nejbližšímu místu a ty víš, že se podmínky nejspíš nezmění. Hodiny a kilometry se neskutečně vlečou, zakazuješ si kontrolovat čas a přitom se na hodinky díváš i několikrát do minuty a na computer si povolíš podívat se jen v celou hodinu a přitom víš, že nepřibyde od předchozí hodiny víc než tři kilometry. Jseš sám v tom obrovským prostoru a téměř se nepohybuješ, i když děláš co můžeš, nejradši bys tam vůbec nebyl, ale nemáš dost odvahy to zabalit.
Když už fakt nemůžeš, zabivakuješ a ráno zjistíš, že jsi na tom kupodivu psychicky líp, chceš jít dál a jseš připravenej tlačit kolo třeba tejden a dostat se do cíle, jedno kdy a jedno kolikátej, ale dostat se tam. Pak ti Aljaška přichystá další překvapení a dostane tě zas zpátky na kolena. Víš třeba, že už i ty 3 km za hodinu jsou nemožný, že to nejde a vůbec nevíš kam. Přijde chvíle, kdy ten risk už je příliš vysokej, že může jít o život a končíš, i když vůle ti přikazuje pokračovat.
Jsou to zvláštní pocity, když rozum jde proti vůli a ty musíš jeden z těch hlasů poslechnout. Během těch depresí v obrovským prostoru zažíváš i nádherný pocity, že jseš tam sám s přírodou, s pánem Bohem (i když nejsem věřící, nějak jsem ho tam cejtil) a snažíš se jí pochopit a skamarádit se s ní, snažíš se pochopit i sám sebe, co tě vlastně žene, abys dělal to co právě děláš. Přerovnáváš si žebříček hodnot a cejtíš, jak dopředu se dere to, co se bezprostředně týká života, to co ti pomůže tady přežít. Vše ostatní nemá vůbec žádnou cenu. Připadáš si jako malá tečka v nekonečnu a plně v rukou přírody. Když sedíš doma v teple, máš pocit, že člověk ovládá přírodu, že má vše pod kontrolou a nemůže se mu nic stát, máš pocit vlastní velikosti. Tady cejtíš, jak hrozně vzdáleně přírodě lidi žijou. Tady cejtíš, jak je příroda mocná a může si s člověkem udělat co se jí zachce, může tě i zničit. Ten pohled na ní je skutečnej a ne zkreslenej civilizací a vymoženostma.
Víra v sama sebe, přátelství a spoleh na ostatní, co se tu pohybujou ze stejnýho důvodu jako ty nebo tu někde žijou, tu mají skutečnej rozměr. Cejtíš, že tam jste všichni přátelé, i když se nevidíte a třeba nikdy neuvidíte a ani nepotkáte. Nikdo se nestará odkud jseš a kolik máš peněz, jaký máš postavení, není to tady důležitý a nikomu to nepomůže. Majetek najednou nemá žádnou hodnotu, neznamená nic proti obejmutí, kousku jídla nebo vody. Když se pak vrátíš zpátky do civilizace, přijde ti, že se všichni zabejvaj zbytečnostma a pachtěj se za bezcennostma a ty cejtíš, že máš všechno co potřebuješ, že máš život a cejtíš ho tak intenzivně, že je skoro hmatatelnej.
Ten závod je směs těšení, dobrodružství, bolesti, útrap, uvolnění, obrovskýho přátelství a soudržnosti, soutěživosti, nadšení, depresí, vůle, strachu, odvahy i zbabělosti – to všechno se v tobě mele a nekontrolovatelně střídá.
Jéňa Kopka