Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Ještě větší aljašská drsňárna

„Bude-li vám někdo tvrdit, že extrémní sporty jsou prima zábava, nakopejte ho někam. Nevyzkoušíte-li nikdy v životě extrémní sport, budete možná považován za sraba, je ale lépe být živým srabem než mrtvým hrdinou“ Murphyho zákon

 

S dobrodružstvími Jana Kopky, který se v nadcházejícím únoru chystá na druhý pokus pokořit zimní Aljašku v epickém závodě Iditarod Trail Invitational, se střetáváte na stránkách Vela pravidelně. Ve světě má řadu příznivců a proslavil se především coby nikdy dobrou náladu neztrácející „beermeister“, jak mu přezdívají. Nedávno na jeho umění zavzpomínali na chatu jednoho z nejuznávanějších bikových serverů mtbr.com. Do myslí svých kolegů se vepsal především nezapomenutelnou hláškou: „Jak můžeš jet tak dobře, když nepiješ pivo?“ Ale jak poznamenává sám Jéňa – je to jen image. Nyní zážitky ze svých závodních extrémů sepsal v autorské knize, kterou si můžete objednat prostřednictvím časopisu. Ne všechno se ale do knihy vešlo a následující příběh je jedna z původně plánovaných kapitol. Skutečná drsňárna.

Kamil Hofman – Velo

 

Těsně po návratu z trasy z nedokončeného závodu Iritarod Trail Invitational v roce 2003 jsme s Patem Irwinem, organizátorem závodu s cheyennskou krví po předcích, a jeho ženou Kathy seděli v nejstarším baru v Anchorage „Peanut Farm“ a popíjeli dobré aljašské pivo Alaskan Amber. Ještě jsem stále nestrávil nedokončený závod. Pat to samozřejmě vycítil a uklidňoval mě: „Tohle je úplně jiný závod, tady jseš jen sám za sebe, nemáš nikde dovolání, i malá chyba může být fatální, zabalit tady někdy znamená vyhrát a tys udělal přesně to, co bylo třeba. V závodě jsi setrval tak dlouho, jak jen to šlo a pak ses v pravou chvíli rozhodl. Ti, co neodhadli tenhle okamžik, málem nepřežili.“

To, co mi Pat Irwin vyprávěl potom, mi úplně vzalo dech. Myslel jsem si, že Iditarod je opravdu to nejdrsnější, co existuje, vždyť někdo dokonce prohlásil, že tenhle závod je poslední opravdové dobrodružství na planetě. Pat Irwin mě z tohohle omylu ale vyvedl a já začal přemýšlet o „duševní úrovni“ lidí těchhle extrémních podniků. To, co pro mě byl a ve skutečnosti i je závod o život, se najednou zdálo jako příjemná odpolední vyjížďka během hezkého víkendového dne a já si najednou uvědomil, že stejně jako oni i já postupně stoupám křivkou extrémních akcí nahoru a měl bych včas zabrzdit.

Iditarod se jezdí téměř deset let a i když je to opravdu nejdrsnější bikový závod planety, přesto se chtěli Pat Irwin s Mikem Curiakem z Colorada pokusit o změnu, oživení a ještě další zdrsnění závodu pro čím dál otrlejší účastníky. Sebrali se a odjeli do Fairbanks, aby vyrazili po trati nejdrsnějšího závodu psích spřežení Yukon Quest z Fairbanks přes daleko chladnější, drsnější a opravdu pustou část aljaškého vnitrozemí do Whitehorse ležící v Kanadě. Původně to rozhlásili mezi další bikery, kteří slíbili se zúčastnit a přestože oblasti, kudy vedla trasa, nikdo neznal, mělo se to jet jako neoficiální „nultý“ ročník nového závodu „Great Yukon Challenge“. Yukon v názvu neznamenal řeku Yukon, ale že trasa vedla Teritoriem Yukon, což je obrovská drsná neobydlená oblast v Kanadě. Když přišel čas startu, nikdo se kromě Pata a Mika ve Fairbanks neobjevil, všichni měli obavy z chladného počasí. Předpovědi hlásily právě v Yukon teritoriu teploty kolem -50°C a vítr, který teplotu může snížit i pod minus šedesát. Oni jediní dva ale měli důvěru ve své vybavení i zkušenosti.

Mike později prohlásil, že si není jistý, jestli by se ještě chtěl někdy ocitnout v takových podmínkách a Pat dodával, že strach ho donutil promítnout si celý život před očima a příroda ho donutila k ještě větší pokoře, když pod sebou na řece v minus padesáti uviděl téci vodu. Pokud bys do vody uklouzl, měří se v takovéhle teplotě tvůj život už jen na sekundy i v případě, že se ihned dostaneš z vody ven. Vše by ve vteřině zmrzlo a ty bys tu tvrdou ulitu ledu ze sebe nikdy nedostal. Pro přežití je stěžejní dostat se z toho oblečení ihned ven, což je jen malá šance a obléci si něco suchého, kdybys něco měl a co nejrychleji rozdělat oheň.

Ostřílení pamětníci starých dob tu mají rčení: „Cestování v minus padesáti jde dobře, pokud všechno jde dobře.“ Arcijáhen Hudson Stuck napsal před devadesáti léty „Deset tisíc mil se psím spřežením“ a tam popisuje cestování právě v těchhle podmínkách: „Jestliže je dobrá cesta, pokud jsou vhodná místa na zastávku a když se nic nepokazí nebo nerozbije, může člověk cestovat bez většího rizika a s žádným velkým nepohodlím i v minus padesáti. Vždycky je ale menší či větší šance, že se něco stane. Každá i velmi malá věc, která tě donutí zastavit obrátí bezproblémové cestování ve vážný problém. V těchhle teplotách člověk nesmí zastavit a musí stále jít.“

Téměř o století později se nic nezměnilo. Nové technologie od té doby sice přinesly hodně „zázraků“, ale nejstarší pravidlo pro přežití v hlubokých mrazech zůstává stále stejné: „Člověk musí stále jít, aby přežil.“

Pat žertoval, jak opravovali duše v minus čtyřiceti. V tu chvíli jim ale do žertování moc nebylo, neměli bohužel jinou volbu. Jeden z nich vzal omrzlé kolo zápasil s úplně ztuhlým a nepodajným pláštěm, aby ho dostal dolu, dokud mu během chvilky úplně neztuhli prsty od mrazu. Druhý zatím běhal okolo, aby rozproudil krev a aspoň trochu se zahřál. Pak se rychle vyměnili. Stejný problém jako dostat absolutně nepružný plášť dolu bylo dostat do něho duši a pak zpátky na ráfek. „Vyměnili jsme se snad stokrát, než jsme to dokázali. Byla to zatracená práce.“ Tenhle problém se pro ně stal jednou v noci noční můrou, neboť přicházela jedna prázdná guma za druhou. Od té chvíle s hrůzou sledovali teplotu a ve chvíli když dosáhla minus čtyřiceti, nastávaly nepřetržité problémy s defekty. Měli sebou různé značky duší, u všech to bylo stejné, vůbec nemuseli kouknout na teploměr, aby poznali, že teplota dosáhla minus čtyřiceti. Později jim manažér jedné firmy vyrábějící duše vysvětlil, že právě teplota minus čtyřicet je určena jako předimenzovaná spodní hranice pro fungování duší s předpokladem, že v téhle teplotě stejně nikdo na kole nepojede. Příště prý by si vzali motocyklové, díky větší velikosti by nebyly přefouklé a při ztrátě pružnosti by nebyly tak náchylné k praskání.

Tohle nebyly jediné zkušenosti z brutální zimy ve vnitrozemí. Pat začal s výčtem mechanických problémů souvisejících s klesající teplotou:
V -30°C totálně zamrzla odpružená sedlovka.
V -35°C začalo tuhnout hlavové složení a šlo těžčeji otáčet řídítky.
V -40°C začaly problémy s dušemi, ztráta pružnosti a rozpadání gumy.
V -45°C se začal rozpadat plast na jejich pumpičkách.
V -48°C hlavové složení se blokovalo, že s řídítky šlo ztěží otočit o 10 stupňů.
V -50°C bylo potřeba slézt z kola a pouze tlačit.
Pod minus padesát už jen mysleli na Stuckova slova: „Člověk musí stále jít, aby přežil,“ v téhle teplotě bývají zastávky osudné.

Mike později prý přiznal, že největší strach měl jedno ráno okolo třetí a čtvrté hodiny, oba byly silně podchlazení a Pat začal být totálně vyčerpaný z celonočního tlačení kola sněhem a mrazu a nutně potřeboval odpočinek. Zastavit ale nešlo. Do nejbližšího srubu před nimi to bylo asi 18 kilometrů sněhem s naloženými koly. Podchlazení, mráz a silná únava způsobí, že začneš být otupělý, přestaneš uvažovat reálně a smíříš se s koncem. Pat si chtěl stále lehnout na zem, že si chvíli odpočine. Oba věděli, že už by nevstal, ale Patovi to bylo v tu chvíli jedno. Mike ho nakonec s vypětím sil donutil a dotáhl až do srubu, trvalo jim to ještě celý den. Pat, když se z toho dostal pak děkoval Mikovi za záchranu. V tuhle chvíli byli jeden s druhým pevně svázáni v boji o život v té obrovské prázdnotě.

Pat pokračoval: „Byli jsme vyléčeni z toho tady uspořádat závod. Trasa dlouhá snad 1 000 mil nejde přes žádné vesnice, je tady jen málo míst v podobě srubů na skrytí před drsnou zimou Aljašky, trasa se nedá nikde opustit a odletět zpět do bezpečný náruče civilizace a není tu vůbec žádný provoz, potkali jsme za celou dobu jen dva sněžný skútry a to ještě byli lidé, kteří projížděli trať kvůli závodu psích spřežení Yukon Quest. Nikdo už by si neměl pohrávat s myšlenkou sem někoho přivézt, ať cyklisty nebo běžce. Je to drsné i pro mushery, ale oni nejsou sami, mají své psy a ty zas mají přírodní instinkty, mají větší šanci to zvládnout. Byla tam zatracená zima a tak by nebylo jen bláznivé vypustit tam cizince, kteří možná ví nebo spíš neví, co to je padesát pod nulou. Většinu lidí bysme poslali na smrt. Pokud to někdo chce absolvovat, ať to absolvuje, ale nikdo nemá právo to pořádat jako závod. Přijelo by sem dost nespolehlivejch a lehkomyslnejch lidí, co si myslí, že všechno zvládnou. To poznání, že to tak není, by bylo těžce vykoupený, nevrátili by se. Tady jsme pochopili smysl závodu Yukon Quest, znamená poklonu a projev úcty k dřívějším dobám, kdy život tady v Aljašským vnitrozemí byl velice primitivní a velice těžkej, přesto tady žili lidi a nejspíš ještě někde žijou. Jen idiot by tady chtěl uspořádat závod na něčem jiným než psím spřežení, musel by vytvořit určitou podporu a zabezpečení, riziko by tím snížil jen minimálně, ale zničil by atmosféru a duši týhle krásný, pustý a drsný prázdnoty i poslání skutečnýho závodu Yukon Quest. Je to tady v pravym opaku oproti dnešnímu uspěchanýmu světu, čas se tu nehýbe.“

Pat s Mikem se pohybovali, někdy spíš klopýtali, po trase a využívali sruby, na které narazili. Sruby byly malé a tím i dobře vytopitelné, takže z nehostinného do mrazu potopeného dřevěného stavení se rychle stávaly útulné a vyhřáté místnůstky. Cítili se jako by udělali krok minimálně o 100 let zpět. To co já přesně cítil na Iditarodu oni cítili tady, tak jak stoupají po křivce extrémnosti, potřebují čím dál větší extrém k vlastnímu odhalení a vybuzení smyslů do krajnosti, kdy se vám mění pohled na svět a život. To, co pro ně bylo extrémní před deseti lety byla dnes procházka a již považováno za běžnou rutinu. Poslouchal jsem Patovo vyprávění a uvažoval, že jsou blázni a že bych se do takového dobrodružství nikdy nepustil. Pak jsem si uvědomil, že je v podstatě následuji, jen doufám, že budu schopen včas zabrzdit. V Austrálii před pěti lety jsem si taky myslel, že Iditarod je holý nesmysl a čirý nerozum a nechápal jsem, proč to lidé dělají a podstupují to riziko. Nic mi to neříkalo, nepřitahovalo mě to a byl si jistý, že se tam nikdy neobjevím. Teď o šest let později se připravuji již na svůj druhý start, nevím jestli dost dobře chápu proč, jen vím, že se chci ve svém poznání a objevování sebe sama dostat dál, že chci dál poznávat nepoznané, že chci pochopit svět a život.

Iditarod se nedá srovnat s tím, co bylo tam, ale jako já na Iditarodu, oni tam se začali realisticky vžívat do pocitů Jacka Londona, objevovali krásu v obyčejných a jednoduchých věcech, oceňovali jakékoli primitivní přístřešky, byla to pro ně nezbytnost a zároveň vrchol komfortu. Stalo se jim dokonce, že po dobu pěti dnů se teplota pohybovala spojitě pod minus třicet sedm stupňů i běhen dne. V noci padala někam ještě daleko níž. Pat vysvětloval: „Lidé si neuvědomujou důležitost třeba vůně obyčejnýho kouře a co to pro tebe může na cestě znamenat. Normálně bys ho ani necítil nebo si ho nevšiml, tady je to známka tepla a někde blízko, jen ta vůně ti naleje teplo zpátky do žil a dodá sílu. Tahle obyčejná věc ti tady může zachránit život. Pokaždý když jsem ucítil kouř jsem se mlčky otočil na Mika a on jen kývnul hlavou a dodal: „Jó, cejtím to taky!“ a podvědomě zrychlil.“ Souhlasil jsem s ním, že tyhle jednoduché věci tu mají opravdový význam, lidé žijící v civilizaci si to vůbec neuvědomují a ani to nevnímají.

Pat si trochu postěžoval: „Kdo to nezkusil, neumí si to představit. Když někomu vyprávím o vzdálenostech, který jsme tam překonávali, s lidma to ani nehne. Když mluvím třeba o dvě stě mílích, představěj si dvě stě mil někde po dálnici, jak sedí v autě s puštěným topením a míjí místa s úplným zázemím. Cesta přes Teritorium Yukon je pravej opak, není tam nic kromě hlubokýho mrazu, tebe s pár věcma na přežití, vzdálenost tisíc mil a velká pravděpodobnost, že to celé půjdeš pěšky a kolo jen potáhneš. Byli jsme blázni, nevěděli jsme do čeho jdem. Ze začátku jsme dokonce proti sobě závodili. Byli jsme zrovna na rozsáhlý planině, Mike byl přede mnou, ale ještě v dohledu, když mě postihl první defekt. Téměř ihned jsem si uvědomil, že to sám v tomhle mrazu neopravím, byl jsem blízko svýho konce, nedostal bych se už odtud a tak jsem bezmyšlenkovitě popadl kolo a rozběhl se. Byl to jen pud sebezáchovy a bylo jasné, že Mika takhle nikdy nedoženu a že to nikam nevede. Mike byl tak daleko, že ani neslyšel, jak jsem řval. Nakonec mě to ale přeci jenom zachránilo. Mike mizel za horizontem, ale ještě se naštěstí ohlídl a viděl jak se snažím běžet s kolem. Bylo mu jasné, že nastal problém a tak se vrátil. Od tý chvíle jsme jeli už spolu.“

Mike Curiak po návratu prohlásil, že po sedmi letech závodění a objevování Aljašky má už zimy až dost a že si začne užívat víc Colorada, kde bydlí, bude spát v posteli místo bivakování ve sněhu na smrkových větvích. Přesvědčení mu ale moc dlouho nevydrželo. Mike jel opět kratší trasu Iditarodu a díky poměrně dobrým podmínkám na trati se mu podařilo překonat rekord Johna Stamstada o dvě hodiny, nový rekord na 350 mil je nyní 3 dny a 6 hodin.

Pat Irwin po návratu z Yukon Teritoria žádné velké závěry nedělal.

Text: Jan Kopka

Fotogalerie k článku