Partneři 2018

Partneři 2018

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Laponsko 2010 – deník I.

Snow biková expedice 25. 2. – 10. 3. 2010

Dosažení Barentsova moře na kolech uprostřed zimy!
(nové prvenství snow-bikových expedic)

 

Účastníci:

Jan Kopka, Pavel B., Jarda K., Jiří K., Jakub J., Pavel L., Milan Š.

Těsně před odjezdem odřekli dva zájemci a proto odjíždíme jen v sedmi a ne podle plánu v plném počtu devíti lidí.

 

Deník Milana Š.

 

25. 2. 2010 čtvrtek – vyrážíme

Dle propozic je sraz 25. 2. 2010 v 9,00 hod. u Honzy Kopky v Jablonci. Blížíme se k Jablonci a i přes zprávy v rádiu, že dostáváme na olympiádě v hokeji nakládačku od Finů, se do Finska těšíme. Ihned po příjezdu fasujeme kola a brašny a snažíme se všechny naše krámy do nich nacpat. Daří se a kolem poledne vyrážíme směr přístav v německém Rostocku. Ve 23:00 se naloďujeme na trajekt a uleháme ve spacácích na zem do palubního kina.

 

26. 2. 2010 pátek – Švédsko

Ráno v šest všichni stepujeme u auta v podpalubí se spacákama v ruce jak pitomci. Tedy kromě Brabčáka, který měl klíče od auta a aniž bychom to tušili, šel jako jediný „bivakovat“ ven za komín na nejhornější palubu. Díky tomu neslyšel hlášení o opuštění lodi a nebyla šance ho najít. Asi čtvrt hodiny jsme blokovali kamiony, než se nám podařilo odtáhnout stranou přívěs a uvolnit jim aspoň trochu krkolomnou mezeru. Brabčáka nakonec vyhnal z po za komínu nějakej námořník a tak konečně vyrážíme z přístavu v Trelleborgu přes Švédsko směrem na sever. Cesta ubíhá docela svižně, až na to, že posledních 1200km padá hustě sníh a slušně fouká. Drsný sever se blíží. Během cesty dochází ke tmelení skupiny. Záclonkou jsme oddělili prostor pro řidiče od zbytku auta a sledovali filmy. Během cesty Brabčák tvrdil, že jeho VW Crafter s vlekem nejde utrhnout do smyku a Honza mu na kruháči před hranicí do Finska dokazuje, že to jde!

 

27. 2. 2010 sobota – nehostinné Inari (obr.7-18)

Nad rámem projíždíme přes město Rovaniemi , kde protínáme polární kruh. Fotíme si rozsvícené městečko Santa Klause i jeho dům. Do Ivala přijíždíme kolem desáté hodiny (-7°C, sněžení a vítr). Tam jsme u místních lidí (Mikko, jeho ženy Marity a malé Saary – známých Honzy z předchozích expedic) pozváni na kávu včetně pohoštění. Všechno jsme jim snědli, vypili a šli se připravovat na cestu, což trvá asi dvě hodiny. Odpoledne asi ve 14:00 vyrážíme na kolech kousek po silnici a potom na jezero Inari na naši skútrovou trasu. Na silnici jsou všichni nadšeni, na jezeře je už trochu problém. Všichni se boříme a Jirka se válí. Za chvíli se v krátkých intervalech válíme všichni. Na poslední chvíli unikáme z jezera broděním sněhem po pás a volíme rentovaný nocleh v takové stodole ještě před plánovaným prvním srubem. Žádný velký komfort, nic méně tu mají primitivní požární signalizaci, kterou se nám při vaření podařilo spustit. Nikdo včetně majitelky si ji nevšímá.
Vypadá to, že máme trochu smůlu. Čtrnáct dní tu nesněžilo a díky mrazům byly skútrovky ujeté a úplně ideální. Jelo by to po nich jak po silnici. Mrazy tu ale panovaly výrazně velké i na místní. Dva dny před naším příjezdem bylo dokonce -38°C. Nyní hlásí kolem -20.

 

28. 2. 2010 neděle – optimismus (obr.19-33)

Ráno je -24° C, krásné sluníčko a venku zaparkovaných 20 skútrů. Jsou to Němci s místními průvodci. My čumíme na ně jak na zjevení, oni stejně tak na nás. Po vzájemném fotografování vyrážíme na jezero. Cesta je od včerejška ujetá a nočním mrazem již zpevněná, je lepší než jsme čekali, a tak to docela jede. Někteří radostně vykřikují: “Tak kvůli tomudle jsme tady!“. Jak se později ukázalo, bylo to předčasné.
Na jezeře Honza vyndává foťáky a pořizuje několik fotek. Než nás vyfotí, tak mu stačí omrznout tvář a prsty na rukou. Přeci jenom trochu fouká a to teplotu ještě snižuje. Pokud si ale nemusíte sundat rukavice nebo masku, jde v tom i díky poskytnutým speciálním doplňkům fungovat až překvapivě dobře. Mezitím míjíme srub, kde jsme měli původně nocovat. Pokračujeme dál až do chvíle, než z trasy postupně odbočily skútry, které trasu před námi ujely. Nakonec začínáme tlačit kola čerstvým neujetým sněhem. Navečer dorážíme ke srubu, našemu dnešnímu cíli. Je -26°C úplněk, ale žádná polární záře. Asi po půl hodině se mi zdá, že klapka na úsporu topení v kamnech spíš škodí a kamna jsou studená, a tak klapku i přes protesty Honzy z kamen vyndávám. Pomáhá to. Za chvíli je žhavý u kamen i komínek. Ve srubu je krásně , všichni vaříme a připravujeme si ze sněhu vodu na čaj i do camelbaků.
Večer Honza utrousí: „Hoši, zítra to bude řežba.“ A byla!

 

1. 3. 2010 pondělí – těžký den (obr.34-51)

Ráno je opět -22°C a sluníčko. Vyrážíme v 9,00 hod. Je nádherný den až na to, že sníh na cestě stále není slehlý, a tak je furt nesjízdná. Zkoušíme jet, za chvíli už všichni tlačí kromě Honzy a Brabčáka, kterým to nějak jde. Po ½ hodině dofukuji kolo. To jsem ráno upouštěl v domnění , že by se snad dalo jet. Po cestě se u nás zastavuje na skútru místňák a majitel sobího stáda a za chvíli finský doktor s obrovským vrtákem na led, který si jede užít dovolenou na svůj srubu v divočině a rybařinu bez manželky. Po celodenním tlačení po jezeře dorážíme na srub. Jezero je tak velké, že je na něm snad vidět i zakřivení země, Jakub, který zaostal, ale bohužel ne. Zatápíme a já opět vyndávám z kamen klapku a připravujeme se na záchrannou akci pro Jakuba. Ten už je ale v dálce opět vidět a asi za hodinu doráží. Měli jsme o něj fakt starost, ale on vešel do dveří se slovy „Co je, vy nejíte a nefotíte? To já si udělal i oběd.“ Na záchod se brodíme doslova po pás sněhem a tak musíme cestičku proházet. Večer je -18 °C.

 

2. 3. 2010 úterý – únik (obr.52-60)

Teplota -18 °C zatahuje se a za chvíli je jen -12 °C, ale za to vítr čistokrevně „do ksichtu“. Tlačíme úplně všichni. Po sedmi kilometrech je křižovatka, kde doufáme bude větší provoz skútrů a dál to pojede. Naději nám dává skútr jedoucí v dálce napříč naší trasou. Když dojdeme k rozcestníku, tak tomu tak není. Stopa po skútru už je zas zafoukaná a není ani vidět. Proto volíme únikovou cestu k silnici. Je to k ní 18 km. Honza s Brabčákem zase jedou, my ostatní těžší vždy tak 20 – 30 m a potom zastavení nebo pád do hlubokého sněhu a to neustále dokola.
Místy přejíždíme malé ostrůvky. Tam je to paráda. Honza se vrací zpět pro Jakuba a Jirku zda jsou OK. Potom nás zase dohání, že jsou v pořádku a že jdou spolu pomaleji. Posledních 6 km přes jezero k silnici už je to ale opravdový boj se závějemi. Kola se boří po náby a pokud se opozdíte jen o pět metrů, hluboké stopy po předchozím už jsou zase zaváté. Na špici se v tlačení a prošlápnutí cesty průběžně střídáme. Po nekonečném boji se závějemi se blížíme ke břehu, kde na nás z dálky štěká pes od nějaké samoty a potom pozoruje místňák dalekohledem. Za malou chvíli od domu vyráží směrem k nám skútr . Na něm je asi třicetiletá místní obyvatelka a nevychází z údivu, kde jsme se tam s kolama vzali. Hned nás zve na čaj. Pro Jakuba a Jirku vyráží její otec se skútrem a saněmi. Po chvíli dojel až k vyčerpané dvojici a zastavil. Než stačil něco říct, Jirka mu hodil kolo na saně, skočil za ním, pevně se chytil a vyhrkl: „Je mi jedno kam jedeš, jedu s tebou!“
U místních lidí jsme dostali kávu, čaj a spoustu palačinek. Nakonec nás přes naše protesty naložili do aut, všechny kola na velký přívěs pro skútry a odvezli nás asi 40 km po občas také zaváté silničce do nejbližší osady Sevettijärvi, kde nás ubytovali v rentované chatce.
Místní majitelka žijící tu se svým bratrem byli velice vstřícní, a tak byla i sauna (včetně piva). Protože uměli trochu rusky, zpívala se i Kaťuša a kouřili Brabčákovi kubánské doutníky a nastala ta správná družba.

 

3. 3. 2010 středa – improvizace (Norsko) (obr.61-69)

Ráno je jen -8° a vítá nás opět vítr a chumelenice, jako by zima teprve začínala. V tuhle dobu už tu bývá stabilní počasí, zima ale letos řádí všude v Evropě, a tak není divu, že i tady na severu. Co se dá dělat. Správce na rozdíl od nás ani nešel spát a seděl za stolem tak, jak jsme ho večer opustili a v ruce furt lahev. Když jsme se ráno opět objevili, jeho obličej se rozjasnil. Ale jen na chvíli, než zjistil, že pít s ním už nikdo nebude.
Venku ukazuje na sněžný kolo a mumlá rusky „balšaja mašina“ a pořád něco mele o baru a taxíku. Sice nechápeme o co jde, ale do místního baru ráno jedeme na kávu. Sem jsme měli dnes dorazit z jezera. Dokonce sem od jezera přijíždí dva skútraři. Honza se s nima dává do řeči. Prej máme být rádi, že jsme včera unikli, dneska místy museli tlačit i skútry a nemohli je tam odtud dostat.
Jirka zlomenej ze včerejšího těžkého dne nás chce opustit a vrátit se do Ivala autobusem. Prej sem občas někdy přijede. Má ale smůlu, finští řidiči autobusů zrovna stávkujou, a tak Jirka musí s náma dál. Honza mu vysvětluje plán na další dny a Jirka se uklidní. Vzhledem k počasí Honza improvizuje a mění trasu. Opouštíme skútrovky a budeme se pohybovat převážně po arktických silničkách a pokusíme se dosáhnout Barentsova moře, což nebylo původně v plánu. Všichni jsou ale nadšeni, skvělý cíl a nová motivace!
Jaktak sedíme v baru, najednou se před oknem objeví taxi dodávka s velkým vlekem. Asi přijel sem do pustin pro ňáký skútraře. Pak jsme zjistili, že je tu pro nás a že ho nejspíš objednal náš namazaný hostitel, abysme se nemuseli trmácet v takovým nečase na kolech. Nám ale nečas nevadí, a tak vyrážíme po kávičce dál na sever k norským hranicím směr Barentsovo moře a taxík prázdný zpět do Ivala (asi 140 km!).
Před hranicí je čerpací stanice a market, kde si nás chce vyfotit parta mladých lidí. Snaží se nám to vysvětlit. Když ale houknu na kluky aby se šli srovnat, tak blonďatá slečna, od pohledu typická Finka, prohlásí „ To mě poser, vy jste Češi?“ . Ukáže se, že jsou to taky Češi a Slováci, kteří studují tady ve Finsku a mají prázdniny. Za chvíli přijíždí druhé auto se zbytkem jejich party a když nás zaslechnou, první co řeknou je „To mě poser, vy jste Češi?“
Potom ještě přijíždí ruský autobus se studenty, kde jsou také dvě Češky. Nepotkáme tu celé dny ani nohu a najednou dokonce tolik Čechů.
V obchodě z ničeho nic Jakub vykřikne „Já mám v kole peněženku“ a Pavel na to, že se tu nekrade. Kuba ale kontruje: „ No jo, ale přijeli Rusáci…“
Před hranicí Jakub zjišťuje, že nemá žádné doklady, nechal je v autě. Přes hranici ho bez problémů propašováváme, i když má od Jirky, staršího asi tak o jednu a půl generace, půjčený řidičák. Asi 2 km za hranicí je hospoda včetně srubů, a tak se zde ubytováváme. V baru objevujeme mezi fotkami rybářů s ulovenými rybami i fotku naší zachránkyně z jezera z předchozího dne s kapitálním asi desetikilogramovým lososem uloveným na mušku.
Večer na srubu probíhá tradičně vesele.

 

4. 3. 2010 čtvrtek – Barentsovo moře, překonání 71. rovnoběžky (obr.70-104)

Ráno je skoro jasno, teplota -8°C. Všichni se těší, přestože nás čeká těžký den. Dnes bychom měli dosáhnout Barentsova moře a pokud nebudeme chtít bivakovat, budeme muset ujet asi 90 km do nejbližší osady. Pojedeme sice po silnici, je to tu ale daleko za polárním kruhem a není tu po celou dobu žádné zázemí.
Vyrážíme po osmé hodině ráno a díky tomu je ještě bezvětří. To ale netrvá dlouho. Asi po sedmi kilometrech přejíždíme řeku fotíme a definitivně za sebou necháváme Jakuba s Honzou. Ty vidíme až večer v cílovém městečku u Barentsova moře. Vlastně se po chvíli rozpadáme všichni. Sluníčko, modro a nádherné scenérie způsobují, že každý fotí a kochá se podle sebe a neomezuje ostatní. A fotit je opravdu co, nádherné fjordy zařízlé do zamrzlé krajiny, pobřežní holé čistě bílé hory, primitivní chatrče podle pobřeží. Celý den jedeme proti větru, ale nikomu to nevadí, všichni si cesty užívají, je to balzám a odpoledne v pohodě dorážíme do vesničky VARANGERBOTN na pobřeží Barentsova moře. I Jirka, který to chtěl včera zabalit je v pohodě a rád, že jel s námi. Ubytováváme se v pokojících majitele místního sportovního obchůdku.

 

5. 3. 2010 pátek – zpět do Finska (obr.105-115)

Ráno je docela zima, -22°C a vyšší vlhkost vzduchu. Vychází sluníčko, a tak jedeme pořídit několik fotek na zamrzlé Barentsovo moře. Jsme na nejsevernějším bodě naší výpravy těsně za 71. rovnoběžkou. Jirka, aby nás nezdržoval, nejede fotit s námi na moře a vyráží napřed směr Finsko do městečka Nuorgam. My vyjíždíme po focení asi hodinu po něm. Po cestě nás ještě zastavuje místní novinář a dělá rozhovor pro místní sámské noviny. Odpoledne jsme dosáhli Nuorgamu těsně za finskou hranicí. Ani tady neměl Jakub bez dokladů problémy. Tady na severu hranice jakoby neexistovali. Jedeme do místího obchodu, kde máme sraz s Jirkou. Před krámem žádné kolo a Jirka nikde. Kupujeme potraviny, dáváme si občerstvení a Jirka stále nikde. Jirka, jedoucí napřed, aby ušetřil síly, přejel odbočku a bloudil asi 10 až 20 km navíc. Šetření se mu moc nevyplatilo. K nám do osady se nakonec musel dostávat přes zamrzlou řeku. Vrazil do krámu a spadl mu kámen ze srdce, konečně se zbavil psa, který se k němu přidal někde v Norsku i strachu, že už tu nebudeme.
Vzhledem k pokročilé době zůstáváme ve vesničce a Brabčák vaří společnou večeři. Podává se losos, těstoviny se sýrovou omáčkou a zeleninový salátek.

 

6. 3. 2010 sobota – polární záře (obr.116-131)

Ráno -24°C a vysoká vlhkost – na stromech se dělá nádherná námraza. Máme naplánováno, že pojedeme na kolech dál a s jedním bivakem po cestě u Arctic highway, kde také není jiná možnost nocování, dorazíme v neděli k večeru do sámského městečka INARI. Jiří je rozhodnutý, že do Inari pojede autobusem a počká tam na nás. Honzu trápí viróza, tak chce jet 40 km do městečka UTSJOKi s námi a potom nastoupit do autobusu k Jirkovi. Pořádná zima, vítr a vysoká vlhkost způsobila, že jsme tak promrzli, že nastupujeme do autobusu všichni a přesouváme se do městečka INARI. Za dvojitými skly vyhřátého autobusu i s funkcí poštovního vozu vypadá příroda ve sluníčku také nádherně. V autobuse cestujeme úplně sami. Pokud chcete, zastaví vám kdekoli i mimo zastávky. Je to tu běžné.
V Inari si prohlížíme místní sámské muzeum – nádherné, nakupujeme upomínkové předměty a přesunujeme se k jezeru na malý sroubek (cca 4 x 3 m). Dovnitř na noc se vejdou pohodlně jen tři lidé , ostatní bivakujeme venku.
Večer je -24 °C jasno, hvězdy a polární záře. Po jídle ve srubu se přesouváme do bivaků. V noci musím kolem jedné na záchod a na obloze je fantastická podívaná. Úžasná polární záře je od pravého obzoru k levému ve formě pohybujících se nažloutlých pruhů a před námi tvoří nádherné „záclony“ až na zem. Ještě budím Pavla, aby to taky viděl (toho budím stejně každou noc svým chrápáním). Dlouho se ale nekochám, protože na teploměru je v tuto chvíli -26°C. Mizím zmrzlý ve spacáku a do rána nevystrčím nos.

 

7. 3. 2010 neděle – poslední den (obr.132-138)

Ráno -14°C , krásný východ slunce, ale opět se zvedá vítr, pro změnu jižní (opět „do ksichtu“). Balíme a přesouváme se zpět do Inari. Já ještě koketuji s myšlenkou , že bych jel do Ivala tundrou, ale Honza to díky větru a stavu skútrových cest zavrhuje. Nakonec jedu s Jardou alespoň oklikou po jezeře. Zbytek výpravy volí do srubu na břehu jezera silnici. Docela nám to jede. Jen u ostrůvků, je trasa zafoukaná, a tak občas tlačíme. Navečer házím slušnou „tlamu“. Kolo zůstává na cestě a já mizím po pás vedle ve sněhu.
Díky zapnuté blikačce, co nám nechali kluci na stromě, srub snadno nacházíme. Trasa to byla na závěr krásná a jak podotkl Jarda „Vůbec to nebylo zadarmo“. Máme před sebou poslední večer na srubu. Jíme zásoby, co komu zbylo, takže jsme všichni slušně přejedení.

 

8. 3. 2010 pondělí (MDŽ) – i cesta domů je dobrodružství (obr.139-148)

Ráno je nejtepleji, jen -1°C, než ale vyjedeme je jen 0°C.. Jižní vítr nepřináší nic dobrého. Před sebou máme už jen 20 km. V Ivalu jsme za chvíli. Ještě pořizujeme několik fotek u cedule Murmansk 303 km a dorážíme k autu. U Mikka v domě se můžeme v sauně umýt a převléknout do věcí na cestu. Pak jsme pozváni opět na kávu a občerstvení. Opět jim všechno sníme a vypijeme. V marketu dokupujeme jídlo na cestu a poslední dárky a vyrážíme domů. Asi po hodině a půl začala palubka připomínat světelnou hudbu na diskotéce. Auto se po chvíli samo zastavilo. K čerpačce jedeme na popruhu za místním lesním strojem. Po natankování a telefonátech domu se závadu nedaří odstranit, ale dá se vždy hodinu jet normálně, pak motor opět zhasíná. Po opětovném nastartování znovu jede celou hodinu bez problémů.
1,30 hod. ráno: -10°C a vítr, přebírám od Honzy řízení a po upozornění, abych natankoval na nejbližší čerpačce benzín ho poslouchám. Auto je ale na naftu, vím to, protože už při cestě do Laponska jsem šahal pro pistoli na benzín. Čerpací stanice jsou v noci bez obsluhy a lze čerpat jen pomocí platebních karet . Jakub, který při tankování vylezl z auta, se toho všiml a konstatoval: „To je průser, ty jsi natankoval benzín.“ Z auta se jen rozespale ozvalo „To je kokot!“ No nicméně jsme během chvilky našli dvacetilitrové plechovky od oleje, Jarda našel nějakou hadici a za pumpou byly dva prázdné sudy od vazelíny. Benzín jsme měli z nádrže vyčerpaný asi za 20 minut. Jenže žádný stojan nám už nechtěl vzít platební kartu. A tak jsme jak mravenečci přetlačovali velkýho Craftra dopředu a dozadu od stojanu ke stojanu se stejným výsledkem. Pokud si to ráno obsluha pustila z kamery, museli se docela pobavit. Ani ranní rozvoz novin nám moc nepomohl. Nakonec se nám nějak podařilo přesvědčit jeden ze stojanů. Takže z mojí blbosti další zdržení. Hlavně ale, že zas jedem.
Pak trajekt do Dánska. Tam jsme se v Kopenhagenu zastavili na kafe u Honzova kamaráda z CROCODILE TROPHY a potom ve 2:00 ráno další trajekt do Rostocku. Při odjezdu z trajektu nám tentokrát chyběl Honza , ale jen chviličku.
U první čerpačky jsme natankovali, dali si velkou kávu (od typicky kostnaté a dost protivné Němky) a ujížděli směrem domů. Do Jablonce jsme dorazili 10. 3. před polednem. Vybalili jsme věci, odevzdali Honzovi půjčenou výstroj a po kávičce se rozloučili a smutně vyrazili domů.

Ještě po mnoha dnech po návratu ze mě naše dobrodružství nevyvanulo a chybí mi stejně jako skvělá parta, která se tam vytvořila. Myslím, že se tam s Honzou vrátím. A věřím, že někteří z ostatních taky.

 
Milan Š.