Jan Kopka – Extrémní biker

Snow biková expedice 18. – 31. 3. 2010

Záznamy jsou z Jirkova deníku jen občas doplněné Honzou Kopkou (hlavně úvod). Prolínají se tedy někdy poznámky od dvou osob.

 

Účastníci:

Jarda z Holešova
Patrik z Holešova
Bohouš z Brna
Robin ze Znojma
Pavel z Prahy
Jirka z Úštěku
Jan aliaz Venca z Jablonce
Skupina je experimentálně a cíleně sestavena z výkonnostních sportovců, kteří jsou již v tréninkové zátěži.

 

Čtvrtek 18. 3. 2010 – odjezd

Ráno se scházíme v Jablonci 5 lidí. Všechny kola zůstaly v Laponsku od předchozí akce, s nakládáním je tedy podstatně méně práce a beze spěchu vyjíždíme včas. Všichni se uvelebili na dlouhou cestu. Patrik dostal speciální časopis, aby nezlobil, Jarda si vlezl na místo spolujezdce, otevřel si pivo a že prej bude navigovat. Za volantem jsme se střídali, ale Jarda furt cumlal vedle pivo a mlčky pozoroval krajinu, oči za celou dobu nezamhouřil. Když jsme za dva dny dorazili na místo, vylezl ze sedadla spolujezdce tak, jak si na něj v Jablonci sedl, protáhl se a řekl: „Tak jsme tady.“
Cesta proběhla tradičně ve veselém duchu. Jen od půlky se trochu bojím, že historie z prvního termínu se bude opakovat. Celou dobu před naším odjezdem byly podmínky na skútrových trasách ideální- ujeté a pevné od mrazu. Teď během cesty začalo hustě sněžit a sněží celých posledních tisíc kilometrů. Pluhy na nekonečně dlouhých skandinávských silnicích nestíhají a za každým autem se zvedá zvířený sníh a vytváří neprohlédnutelný hustě bílý oblak. K autu před vámi se nepřiblížíte blíž jak na 300 metrů. Skandinávci ale i v těchhle podmínkách dokáží držet sto kilometrový průměr, takže nás nikdo nezdržuje.

Tři účastníci přilítají letadlem přímo do Ivala večer před naším příjezdem. Mají objednané pokoje v hotelu. Místo hotelu na něm svítí nápis Night club. Co se dá dělat? Jsme na severu, lidí málo, kupní síla nízká, a tak vše musí být multifunkční a efektivní. Jen nutno dodat, že night club tady na severu neznamená nevěstinec tak, jako v našich šířkách. Při večeři jim do ucha krákalo šlágry z 50. let při karaoke trio opilých místňáků. Dobrodružství už začalo!

 

Sobota 20. 3. 2010 – start (obr.6-27)

V 10 hodin dopoledne přijíždíme do Ivala a vyzvedáváme kluky v night clubu, přesouváme se k domu mého kamaráda Mikka, kde mám uskladněná kola. Balíme do brašen a Mikko s Maritou zatím připravují pohoštění pro všechny účastníky (obr.6-7). Po obědě vyrážíme směrem na jezero Inari dlouhé 100 km. Po chvíli si všimnu, Robin má zadní boční brašny úplně splihlý. „Robine, ty sis zapomněl věci!“ Že prej né a ukazuje na takové malé doplňkové postraní kapsičky. „To jo, ale jinak máš brašny prázdné.“ „A jó, já si vůbec nevšiml, že se do toho dá vlízt.. Zdálo se mi to nějak málo místa.“ „A co sis nevzal?“ „Jídlo! Stejně chci zhubnout!“, neřešil nic Robin a bez mrknutí oka pokračoval dál.
I přes husté sněžení po cestě vypadá skútrovka ideálně. Tady napadla jen malá vrstvička sněhu a teď ve sluníčku je všecho čerstvě bílý a jiskřivý. K večeru se na jezeře objevily přízemní mlhy a nádherný západ slunce začal vytvářet až neskutečné barevné variace. Teplota padá z -10 někam daleko níž. Všichni se přioblékají, nasazujeme čelovky a za měnících se barev nad horizontuem pokračujem ke srubu.
Místo plánovaných 25 km máme v nohách nakonec 45. Vynechali jsme první srub a pokračovali na další . Všichni si chtěli užít na trase až neskutečného arktického západu slunce. Laponsko se opravdu předvedlo ve své kráse, vítalo nás a jako by se mi chtělo omluvit za ty tvrdé podmínky při minulé výpravě.

 

Neděle 21. 3. 2010 – pohoštění (obr.28-44)

Probudili jsme se do slunečného rána. Na cestu jsme vyrazili v 8:50. Povrch cesty je rychlý, dá se jet dokonce i mimo, sníh je hutný a ufoukaný a unese nás. Odpoledne začíná být naváto a jde to pomaleji, ale pořád se dá v pohodě jet. Patrik má moc naloženo, a tak v měkčím terénu trochu víc bojuje a občas musí slézt. Opět vynecháváme jeden srub a dojíždíme až na konec jezera. Skupina je záměrně poskládaná z výkonnostních sportovců a urputných hobíků a je to znát i na překonávaných vzdálenostech. Dnes máme v pohodě 55 kilometrů.
Na večer se na srubu zjevili tři skútry, byla to rodina místních, kteří nám při minulém termínu za hodně tvrdých podmínek pomáhali dostat se z jezera. Teď nás přijeli jen pozdravit, přivezli pivo, lososa a domácí pečivo (obr.41). Ta přátelskost a otevřenost místních tady za polárním kruhem je úžasná.

 

Pondělí 22. 3. 2010 – dřevěný bar (obr.45-62)

Ráno se trochu pokazilo počasí. Foukal vítr, občas slabě sněžilo. Cesta vedla zpočátku po dalších jezerech, ale pak se terén příjemně zvlnil. Cestu zpestřil Bohoušův defekt – utržený ventilek. Po 15 km jsme dojeli oproti plánu o den dříve do první vesnice Sevettijarvi – šest stavení a bar s funkcí i pošty. Součástí baru byl taky malý krámek. V baru jsme dobili baterie, nepohrdli místním pivem Lapin Kulta (Laponské zlato) a se starousedlíky dali naší slivovici, v obchůdku doplnili to nejdůležitější a asi za dvě hodiny pokračovali uvolnění dál.
Bohouš spadl hned v první zatáčce a vysypal „cestovní“ oříšky na zem. Sedl si k nim, pozval i ostatní si přisednout a společně jsme je při přátelské konverzaci zkonzumovali. Pak jsme našli sobí hlavu. Padl návrh vzít ji s sebou na polívku, ale byla těžká a nikdo se s ní nechtěl táhnout, a tak jsme se s ní aspoň vyfotili. Pak si všimnu, že Robin má stále stejně prázdný brašny. Všichni doplnili na několik dalších dnů potraviny, jen Robin, který neměl žádné, nic. Prej chce poznat ten pravý polární hlad. Večer navíc propálil novou bundu, tak zašíval jak o život a bojí se domů, co na to manželka. Večer začalo sněžit.

 

Úterý 23. 3. 2010 – boj v tundře (obr.63-92)

Sněhu nakonec moc nenapadlo, občas ale ještě zachumelilo, ale hlavně vítr udělal své, a tak je cesta přikrytá. Už od srubu kola spíš vedeme, někdo víc, někdo míň. Jéňovi a několika dalším se daří chvílemi docela jet, je to zas o váze bagáže a nízkém tlaku v pneumatikách. Teď má Robin výhodu, sice nemá co jíst, ale je lehkej. Když si omylem šlápneme vedle cesty, zaboříme se po pás do sněhu. Po 5 a ½ hodinách máme za sebou 19 km. Naštěstí je při cestě malý sroubek na přežití (obr.77-81). Zatápíme a vaříme čaj a polévky, musíme počkat na Patrika, který má dost ztrátu, v tomhle neumí jet a všechno si poctivě odchodí. Po dvou hodinách vyrážíme dál, už je to lepší, přestávka všem pomohla. Na srub nám zbývá asi 8 km. Za 2 hodiny jsme tam. Podařilo se nám to ještě za světla. Poslední úsek vedl přes jezero, kde do stop ve sněhu prosakovala voda přelitá přes led. Máme strach, abychom neprošlápli do vody, ale dopadlo to dobře. Na srubu se Robin svěřil, že si v poledne stihl propálit kuklu a zapálit botu o rozpálená kamna. Navíc večer během zatápění se Robinovi podařilo shodit Bohoušovy papuče na kamna, naštěstí jen do hrnce s vodou na čaj. Prý ho oheň fascinuje. Trochu se bojíme, aby další stránky deníku nebyly už jen ohořelé.
Večer Robin plácá do bezvládně visících prázdných brašen na kole a kroutí hlavou: „Kde je všechno to jídlo?“ Že už by se pomalu hlásil ten polární hlad, pomyslíme si a usínáme zmoženi těžkým dnem.

 

Středa 24. 3. 2010 – civilizace (obr.93-118)

Ráno opět slunečno, ale dost mrazivo. Měkká stopa je rozbitá od skútrů. Jede se jen občas, ale aspoň něco. Už třetí den se pohybujeme tundrou, oblastí v mapě označené jako ryzí divočina. Kam až dohlédnem, žádní lidé, žádný náznak civilizace. Finové nechávají tuhle část severu, ať si dál žije svým vlastním životem.
Krajina začíná být hodně zvlněná, občas jsou i prudké sjezdy. K večeru je šance z měkčích rozbitých cest uniknout na silničku vedoucí kousek nad jezerem a posledních 15 kilometrů absolvovat po ní. Volíme únik i vzhledem k Patrikovi, který má opět značný zásek a jen pomalu jde a není schopný na kole v tomhle jet. Po silnici se aspoň sveze. Necháváme mu na cestě značku a prodíráme se vzhůru. Stráň je strmá, kamenitá a zasypaná sněhem. Místy je sněhu do pasu, kola táhneme na zádech. Připadám si jako bivoj. Máme toho plné zuby. Dvě stě metrů nám trvá dost přes hodinu (obr.113-116). Tady jsme pochopili Jéňovu zásadu „neopouštět vyjetou cestu“. Čas jsme neušetřili a nadřeli jsme se víc. Bylo to ale zpestření. Do vesnice jsme se svezli po silnici s hezkými výhledy po krajině (obr.117) a vnímáme to jako odměnu. Silnice je bílá a nenarušuje divoký ráz náhorní plošiny. Navečer jsme dosáhli Norgamu, nejsevernějšího bodu Finska i našeho putování a jsme za 70. rovnoběžkou. Stíháme otevřený market a doplňujeme zásoby. I Robin už běhá po obchodě s dvěma plnými košíky jídla. Poprvé srub rentujeme, teplá voda nás trochu rozmazluje. Patrik dorazil až za tmy, po několika rumech už zase nadšený a v pohodě. Kluci se baví, že je můžu dát všechny dohromady, že jsem lékárník. A Robin na to: „On toho magistra zdědil.“ „Jak zdědil?“, ptáme se. „No jeho táta je taky magistr!“ Všichni se smějou a nikdo Robinovi nevysvětluje, že magistr není šlechtický dědičný titul.
Večer je porada, co zítra. Čeká nás přesun 150 km po Arctic highway. Je to spojnice vedoucí přímo ze severu na jih. Provoz žádný. Máme tři možnosti, přesun autobusem. Přesun na kole s bivakem, neboť silnice vede liduprázdnou divočinou bez zázemí nebo zkusit těch 150 najednou. Každý si může vybrat svou variantu. Skupina je fyzicky zdatná, všichni jsou zajedno. Zkusíme těch 150 naráz, když to nevyjde, budeme bivakovat.

 

Čtvrtek 25. 3. 2010 – štvanice (obr119-128)

Vstáváme v 7, vyrážíme v 8 podél Lososí řeky. První zastávka je také poslední možná po 45 km v Utsjoki, hraničním přechodu do Norska.. V místním obchodě se občerstvujeme (obr.121) a pokračujeme po zmrzlé silničce přes náhorní plošinu směr jih. Zpočátku se jede rozumně a fotíme i veliké ledopády (obr.123 a 124), ale časem se to zvrhává a nastává štvanice. Borci si spletli zážitkovou expedici za polárním kruhem s tréninkovým campem na Mallorce. Někteří se snaží ujet ostatním, někteří vlajou v terezínu za zády kamaráda a bojí se odpadnout, aby tu v protivětru nezůstali sami. Docela úchylárna na robustních sněžných kolech s plnou dvacetikilovou bagáží. Nikdo není schopný vnímat nádherné okolí, natož si něco vyfotit. Vidí jen zadní kolo toho před sebou a visí za ním za oči. Díky fyzické vyrovnanosti skupiny všichni dojíždíme po devíti hodinách víceméně společně a jsme rádi, že žijem. Jen Bohouš si stěžuje, že mu tam nešel dát velký převodník. Ostatní se smějí, vůbec si za těch 5 dnů nevšiml, že tam žádný není.
Jéňa nás večer trochu zpražil. Dnešní den měl určitě značnou tréninkovou hodnotu, smysl těchhle expedic je ale jiný, v první řadě dobrodružný, zážitkový, obohacující a poznávací, k zvýšení fyzické kondice dochází během akce vždy, měl by to ale být až druhotný efekt. Všichni účastníci jsou tentokrát ale zároveň i závodníci a prý pokud nám to tak vyhovovalo, je všechno v naprostém pořádku.
Nocujeme v místě zvaném Kaamanen, je to jen benzínečka , obchůdek a bar s pár sruby. V jednom z nich jsme našli zázemí. Všichni jsou tak mrtví, že usínáme brzo. Škoda! Díky vyjasnění je tak silná polární záře, že i zvyklí místní jsou z ní unešení a vyráží do noci si ji užít a sledovat na obloze měnící se barevné obrazce.

 

Pátek 26. 3. 2010 – přesun do městečka Inari (obr.129-142)

Ráno nespěcháme, po včerejšku nás čeká odpočinková jen třicetikilometrová vzdálenost už zase po skútrovkách do městečka (trochu nadnesené pro pár dřevěných baráčků) Inari. Jéňovi nějaká zvířátka vytahala z bagáže jídlo, rozcupovala sáčky a vyžrali. Za chvíli se vrátil Robin, že mu taky sežrali párky a ořechy. „Proč si nevzali vločky, ty už nechci!“, kroutil hlavou. Doma je prej krmí celou zimu a oni se mu tady takhle odvděčí!
Hned za kempem najíždíme na trail. Zpočátku chvíli po řece, pak odbočujeme do lesa.. Cesta lesem je nádherně členitá, bez problému sjízdná, ujetá jen na šířku jednoho skútru. Sluníčko jako skoro každý den. Občas se přejíždí jezírka, hodně fotíme. Nikdo se moc nežene, včerejšek je znát. Cestou míjíme i dvě krásné rybářky sedící u díry v ledu, finské studentky sámské kultury na místní univerzitě. Na oběd přijíždíme do Inari, střediska sámské kultury. Jéňa nás vede do muzea o životě Sámů a místní přírodě. Kromě těžkého života místních mě zaujaly části věnované zvěři, zvláště medvědům a rosomákovi, proti kterému není obrana. Je to urputné nevelké zvíře, které skolí i obrovského losa. Svými čelistmi drtí kosti. Pokud si usmyslí, nesetřesete ho ze své stopy. Vzpomněl jsem si na náš přesun od jezera po kamenité stráni, kde jsme na ně mohli narazit.
Večer se dělíme na dvě skupiny. Tři spí v rentovaném srubu, několik z nás v malém sroubku u jezera, zbytek vedle pod širákem.
Já zkouším poprvé bivakovat ve sněhu. V noci není takový mráz a vyspím se královsky. Obloha se rozjasnila, jsou vidět hvězdy, polární záře ale nikde.

 

Sobota 27. 3. 2010 – Sobí závody (obr.143-155)

V klidu vstáváme, žádný spěch. Po desáté se vracíme do Inari, kde začínaj na jezeře sobí závody vycházející z místních tradic. Prý největší závody na světě! Asi proto, že nikde jinde než tady se nic takového nepořádá. Soutěží se zde ve vrhání lasem na cíl tak, jak se dřív a i dnes stále chytají sobi. Místní jsou zruční, ale technika je úplně jiná než mají třeba kovbojové v Americe. Tady se laso vrhá jako když házíte kamenem. Další disciplína je jízda za sobem, už ne v saních jako dřív, ale na lyžích na různé vzdálenosti. Někteří používají běžky, jiní sjezdovky. Sobi mají uřezané rohy, aby se při předjíždění vzájemně nezapletli nebo nezranili soutěžící. Myslel jsem si, že jsou to líná zvířata. Ta rychlost, jakou vyvinuli mě překvapila. Mají protaženou hlavu dopředu a běží jak chrti. Hned jsem si vzpomněl na včerejšek, úplně stejně jsem měl protaženou držku dopředu s vyplazeným jazykem já, aby mi ostatní neujeli. Jéňa nahlas přemýšlí, jak hodně jsou ochočitelní a naučitelní příkazům. Jak prý jim řeknou, aby běželi rychle. Robin to slyší a říká: „Normálně, BĚŽ RYCHLE!“
„A mysliš, že tomu rozumí?“ „Jasně, oni jim to říkaj finsky.“
Je zde množství stánků se suvenýry a občerstvením. Jéňa si dává výbornou sobí klobásu a potkává tu plno známých, kteří ho tady už znají (obr.150 – s malou Sarou). Nazývaj nás „zlatí Češi“. Prý co jsme sem před deseti dny přijeli, svítí furt sluníčko. To tu není v tuhle dobu tak obvyklé. Svítí sice sluníčko, ale je zima. Za chvíli jsme vymrzlí. Jdem společně do hospody. Probíráme události posledního týdne, pak se loučíme, poslední společné foto (obr.155) a já s Bohoušem zůstávám. Budeme se odtud přesouvat do Ivala pro jistotu po silnici, aby nám neuletělo letadlo v případě problémů na trati. Pavel trochu riskuje, přidává se ke klukům a jede s nimi po skútrovce na 40 km vzdálený srub. Ráno prý brzo vstane a dojede to do Ivala.

Přepnuto na Jéňu:
(obr.156-166)
Vyrážíme z Inari. Je poměrně pozdě a je jasné, že na srub pojedeme na čelovky. I to má svou romantiku a všichni se těší. Je to zase krásná část trasy. Patrik dokonce nezaostává, má strach z pohybu v noci o samotě. U srubu se potkáváme s francouzskými mushery. Nocují venku, my se sušíme ve srubu. Pavel chce volat domu, není signál. „To je divný, …“ , kroutí hlavou Robin: „… vždyť je po půlnoci!“ Pavel se na něj podívá: „U vás musí bejt Robine doma sranda.“. „Vod tý doby, co nám odpojili elektřinu a plyn, tak moc ne.“ „A ty seš tady teď za zálohy?“ pokračoval Pavel. „To né doma, to odpojili v hospodě.“ „Já jsem se ale ptal DOMA.“ „No vždyť já jsem v hospodě jako doma!“, nenechal se Robin rozhodit.

 

Neděle 28. 3. 2010 – únik (obr.156-173)

Jirka a Bohouš jedou do Ivala po silnici z Inari. Pavel jen po několika hodinách spánku vyjíždí v brzo ráno ze srubu. My ostatní, co nejsme vázaní na letadlo, až v devět a je naplánovaný ještě jeden srub. Odjíždět autem máme až zítra. Ráno začalo hustě sněžit, každou minutu se situace na cestě zhoršuje. Za chvíli už nejde jet a víc jdeme. Pavel tomu ujel jen tak tak. Skútrovka je nová a vede oproti mapě jinudy, takže se ztrácíme. Pavla potkalo to samé, nakonec šel po pás ve sněhu s kolem na zádech, až se mu podařilo naštěstí najít místní silničku a stihl vše na poslední chvíli. Zbytečně, všechny lety byly kvůli sněhovým přívalům zrušeny. Čekání 24 hodin.
My jsme měli pokračovat na srub jižně od Ivala. Po chvíli už nebylo možné se na cestě hnout. Volíme místní silničku jako únik přímo do Ivala. Sníh přibývá tak rychle, že už nejde jet téměř ani po silnici. Večer v 8 jsme v Ivalu a v hospodě si dáváme čaj. Jsme rádi, že jsme tomu na poslední chvíli utekli, a trochu smutní, že jsme přišli o poslední srub. Balíme věci a skládáme kola do přívěsu ještě teď v noci. Mikko s Maritou připravujípohoštění a po půlnoci vyrážíme. Nakonec zastavujem a přespáváme v autě u silnice, ráno pokračujem.

 

29. -31. 3. 2010 – u Santa Klause (obr.174-180)

Zpět se zastavujeme na polárním kruhu v domě Santa Klause. Robin se s ním fotí. Fotku si ale za 5 euro nekoupil, to se prej radši vyfotí s klukama v hospodě zadarmo. Všichni se fotíme na místě, kudy prochází polární kruh (obr.179) a mizíme. Střídáme se v řízení a pospáváme, na všech je znát únava. V Dánsku se zastavujeme u mého kamaráda z Crocodile Trophy na kafe, pak trajekt a jsme doma.

 

Závěr (opět z Jirkova deníku)

Podmínky jsme měli víc než skvělé, kromě jednoho dne tlačení cesty byly ideální, teploty -4 až -15 a skoro furt sluníčko. Doma stoupám na váhu a zjišťuju, že jsem o pět kilo lehčí.Výprava splnila má očekávání, sáhnul jsem si na dno jak fyzicky, tak psychicky a zůstala spousta krásných vzpomínek. Jsem doma už několik dní a stále nemůžu dostat Laponsko z hlavy, mám ho pod kůží!

Díky všem a díky i Robinovi za zpestření a jeho hlášky. Vzhledem k tomu, že vše pronášel s kamennou tváří, dodnes nevím, co z toho myslel vážně a co ze srandy.
 
Jirka