Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Laponsko 2010 – deník III.

Snow biková expedice 8. – 21. 4. 2010

Pokoření nejvyšší hory Finska na kolech – světový primát!

 

Účastníci:

Jan Kopka
David
Hans W.
Aleš P.
Martin K
Petr V.
Roman S.
Saša
Filip

Expedice je plná, nikdo neodřekl a doma zůstalo ještě několik náhradníků.

 

Deník Martina K.

 

Úvod Honzy Kopky

V tomto termínu pro přesun do Laponska zvolili letadlo 4 členové, v autě je tedy poměrně dost komfortu pro 5 lidí a možnost zbudovat provizorní ležení. Kromě řidiče může zbytek posádky v případě zájmu a potřeby ležet a spát.

44hodinový přesun na sever proběhl bez problémů (obr.1-7). Co se týče „aviatiků“, i oni doletěli do Finska v pohodě, dokonce s několika veselými příhodami. V Helsinkách na letišti z radosti, že dobrodružství se blíží, pozval Filip ostatní na panáka. Barmanka se ho ptá, který koňak si dá. „Třeba tenhle.“ „Jste si jistý?“ opáčí. „Jasně“, nenechá se Filip zviklat. Barmanka koňaky naleje, Filip zaplatí kartou a s kamarády obrací štamprdlata do sebe. Když si uklízí lístek do peněženky, zavadí pohledem o cenu – 660,-€. Oči se mu náhle rozšiřují a nechce tomu věřit. Přestává mluvit a ostatním to prozradí až v letu do Rovaniemi. To neměl dělat, nikdo ho nelituje, dostává spíš vynadáno, že jim to neřekl hned. Oni to vypili jak rum za 25 korun a ničeho si ani nevšimli. Jinak by si přeci užili jeden z nejdražších koňaků, jakej už nikdy pít nebudou. Za ty čtyři panáky by Filip mohl jet do Laponska ještě jednou. Má to ale i výhodu, od toho okamžiku už mu nic nepřijde drahý. Chvíli po tom mu přichází sms od přítelkyně, že někde visí a nechce si brát taxíka, že je to moc peněz. Ihned ji přichází od Filipa odpověď: „Taxika si klidně vem, to je pakatel“.

 

Příjezd do Laponska

I cesta autem proběhla v uvolněné a veselé atmosféře. Vjezd na trajekt byl trochu adrenalinový pro Martina, který při kontrole dokladů německou úřednicí zjistil, že nemá pas ani občanku, prošlo to na řidičak Zatím se občas někdo pohyboval bez dokladů na sněžných kolech mezi Finskem a Norskem. Martin byl první, kdo to zkusil už z Česka – a úspěšně!
Co mi dělalo větší starosti bylo počasí. Už týden je v celém Finsku obleva, teploty někdy i dost nad nulou a déšť. Oblast v horách, kam míříme na tom je relativně nejlíp. Letos měli v Laponsku sice o něco míň sněhu než obvykle, zato teploty mnohem nižší. V prvním letošním termínu jsme museli improvizovat vzhledem k poměrně drsnému počasí na tohle období. Teď je to naopak, i přes velmi mrazivou zimu po celou dobu nastala silná obleva. Tisíc pět set kilometrů prší a prší i po příjezdu do Hetty, odkud máme vyrážet. Cesty jsou měkké a nesjízdné. Nechávám si tu v informačním centru vyjet předpověď počasí na 5 dnů a ihned měním plán. Budeme pokračovat autem dál 200 kilometrů na severozápad do vesničky Kilpisjarvi pod horu Halti. Díky tomu, že je to v horách to tam vypadá lépe a teploty pod nulou alespoň v noci. Měl to být původně vrchol naší cesty, teď budeme muset startovat odtamtud a otočit směr našeho putování. Během několika dnů by se mělo počasí zlepšit i v Hettě a téhle oblasti a přibližně za 5 dnů, až tu budem projíždět, by to mělo být v pohodě. Ihned změnu plánu volám klukům do autobusu, kterým se přesouvají z letiště z Rovaniemi také k Hettě na místo našeho plánovaného setkání. Zůstávají tedy v autobuse a potkáváme se s nima až ve vesničce Kilpisjarvi (obr.8). Vzhledem k počasí a změně plánu nebudeme hned vyrážet na trasu, ale najímáme si srub (obr.9). Odpoledne každý vyjíždí ozkoušet kolo. Já jedu prozkoumat cesty směrem do hor. Od oběda už neprší, svítí sluníčko a přestože je teplota nad nulou, cesty jsou až překvapivě dobré.

Podle předpovědi má od osmi večer mrznout až přibližně do oběda následujícího dne. Další noc a den už má být nad nulou a pak půjdou teploty dolů. Pokud chcem jako první lidé na světě pokořit na kolech horu Halti, což je i cíl naší výpravy, máme na to pouze jeden den, místo původně plánovaných dvou. Kdyby nám změkly cesty, zůstali bychom tam viset a jen špatně se odtamtud dostávali a časově ohrozili další putování po Arctic trail horami směrem do Hetty a dál na jih do národního parku Pallas. Plán na zítřejší neděli je tedy jasný. Všichni se chtějí pokusit o dosažení nejvyššího bodu Finska hory Halti (1324 m n. m.), kam se ještě žádný cyklista ani v zimě ani v létě nedostal.

 

Hora Halti – rarita

Halti, nejvyšší hora Finska leží ve skutečnosti v Norsku. Při vytyčování hranice se asi sekli o pár metrů a vrchol hory leží kousek za hranicí a proto jeho hodnota 1365 m patří Norsku. Na jednom z výběžků téhle hory přesto leží nejvyšší bod Finska, který má hodnotu 1324 m n. m. Nejvyšší skutečná hora Finska je Ritničohkka s výškou 1316.

 

Boj o vrchol – neděle 11. 4. 2010 (obr.11-40)

Přestože na těchhle expedicích jsou plánované vzdálenosti do 50 kilometrů, výjimečně 60 km, s Halti to bude jinak. Dostat se nahoru bude pořádná porce a velký sportovní výkon. Z Kilpisjarvi, odkud vyrážíme je to na vrchol 51 kilometrů horami, celá vzdálenost i zpět teda 102 km. Překonáváte hřebeny a pasy a sjíždíte do dalších údolí než se opravdu začnete škrábat na vrchol. Z toho se odvíjí i strategie. Jde o pokus, nikdo neví, zda je reálné dostat se nahoru a zpět v jednom dni. I když vrcholu chtějí dosáhnout všichni, každý může jet jen tak daleko, aby měl i dost sil na návrat a nemusel volit nouzové nocování na některém ze srubů.
Následující den vstáváme ve tři ráno. Po čtvrté hodině vyrážíme s čelovkama z vesničky Kilpisjarvi do hor. Jedem na lehko. Jídlo pouze na jeden den, žádný vařič, z náhradního oblečení jen to nejnutnější a pro případ nouze spacák. Na trase je každých 10 kilometrů srub, což je super zázemí pro případ problémů a poslední srub je navíc dokonce jen pět kilometrů pod vrcholem. Počasí má být v pohodě, místní nás ale varují. Zrovna hora Halti je v tomhle trochu nevyzpytatelná, stýkají se tu proudy z jižního Finska a vítr vanoucí ze západu nebo severu z Norska a tady se to mísí, takže v téhle oblasti žádná z předpovědí neplatí a počasí tu dělá nepředvídatelné kotrmelce. Teplota kolem páté ráno je téměř 20 pod nulou. Někdo mrzne víc, někdo míň, ale skoro všem zamrzla voda. Účastníci získávají první zkušenosti s bikováním v arktických podmínkách. Mezi prvním a druhým srubem ještě za šera nás dojíždí tři psí spřežení (obr.16). Zastavuju a chci fotit a chlapík z prvního spřežení volá: „Ahoj crazy Čech.“ To snad není možný, je to Valentijn, holandský musher žijící ve středním Finsku, se kterým jsme se potkali vloni téměř na stejném místě, jen pár kilometrů odtud (obr.16-18). Neuvěřitelná náhoda, potkat se tu s někým dvakrát a ještě na stejným místě! Když prý dojel Sašu, který z nás jel poslední, hned se ho ptal, jestli je tu s nimi Jan. Teď se vítáme jako staří známí. Jedeme nějakou dobu společně – my na snowbiku a oni na spřeženích – a kecáme o všem možném (obr.19). I oni přijeli pokořit horu. Valentijn nakonec zastavuje a dává psům přestávku, jídlo a sami také snídají. My pokračujem dál. Do druhého srubu jedem všichni bikeři na dohled, na třetím srubu (tedy po 30 kilometrech) se již někteří odpojují a jdou si před návratem odpočinout dovnitř, kde nocovala sympatická snědá musherka indiánského vzhledu. Pět lidí, kteří to myslí s útokem na Halti vážně, pokračuje bez větších prodlev stále dál. Zažíváme nádherný východ slunce a teplota jde nahoru. Je modro a nádherně osvětlené scenérie. Kam člověk dohlédne jen bílá divočina a hory. Od čtvrtého srubu (obr.24) se to začíná zvedat do posledního desetikilometrového nelehkého stoupání. Cesty do teď úplně ideální nejsou již tak rychlé a také zpomalují postup. Modrá obloha se začala pokrývat šedou clonou a my se modlíme, aby nás počasí nezastavilo úplně. Míjíme poslední srub v obrovském bílém kotli (obr.27) a sklon se ještě přiostřuje. V poslední části musíme dokonce asi kilometr a půl tlačit (obr.29,30) než se dostaneme na náhorní plošinku s označeným nejvyšším bodem Finska. Po šesti hodinách výstupu a loňském nevydařeném pokusu se 11.4.2010 v 10:20 jako první lidé na světě dostáváme na kolech až sem, pořizujeme vrcholové fota (obr.32,33 – Martin, Petr, Hans a já) a zažíváme pocity horolezců. při dosažení vrcholu. Po chvíli přijíždějí i Valentijn a další dvě spřežení (obr.35) a za nimi se objevuje i David (obr.36). Fotím se na vrcholu také s Valentijnem (obr.37) a pak Davida (obr.38). Zima nás neúprosně žene zpět. Máme za sebou polovinu cesty, pravděpodobně tu lehčí. Cesta zpět trvala sice „jen“ čtyři hodiny, nicměně byla opravdu těžší než ta nahoru díky již projevující se únavě a již pozbyté motivaci, která zůstala na vrcholu. Zpátky jsme potkali stáda sobů (obr.39,40), kterých žije tady v horách opravdu hodně. Cesty vydržely dobře sjízdné po celou dobu, i když klima začalo být na každém kroku odlišné a mísení proudů se projevilo. V jednom z údolíček bylo na rozdíl od okolí +7°C a jinde třeba stále pod nulou a prudce foukalo. Asi předzvěst přicházejícího špatného počasí.

 

Zasloužený odpočinek – pondělí 12. 4. 2010

V pondělí je opravdu hnusně a teplo. Všichni odpočívají po náročném dni a já jedu do vesničky zjistit předpověď počasí na další dny. Dnes má být ošklivo a déšť, od půl noci už má ale opět mrznout a přes den sluníčko. Díky slunci od oběda teploty nad nulou. A tak by to mělo být kromě jednoho horšího dne už pořád. Místní tvrdí, že navzdory kruté zimě vypadá, že jim přišlo jaro o měsíc dřív. A následující dny to potvrdily.
Plán tvořím během minuty. Dnes odpočinek po včerejšku a zítra brzo ráno vyrazíme horami po Arctic trail podél norských hranic na jihovýchod 200 km do bodu našeho původně plánovaného startu Hetty a dál na jih do národního parku Pallas. Auto tedy musím dnes převézt co nejrychleji do Hetty a nějak se dostat zpět. I to bude dobrodružství. Jediný autobus, který projíždí po trase 30 km od zastrčené Hetty nemůžu stihnout. A autostop? Nevím, jestli jsou na něco takového v těchhle končinách zvyklí, navíc provoz do Kilpisjarvi je téměř nulový, Přeci jenom je to jeden z nejsevernějších velice řídce obydlených konců Finska. Kluci rychle balí věci, které nebudou potřebovat, skládají do auta a já odjíždím. Ustálená cestovní rychlost je tu 100 km/h a díky tomu, že na cestě nejsou žádné vesnice, zbytečné překážky a žádný provoz, trvá mi 200 km do Hetty 2 hodiny. Ani nestihnu zaparkovat u malé benzínky a místní pošty a vybíhám z auta k náklaďáku, co stojí u jednoho ze dvou stojanů. „Ahoj, kam jedeš?“, vyhrknu na řidiče a doufám, že by mě mohl vzít aspoň k hlavní silnici vedoucí zpět do Kilpisjarvi.. „Do Kilpisjarvi,“ odpoví. „A vezmeš mě sebou?“ ptám se překvapeně. „Jasně, skoč si do auta,“ usměje se mladý Fin. Jen jsem narychlo zaparkoval a během minuty už uháním ve Volvu s mlíkařem zpátky na sever. Cestu jsme příjemně prokecali. Nepatří mezi původní místní Sámi, i on stejně jako mnoho jiných Finů sem utekl z uspěchaného a přetechnizovaného světa civilizace a bydlí ve srubu na jezeře: „Tady na tebe nečeká bohatství, ale můžeš si být jistý, že svůj život tu prožiješ, máš na to čas. Ani v práci to tu není nijak ve stresu, rozvážím mlíko po všech zastrčenejch koutech včetně škol o pár dětech. Tady vyhodím několik krabic, o 100 kilometrů vedle dalších pár. Všude ale pokecám s místníma jak se daří. Všichni jsou tu kamarádi a užívaj si společných chvilek, nikdo nehoní minuty a nespěchá. Už bych se nevrátil zpátky. Tady je klid, stres končí na polárním kruhu.“ I já to vím a dávám mu za pravdu, proto sem tak rád jezdím. Letos jsem tu strávil skoro 2 měsíce a čím déle jsem tady, tím méně se mi chce zpět. Po cestě jsem mu pomohl vyložit na několika místech mlíko a ňákou zeleninu, V Kilpisjarvi se nenechá odbít a veze mě skoro až ke srubu. Fotíme se spolu (obr.41) a Mika se zatroubením odjíždí beze spěchu do místní školní jídelny. Pak přespí v náklaďáku a zítra se vrací 400 kilometrů zpátky..
My balíme bagáž a připevňujem na kola. Zítra konečně vyrážíme na Arktickou cestu.

 
Odtud pokračují zápisky z Martinova deníku!

 

Úterý 13. 4. 2010 (obr.42-087)

Vstáváme v 6:00. Sláva, je přimrzlo. Snídáme, dobalujeme a v 7:00 vyrážíme. Jedu prvně s tak naloženým kolem a kupodivu to docela jde.
Jede to báječně, cesty jsou pevné a rychlé, fouká do zad. Po 1,5 hodinách se kousek od srubu na lezeře Termisjarvi opět potkáváme s Valentijnem a jeho dvěma musherkama. Měl jet stejnou trasu jako my, má ale zraněnýho psa, a tak sjíždí do Kilpisjarvi a pojedou do Hetty autobusem i se třemi spřeženími (asi 30 psů a 3 velké musherské saně). Tady není s ničím problém, vše se dá vyřešit. Autobus vám dokonce zastaví kdekoli i mimo zastávky. Lidi tu prostě fungujou vzájemně zase pro lidi. I poštu rozváží autobus na samoty podle silnic a vesniček.
Dopoledne vylezlo sluníčko a objevila se modrá obloha. Narážíme na několik velkých stád sobů. Tady v horách jich žije opravdu hodně. Dost fotíme a je co! Scenérie se stále mění a jsou arktické a nádherné. Cesta utíká dost rychle, jen nás časem na jižních svazích, kde sníh od slunce už změkl a krusta se s vámi nekontrolovatelně proboří, občas zdržují neskutečné pády (obr.67-78) a smích ostatních. Už je ani nepočítáme. Asi 3 kilometry před srubem sníh povolil úplně a jet nejde, každou chvíli zapadáme až po kolena. Konečně srub na řece, malý, sparťanský, prostě super (obr.79). Dnes máme díky rychlým cestám a svažujícímu se terénu v pohodě 65 kilometrů. Převlékáme se a sušíme. Ze sněhu rozehříváme vodu a připravujeme čaj, jídlo i pití na další den a užíváme si sluníčka.
Večer jsme se před usnutím dost zasmáli při vyprávění až neuvěřitelných historek. Zvlášť ty Hansovy maj grády. Jak ale Hanse poznáváme, jsme si jisti, že všechno to neuvěřitelný je tutově pravda. Ráno budeme vstávat ve 3:00 a zkusíme dojet než změkne sníh ob jeden srub dál, zase asi 65 km.

 

Středa 14. 4. 2010 (obr.88-107)

Vstáváme ve 2:30. V noci bylo dost teplo, moc se topilo.
Po budíčku je ve srubu trochu zmatek, protože 9 lidí za svitu čelovek balí, převlíká se a vaří snídani.
Vyrážíme ve 4:00. Začátek jedeme na čelovky. Povrch je pevný, docela to jede. Některým dnes chybí morál. Máme naplánováno pokud možno 65 km až na druhý srub. Jízda na čelovky má svoje kouzlo a zažíváme další krásný východ slunce. Na prvním srubu (22km) jsme za dvě a půl hodiny. Děláme malou přestávku a čekáme, až se všichni sjedeme. Po krátkém občerstvení vyrážíme, opět je modro a svítí sluníčko a za každým kopečkem se otvírají nové, krásné scenérie. Jsou to opravdové bíle arktické planiny, které nic nenarušuje. Foťáky se zas nezastaví.
Každé stoupání nás odměňuje krásným sjezdem. V některých skútry rozbitých sjezdech si ale připadám spíš jak motorkář na Dakaru. Cesta se houpe přes zamrzlé močály a jezera. Za posledním sjezdem nás čeká jezero a u něj srub. Je ještě o něco menší než ten předešlý, to ale nevadí, protože někteří budou spát pod stanem a já pod širákem.
Roztápíme kamna, připravujeme sníh na vaření a převlékáme se do suchého. Dnes jsme to stihli přesně bez tlačení. I když už je od sluníčka teplo, sníh ještě drží.
Místní na jezeře chytají ryby v ledu a stavují se u nás. Jestli chcem, mají tu kousek odtud větší srub, kde můžem taky přespat. Děkujeme a zůstáváme tady. Je to tu moc hezké místo. Odpoledne odpočíváme, poleháváme venku ve spacácích na sluníčku a užíváme si krásného dne a doháníme spánkový dluh.
Večer je ve srubu opět uvolněná atmosféra, večeře a po troškách slivovice. Vyhlídky na zítřek nejsou moc optimistické. Nemá být moc pod nulou a nejspíš bude i sněžit. Možná dojde na tlačení, tím se ale nikdo teď moc neznepokujuje. Další srub je 45 km.

 

Čtvrtek 15. 4. 2010 (obr.108-129)

Vstáváme v 5:00. Vypadá to, že se všichni vyspali dobře, i ti vevnitř i ti venku. Snídaně zase expediční. Trochu upravuju bagáž, aby líp držela.
Vyrážíme v 6:30. Teplota pod nulou, modro, slunce a všude jen poprašek čerstvého jiskřivého sněhu. Navzdory předpovědi je super počasí. Všichni jsou optimističtí, což se také projevuje na pohodové jízdě a nohy jedou. Fotíme a užíváme si to. Jede to super, jen Aleš si trochu ztěžuje. Nemůže si sednout na sedlo. Normálně mu prej říkaj brouk pytlik, my mu ale teď říkáme brouk vodřenej pytlík.
Pak přijde zpestření. Hans jezdí stále napřed. I když na to má,má panický strach a stres jet poslední. Ze srubu vždy odjíždí s předstihem jako první a vždy, když se k němu na trase přiblížíme na sto metrů, naskakuje na kolo a opět mizí. Někdy ho zahlídneme na čtvrtým horizontu před sebou, jindy ho nevidíme půl dne. Je furt v trapu před námi. Filip jednou trefně poznamenal, že jestli je Hans z dvojčat, tak určitě vylezl o týden dřív než ten druhej. V jednom místě všichni jedou po značené skútrové trase na východ, jen jedny stopy pomalu odbočují po sólo vyjeté stopě, co se stáčí pomalu na sever. Tak to je určitě Hans. Byl to Hans! Jéňa rozhodl, že honit ho nemá cenu, s jeho náskokem by ho nikdo nedohnal, budem pokračovat dál. Naštěstí za 10 kilometrů máme přejíždět silničku a je tam i pumpa pro skútraře a obchůdek. Tam počkáme, když se Hans do nějaké doby neobjeví. Seženem skútr a vyrazíme ho hledat. Civilizace tu skutečně znamená jen jeden domek s pumpou a malým obchodem. Dáváme si pivo a sobí polívku, je to super. Po chvíli se objevil Hans. V jeho osamělém putování ho zastavila až norská hranice. Naštěstí věděl, že Norsko není v plánu, tak se otočil. Všichni se mu smějou, on jen pokrčil rameny a prohlásil, že každý zájezd musí mít svýho exota. (obr.125)
Čekáním jsme ztratili čas, dost se oteplilo, a tak si nejsme jisti, zda stihneme dojet až na srub, než se začneme bořit. Už teď je to hodně měkký. Někteří chtějí zvolit jistotu a nocovat tady. Jéňa ale velí vyrazit!
Kolem 12:00 dorážíme taktak na srub. Přesně na čas, za chvíli už to nepůjde. Zas to Jéňovi vyšlo.
Je opravdu teplo, proto pácháme hygienu ve sněhu, někteří dokonce celého těla – fuj a pak další běžnosti jako je sušení věcí, děláme čaj a jídlo ze sněhu.
Odpoledne jsme si rozdělali oheň před srubem, opékali špek, chleba a hřáli se na sluníčku. Noční déšť zahnal všechny venkovní nocležníky dovnitř. Tak krátkodobé oteplení nakonec přišlo o den později.

 

Pátek 16. 4. 2010 (obr.130-140)

Vstáváme v 5:00. Někteří trochu protestují a nechce se jim. Přes noc napadlo asi 5cm mokrého sněhu a je teplo, nevypadá to moc dobře, ale může to být během dne ještě horší, nenechává se odbýt Jéňa. Vyrážíme po 6:00 už bez reptání a jde to hodně ztuha. První dvě hodiny pouze tlačíme, jede jen Jéňa. Jsou sice občas nějaké pokusy o jízdu i u ostatních, ale nejde to. Navíc neustálé nasedání a slézání nebo padání bere hodně sil. Průměrná rychlost se pohybuje kolem 3,5 km/h. V tomhle měkkém terénu, který je na hranici sjízdnosti, se projevuje každé kilo váhy. Jéňa s největšími zkušenostmi toho veze minimum a je výrazně nejlehčí a tak jede. My ostatní toho máme naloženo přeci jenom moc, a tak se moc nesvezem i když značně snižujeme tlak v pneumatikách. Překonáváme podmáčené močálovité oblasti (obr.132-134), nikdo si ale neprošlápl až do vody.
Cesta se o něco zlepšuje, a tak zase zkoušíme občas jet, každou chvíli ale někdo leží. Před 12:00 jsme v Hettě, dál nemá cenu pokračovat. Právě včas, povrch cest měkne ještě víc. Vyrazit přes lenost brzo ráno se opět ukázalo jako správné rozhodnutí. Zatavujem v malém turistickém centru, občerstvujeme se, prohlížíme malé muzeum sámské kultury a shlédneme film o místním národním parku. Příjemné a poučné zpestření. Jéńa zjišťuje aktuální předpověď. Oteplení bylo jen krátkodobé, odpoledne vylézá opět sluníčko a další slunečné a víceméně mrazivé dny mají následovat.
Najímáme srub a navečer jdem všichni společně pojíst do místní hospody a tvoříme plán na poslední dny. Bude se pokračovat národním parkem Pallas-Yllastunturin dál na jih a západní stranou se vrátíme zpět sem. Někteří bojují se zdravotními problémy, převážně s koleny. Ti zůstávají zde. Ti, co domu letí, musí odjet autobusem z Hetty na letiště o den dřív než my ostatní. Oni by okruh nestihli celý. Pojedou první den s námi a pak se vrátí a budou do parku vyrážet odtud, nechtějí riskovat, že by jim pak kvůli neprůchodné cestě uletělo letadlo. Roman si postavil hlavu, že bez pokoření Halti domů nepojede a přesouvá se místní dopravou zpět na sever a pokusí se o to znovu.

 

Sobota 17. 4. 2010 – národní park Pallas-Yllastunturin (obr.141-159)

Vstáváme v 5:00. Je to dobrý, teplota -10°C. Snídáme a balíme a po 6:00 vyrážíme. Cesta je krásně zmrzlá a jede to super. Řeka už se ale nedá přejet, tak musíme okolo a na jezeře už je taky místy vidět otevřená voda. Šlape se skvěle, teplota padá až k -15°C, ale svítí sluníčko. Je to jak za odměnu. Hodně fotíme a užíváme si to. Po asi 22 km přijíždíme ke srubu, kde se definitivně dělíme. Já s Jéňou pokračuju dál na jih, ostatní obloukem zpět do Hetty. Na některých je vidět, že je hodně mrzí, že nemůžou jet s náma a že teď by riskli i to, že jim uletí letadlo. Nemůžou, nemají už sebou věci a jsou na lehko.
Dostáváme se přes hřeben, kde hodně fouká a vítr dělá návěje. Když je objíždíme, občas se propadáme zmrzlou sněhovou krustou. Je to zase boj. Pády, tlačení, boření se až po stehna. Po chvíli jsme z toho venku. Dál už to jede zase dobře. Potkáváme partu mladých lidí, zvou nás do srubu na kafe. Přeci jenom se sněžnými koly tu budíme pozornost. Na chvíli přijímáme.
Sníh pořád drží i když je už k polednímu a začíná být od slunce teplo. Nohy jedou dobře, krajina a okolí se mění každou hodinu. Je to tu zase úplně jiné než nad Hettou. Poslední stoupání 6 km a jsme opět u nádherného srubu na hřebenech. Máme pro dnešek splněno – hezkých 60 kilometrů.
Převlíkáme se do suchého a vyhříváme se na sluníčku, užíváme si klidu a vstřebáváme do sebe nové zážitky. Je to neuvěřitelné, počasí nádherné a fascinující krajina, zas úplně jiná než jsme viděli dosud. Vlastně se nikdy nic neopakovalo, od začátku je každý den úplně jiný a to i co se týče přírody.
Na srubu se nás nakonec sešlo 7 lidí. Je ale dost velký, pro šestnáct, takže bylo dostatek komfortu pro každého.
Večer dostáváme info, že pokoření Halti se Romanovi nezdařilo.
Užíváme si jídla, brzo uleháme a těšíme se na další den.

 

Neděle 18. 4. 2010 (obr.160-176)

Moc se netopilo, a tak se spalo dobře. Vstáváme v 5:00. Ranní omezená hygiena, vaříme a balíme. Vše potichu, abychom nebudili ostatní.
Vyrážíme po 6:00. Začínáme prudkým výjezdem a pak dlouhým nádherným klikatým sjezdem. Dole se houpeme v hezkém již zalesněném údolí, které má zas úplně jiný charakter než jsme zatím viděli. Vím, že na konci údolí to nebude nic snadného, přesto se těším. Budeme se muset vyškrábat do průsmyku a podle mapy to bude hustý. A bylo! Vůbec jsem se nemohl s kolem dostat nahoru. Povedlo se, ale byla to fakt rychta. Celé nebe je divně ocelově tmavošedé, takovou barvu jsem snad ještě neviděl. Možná, že mrak z nedávno vybuchlé sopky na Islandu je tady.
Pokračujeme kolem lyžařského střediska a stáčíme se na západ a pak na sever. Sníh je tady nahoře divný, i když je relativně tvrdý, nejede to. Jinak se cítím fajn. Ocelově šedá obloha se vyjasňuje a vychází sluníčko a zas modrý den, začíná být teplo, sníh trochu povolil a navzdory tomu se povrch zrychlil.
Trochu bloudíme až narážíme na poustevníka, žijícího tady v divočině zcela přírodně v takovém stlučeném „tý-pý“ (obr.166 a 167). Z toho člověka vyzařuje vnitřní klid a pohoda a Jéňa mu evidentně jeho způsob života závidí. Pomáhá nám najít cestu a loučí se.
Začíná mi docházet síly, zpomaluju a jedu sám a mám čas si utřídit zážitky a vstřebat to úžasné dobrodružství posledního týdne.
Jéňa čas od času čeká. Po 7 hodinách zastavujeme u osamělých starobylých usedlostí. Většina staveních je již v rozkladu. Jeden srub je ale udržovaný pro přenocování Arctic-trailových cestovatelů. Je to tady super! (obr.171-173) Tady jsme měli původně spát. Jéňa honí po střeše signál (obr.172), aby se spojil s Hettou a zjistil situaci. Všechny lety jsou zastaveny kvůli sopečnému prachu, aviatici se nemají jak dostat do Česka. Jéňa jim slibuje, že je vezmeme autem. Diskutuje se mnou, jak jsem na tom fyzicky, a nakonec, i vzhledem k 7 lidem čekajících na nás v Hettě a navzdory plánu, rozhoduje dojet zpět ještě dnes.
Volíme tady alespoň krátký odpočinek. Venku na sluníčku si vaříme a po hodině vyrážíme dál. Hodně mě to mrzí a je vidět, že i Jéňu, oba jsme se na tuhle poslední noc v divočině těšili.
V Hettě máme v nohách 80 kilometrů – slušný výkon.
Trochu si odpočineme a pak skládáme kola do přívěsu připravujeme se na návrat.

 

Cesta zpátky – pondělí 19. 4. 2010

Vyrážíme zpět hned v pondělí ráno. Cestou jsme se zastavili v shopu se suvenýry, nakoupili drobnosti, který nám budou připomínat tenhle polárnický výlet. Vše šlo hladce až na to, že nás zastavili policajti za rychlou jízdu (obr.178). Samozřejmě, že jsem řídil já, jedinej kdo neměl občanku ani pas. Navíc v autě bylo jen šest sedaček a devět lidí, tři leželi vzadu na bagáži pod spacákama a ani nedutali. Naštěstí to proběhlo zase v pohodě, třech „černých“ pasažérů si nevšimli a já dostal jen napomenutí za rychlou jízdu. Pokutu bych splácel asi dlouho, tady ve Skandinávii je to hodně mastný. Po jejich odjezdu jen Hans vážně poznamenal, ještěže nekontrolovali, jestli nevezeme zvířecí tkáně, to bysme neprošli, a cpal parohy do spacáku. Všichni se smějou a nikdo nechápe, kde se mu v hlavě roděj takový nesmysly.
Zpět jedeme přes Dánsko. Na trajektu do Německa někteří spí.
Do Jablonce jsme dorazili v úterý před půlnocí. Správně utahaní, ale v pořádku.
Vybalili jsme auto a vydali se každý po svém.

 

Doznívání

Ještě několik dní jsem toho měl plnou hlavu. Spousta zážitků všeho druhu, spousta rozdílnejch lidí a někteří mi fatk sedli. O Jéňovi mluvit nemá smysl. Občas mám pocit, že je z jiný planety. Je s ním sranda a některý věci prostě neřeší. Možná i proto dokázal to, co dokázal. Petr, člověk který toho má spoustu za sebou a něco vybudoval a přesto je to skromnej pohodář, ale i všichni další. Je zajímavý sledovat, jak se tu sejdou různé povahy, lidi, kteří se před tím neznali, lidé s různým vzděláním i společenským zařazením a jak během chvilky všichni spolu fungují a vytváří se jeden celek a přátelská pouta určitě i díky unikátnímu prostředí i jedinečnému dobrodružství
Myslím, že minimálně s některými z nich jsem se neviděl naposledy.

 

Nejde to z hlavy!

Až se s Jéňou sejdu s nějakým odstupem, musím mu poděkovat, protože tahle cesta mi dala víc, než jsem čekal. Jednak fantastický zážitky ze snowbiku včetně tlačení, který k tomu patří. Pobyt v čisté přírodě, kde kolem mě nic není, jen pár spoludobrodruhů a sobů. Ti mě uchvátil asi nejvíc. A v neposlední řadě i výjezd na Halti, který pro mě (a myslím, že pro ostatní taky) znamená něco úplně extra. Ještě nikdy se mi nepodařilo udělat nic, čím bych byl první na světě, a musím říct, že ten pocit je fakt skvělej !!!
 
Tak díky Jéňo.
 
Martin