Partneři 2017

Partneři 2017

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Laponsko – jezero Inari 7. – 20. 3. 2013

 

Deník Tomáše Sani,

účastníka všemožných Kopkovin a ICE BIKER 2011
 
Účastníci: Honza, Tomáš, Ondra, Dan, Robert, Martin, Lukáš, Přemek
 
Již od loňské expedice do Laponska jsem věděl, že letos jedu zase a tentokrát do oblasti jezera Inari. Od Honzy jsem si pořídil vlastní sněžné kolo a s ikonou 1000 mil Přémou jsme se na afterpárty po závodě domluvili, že pojedeme společně. S Přémou jel i Martin, kterého jsem také znal z mil a severomoravskou větev „mokřinkářů“ (podle jejich domovské hospody) doplnil ještě Lukáš. Původně měli být mokřinkáři čtyři, ale jeden na poslední chvíli onemocněl. Kluci přijeli už 6. 3. večer ke mně do Prahy, kde jsme v hospodě zahájili zájezd.

 

Odjezd

7. 3. 2013 v 8.00 hod. jsme se hlásili u Honzy v Jablonci. Partu doplnili místní Ondra a Robert, taky účastníci 1000 mil, a Dan. Při balení jsem zúročil loňské zkušenosti a již nestál bezradně nad velikou hromadou věcí a přidělenými malými bikovými brašnami a vše v pohodě umístil. Po poledni jsme vyrazili a severomoravská větev se poctivě udržovala ve stavu, kdy cesta příjemně ubíhá. Přes Německo řídím a prosím kluky, aby mi nechali trochu kořalky. Poznal jsem, že jedu s opravdickými kamarády, nechali mi, ačkoli je to stálo trošku přemáhání, možná pomohlo i to, že jablonecko-liberecká větev pila podle Martina jen na půl úvazku. Trajekt z Roztoku do Trellerborgu trošku houpal, což činilo „potěšení“ zvláště Robertovi. Cesta přes Švédsko ubíhala rychle, jen nás trochu zdržel hořící kamion na dálnici. Mokřinkáři si užívali a Přéma pracující po telefonu upozorňoval volajícího: „Volej rychle, než budu vožralej.“ Navečer řídil Lukáš, kterého z důvodu tenčících se lihových zásob mokřinkáři už ráno vyloučili ze svých řad. Po Honzově informaci, že je to ještě 1000 km Martin zděšeně říkal, že tolik alkoholu nemají a je nutno někde zastavit. Ve chvíli nejtěžší zastavil Lukáš u motorestu s nápisem RUM (ve skutečnosti nešlo o rum, ale o možnost najmutí pokoje). Uvnitř to probíhalo takhle: Přéma: „Vezmem flašku?“ Martin: „Jo, je to sedmička.“ Přéma: „Tak vem dvě!“ Obsluha se brání, že nesmí prodávat alkohol ven. Nakonec přišli každý asi s pěti otevřenými malinkatými lahvičkami Jagermeistra. Ráno, když jsme u pumpy předělávali auto z lůžkové do sedící úpravy, nám byla ukrutná zima a teploměr ukazoval -16 °C. Jak se později ukázalo, bylo vlastně teplo. Honza upřesňoval program po příjezdu a avizoval možnou sprchu, od Přémy se dočkal opovržlivého „To seš bajker?!“

 

9. 3. 2013, Hurá na jezero!

Před polednem nás v Ivalu uvítalo příjemné sluníčko a -7 °C. Převlékli jsme se u hotelu a někteří využili i avizovanou sprchu. Na chvíli jsme se zastavili u Honzových známých, kteří připravili i malé občerstvení a pak už nastal čas odjezdu do pustiny. Po úvodních deseti kilometrech po silnici jsme najeli na tvrdou a rychlou skůtrovou cestu po jezeře. Záměrně jsme minuli srub na 28. km a pokračovali měknoucí cestou na další. S měkčí cestou někteří z nás trošku bojovali a po 46 km jsme dorazili za svitu čelovek na srub, kde jsme strávili první noc. Nálada je výborná, teploměr ukazuje -13, srub je menší, a tak jdu s Honzou spát do vedlejšího nevytápěného. V noci jsem se musel přiobléknout, ale věci příští ukázaly, že to byla jen rozcvička. Lukáš se také rozcvičoval bivakem venku.

 

10. 3. 2013, Konečně z jezera!

Dnes jedeme tupě přes jezero, stále rovně do nekonečna. Cesta je příjemně tvrdá. Po odbočce ke srubu na 29. km, který vynecháváme, cesta začala měknout. Síly ubývají a monotónní rovná cesta je ubíjející i psychicky. Někteří počítají tyče, kterými je cesta vyznačena. Stále je možné na kole jet, což je pro mě pozitivní. Každý už bojujeme sám se svým tempem. Dává se do mě zima a nasazuji návleky na ruce a nohy. Když mi zamrzla voda v hadičce camelu, přesunul jsem ho o vrstvu blíž k tělu a pěkně se u toho zimou rozvibroval. Voda za chvíli rozmrzla, ale v ten moment došla. Už jedeme na čelovky, v dáli vidím nejprve pohyb světýlka a potom i červenou blikačku na znamení, že Honza dosáhl srubu na konci jezera. Blikačka se ještě dlouhou dobu nepřibližuje a vypadá to, že cesta po jezeře nikdy neskončí a navíc vede do kopce. Z únavy jsem se i párkrát trochu prošel, abych zapojil i jiné svaly a protáhl si nohy. Mám celkem dost, ale nakonec se stalo, co se stát muselo a po zhruba 10 hodinách a 57 km jsme všichni dosáhli srubu. Celý den bylo kolem -10 °C.

 

11. 3. 2013, Bar na konci světa

Ráno se probouzíme do teploty -20, ale než jsme vyrazili, oteplilo se na -10. Chvíli jsme jeli přes další přilehlé jezero a pak už nám dodávaly elánu houpavé řídké severské lesy. Zatáhlo se a začalo sněžit. Všechny nás poháněla vidina slíbeného baru v severské osadě Sevettijarvi. Ještě před jeho dosažením jsme potkali několik sobů, nejtypičtějších zástupců zdejší fauny. Před barem, který je i malou benzinkou, krámkem a poštou zároveň jsme uviděli auto s brněnskou spz. V baru se do mě dala zima a dlouho jsem se nemohl zahřát. V teple jsme setrvali po dobu pár piv, polívky a párků. Po odjezdu přestalo sněžit, minuli jsme v pustině odstavený skútr. Na cestě se objevily klikatící se stopy. Po chvíli je zřejmé, že jsou před námi tři běžkaři. Doufáme, že se s nimi nepotkáme na srubu. Projíždíme na řece přes přelitou vodu, není pod sněhem moc vidět. Naštěstí jsem si ji všiml včas a bez úhony kritické místo dílem projel a dílem objel. Někteří však měli smůlu a propadli se sněhem, nejvíc asi Robert. Po příjezdu na srub se ukázalo, že stopy třech běžkařů patřili osádce onoho brněnského auta. Na srubu je už i pár finských běžkařů. Rychle si hledám místo k bivaku a zalíbilo se mi mezi suchou kadibudkou a místem pro odpadky, kde byla dřevěná podlaha pod střechou a trochu za větrem. Ve srubu rychle večeříme, kdo se namočil ve vodě, suší se, seč kamna stačí, ale uvnitř je moc lidí, moc mokrých věcí a moc vlhko. Trochu jsem si spálil bříška prstů, když jsem sáhl na vymražený ešus. Všichni jdeme spát ven. Jen Ondru, který má spacák, či spíše bďák, ve kterém je zima i vzadu v autě na okně, zaháníme na poslední volné místo do srubu. Nechtěl se dát a povedlo se to až třetímu v pořadí Danovi. Důvodem Ondrova zahánění byla aktuální teplota -22 °C a předpověď, že bude ještě méně. Dnes jsme ujeli pouze 38 km. Trasa byla kratší a členitější, a tak jsem si fyzicky i psychicky odpočinul.

 

12. 3. 2013, Buzerantský doskočiště

V noci byla pěkná zima, až jsem se často budil. Ráno teploměr ukazoval -25. Vzhledem k tomu, že při rozednívání muselo být ještě méně, tak jsem se přiblížil extrémní hodnotě mého spacáku, která je -30 a zřetelně jsem to cítil, chvílemi mnou při nádechu projela zima. Teplota moc nestoupá, a tak vyrážíme. Cesta se houpe ve sluníčku a já cítím euforický stav. Po 20 km mírných kopečků a pevné cesty zastavujeme na občerstvení v odpočinkovém srubu. Venku je -10 °C a fouká. Zatopili jsme v kamnech, Martin připravil na pánvičce klobásky a příjemně jsme se občerstvili. Měknoucí cestou pokračujeme přes planiny. Vítr se naštěstí uklidnil. Dana bolí úpon, proto s kolem jde. Ondra tlačí solidárně s ním. Cesta je stále pomalá, ale sjízdná. Pro mě je nejdůležitější, že nemusím pěšky. Na 30. km vynecháváme srub a jedeme dál, náčelník Honza na dnešek naplánoval 38 km a slibuje krásný útulný srub trochu mimo naší trasu. Museli jsme si ho zasloužit tím, že jsme k němu protlačili kola 2 km přes zaváté jezero. Po hodině chůze jsme tam byli. Honza nekecal, krásný útulný srub s dřevníkem a záchodem ve vstupní místnosti, a tak ven do chumelenice chodíme jen pro sníh na vodu. V hlavní vytápěné místnosti je pryčna pro pět osob, na níž nás již teď leží sedm. Osmý Honza prohlásil, že s náma na tomhle buzerantským doskočišti spát nebude a šel do nevytápěné předsíně.

 

13. 3. 2013, Nejsevernější bod Finska

Probuzení je opět do slunečného teplého dne -14. Za počáteční tlačení hlubokým sněhem přes vršek jsme byli odměněni kýčovitými výhledy a sjezdem panenskou strání. Od kol lítá sníh a od některých i jezdci. Nejkrásnější skok předvedl neohrožený Robert a Honza ho i pohotově vyfotil v nejzajímavější fázi. I Přémova kreace byla velmi zdařilá. Cesta nás vede houpavou tundrou, je rozrytá od rychlých skútrů, zůstává po nich za pásem načechraný hrb, po němž se špatně jede. Dneska jsem nějakej marnej jak fyzicky, tak technicky. Do kopce mi to nejede a díky tomu, že jsem si naložil hodně na přední nosič, nedokážu jet ve stopě rovně a docela se na kole plácám, za což si ošklivě nadávám, ale odhodlaně si slibuji, že se na tom jednou jezdit naučím. Pár kilometrů po přejezdu jezera jsme protlačili kola volným terénem k silnici. Naštěstí bylo málo sněhu, tak to šlo snadno. Po silnici nás čekalo 11 km do Nuorgamu, nejsevernější osady ve Finsku. Žije tu asi 200 lidí a 2 000 sobů. Potkalo nás jedno překvapení v podobě autobusu pojízdné knihovny stojícího jen tak na vrcholu kopce uprostřed pustin. S posádkou (řidič a knihovnice) jsme na sebe vzájemně koukali jako na mimozemšťany. Otevřeli dveře a pustili nás dovnitř se ohřát. Teď mají zrovna přestávku na oběd, ale jinak zajedou i k tomu nejodstrčenějšímu baráčku, aby si lidi mohli půjčit knihu. Přituhuje. V závěrečném sjezdu jsem pěkně vymrznul. V Nuorgamu jsme pronajali bungalov. Paní nám dala klíče a prohlásila, že nás dnes už čekala, nejhůř zítra. Někdo nás totiž viděl před dvěma dny v pustině. Přitom my jsme nepotkali nikoho už tři dny. Tady se informace šíří rychle i bez internetu. Vyrazili jsme doplnit zásoby. K večeři jsme uvařili společně brambory a k nim měl každý něco svého. Mokřinkáři byli spokojeni s obchodem s kořalkou a ještě se z bungalovu vrátili pro piva, kterých původně nakoupili nezodpovědně málo. Chvilku jsme poseděli a šli jsme spát, protože budíček byl naplánován na hodně brzy. Ještě večer teplota klesla pod -20 °C.

 

14. 3. 2013, Ledová euforie

Podle plánu jsme vstali před čtvrtou, abychom od 4.30 hod. čekali na autobus do Utsjoki. Je -31 °C, a tak se hemžíme jako mravenci, abychom nezmrzli. Naštěstí autobus přijel za chviličku. Naskládat 8 kol do kufru byl hlavolam, ale byli jsme úspěšní. Řidič jel po mírně klikaté silnici po ledu s ledovým klidem stále 100 km/h a noční mlhu rentgenoval silnými světlomety. Jako ostatní jsem snědl připravenou snídani. Ondra místo toho sušil mikinu, protože mu vytekl camel. Jet v takovém mrazu v mokrém je doslova životu nebezpečné. Vystupujeme v Utsjoki po 40 km. Je -28 °C, ale cesta do prudkého kopce nás zahřála. Když se cesta srovnala do jetelného profilu, postihl Dana defekt. Výměna duše proběhla díky Honzově zručnosti a zkušenosti rychle a bez následků. Při cestě mlhou přes planiny na nás namrzal dech a sníh a z mlhy jsme se vynořovali jako ojíněné přízraky. Po chvíli se začalo z mlhy drát slunce a cesta se na pár kilometrů stala tvrdší a hladší, po třech dnech jsem v terénu dal velký převodník a užíval si rychlejší jízdy. I přes tu kosu mě zase zachvátil euforický stav. Přesně pro takové chvíle jsem tady. Vše má svůj konec. Když příroda usoudila, že jsme se vyblbli dost, cesta zase změkla. Sluníčko už nezalezlo, a tak se kolem 15. hodiny na chviličku oteplilo na -18 °C. Jinak bylo celý den -25. Cestou jsme potkali skůtraře, jejichž průvodce se hrnul k Honzovi, že ho zná od svýho kamaráda a čekal, že se nás dnes potkají, protože mu někdo před třemi dny říkal, že nás viděl jet tímhle směrem. A pak, že to bez facebooku nejde. Po 57 kilometrech místy měkké a zaváté cesty jsme za cca 10 hodin dojeli k uzavřenému přístřešku, kde byly po stranách lavice a uprostřed vyvýšené ohniště. Srub jsme zútulnili ohněm, jídlem a pitím. Potěšilo mě, že klukům chutnal mnou namíchaný lihový nápoj. Chvilku jsme pokecali a šli spát, dva na zem a ostatní se vešli na lavice. Celou noc jsme udržovali oheň a tím i teplotu uvnitř nad bodem mrazu.

 

15. 3. 2013, Velká smůla

Ráno při probuzení je zase pěkná kosa, ale než jsme se nasnídali a připravili k odjezdu, oteplilo se na -25 °C. Před odjezdem podával Přéma Danovi PETku se šťávou a namíchaným lihem řka: „Dej si, už pijeme pod svoje možnosti“. Dan to ocenil slovem „zoufalci!“ a pořádně si loknul, zjevně čekal nealkoholický nápoj, svoje překvapení následně vyjádřil vyvalenýma očima a výkřikem „huoá“. Bylo to namícháno na 50 procent, aby to nezmrzlo. Původně jsme měli v úmyslu jet 20 km po skůtrovce a pak odbočit na silnici a po ní jet zbývajících 35 km. U odbočky na silnici jsme se vzhledem k sluníčku a parádnímu stavu cesty rozhodli jet dál po skůtrovce. Cesta byla nádherně tvrdá a rychlá, a tak jsme přes planiny a jezero uháněli na hrubou v příjemném sluníčku a teplotě -20. Na závěr jsme se dostali už do lesa, kde se cesta vlnila a připomínala veliký dlouhý pumptrack. V místě, kde jsme najeli na silnici jsme potkali skůtraře z Austrálie a jejich místní průvodce byl opět Honzův známý, se kterým se každoročně potkávají, i když v jiné oblasti. Dofoukli jsme kola a vyfotili se. My na skůtrech a skůtraři na bikách a vyrazili jsme už po silnici do 7 km vzdálené hospody. Ve stylové dřevěné hospůdce s krbem jsme něco pojedli a hlavně si dali trochu piva. Před odjezdem jsem se zahříval ježděním po parkovišti, když tu náhle cítím, že mi jde ztuha točit klikami, no nic, jel jsem dál a přemýšlel, jak závažná závada mě postihla. Po chvíli bylo vše jasné. Praskla mi středová osa. Smůla, to neopravím, dojezdil jsem. Honza mě odtlačil pár kilometrů po silnici do dnešního cíle v Kaamanenu, kde jsme pronajali bungalov. Najedli jsme se, dali pivo a šli spát. Defekt mě mrzel, ale při vší smůle jsem měl dost štěstí. Stalo se to v civilizaci, nemusel jsem jít pěšky. Při jiném načasování jsem taky mohl tlačit kolo 50-70 km, což Honza s velkou dávkou nadsázky ohodnotil tak, že bych byl prakticky připraven na Aljašku. Dál pojedu autobusem.

 

16. 3. 2013, Rekord laponských snow-bikových expedic

Ráno je -35 °C, což je zatím rekord Honzových laponských expedic. Běžně bývá -5 až -20 °C. Kluci vzhledem k teplotě trochu zdržují odjezd. Balení a příprava k odjezdu se mě týká jen okrajově. Autobus do Inari jede v 11.45 hod. Zbytek výpravy tam pojede po skůtrovce cca 40 km. Nespěchám a po odjezdu cyklistů jsem polepšil můj dopravní prostředek. Sundal jsem kliky, dal sedlo co nejníže a rázem jsem se ocitl zpět v historii a měl tzv. drezínu, tedy odrážedlo, které vymyslel lesník Karl Drais. Na recepci jsem vrátil 48 prázdných lahví a klíč od pokoje, a počkal na autobus, který jel za dvě usrkávaná piva. Autobus jel opět 100 km/h a tentokrát jsem si všiml, že za obcí zapne řidič tempomat a jenom kroutí volantem. V Inari jsem měl dost času, nejdřív jsem se občerstvil v místním supermarketu, pak jsem zamířil k muzeu sámské kultury, kde byl sraz. Chtěl jsem si projít přilehlý skanzen, ale byla mi zima, tak jsem skončil v muzejní restauraci. Přeci jen venku bylo lehce pod -20 a já se oblíknul jako na kolo a to je pro chůzi málo, hlavně tretry ač zimní připomínaly mrazák a ničit si chůzí návleky se mi nechtělo. Kluci, nadšení z dnešní trasy klikatící se severskými lesy zalitých sluníčkem, přijeli za další dvě piva. Společně jsme zhlédli expozici o historii a životě zdejších Sámů a Laponské přírodě. Při placení v muzeu si Honza v rozhovoru s pokladní pochvaloval, jak pohyb na kole stranou od civilizace nádherně čistí hlavu. O pravdivosti svých slov ihned paní pokladní přesvědčil tím, že si nevzpomněl na PIN platební karty. Inari je hlavním centrem Sámské menšiny, mají tu dokonce vlastní univerzitu. Po prohlídce muzea jsme lehce nakoupili v supermarketu a kluci mě dotlačili asi 4 km na srub, který stál u jezera poblíž silnice. Srubík je dnes krásnej malej, všichni se dovnitř vejdeme jen na sezení a bez věcí. Srub nemá ani postele, na spaní se dovnitř vejdou jen dva lidi na lavice. Místo zbylo jenom na Ondru s bďákem a na Roberta, ostatní jsme spali venku a osádka srubu měla za úkol udržovat oheň. Protože to byl poslední večer na srubu, kde byla celá výprava pohromadě, došlo na hodnocení zájezdu. Všichni jsme si to upřímně pochvalovali a byli rádi, že jsme si o kousek posunuli vlastní limity. Venku se mezitím udělalo dost teplo. V noci trošku sněžilo, tak jsem ocenil, že jsem si pečlivě srovnal otvory obou spacáků a žďáráku, do kterého jsem tentokrát nedal karimatku a nechal ji vně. Skoro mi bylo líto, že je jenom -13 °C a já nepoznám, zda je pro tepelný komfort lepší mít karimatku až pod žďárákem a mít větší volnost pohybu, nebo ji mít ve žďáráku a mít jistotu, že z ní nesklouznu.

 

17. 3. 2013, Kluci na srubu, já na hotelu.

Ráno Honzu chytli trochu záda, tak se nahříval u kamen a dopil mokřinkářům k jejich lítosti už tak žalostný zbytek alkoholu. Po odjezdu zdravých kol jsem douklidil srubík a vyrazil na drezíně do města. Zase jsem měl času moře, bylo tepleji a sluníčko, trošku jsem se povozil po městečku a v hotelové restauraci zaujal vyčkávací pozici na autobus, který stavěl těsně před vchodem. V Ivalu jsem se ubytoval za 83 Eur v hotelu, před kterým jsme se převlékali na začátku výpravy. Skočil jsem si naproti do supermarketu pro jídlo a pivo, celé odpoledne jedl, koukal v televizi na krasobruslení, formuli 1 a biatlon, klimbal, psal deník a pěkně se flákal.
Kluci zatím pokračovali laponskou divočinou k jejich poslednímu srubu. Cestu měli super pevnou a rychlou, což nebývá úplně pravidlo. Srub byl opět malinký, ale vešli se všichni. Večer začalo foukat a měnit se počasí.

 

18. 3. 2013, Doufám, že zas někdy

Při snídani jsem se snažil srazit cenu ubytování, co to jen půjde, důležité položky na skromném, leč dostačujícím švédském stole jsem obešel dvakrát i třikrát. Kolem 10. hodiny přijeli kluci, všichni se vysprchovali a jeli jsme k autu zvědaví, jak po těch mrazech nastartuje. Nastartovalo úplně normálně, jako kdyby bylo léto, prostě na první škrtnutí, asi už se mu zdálo aktuálních -10 v porovnání s předchozími dny teplo, stejně jako nám. Naložili jsme kola, stavili se ještě jednou u Honzových známých, nakoupili si trochu jídla na cestu a pár suvenýrů domů a vyrazili směr Jablonec. Za svítání začalo sněžit a vezlo se to s námi s malými přestávkami přes celé Švédsko, Dánsko až do Německa. Trajekt do Rostocku dost houpal a Robertovi to vůbec neudělalo radost, dvě hodinky plavby si přetrpěl s hlavou v míse. V Jablonci jsme přistáli po osmé hodině ranní 20. 3. Vrátili jsme, co bylo půjčeno, rozloučili se a rozjeli se každý domů.

Expedice ve mně zanechala euforii a nadšení. Stejně jako loni jsme měli štěstí na počasí, to znamená, že se dalo stále jet ne kole a prakticky jsme nechodili pěšky. Tlačení kola je pro mě vrcholně nepříjemné, nehledě na to, že tlačím pomalu a všichni mi vždy utečou. Cesty byly sice tvrdé, ale po rychlých skútrech turistů dost rozorané a tím pomalé, často jsme na srub dojeli za svitu čelovek a unaveni, že jsme se jen najedli a zalezli do spacáků. Ověřil jsem si, že i při hodně nízkých teplotách se dá jezdit. Ke štěstí patřilo i to, že pokud byl velký mráz, tak nefoukalo a bylo sluníčko, což činilo teplotu přijatelnější. Jsem přesvědčen, že se do Laponska na sněžném kole ještě podívám.

Tomáš Saňa