Jan Kopka – Extrémní biker

Další vítězství na extrémním arktickém závodě

Ultramaratony v arktických podmínkách jsou nejen o fyzičce a hlavě, ale velice často taky o odhadu a zkušenostech.

Po nepřetržitém organizování zimních snowbike campů, Laponských expedic a letních 1000 miles si odjíždím po dvou letech opět „odpočinout“ na extrémek, tentokrát nevolím Aljašku ale polární kruh na severu Skandinávie do hlavního města finského Laponska, do Rovaniemi. Startoval jsem tam již v roce 2013 na 150kilometrovém závodě, který jsem tenkrát vyhrál. Nyní se vracím na nově vypsanou nejdelší verzi 300 km.

Na trénování díky mnou organizovaným zimním akcím moc času nezbývalo. Ani délka tréninků neodpovídala přípravě na ultramaraton. Většinou se pohybovaly 2-4 hodiny, jen výjimečně jsem seděl na kole déle. Nicméně pár kiláků jsem od listopadu najel a hlavně se mi vyhnuly nemoci a zdravotní problémy.

Na závod se přihlásilo asi 8 lidí z Čech a jeden Slovák. Všichni jsou „mílaři“, účastníci závodu 1000 miles, který organizuji.

Do Rovaniemi letím o pár dní dříve a s kamarády chceme obhlédnout terén. Cesty nic moc, téměř vše nesjízdné, pohyb na kole po skútrovkách nemožný.

Mítink „třístovkářů“ se koná večer před startem. Tady se dovídám, že můj tracker (na 300 km jsou povinné) nevyhovuje. Narychlo si tedy půjčuju jiný přístroj od kamaráda Kuby, který jede pouze 150, kde ho mít nemusí. Další nemilé překvapení je informace, že i když projíždíme dvakrát přes městečko a vesnici, nesmíme doplňovat vodu, jídlo a ani využít zázemí těchto pár civilizovaných míst, ani přijmout pomoc od kohokoli, koho potkáme. Je to sice zvláštní výklad přívlastku „human powered race“ (závod vlastní silou), nicméně pravidla určuje organizátor, a tak nezbývá, než to přijmout jako fakt. Pro mě je to ale velká čára přes rozpočet. Vezu co nejméně bagáže, jedu co nejvíce nalehko. Jídla tak na 150 km s tím, že doplním právě ve vesnicích. Nemám ani vařič, abych si dělal cestou vodu ze sněhu. Jídlo musím navýšit, abych vydržel 300 km. Vůbec netuším, kolik dní mi to ale může v těchto podmínkách hlubokého sněhu trvat. Dám stovku denně? Tj. jídlo na 3 dny plus malá rezerva. S vodou vůbec netuším, jak to udělám, bude to o improvizaci. Buď to vyjde, nebo ne. Je večer, ráno startujeme, není už co vymýšlet. Cestou z mítinku se stavuju v marketu a kupuju 3 balení párků. O to navýším potravu na ultrazávod. Bagáž mám ale úplně plnou, proto vyhazuju nějaké oblečení. Doufám, že se bez něho obejdu a k salámu, sýrům, karamelovým tyčinkám, slaným i sladkým ořechům a čokoládě (vše připravené na sousta, zmrzlé to již nelze ukousnout ani ukrojit) docpávám ještě párky, špek nakrájený na kostičky, šest housek a další velkou čokoládu. Na záda pod bundu si připravuju 6 litrů pití do dvou vaků.

Druhý den ráno registrace. Na startovní čáře se tlačí asi 120 účastníků, pro které jsou připraveny trasy 66 km, 150 km a 300 km. 20. 2. 2016 v 9:00 start! Vyráží se po řece poměrně svižně. Volím rychlou ledovatou stopu trochu stranou, kola nafouknutá jak na silnici, krásně to odvaluje a dostávám se před ostatní. Po 12 km při výjezdu z řeky ale idylka skončila, měkké cesty a ani na vypuštěných kolech nejde jet. Tlačíme, nejsem dobrý chodec a postupně mě předchází asi 10 lidí. Na mnohakilometrovém jezeře, kde se lépe čí hůře svezu, se opět přibližuju čelu. Za jezerem zase chůze. Na kole popojedem pouze zřídka po místních silničkách jen jako přejezd na další měkkou skútrovou cestu. Ostatní buď zpomalují, nebo já se rozhýbal a postupně se propracovávám na třetí pozici. Přede mnou pouze dva závodníci jedoucí „jen“ 150tku. Lídr vzdává, nezvládá neustálé tlačení, posouvám se na druhou pozici celkově. Přesto asi v 19 hodin za úplné tmy zastavuji na oficiálním checkpointu před polovinou prvního 150kilometrového okruhu. Lidé vám nesmí pomoci ani na těchto bodech, je tu ale aspoň studená voda, kterou můžeme doplnit, a hoří ohně. Vytahuji šest malých nožiček párků a opékám na ohni a beru si jednu drobnou housku. To je můj denní příděl „normálního“ jídla. Ostatní jídlo tvoří jen malá sousta během jízdy. Během mé večeře tu projíždí asi 4 cyklisté. Všichni se nechápavě podivují, že si tu na přední pozici dělám během závodu u ohně piknik. Jeden z nich, třístovkář Fin Antti Sintonen, mě tu uviděl sedět u ohně vychutnávat si párky a úplně zdivočel. Vyrazil jak utržený dál. Po krátkém zdržení se opět pouštím do usilovného tlačení kola dál temnou nocí. Má to své kouzlo být sám uprostřed velkých prostor a vnímat tu sílu přírody. Počasí je ale nepříjemné, teplota jen 1 až 2 stupně pod nulou, ve vzduchu vlhkost. Na sobě nemám moc oblečení, všechny odvětrávací otvory otevřené, přesto se při intenzivním protlačování kola sněhem nevyhnu výraznému pocení. A tím se nevyhnu ani následné zimě, jak na mně mokré oblečení chladne. Potřeboval bych ještě slabší bundu, než mám. Při -10 a jízdě na kole, kdy jste díky nižší teplotě a většímu proudění vzduchu více ochlazováni lze pocení omezit téměř na nulu. Na další checkpoint těsně za půlkou na 78. km docházím v 20:30 úplně durch. Je tu dřevěná chatička ve tvaru malinké rotundy, uprostřed otevřený oheň. I když jsem nechtěl zastavovat, využívám možnosti a jdu se usušit. Chci se dostat někde na 100. kilometr a tam zabivakovat. V úplně mokrých věcech by to ale nebylo dobrý. Během spánku by se mi asi na sobě podařilo věci usušit, navlhnul by ale od nich péřový spacák a bez možnosti vysušení už by další noci nefungoval, jak má. Sedím u ohně v chatce a povídám si s Finem, který vedl a který tu teď čeká, až pro něj dorazí záchranný skútr. Po chvíli měním kompletně plány, vedle je takové dřevěné týpý také s ohništěm uprostřed. Lehnu si k ohni a regulérně se vyspím a věci zatím nechám sušit, ať využiju čas. Je to sice po 12 hodinách závodu brzy, ale přijde mi to v tuhle chvíli nejrozumnější. Mezitím projde pár lidí a cestu ušlapou. Tady za tím čelem od určité chvíle pak budou docházet lidi čím dál víc utahaní a nebudou pokračovat. Budou si muset lehnout a odpočinout si. Cesta bude pak po určitou dobu v klidu a mráz, který snad spadne v noci o něco níž, ji utáhne. Můj plán je jet podle sebe, svých okamžitých pocitů a nevšímat si, co dělají ostatní. Proto nechávám čelo jet dál. Kdybych jel jen kratší verzi 150 km nebo byla cesta sjízdná, nebyl by na spaní čas. A to ani na třístovce. V těchto podmínkách, kdy jen tlačíme, bude 300 km velice těžkých a bude trvat asi hodně dní, možná 5 či 6. Spát se musí aspoň ze začátku. Do týpý za chvíli přichází i manželský pár dálkových lyžařů z Rakouska. Muž mě nadšeně zdraví: „Ty jsi Jan Kopka z Česka, vyhráls Iditarod na Aljašce. Jsem rád, že tě poznávám. Žena je úplně grogy, tak si chvilku odpočinem a pak budeme pokračovat.“ Nějakou dobu kecáme a já pak tahám spacák. „Ty jdeš spát?“ – „Jo.“ – „Tak na hodinu nebo na dvě, že jo?“ – „Ne, až se vzbudím, pojedu dál.“ – Rakušan se ale diví, a tak vtipkuju: „Vždyť mám dovolenou!“ Pár se směje. Muž ale evidentně nechápe, že člověk, který vyhrál na Aljašce Iditarod, jde spát. Lidi maj pocit, že člověk, který vyhraje nejdrsnější závod světa, je Robocob, co nespí, nejí a jen jde strojovým tempem. Budím se po páté asi po 7 hodinách spánku. Opouštím checkpoint plný spících lidí. Strávil jsem tu hodně času, ale nijak to neřeším. Cesta stále není sjízdná, ale je pevnější a lépe se tlačí. Z checkpointu jsem vystoupal na takový otevřený hodně větrný vršek. Ve světle čelovky spatřuju v záhrabu podle cesty chodce a jeho sáně. Je to nejhorší místo na bivak, přitom dole na checkpointu před čtyřmi kilometry (tedy asi před hodinou) byly k dispozici i stany, proti tady tomuhle dost luxusní zázemí. O kousek dál spí ukrytý ve spacáku na podobně nehostinném místě biker. Lidi prostě s dobrou vírou vyrazí dál a najednou jim dojdou síly a nemůžou už ani krok. Musí zalehnout tam, kde jsou. Po devíti kilometrech, tedy asi třech hodinách tlačení cesta ústí na místní silničku. Dopumpovávám kola na větší tlak a užívám si asi 12 kilometrů jízdy, cestou míjím trosky potácející se po silnici. Jdou nonstop a evidentně moc sil jim už nezbývá. Trasa nás opět vede na skútrovku. Je rozšlapaná, ale povrch je již utažený mrazem a dostatečně pevný. Dá se jet. I když jen kodrcám v rozdupané cestě, stále jsem dvakrát rychlejší, než kdybych šel. A podle stop jsem první, kdo tu jede. Ti všichni přede mnou jen šli. Kromě toho, že jsem vyspalý a v pohodě, se ukázala výhoda přestávky na checkpointu. Před další kontrolou najednou zadní kolo prázdné. To hrozí vždy, když jedete na hodně podhuštěných kolech. Doplantal jsem se na checkpoint a vítá mě tam s úsměvem místní starší Laponka: „Ty jsi Jan Kopka, před třemi roky jsi sem k nám přijel a já ti nabízela vodu. Tys jí odmítl a dožadoval ses piva. Nedostals ho, přesto jsi vyhrál!“ Povídám si s nimi u ohně a při tom měním duši. Zase tu nemaj pivo, a tak piju aspoň vodu. Cesta na další checkpoint je občas na hranici sjízdnosti, ale po většinu to jde. Po velikém nekonečném jezeře strašně fučí proti, jsou návěje a jen těžko se tu pohybuju. Těch několik kilometrů je nekonečných. Je pozdě odpoledne a konečně poslední checkpoint. I tady znaj mé jméno stejně jako většina organizátorů i závodníků, s nimiž jsem se na trase potkal. Zastavuju tu, povídám sis nimi, doplňuju při tom vodu. Díky tomu, že nevezu vařič, je to pro mě poslední možnost na dalších 170 km. Tam už žádné checkpointy nejsou. Sedám si k ohni a opékám 6 malých nožiček párečků a houstičku. Opět moje jediné dnešní „regulérní“ jídlo. Aspoň je teplé, další dny už budu chroupat párky zmrzlé.

Posledních 12 km první 150tky už bylo po řece. Díky celodennímu sněžení cesta špatně sjízdná, těžká a rozježděná od skútrů. Včera po startu to bylo mnohem lepší. Těch 12 km trvalo snad věčnost a vysávalo ze mě poslední sílu. V Rovaniemi už za tmy jen míjím cíl stopadesátky a pokračuju po řece. Míjím otevřenou vodu, několik mostů a pak zatáčím ke břehu k nízkému přístřešku – laponskému laavu. Je to jen úkryt na přežití, kdy jste chráněni před větrem ze třech stran a zpředu je to otevřené. Končím celkem brzo, jsem ale poměrně unavený a v rozumné vzdálenosti již nic takového není. Opět se rozhoduji pro regulérní spánek, bez ohledu na to, jak pokračují ostatní. Nechám organismus dostatečně odpočinout, do cíle to je za těchto podmínek ještě hodně daleko. Vůbec si netroufnu odhadnout kolik dní. Vak s 6 litry vody si beru do spacáku, aby nezmrzla. Musím dát pozor, abych si na něj v noci nelehl a nepraskl, anebo abych nevytáhl hadičku. Usínám téměř ihned, budím se za 9 hodin. Hodně velký luxus a časová ztráta, ale neznepokojuju se tím. Ráno k snídani trochu ledové vody, jídlo žádné, s ním musím šetřit. Vyjíždím až před sedmou. Vše přikryté novou vrstvou sněhu. Sněží již druhý den. Jen těžce se na řece hledá cesta, kde by šlo jet. Když ji najdu, hned zas někam zmizí. Narazil jsem na poměrně čerstvou stopu kola. Někdo tady projel dnes ráno, stopa ještě nebyla zapadaná. Občas jdu, občas jedu, občas hledám, kudy by cesta po řece mohla vést. Po mnoha hodinách se dostávám z řeky. V lese je sněhu méně, kromě čerstvé stopy vysleduju další již téměř přikrytou sněhem. Podle hustoty sněžení tady někdo musel jít už včera během dne. Začíná mě to bavit, probouzí se ve mně lovecký instinkt. Vybavuje se mi urputný rosomák, který jde po stopě zvířete, dokud ho nedohoní, překousne mu lýtkovou kost a pak mu prokousne hrdlo. Tím to pro něj skončí, často to dělá jen pro zábavu a ani to zvíře nesežere. Ze stop se snažím vyčíst maximum. Rychlost chůze z délky kroku, z četnosti zastávek jak je unavený. Vesměs tlačím. Ti přede mnou dělají ale kratší stopy, takže jsem rychlejší. Občas se snažím na hodně podhuštěných kolech i na měkkém terénu jet. Jde to jen občas a těžce, ale pořád jsem rychlejší, než kdybych šel. A oni jen jdou. Toho přede mnou už nemůžu mít daleko. Stále sněží, ale jeho stopy jsou velmi čerstvé nepokryté vločkami. Vyjedu ze zatáčky a už ho vidím, jde pomalu a vypadá unaveně. Jeho dvouhodinový náskok z rána jsem smazal za dopoledne. Zdravím ho. Odpovídá: „Ahoj Jane. Známe se ze závodu před třemi lety.“ Je to Holanďan Martijn. Martijn ožil, když jsem ho dojel. Jedu nebo jdu vpředu stále svým tempem, ale Martijn se mě drží a stejně jako já občas jede. Nyní se snažím přečíst ze stop toho dalšího před sebou. Opět jen jde, krátké kroky, na kolo si nesedne. Pokud by občas jel, prozradil by na sebe daleko víc – jak drží stopu, jak měkké nebo technické úseky dokáže projet, jak často padá. Z toho všeho se dá velice dobře vyčíst čerstvost nebo únava. To, že ale jen jde krátkými kroky, značí, že je buď malý, což podle velikosti jeho bot nepředpokládám, nebo je tak unavený, že jízda na takto měkkém povrchu je pro něho už nemožná a vyčerpává ho více než chůze, nebo neumí pracovat s tlakem v pneumatikách. Ať je to čímkoli, vše hraje v můj prospěch. Pak si všimnu dalších ještě více zasněžených stop a znatelných jen občas. Tam vpředu je ještě někdo a podle toho, jak jsou stopy zasněžené, tudy projel už včera. Martijn odpadl, a tak zpomaluju, aby mě dohnal. Projíždíme kolem vesnice, kde je obchůdek. Je ale zákaz cokoli doplňovat či využívat vesnice, proto ji jen smutně míjíme. Stěží oba s jídlem vydržíme ještě zítra, ale cíl je odtud naší rychlostí ještě tak dva dny. Necelých deset kilometrů za vesnicí je kousek od cesty srub. Na řece bojujeme, abychom se neprošlápli do vody, pak je ale cesta poměrně dobrá. Všechny stopy skútrů odbočují ke srubu. Cesta dál, po které máme pokračovat, je jen hluboký sníh, žádná stopa skútru. Byl jsem tu týden před startem s kamarády, že si tuhle část projedeme. Jen hluboký sníh, žádná známka, že by tudy někdo někdy jel. A teď za celou tu dobu tu zas neprojel ani jeden člověk. Pouze stopa toho před námi, podle pokrytí novým sněhem tu prošel tak před třemi čtyřmi hodinami. Cesta vede přes kopce, do cíle ještě dlouhých 100 km, další přístřešek pro přežití je až za 65 km, což je dál než naše dnešní celodenní porce, která činí pouhých 50 km. Nemám problémy zabivakovat kdekoli na trase, přesto zatáčím podle mého plánu do srubu a Martijn se přidává. Potřebuju udělat ze sněhu vodu, s tou co mám, bych asi až do cíle nevydržel a kamna jsou pro mě bez vařiče jediná možnost. Navíc díky „teplému“ počasí těsně pod nulou se potím víc než obvykle. Další důvod je čerstvě protlačená stopa v hlubokém sněhu dál. Pokud počkáme pár hodin, mráz to utáhne a půjde to i v tom těžkém terénu líp.

Na srubu jsme asi v 18 hodin, sekáme dřevo, roztápíme kamna. Ve srubu je ale jen malá konvička, takže neustále chodím pro sníh a cpu ho do ní. Mezi tím Martijn vaří vodu a zalévá si kvalitní outdoorovou stravu. Kouká na mě nechápavě, když vytahuju 6 malých párečků a opékám je na ohni v kamnech. „Přece nejedeš na párky!?“ – „Jo, nic lepšího jsem před startem nesehnal, co bych mohl jíst i studený, pokud nebudu mít oheň.“ Tohle je moje celodenní strava, s jídlem dost šetřím, abych vydržel čtyři dny. Teď to ale vypadá, že to pojedem minimálně 5 dní, tak poslední den budu asi už bez jídla. Proto potřebuju aspoň dost pití. S 6 litry 2 dny vydržím v pohodě. Vak na vodu doplňuje i Martijn a pro oba to trvá 4 hodiny. Holanďan má na rozdíl ode mne chytrý telefon, a tak zjišťujem, že vedoucí závodník Fin Antti Sintonen, na kterého jsme ztráceli už den, zkolaboval vyčerpáním na 226. kilometru. Vyslal signál SOS a rozjela se záchranná akce. Jet na takhle těžkých cestách mnoho dnů bez spaní je nesmysl. Fin byl hodně silný a až moc motivovaný, v 25 letech mu s tímhle typem závodů ale evidentně chybí zkušenosti. Před námi je tedy pouze jediný závodník Ital Luca Bettinsoli V deset zaléháme, chci si odpočinout, zítra předpokládám opravdu těžký den. Budík, nedávám, vím, že se vzbudím sám, organismus si řekne. Usínám rychle a tvrdě, ve 3:30 se budím a vstávám. Ptám se spolunocležníka, zda jde se mnou. Přidává se. Vše balíme, při tom snídám jednu řádku čokolády, víc nesmím, musím šetřit. Martijn zatím dělá kávu a nabízí mi. To je úžasný mít po ránu teplý nápoj. Doteď to bylo vždy jen trochu ledové vody. Po 4. opouštíme srub a vracíme se na trasu. V tuhle chvíli ztrácíme na Luca 15 hodin. Do cíle je ale ještě dlouhých 100 km, možná 2 celé dny. Předpokládám ale, že proti Italovi máme výhodu regulérního spánku. Luca nejspíš zvolil tuhle noc non-stop a předpokládal, že do cíle se dostane do večera. Máme ale zprávy, že za celou noc moc nepokročil. Cesta musí být opravdu brutální. Pouštíme se do tlačení, není to snadné, jde to ale překvapivě lépe, než jsme čekali. Noční teplota -10 °C pomohla zpevnit cestu. Po nějaké době se z lesa napojují lehce zasněžené skútrové stopy. K naší radosti to na vypuštěných kolech jde jet. Kousek popojedem. Luca i tady jen šel. Buď byly stopy skútrů čerstvé a ještě neutažené mrazem, tedy nesjízdné, anebo je na takto nesnadnou jízdu moc unavený. Zastavuji a měním baterie v čelovce i GPSce a po chvíli zas doháním kamaráda. Na stopy Itala napadlo přes noc trochu sněhu, není to velký problém, přesto se střídáme vpředu v tlačení. Na povinných bodech odesíláme organizátorům zprávu, že jsme OK. Asi po třech hodinách postupu nastává rozednění. Tuhle část dne, kdy z temnoty kolem vás začne pomalu vystupovat sněhobílá nádherná krajina, mám hrozně rád. Po těle se mi vždy rozlévá optimismus a radost, a je to tak i teď. Za šera dokonce z lesa přímo před nás vylezl poměrně velký sobí samec. Chvíli si nás prohlížel a pak kráčel v klidu před námi, takže jsme měli na chvíli dalšího parťáka. Po pěti hodinách jsme na jednom z dalších povinných bodů trasy pro odeslání zprávy. Vím, že Lucovi to sem trvalo od srubu 10 hodin. Byli jsme tu za 5, jsme 2x rychlejší! Jestli někde bivakoval nevím, ale jeho náskok klesl z 15 hodin na 10 a do cíle je ještě hodně hodně daleko. Už večer jsem věděl, že se pokusím s tím něco udělat. Teď vidím, že je to reálné. Navíc se cítím výborně, nejlíp ze všech dní od startu. Vždycky mi trvá u těchto nonstop ultramaratonů 2–3 dny, než se můj organismus přestaví do režimu dloudobé zátěže s minimem spánku a minimem jídla a začne fungovat výkonně a přitom úsporně. Už včera jsem byl v pohodě, dnes se ale cítím vysloveně svěží. Proto 24hodinové závody nebo dokonce kratší jak 3 dny jsou pro mě moc krátké. Dost trpím a nepodám výkon, kterého jsem schopný.

Na jednom trochu sjízdném úseku ujíždím Holanďanovi, na tlačícím ale zastavuju, dávám si trochu sýra, salámu a ořechů v cukru. Mezitím dorazil Martijn. Domlouvám se s ním, že Lucu postupně stahujeme a že se ho pokusím dostihnout, i když jeho náskok je stále velký. Kamarád mi popřál a zvolil pomalejší tempo. Na 50. kilometr dnešního dne jsem se dostal po 13 hodinách usilovného postupu v 17:30 a ztráta klesla na pouhých 3,5 hodiny. Náskok od dnešního rána jsem stáhl o 11,5 hodiny. A do cíle zbývá ještě dalších 50 km, ještě polovina toho, co ráno. Cítím se stále skvěle a mám za sebou plnohodnotný spánek z minulé noci, jsem připravený na nostop noc. Ital už nespal den, noc a další den a pohyb na takovýchto cestách je opravdu vyčerpávající. Bude muset někde zvolit odpočinek, a pokud to neudělá, nevěřím, že bude moci zrychlit. Jediné, co by mohlo odvrátit jeho dostižení je moje vlastní krize, vážný defekt kola nebo nějaká nepředvídaná událost.

Lehké posilnění, nasazuju čelovku a vyrážím dál. Vždy je lepší být lovec než lovená oběť. Pod adrenalinem postupuju po stopách vedoucího závodníka a čtu z nich jeho stav. Cesta se trochu lepší a objevují se sjízdné úseky. Na jednom jezeře se propadám horní ujetou vrstvou a šlapu do vody, rychle vytahuju nohu a bořím se do vody tou druhou. A pořád dokola. Nesmím se namočit, jsem na tom špatně s oblečením. Adrenalin ještě roste. Chvíli to trvá, než se mi podařilo dostat mimo tuhle nebezpečnou část. Naštěstí jsem si úplně do bot nenabral. Tlačení do prudkých kopců, opatrná jízda dolů, přesto téměř bez kontroly. Přichází okamžik, kdy cesta zpevnila natolik, že jde jet, až nakonec je úplně pevná. To je slast! Na 65. km dnešní jízdy vidím stopy Luca odbočovat z cesty doleva do kopce někam směrem k přístřešku na přežití. I tak v něm musíte regulérně bivakovat, jste ale aspoň trochu krytí. Do cíle pouhých 40 km. Vypadá to, že už je to kousek, ale může to být i víc jak 10 hodin. Cesta je výborná, což je po víc jak třech dnech tlačení v hlubokém sněhu neuvěřitelné. Mám stále podhuštěná kola a čekám, zda se cesta zase nezhorší. Po čase zastavuju a dofukuju kola na takhle tvrdý povrch. Asi jsem to neměl dělat, neboť po 500 m se napojuje čerstvá stopa skútru, který porušil tvrdý povrch a namlel ho opět doměkka. Naštěstí je cesta stále sjízdná, ale zase jen na měkkých kolech.

Martijn někde za mnou přijíždí k bivaku s Italem a zatáčí tam, potřebuje odpočinek. Luca od něj získá informace, že jsem před ním. Ihned balí a vydává se mě stíhat. Role se obrací, z lovce se stává lovený a z loveného lovec. Musím přiznat, že lovec je ta lepší role. Nyní si Luca může podle stop číst mě. Budu dělat vše pro to, aby to, co si z nich přečte, ho deptalo a bralo mu motivaci, aby měl pocit, že jsem silný a nepotřebuju odpočinek. A já se tak ve skutečnosti i cítil.

Po pomalých ale sjízdných cestách se dostávám o půlnoci k řece Ounasjoki. Odesílám povinný signál „OK“ a čeká mě posledních 22 km od cíle. Na širokém toku dosti fučí a cesty jsou zafoukané. Pokud dojde na tlačení, je to do cíle ještě 7 hodin. Stopy skútrů se z cesty po řece různě odpojují, je měkčí a měkčí, až najednou musím z kola a jít. A po chvíli už tlačím jen po jediné stopě, která se také stáčí z řeky pryč. Je těžké tady najít cestu. A je nebezpečné a vlastně i nemožné jít kudykoli. Je tma, s čelovkou pořádně nikam nedohlédnu. Narazím na jinou osamělou stopu skútru a ta mě vede pomalu k druhému břehu. Plácal jsem se takhle snad hodinu, než jsem narazil už v závětří zátočiny na pevnou dokonce místními značenou cestu. Od té chvíle už líp či hůř jen jedu. I tak to bylo ještě pár hodin. Vidím již hlavní most Rovaniemi se světlem na vysokém pilíři a pak i osvícené město. Poslední kilometry neubíhaly už vůbec a byly nekonečné. Přesto se fyzicky cítím na rozdíl od prvních dvou dnů skvěle. Samozřejmě mi pomáhá, že jedu na vlně endorfinů a adrenalinu. Naproti přijíždí skútr, hlavní pořadatel Alex na mě mává a doprovází mě poslední kilometry. Teď jsem si úplně jistý, že to vyjde. Na dlouhých rovných úsecích řeky, kde jsem viděl na dálku víc jak hodinu, jsem si samozřejmě kontroloval, zda se za mnou neobjeví světýlko. Náskok jsem tedy měl, ale může se stát cokoli, co vás zastaví. Neopravitelná porucha nebo vlastní krize. Při takovéto abnormální dlouhodobé zátěži a minimu jídla přichází kolaps náhle, najednou se sesypete a neuděláte krok. Musíte si lehnout do spacáku a jakýkoli náskok se rozplyne. Já si ale tuhle možnost nepřipouštěl po celou dobu závodu a za 23 hodin dnešního postupu jsem neprožil jedinou krizi.

Ve 3:33 ráno vjíždím do vestibulu místního hotelu. Tam je cíl a čeká tam i v tuhle dobu skupinka lidí, aby mě přivítali a popřáli mi. Potřesení rukou, pár fotek a pamětní medaile.

Pořadatel Alex mi vypráví, jak ho během dne začali bombardovat italští fanoušci, co je to zač ten Kopka a že přeci není možné, aby se k Lucovi blížil takovou rychlostí a že v tom určitě něco je. Rozjeli se facebookové diskuze na italském webu. Alex nemusel ani nic vysvětlovat. Jiní Italové, kteří mě znali z Aljašky, z Mongolska a z jiných závodů, i když fandili svému Lucovi, v tom udělali jasno a postavili se na mou stranu. Talián Renzo ukončil diskuze tím, že se soustředím na extrémy, mám pár kvalitních arktických skalpů a jsem natolik zkušený, abych věděl, že když je hluboký sníh, nemám chodit první. Tím dohady utichly.

V 5 ráno sedám na kolo a odjíždím domů. Čeká tam na mě kamarád Viktor s připraveným jídlem. Jsem za to vděčný. Předkrm – Kubovy nudle, další chod – 4 vejce na slanině, třetí – velký kus lososa s hranolky. A samozřejmě pivo, vlastně dvě. Opravdu královská „snídaně“ trvala hodinu. Po 4 nekonečných dnech hladovění nelze popsat, jak vše chutnalo. Věděl jsem, že tohle množství jídla můj scvrklý žaludek nemůže zvládnout, ale najednou mi chyběla vůle přestat. Vůle zůstala někde tam na zasněžených pláních. Tady už není potřeba.

Viktor se mě vyptával na vše možné a já jsem rád, spát se mi nechce. Chci s někým mluvit. V myšlenkách se vracím na trasu. Je to opravdu těžký závod. Ne vzdáleností, ale podmínkami. Což ve finále bylo pro mě štěstí. Závod do 3 dnů není pro mě. Štěstí jsem měl vlastně ve všem, odhady mi vyšly a vše mi hrálo do karet. Kdybych se v čemkoli zmýlil, dopadlo by to úplně jinak. Nechal jsem si čelo hodně ujet a nenechal se strhnout. Pokud by se podmínky v druhé polovině zlepšily a cesty se zrychlily, neměl bych šanci je už chytit. Celou moji strategii jsem překopal hned během prvního dne a vycházel z předpokladu, že závod nebude trvat méně než 4 dny, spíš více. Stejně tak předposlední večer, kdy jsem byl za vedoucím jezdcem už jen 4 hodiny, jsem zastavil na regulérní spánek. Luca zvolil nonstop jízdu v noci a předpokládal, že další den do večera bude v cíli. Bylo mi jasné, že sice v noci na mě získá, ale únava ho zpomalí a bude následovat další noc. A tu už pravděpodobně nonstop nedá. Já ano, budu odpočatý. Ke správnému odhadu vzdálenosti musí člověk zapomenout na běžné podmínky a přepnout. Pokud to neudělá, odhady času jsou úplně mimo. Třeba 3 kilometry vypadají z pozice bikera jako kousek, ale v těchto podmínkách to může být minimálně hodina. Navíc v tuto chvíli bylo výhodnější jet druhý. Mohlo to být ale úplně jinak, mohly se změnit podmínky, cesty mohly mít povrch, že projede jen jeden a pro další je to už nesjízdné a musí jít. Tím pádem první získává a ti za ním ztrácejí a nejde s tím nic udělat. Těch situací na cestě může nastat opravdu hodně, a často to ani nemá logiku. Ale já měl štěstí a vše se odehrávalo tak, jak mělo. Ve finále celková délka závodu byla 322 km a z toho jsem se svezl jen 72 km a zbytek 250 kilometrů jsem šel. I když víte, že to tak bude nejspíš pořád, musí se z vás stát chorobný optimista a věřit, že se to zlepší. Jinak to nedáte.

Trasa závodu vede opravdu krásnými místy. Zvlášť ve druhém 150kilometrovém okruhu. Jen škoda, že pořadatel odmítá trasu před závodem projet s odůvodněním, že jde o přírodní závod. Z mého pohledu by to ale akci neuškodilo, spíše naopak. Pro bikery by to mělo větší smysl. A navíc když 250 km jen tlačíte a jste nadoraz, tu nádheru okolo bohužel stejně moc nevnímáte. A lyžařům a chodcům by pevnější cesta také neuškodila. Vzhledem k tomu, že organizátor volí málo frekventované skútrovky a cesty místních lidí, bude i v budoucnosti sjízdnost pro bikery v tomto období spíš náhoda.

Report Honzy Kopky

 

Výsledky Rovaniemi 300

Jan Kopka (CZ)	3 dny 18 h. 33 min.
Luca Bettinsoli (I)	3 dny 21 h. 20 min.
Martijn Boonman (NL)	4 dny 8 h. 6 min.
Julian Hall (UK)	4 dny 17 h. 20 min.