Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Šediváčkův long 2009

 

I. veřejný ročník závodu na sněžných kolech proti psím spřežením 2009

 
anebo přesněji řečeno
 

bikeři na sněžných kolech se stávají součástí mezinárodního závodu Šediváčkova longu.

 
Na podzim 2008 jsem na mých webových stránkách vyhlásil novinku – zimní program pro zájemce na sněžných kolech, kdy veškerou výbavu jim poskytnu. Campy sněžného bikování se plnily poměrně rychle, jeden ze zájezdů do Laponska dokonce celý obsadila outdoorová firma, obsazování téhle akce ale probíhalo liknavě. Nakonec bylo pouze pět přihlášených zájemců, z nichž dva před samotným závodem odřekli. Samotného závodu na kolech jsme se tedy zúčastnili pouze tři. Další kola ale byla také v permanenci. Kameraman závodu si kolo též pronajal a při své práci ho používal pro pohyb na trati. Dokonce i někteří další si tady kolo vyzkoušeli, aniž by se pouštěli přímo do závodu a tak sněžná kola byla na trati i okolo vidět.
Co bylo důvodem zmenšeného zájmu zrovna o tuto unikátní akci jsem zjistil až později – obavy co když neujedu předepsanou vzdálenost, co když se ztratím, co když se mi něco stane, psí spřežení mi musí zákonitě ujet a já tu zůstanu sám atd. Jen já a nyní i ti, co se nenechali odradit, víme, že tahle akce stejně jako ostatní na sněžných kolech je především o pohodě, o nových kontaktech se skvělými lidmi a o vašem rozhodnutí, zda absolvovat celou trať nebo podle uvážení zkrátit. Navíc psí spřežení většinou nejsou zdaleka tak rychlá jako vy na sněžném speciálu.

Organizátoři nabízí dvě varianty, 333 km v pěti etapách nebo 222 km ve čtyřech, ale v podstatě nemusíte dodržet ani jedno a etapu zkrátit nebo vynechat a můžete opět nastoupit do další. Trasy jsou velice dobře značeny a projížděny sněžným skútrem i po cestách, které jsou jinak v zimě skryty hluboko pod sněhem. Na trase jsou kontrolní stanoviště, které si předávají informaci o vás dál, aby byl přehled nad pohybem jednotlivých účastníků. Letos bylo snad 90 startujících z celé Evropy a tak na trase nejste nikdy sami, ale v měnící se společnosti psích týmů a jejich musherů. Zdaleka ne všichni z nich tady jsou jen za překonáváním soupeřů, někteří občas zastaví a kochají se přírodou okolo a nevnímají čas. Tuto pohodu na vás velice snadno a často přenesou a vy zapomínáte, že vlastně závodíte a užíváte si přirozenou krásu těch psích vlaků a jejich sounáležitosti se zasněženou, bíle panenskou a neposkvrněnou krajinou. Dokonce cítíte pocit uspokojení, že se tu dokážete pohybovat stejně snadno a lehce jako oni a že ani vy nenarušujete ten klid a pohodu přírody.

Během závodu jsme zažili snad vše, co mohou hory nabídnout. Část první noční etapy, která byla součástí jen trasy 333 km, jsem absolvoval také, abych zjistil stav cest.
Druhý den ráno jsem nastupoval s ostatními do první denní etapy, která i Polskem. Startuje se po jednom a na start se můžete dostavit kdykoli ve vypsaném časovém intervalu pro start. Na hřebenech bylo vše dobře sjízdné a cesty pevné, při sjetí z hor dolů na polskou stranu ale začalo hustě pršet, ze sněhu se stávala vodová břečka. Byli jsme vybaveni do sněhu a zimy, ne do deště a proto jsme na kolech zvolili variantu po silnici zpět do hor a pod hřebeny se napojili opět na trasu. V horách bylo vše již v pořádku, sněžilo a cesty byly pevnější. Tím, že jsme po část trasy zvolili silniční alternativu jsme se vyřadili z celkového hodnocení, ale nikoli z možnosti startovat v dalších dnech. Jak jsme večer zjistili, hodně psích spřežení vynechalo polskou deštivou oblast úplně.
Následující den měla být etapa s bivakem v Polsku, kde byla pro účastníky zajištěna večeře a pivo nebo rum. Pokud chcete čaj, nebo něco nealko, to vám pořadatelé nedají, to si prý můžete jít uvařit sami do bivaku. Stejně tak to funguje i na kontrolách během závodu nebo když míjíte mushery. Často vám ve jménu přátelství, radosti z volnosti a pohybu v čisté přírodě také nabídnout rum nebo slivovici, proto je dobré, abyste si vodu či nealkoholické nápoje vozili sami, minimálně na zapití rumu. Pokud rum odmítnete, nikoho tím neurazíte, dají si doušek za vás sami.
Druhý den ráno organizátoři odvolali bivak v Polsku, neboť jim v noci dole v určeném místě noclehu uplaval sníh a ani pro psy není nic moc, nocovat venku mokří. Etapa byla tedy natažená opět kolem hřebenů, cesty pevné, teplota pod nulou a vše probíhalo bez zádrhelů. Přestože i pro kola bylo vše snadno sjízdné, nezvítězili jsme a dosáhli asi 4. místa v pořadí. Před námi skončili tři nejrychlejší spřežení s počtem psů přes deset.
Následující den bylo úplně modro, sluníčko, bezvětří, teplota pod nulou, skvělý den i podmínky. Večer se konala závěrečná párty přestože poslední etapa se jela až další den. Přátelská atmosféra závodu se zákonitě přenesla i sem. My sněžní cyklisté jsme se sešli u jednoho stolu s Poláky, Francouzi a Němci. Nikdo si s nikým nerozuměl, ale náramně jsme se společně bavili.
Poslední den fučák, že nás vítr srážel z kol, cesty zafoukané a viditelnost nic moc, byla to dřina pro nás na kolech snad ještě větší než pro psy, i když někteří z nich již odmítali poslušnost a projevovala se na nich únava z náročného závodu. Na kole jsme opět vše absolvovali a zdárně projeli cílem.
Psi, kteří dokázali absolvovat alespoň celou kratší trasu 222 km, získali titul ICE DOG. Snažil jsem se domluvit s organizátory, aby titul Ice Dog udělovali za stejných podmínek i cyklistům. Vždyť „Jseš PES“ znamená pro cyklistu největší nadávku, že se pohybuje stále za balíkem a jen se ho snaží dohonit. A my bychom byli navíc ledoví psi. V tuto chvíli neprojevili a nebo vzhledem k pravidlům mezinárodní soutěže nemohli projevit dost smyslu pro recesi a odmítli. Napadlo mě, zda příští rok neudělovat úspěšným bikerům, kteří splní podmínku kratší trasy, titul

ICE BIKER.

 
Tak třeba příští rok.
 
Honza Kopka