Partneři 2018

Partneři 2018

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Šediváčkův long 2013

Šediváčkův long je pětietapový závod psích spřežení na 240 kilometrů po zasněžených hřebenech Orlických hor s jedním povinným bivakem. Bivakem se v tomto případě rozumí nocleh na sněhu. Závod je extrémní jak délkou, tak převýšením. Musheři se svými psími miláčky nastoupají přes 7000 výškových metrů, což ze závodu činí nejdelší závod psích spřežení v České republice a jeden z nejtěžších závodů v celé Evropě. Od roku 2002 je Šediváčkův long jedním ze série čtyř extrémních závodů psích spřežení o titul Iron Sled Dog Man a Ice Dog. Ostatní tři závody této významné série se jedou v alpských zemích. Vysokou prestiž závodu dokazuje i široká mezinárodní účast. Každoročně startují desítky závodníků ze dvanácti evropských států. První cyklista neboli snow-biker se na startu objevil jako atrakce v roce 2008. V roce 2011 se podařilo prvnímu bikerovi dokončit celý závod. A konečně v roce 2013 jsem posbíral veškerou odvahu a přihlásil se na start závodu i já. Mezi těmi všemi grónskými psy, aljašskými malamuty, sibiřskými husky, samojedy a evropskými saňovými psy budu jako takový pitbul, co se zakousne a nepustí. Když skončím do pátého místa, budu spokojený. „No kamaráde, ač závod psích spřežení, stanovil sis cíl jako kráva.“

Soupeři cyklistů na trase

Soupeři cyklistů na trase

22.1.2013, úterý – Na poslední chvíli se mezi dvacítku vyvolených bikerů dostal i parťák Pepé, což je příjemné zjištění. Ani jeden z nás však nemá s cyklistikou na sněhu pražádné zkušenosti. Ani jeden z nás na speciálním zimním kole nikdy neseděl. „Aspoň tam umrzneš s někým, koho máš rád,“ nezaváhala Máča, moje žena, a vypálila tak trošku jedovatou poznámku. Ale nemůžu se jí divit. Má o mě strach. „Neměla bych ti ušít nějaký spacák na pindíka?“ Nedávno jsem v televizi sledoval dokumentární film o dvou horolezcích, kteří kvůli sněhové bouři zůstali uvězněni několik dní těsně pod vrcholem. Jeden z nich nepřežil. Druhému kvůli omrzlinám museli amputovat obě ruce i nohy, ale pindíka měl v pořádku. „To není třeba, když mi na něj bude zima, strčím ho někam na zahřátí,“ pouštím se odvážně na tenký led. „No, to si můžeš zkusit!“

Je odstartováno

Je odstartováno

Osada Jedlová u Deštného v Orlických horách je místo činu. Zítra tady bude odstartován již sedmnáctý ročník Šediváčkova longu. V 16:30 hod. jsme s Pepém na místě. Všude to vyje a štěká. Na chundelaté malamuty civím jako mameluk. Modroocí husky jsou hezcí, ale civím na ně taky jako mameluk. Dokola sníh, mráz a v restauraci pivo Bernard. Obsluha příjemná, lokálem se nese němčina a ozón jako v pavilónu ZOO. Podle pořadatelů je tady 600 psů.

Bikeři, kteří už mají se Šediváčkem zkušenosti z předchozích ročníků, tvrdí, že cesty jsou jezdivé. Zítřejší etapa má 65 kilometrů, prý se dá za sedm hodin ujet. Pak vyprávějí příhody, kdo kde zapadl, upadl, omrznul. Začínám být na rozpacích. Ale co, zítra se uvidí.

Na pokoji nás spí patnáct bikerů, z toho jedna žena. Když v noci začne jeden pes výt, co udělají ostatní? Ano, začnou výt také. Neuvěřitelný zážitek. Až z toho běhá mráz po zádech. Když v noci na pokoji čtyři borci chrápou jako o závod, už to takový zážitek není. A venkovní teplota se blíží mínus čtrnáctce.
 

23.1.2013, středa – Po probuzení jsem poprvé zapochyboval. Opravdu chci jet? Stojí mi ten mráz za to? Ne! Rozhodně ne! Určitě ne! Co to melu? Blbost. Jasně, že ano! Tohle dobrodružství si nemůžu nechat ujít. Dostávám startovní číslo 105. Dvě hodiny před startem dostávám do ruky sněžné kolo. Poprvé v životě. Zimní speciál, který jsem znal doposud jen z televize a časopisů. Za chvíli na něm odstartuji první etapu dlouhou 65 kilometrů. Ráfek kol je široký deset centimetrů a přes něj černá pneumatika o tloušťce mého stehna. Trošku jako motorka na ledovou plochou dráhu, jen hřeby v pneumatikách chybí a taky motor nikde nevidím.

Na záchodě už jsem byl třikrát. Čím blíže startu, tím víc mě bolí nohy. Není tohle předstartovní nervozita? Tři horké čaje jsou lepší než dva. Vždyť kdo ví, kdy bude teplý čaj příště.

Závod vede kolem Perníkové chaloupky

Závod vede kolem Perníkové chaloupky

O psích spřeženích toho moc nevím, ale včera mi jeden musher rozšířil obzory. Psi mají pro závod nejraději teplotu někde mezi mínus deseti a mínus patnácti a jedou rychlostí kolem dvanácti kilometrů v hodině. Jenže já nejsem pes. Zima mi vadí, a jestli na sněhu vyvinu na kole takovou rychlost, tak se během chvíle strhám. V čele spřežení jedou ti nejchytřejší, za nimi v pořadí ti nejrychlejší a na konci spřežení těsně před saněmi ti nejsilnější. Je pár minut do startu a nepřipadám si ani chytrej, ani rychlej a ani silnej.

V 11:00 hod. odstartuje naše kategorie. Start v nadmořské výšce 600 metrů, ale během závodu olízneme vrchol Velké Deštné, která je s nadmořskou výškou 1115 metrů nejvyšší horou celých Orlických hor. Kopců a stoupání si určitě užijeme dosyta. Na start se nás řadí osmnáct odvážných bikerů. A je odstartováno…!

Okamžitě po startu dvě stě možná tři sta metrů rovnou po sjezdovce přímo vzhůru. Tlačíme pěšky, je vedro. Žádný mráz nevnímám. Favorité se vzdalují a já mezi nimi bohužel chybím. Nasedám, sníh je hluboký, padám. Nasedám, padám. Cesta vede z kopce, sil mám na rozdávání a tak ve sněhu vedle kola běžím. Povrch cesty je upravený zpevněný, nasedám a jedu. Potím se, je potřeba odložit vrstvu oblečení. Dobrých šest kilometrů nabíráme zvolna výšku. Když už to začíná být jednotvárné, staví se do cesty tobogán. Sešup strmě dolů kličkuje mezi stromy. Sníh je rozrytý. Padám, nasedám, padám. Běžím sněhem do půli lýtek a kolo vláčím za sebou. Proč mi to v tom sněhu nejede? Co jsem seběhl, musím dole za zatáčkou tlačit vzhůru. Předbíhám své první psí spřežení. Pejskům se zrovna nechce. Posunuji se i před jednoho bikera. Do kopce tlačím rychleji než on. Na pevném sněhu mi předjetí oba vrací a já si poprvé uvědomuji, že dojet do cíle nebude žádná prdel. Na zpevněné cestě dokážu jet v sedle, jakmile je sníh měkčí, na kole se neudržím. Jak to? Copak jsem takový dřevák? Úseky s měkčím sněhem, a že jich je, tlačím. Už u toho ale neběžím, síly mi došly rychle. Je mi horko, částečně rozepínám zip u bundy. Chyba.

Zimní biker

Zimní biker

Do sněhu přede mnou je vmáčklá žlutá lyžařská hůlka s hnědou rukojetí. Kterýpak chudák z musherů ji asi ztratil. Přijíždím blíž a… Žádná hůlka! Obyčejné hovno rozjeté ližinou od saní. Takových hůlek na cestě ještě uvidím.

Lyžařská magistrála je široká, udržovaná, sněhový podklad pevný. Z kopce jsem rychlejší než spřežení. Musher mi dává pokyn, že ho můžu zprava předjet. Opírám se do pedálů, abych předjížděcí manévr provedl co nejrychleji. Jedu z kopce na plné pecky. Přední kolo chytá nepatrnou rýhu a už je na všechno pozdě. Řítím se nezadržitelně mimo cestu, kde je sníh hluboký a kyprý. Přední kolo se vmžiku boří kamsi dolů do sněhové závěje. A já letím. Panečku jak já letím. V plné rychlosti střemhlav přes řídítka. Hlavou se bořím hluboko přehluboko. Za mnou zůstává ve sněhu hluboká rýha jako po pádu meteoritu. Musher se řehtá na plné pecky. Kyne rukou nad hlavou a mizí v dáli. Tak toho už dneska nepředjedu. Když se hrabu ze sněhu, mám jistotu, že se mi smáli i psi ve spřežení.

Zimní musher

Zimní musher

Třicet kilometrů dnešní etapy je za mnou. Zase tlačím pěšky. Na to už jsem si zvykl. Co ty obrovské růžové skvrny na sněhu? Fata morgana? Přelud? Vidiny? Mám vzdát? Mám potupně odstoupit? Jsem úplně na dně. Růžové skvrny před očima jsou snad z vyčerpání. Pěšky docházím tři bikery, kteří mě před chvíli předjeli. Troška povzbuzení. Z kopce mi hned ujíždějí. A pak se setmělo. S tmou přišlo citelné ochlazení. Nasazuji čelovku. Rád bych si zapnul bundu až ke krku, ale zip je zamrznutý. Sakra! Až do konce mi bude foukat do výstřihu. Nasedám, přední kolo se točí chvíli doprava, chvíli doleva, zadní se podkluzuje a já padám. A tak pořád dokola. Opěrná noha se často boří až po kolena do měkkého sněhu. Shora na mě padá kolo. Holeně a kolena mám natlučené. Když se chci ze sněhu vyhrabat, pomáhám si rukou, jenže ta se také boří. Nekonečný a vysilující boj. Rezignuji. Už nenasedám. Potlačím pěšky až do cíle. Jsem vyřízený. Jsem v noční tmě úplně sám. Úplně sám v nepřátelském cizím promrzlém lese. Nevím kolik kilometrů do cíle. Kolo je mi na obtíž. Nohy se vlečou, občas podklouznu na sněhové nerovnosti. Tlačím pěšky vpřed jenom proto, že mě nic rozumnějšího nenapadá. Všichni už jsou určitě v cíli, pěkně v teple hospody. Jak já bych si dal, kurva, pivo!

Doma jsem si říkal: „Etapa je dlouhá 65 kilometrů. Start je v deset hodin. Ve čtyři odpoledne jsem v cíli, a co budu dělat pak? Můžu si zajet někam na bazén se vykoupat.“ A přibalil jsem si do tašky plavky. Místo toho je 18:47 hod. a do cíle mi zbývá 15 kilometrů. Teď už vím, co je vrcholem optimismu. Vrcholem optimismu je přibalit si na Šediváčkův long plavky! Jestli se někdy dostanu do cíle, sotva vyčerpáním vylezu schody.

Před závodem jsem si plánoval skončit do pátého místa. Cítil jsem se jako pitbul, kousnu a nepustím! Teď si připadám jako pitbul, ale totálně rozhadrovaný s vymlácenými zuby, obrnou a kulhavkou. Připadám si jako pitomec bez respektu, bez pokory a hlavně bez úcty k soupeřům. Na sněžném kolem jsem nikdy před tím neseděl, přesto jsem si troufal. Teď je mi zima. Nejraději bych se propadnul někam do Karibiku. Je kolem deseti stupňů pod nulou a já na zahřátí usrkávám ledovou tříšť, která se mi z coca coly v láhvi vytvořila.

06_sed2 

Předjíždějí mě dva bikeři. Jak to, že oni jedou a mně to nejde? Zkouším nasednout, ale pořád stejná píseň, přední kolo se zařezává do sněhu a jet se nedá. Na tenhle závod fakt nepatřím. Vždyť ani neumí jezdit na sněhu. „Seru na to! Končím!“

A přece se točí! Trpělivost růže přináší a já se přeci jen dopachtil do cíle. Na trase jsem strávil 9 hodin 57 minut. Z osmnácti bikerů mi patří třinácté místo. Čtyřem se nepodařilo dokončit vůbec. Nedivím se jim. Dnešní etapa byla tou nejtěžší cyklistickou věcí, kterou jsem v životě zažil. Možná se ani o cyklistice mluvit nedá, když jsem dobrou polovinu trasy pochodoval pěšky. Rychle do postele a spát.

Zítra jsou na pořadu etapy dvě. Denní 55 kilometrů a noční 35 kilometrů. Porce kilometrů ještě větší než byla dnes. Jestli se ráno vzbudím, slezu z postele a dokážu sejít schody, asi se na start postavím.
 

24.1.2013, čtvrtek – V noci jsem neslyšel žádné vytí psů, žádné chrápání na pokoji. Spal jsem jako dřevo. Venku tiše poletuje sníh a na hřebenech je mlha. Ráno se dozvídám dozvuky včerejšího dne. Pavel Richtr, který včera mezi námi bikery dojel druhý, řekl v cíli kamarádům, že si jede maličko protočit nohy a dal si celou etapu ještě jednou. Dnes ráno je připraven na startu, jako by se nechumelilo. Trošku ho podezřívám, že je mimozemšťan z jiné planety.
Pejskové mají nasazené výrazy nedočkavosti. Jazyky jim vlají z tlamy, očička svítí a svaly v těle napjaté v předtuše blížícího se dobrodružství. Radostně ňafou, už aby mohli odstartovat. Chtěl bych mít jejich elán.

Dal jsem na rady zkušenějších a upustil vzduchu v pneumatikách. Včera jsem je samozřejmě upustil taky, ale velmi, velmi málo. Dnes je mám tak měkké, že je rukou snadno promáčknu. Prý by se mi mělo jet dobře. Včera se mi dobře nejelo, takže nezbývá než věřit. A je odstartováno. Znovu tlačenka vzhůru po sjezdovce. Na konci stoupání nasedám a jedu. No fakt, já jedu! A vůbec nevadí, že sníh je rozoraný. Snad jsem včera trošku pochopil zákony zimní cyklistiky. Dokonce dlouhou dobu držím tempo dalšího cyklisty, jmenuje se Zdeněk Benedikt. „Mám dědu ve Vatikánu,“ prohodil větu, díky které jeho jméno už nikdy nezapomenu. Na papeže Benedikta XVI., úřadujícího dědu ve Vatikánu si totiž vzpomenu vždycky.

07_sed3 

Dnešní etapa krom sněhu a zimy skrývá pro účastníky ještě jedno nebezpečí. Kontrolní body. Na trase jich je několik a je nutné jimi projet do určitého časového limitu. Kdo to nestihne, má smůlu, pořadatelé ho dál na trasu nepustí. Dotyčný je tím pádem ze závodu vyřazen. Těmto kontrolním bodům se říká velmi příznačně: K.O. body.

Psí spřežení, to je zvláštní orchestr. Rozdílné povahy, různé vlastnosti. Vyladit ho na optimální výkon dá musherovi hodně práce. Určitě je to složitější, než správně seřídit kolo. Psí spřežení prý nikdy nejede na plný výkon. Zrychlí až v momentě, kdy před sebou v dálce někoho vidí. Zrychlí, aby ho dohnalo a předehnalo. Když se mu to podaří, zase zpomalí. Když mě pejskové předjeli, zastavili úplně a začali si pěkně zblízka prohlížet moje kolo. Musher je popohání, ale nic naplat. Psí zvědavost je silnější. Nakonec jsme se dohodli, že mě nechá jet napřed, aby mě pejskové zase měli chuť dohánět.

„Proč nejedeš, když máš kolo?“ Dobírá si mě pořadatelka na jednom z kontrolních bodů. Zrovna jsem se před ní po dojezdu z kopce poroučel k zemi. „Když mně se nechce! Mně to strašně baví pěšky,“ odpovídám jí stejně rozverným tónem. Dnes totiž tlačím mnohem méně než včera. Sice nemám tempo nijak úchvatné, ale jedu. Na posledním kontrolním bodě mě od vyřazení dělí čtyřicet minut. Ještě se přehoupnu přes hodně zasněžené pláně a druhou etapu budu mít za sebou. A skutečně podařilo se. Jsem v cíli druhé etapy. Na zasněžené louce je postaven provizorní stan, kde je možné se v nouzi nejvyšší vzpamatovat, najíst, napít, trošku ohřát a tak.

Mezi denní etapou (55km) a noční etapou (35km) mají psí spřežení povinné čtyři hodiny odpočinku. Nás bikerů se to netýká. Na noční etapu můžeme vyrazit kdykoliv se na to budeme cítit. Nijak se nezdržuji. Leju do sebe limonádu a hlásím se na start noční etapy. Už chci mít to utrpení za sebou. Nemůžu se dočkat postele.

Bivakující Tomáš

Bivakující Tomáš

Čelovka tupě svítí noční tmou. Mrzne, až praští. Sníh pod koly vrže. Podklad cesty je mrazem ztvrdlý, jede se dobře. Jen sil mi začíná rychle ubývat. Nekonečné stoupání na Pěticestí nemám rád. Už ani tu ledovou tříšť na osvěžení nemám, pití mi ztvrdlo na kost. Nevadí, v batohu vezu lahev iontového nápoje. Pšenka mi nekvete ani tady. Zip od batohu je zamrznutý. Co se dá dělat. 35 kilometrů bez pití nějak přežiju. Do návleků na řídítkách navlékám na ruce rukavice, řadící a brzdové páčky začínají pěkně zábst. Pod kulicha navlékám i kuklu. Mimochodem kulich je také zmrzlý. Drží tvar, i když ho sundávám z hlavy. Takhle zmrzlý mi připadá bytelnější než cyklistická přilba. Předjíždím psí spřežení. Pejskové toho mají plné tesáky. Chudák musher jde pěšky v čele spřežení a snaží se pejsky přesvědčit příkladem. Sáňky táhne místo nich. Mě nemá kdo vystřídat, taky to mám plné tesáky. Na kontrolním bodě se mě pořadatelům zželelo a nalívají mi k pití svařený jablečný mošt. Hltavě polykám. Mošt je opravdu svařený a hlavně je….horký. V mžiku jsem si spálil jazyk, hrtan, hltan, snad i játra, ledviny a tlusté střevo. Trošku mám obavy, že až půjdu ráno na velkou, spálím si ještě i konečník.

Sláva! Cíl noční etapy! Jsem úplně vyřízenej. Sundávám boty a lezu do postele tak, jak jsem. Musím nasát teplo. Cítím každou molekulu v těle. Bolí mě za krkem, ramena, podpažní jamky, stehna, lýtka, dokonce i palce u nohou. V plících od mrazu píchá tak, že se mi nechce ani dýchat. Mozek v hlavě se pod dekou zahřívá zvolna a myšlenka klíčí. Během chvíle mám jasno. Šediváčkův long už nikdy! Následujících pět let mě v zimě na hory nikdo nedostane. Zmrzlina a nanuk jsou pro mě od teď sprostá slova. Jo, a až se vrátím domů, možná prodám ledničku.

Kamarád mi před odjezdem radil, jak to udělat, aby mě nezábly nohy. „Boty si můžeš nechat ty vyčochtaný, co v nich normálně jezdíš, ale vezmi si dvoje ponožky. Jedny tenký a přes ně druhý teplý. Mezi ně nasyp pepř a za chvíli uvidíš ten tanec. Tělesným teplem se z pepře uvolňují silice, který ti rozprouděj krev a nohy budeš mít v jednom ohni. Navíc pepř působí antibakteriálně, takže až se zuješ, bude se pokojem linout krásně kořeněná vůně.“ Nevím, jestli se tomu dá věřit, ale teď je mi taková zima, že bych se potřeboval do pepře zabalit celý asi jako řízek do strouhanky.

Detail zimního speciálu

Detail zimního speciálu

Dnes jsem na trase strávil 11 hodin 56 minut. Obě dvě etapy jsem stihnul v limitu, takže jsem pořád ve hře. Navíc jsem se v celkovém pořadí posunul ze třináctého na osmé místo. Víc bikerů nás v závodě nepokračuje. Už deset bikerů odstoupilo. Tři pětiny závodu mám zdárně za sebou. Teď už to dobrovolně nevzdám. Ač to zní pořád hrozně, závod určitě dokončím! Nebo snad ne? Aspoň se o to pokusím, vždyť už jen dvě etapy.

Proběhla tady smutná zpráva, že dnes jeden pejsek na trase uhynul. Táhnul, táhnul, padnul a bylo po něm. Musher se ho ještě snažil oživit, ale marně. Asi infarkt.
 

25.1.2013, pátek – V noci to na pokoji pokašlávalo jako někde v sanatoriu pro léčbu tuberkulózy. Od samého rána sněží, mrzne a fouká prudký vítr. To je prý dobrá zpráva, stezky budou vyfoukané a podklad tvrdý. Velmi rád věřím. Dnes nás čeká etapa dlouhá 55 kilometrů zakončená bivakem na Orlickém Záhoří.

Start! Vzhůru sjezdovkou. S chutí do sedla. Skutečně, stezka je vyfoukaná, podklad tvrdý. To je panečku jízda. Nevadí vítr, nevadí sníh ani mráz. Usilovně myslím na pohádku z dětství o třech zlých sněhulácích. Jak stylové. V hlavě mi dokola zní úryvek jejich písničky. „Každý někdy něco nosí, my nosíme zlo. Kdo o pomoc dobro prosí ten je nemehlo. Každý někdy něco ztrácí, my mu pomůžem. Jsme jenom zlí sněhuláci, za nic nemůžem.“

Námraza v cíli

Námraza v cíli

Na hřebenech vládne mlhovno. Vítr o poznání ostřejší. Ostré sněhové vločky mi bolestivě tetují tváře. Bradu necítím. Na ledovou tříšť k pití jsem zvyklý. Energetická tyčinka je zmrzlá na kost. Nedá se ulomit ani ukousnout. Strkám ji celou na štorc do úst a snažím se ji dechem rozehřát. Sice se v tu chvíli hůř dýchá, ale hlad je hlad. Lesní sjezdy úzkými tobogány zvládám bravurně. Nepadám ani jednou. Nekonečné stoupání na Pěticestí nenávidím. Setmělo se, ochladilo se, nasazuji čelovku. Vítr na hřebenech nepolevuje. Necítím nudli u nosu ani námrazu ve vousech. Překonat noční pláně je dobrodružství samo o sobě. Holá pustá zasněžená tma. Vítr smazává stopy, stezka málo viditelná. Sem tam závěj. Padnout nebo slézt? Naštěstí pár desítek metrů přede mnou jede Zdeněk Benedikt. Díky jeho čelovce mám orientaci usnadněnou. Prásk do hlubokého sněhu, kolo na mě, až mě píchlo v rameni. A pak už jen klesání do cíle na bivak. „Pospěš si nebo ti v hospodě zavřou,“ hecuje mě pořadatel na kontrolním bodě. Uf, a je to za mnou. Čtvrtá etapa je u konce. Na trase jsem strávil 6 hodin 7 minut. Jsem v cíli, ale vyhráno ještě nemám. Dnes se teplé postele nedočkám. Dnes nás čeká bivak. Zasněžená louka bude naším nocležištěm. Teploměr ukazuje deset pod nulou. Unavení pejskové polehávají ani výt se jim nechce.

Letošní ročník je oproti jiným zvláštní. První přímá volba prezidenta probíhá zde na bivaku. Je tu urna, starosta z Deštné a zahalení musheři i bikeři, a tak nám nic nebrání, abychom si zavolili podle chuti venku přímo pod mrazivou temnou oblohou! V takovém prostředí už asi těžko někdy odvolím.

V provizorním stanu narváno. Je možné se tady najíst, napít, usušit věci a trošku zahřát. Na stropě se sráží teplo a kapky čas od času dopadnou na hlavu. Sice trošku těsno, ale atmosféra výborná. Kdo chce projít, musí požádat ostatní, aby mu udělali uličku. „Vy jste musher?“ Ptají se mě z hloučku ženy, když mezi nimi procházím. „Ne, já jsem biker,“ odpovídám hrdě. „Tak to se nám ukažte, musíme si vás prohlídnout. Zrovna jsme si říkaly, jak asi vypadaj ti šílenci, co to jezděj na kolech.“ A já zastavuji, smekám kulicha a nechávám jim všechen čas světa, aby se mohly dostatečně pokochat, jak vypadají skuteční magoři. O náladu se starají muzikanti, basa, kytara, housle, zpěv. Je deset stupňů pod nulou a oni hrají jakoby nic. Připadají mi ještě odolnější než muzikanti, kteří vyhrávali na Titaniku i v době, kdy už šel ke dnu.

Na trase

Na trase

Na baru nabízejí medvědici, nápoj smíchaný z různého druhu alkoholu. „Co je to, ta medvědice?“ Jsem zvědavý. „První panák tě zaručeně postaví na nohy. Druhý už může být trošku nebezpečný a po třetím panáku budeš tuhej,“ odpovídá trošku tajemně paní za barem. „Tak to mi dejte raději pivo,“ nehodlám experimentovat a vracím se k naší lavici. Parťák Pepé drží v ruce medvědici. „Kolikátou máš?“ „Šestou vole,“ odpovídá s jiskřícíma očičkama a tím nejširším úsměvem. Pepé už je bohužel mimo závod, ale bivak si ujít nenechal.

Dvě hodiny po půlnoci lahoda v teple končí. Kdo nechce být diskvalifikován, musí na bivak. Musí ven. Musí na zasněženou louku do mrazu. Není deset pod nulou. Kdepak. Odborné prameny uvádějí, že už je patnáct pod nulou. Když zalézáme s Pepém do společného stanu, prolétla mi hlavou manželčina ozvěna. „Aspoň tam umrzneš s někým, koho máš rád.“

Na noční bivak jsem připraven. Teple oblečen s kulichem na hlavě lezu do letního spacáku a v něm se soukám do zimního spacáku. Uvelebuji se na karimatku pěkně na bok. Přetahuji oba spacáky přes hlavu a ladím díru na dýchání. Malá díra znamená nedostatek vzduchu, velká díra znamená příliš mnoho ledového vzduchu. Když jsem s výsledkem spokojen, zavírám oči, spánek přichází. Slast však netrvá dlouho. Po dvou minutách ležení jsem zjistil, že se mi chce čůrat. Vylézám z jednoho spacáku, vylézám z druhého spacáku, beru boty, vylézám ze stanu na mráz. Čůrám. Kdybych snad přimrznul, zavolám na Pepého, aby mě přišel ukopnout. A pak zabalovací spacáková procedura začíná nanovo.
 

26.1.2013, sobota – V 6:30 jsem vzhůru, krásně vyspán. Z vyhřátých spacáků se do mrazivého rána vůbec nechce. Jenže hola, poslední etapa volá. Odpočatí pejskové jsou plní energie a už nedočkavě poňafávají. Dva dokonce dostali chuť na ranní sex, ale fenka má jiný názor. „No tak fešáci neblbněte, máme před sebou ještě jednu etapu,“ jakoby jim říkala.

Iditarod Trail Invitational závod zimní zmrzlou Aljaškou je z mého pohledu nejdrsnější a nejnebezpečnější závod, kterého se může cyklista na této planetě zúčastnit. Ve včerejší etapě ze zdravotních důvodů odstoupil Pavel Richtr, cyklistický mimozemšťan, který v loňském roce na Iditarodu startoval a podařilo se mu ho dokončit. A nejen to, Pavel obsadil druhé místo. Tentokrát mu přáno nebylo, což znamená jediné. Před dnešní poslední etapou už nás je v závodě jen sedm.

Zima jako z katalogu

Zima jako z katalogu

V 7:00 hodin startuji. Poslední etapa je dlouhá 35 kilometrů. Pití mám zmrzlé na kost, energetické tyčinky jsou na tom stejně. Přesně to jsem čekal, ale nevadí, posledních 35 kilometrů závodu zvládnu na lačno. Obloha vybledlá a mráz všude. Během pár chvil se však den vylizuje do krásna. Den skvostný jako z katalogu cestovních kanceláří. Modré nebe bez mráčku, svítící slunce, les zachumlaný do tlusté sněhové peřiny, třpytící se sníh. Hodily by se sluneční brýle. Nemám. Kam sluneční paprsky nemůžou, má sníh světle modrý nádech. Dokonalý obraz vytvořený rukou malíře Přírody. Žasnu. Stezka je vyfoukaná, podklad pevný. Jede to skoro samo. Dokonce i to nekonečné stoupání na Pěticestí dokáže být nádherné. Kochám se, nespěchám, užívám si poslední kilometry. Kdyby takovéto počasí bylo od samého začátku, to by byl, panečku, závod.

Do cíle zbývá nějakých patnáct kilometrů. Jedu po stejné trase, kterou jsem při první etapě v noci úplně vyždímaný tlačil pěšky a chtěl to zabalit. Nepříjemné pocity se vrací, ale trvá to jen chviličku. Teď je to mnohem veselejší, o sedmé místo už mě nikdo připravit nemůže. Dokázal jsem to, dojedu Šediváčkův long až do konce. Po prvním dni zlomený jsem nevěřil ani nedoufal. Projíždím hloučkem asi dvaceti turistů, ozývá se potlesk. Sice je to potlesk tlumený rukavicemi, ale pořád potlesk. A najednou se ve mně něco zlomilo a já začal brečet. Zalil mě pocit těžko popsatelný, těžko pochopitelný, ale krásný.

Vyhlašování výsledků

Vyhlašování výsledků

A jsem v cíli. Na trase jsem se kochal 3 hodiny 13 minut. Nejrychlejší v dnešní etapě byl Honza Kopka, celkový vítěz naší cyklistické kategorie. Jel tak rychle, že byl rychlejší než všichni musheři. Jel tak rychle, že byl v dnešní etapě nejrychlejší ze všech. Jenže Honza je další mimozemštan. Iditarod v roce 2007 dokonce vyhrál.

A pak přichází slavnostní vyhlašování výsledků. Na start závodu se v součtu postavilo 112 startujících včetně osmnácti cyklistů. Závod úspěšně dokončilo pouhých 37 šťastlivců včetně sedmi cyklistů. Skončil jsem sedmý. Do hajzlu se všemi předsevzetími. Za sedmé místo jsem moc rád. A jestli se na Šediváčkův long přihlásím příště? Určitě ano. Proč? Přijde mi to jako dobrej nápad.

„Pánové, jeli jsme závod psích spřežení. Musíme vyzkoušet, co ti psi během závodu žerou,“ pronesl kdosi a začal na tenké plátky krájet klobásu určenou pro krmení psů. Krásně vypadá, krásně voní, ale chuť? Trošku nasládlá, trošku nakyslá, trošku mdlá, trošku pro psy. „Haf, jsem rád, že nejsem pes. Jdu si dát dolů do výčepu jedno krásně orosený…“

Tak a to by mohlo být ze Šediváčkova longu všechno, ale není. Jedna věc se ještě udála. Několik týdnů po ukončení závodu to děda ve Vatikánu zabalil. Papež Benedikt VI. se rozhodl na svou funkci hlavy církve pro přílišné stáří rezignovat.

A příští rok na viděnou na startu!

A příští rok na viděnou na startu!

Milan Silný