Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Šediváčkův long 26. – 29. 1. 2011

Sněžní bikeři poprvé v cíli, titul ICE BIKER udělen

 
V roce 2008 mě pořadatelé pozvali do Orlických hor k exhibici na sněžném kole a k účasti ve dvou etapách mezinárodního tady dole v Evropě nejtěžšího závodu psích spřežení Šediváčkův long. Obě etapy jsem tenkrát díky ideálním podmínkám nad psy vyhrál. Od té doby je „Šediváček“ otevřený oficiálně i pro účastníky na snow-bicích. Nikomu se ale nikdy nepodařilo dojet celý závod.

Letos mi ještě den před startem od pořadatelů přicházely zprávy, že prokletí tentokrát určitě zlomíme, že podmínky jsou pro nás opět ideální. Starý původně vlhký sníh utažený mrazem do dostatečné pevnosti. Při cestě tam bylo ale jasné, že ani letos Orlické hory nedají svou kůži zadarmo. Odpoledne začaly z ocelově šedého nebe padat chuchvalce mejdlovitého sněhu, který rychle přibýval. Už jen dostat se s Transitem a plným vlekem kol a vybavení na neudržovaných cestách do Deštné v O. h. byl oříšek. Dokonce skútry projíždějící trať večer před závodem se vrátily s potížemi až k ránu. Druhý den v době startu leželo na zemi 30 cm nového sněhu.

Letos se na Šediváčku sešlo asi 80 spřežení a rekordní účast 13 bikerů včetně jednoho Američana. Nováčkům jsem vysvětlil taje bikování ve sněhu a 26. 1. ve 12:00 jsme jako poslední kategorie vyrazili do těžkých podmínek. Někteří z bikerů absolutně bez praktických zkušeností!

Sjezdovku po startu všichni společně tlačíme, pak už ale každý začíná bojovat sám. Sníh je kyprý a nemá žádnou pevnost. Pokud chceme aspoň trochu jet, musíme se udržet v úzkých stopách po sanicích, což znamená neustálé balancování při téměř nulové rychlosti. Etapy jsou dlouhé 60 km s převýšením 2000 metrů. To už je pořádná porce ve sněhu a za podmínek, které nastaly. Je jasné, že pokud budeme chtít dnes dokončit, bude to pro nás zároveň i noční etapa. Na trati jsou kontrolní stanoviště s časovými limity, pokud je nestihnete, posílají vás kratší verzí domů. Přesto můžete i potom startovat v dalších etapách, už ale mimo hlavní pořadí.

Trasa vede po zastrčených cestičkách v zimě běžně nepoužívaných, po hřebenové magistrále, padá několikakilometrovými sjezdy až dolů do údolí a pak zase šplhá nahoru, po zařízlých „vrstevnicích“ a hlavně nádhernými oblastmi. Nikdo si toho ale neužívá, každý bojuje sám se sebou. Na náladě nám nepřidává ani mlhavé, pošmourné počasí.

Ke konci etapy už za úplné tmy se ve světle čelovky najednou přede mnou objevily čerstvé snow-bikové stopy šměrující to ze strany na stranu, někdy i mimo cestu s velkým lavórem na konci. To se nám stává občas všem, ale né s takovouhle frekvencí po pár metrech. Za chvíli dojíždím amíka Joela, poslali ho z kontroly rovnou do závěrečné části. Na to, jakým způsobem se pohybuje vypadá až moc v pohodě. Joel je rád, že mě vidí, směje se a vytahuje „jointa“, ať si s ním dám. Tak teď je všechno jasné.

Etapa mi nakonec trvala téměř 8 hodin, průměrná rychlost 7,8 km/h. Postupně dojížděli ostatní sněžní cyklisté včetně pomalejších psích spřežení. Každý z bikerů, který přijel padl na postel úplně mrtvý a ve vteřině usnul. Ani jsme si nedali společně pivo. Poslední z nás přijel čtvrt hodiny po půlnoci a všichni ho vítáme s nadšením. V poslední třetině etapy nám kameraman závodu nahlásil do cíle o osm kilometrů míň, což pro nás v těchhle podmínkách znamenalo minimálně hodinu vysilujícího „boje“ navrch. Tahle chyba ho stála pivo pro každého bikera, aby si zachránil kůži.

Ráno se probouzíme a rozlévá se v nás optimismus. Od včerejška nesněží, pojede se po stejné trase a mráz cestu utáhl. Dneska by to už mělo jít. Nešlo!

Byla na pořadu etapa s nočním dojezdem. Pro nás nic nového! Startujeme zase v poledne, tentokrát ale jako první a start bude probíhat do tří odpoledne. Vyrážíme plni nadšení, ale rychle nás to přechází. Pořadatelé dopoledne kontrolovali skútrama značení, takže cesty opět nakypřili. Magistrály byly projety čerstvě rolbou, takže taky nic moc. Jde to hůř než včera, průběh je podobný. Jen Joel, i když sám vzadu, je zas v pohodě.

Po dojetí jdu za organizátorama, že i kdyby nás tím neustálým kypřením trati nakonec všechny dostali, u Joela se jim to nepovede, dá si na trase dvě brka a je nad věcí. Jeho nic nezlomí! Organizátoři se smějou a slibujou nás na další etapu pustit zas v druhý polovině pole. To by po saních mohlo být zas lepší.

Následující den je etapa s bivakem. Pořadatelé na svých stránkách uváděli, že pro cyklisty je bivak nepovinný. Nakonec jsme se ale domluvili, že i my stejně jako musheři s jejich psy budeme muset spát venku. Oznámil jsem to klukům a jinak stále hovorný Tomáš přestal úplně mluvit. Tomáš se mnou absolvoval snow-bike camp už vloni a na letošek měl rezervované všechny tuzemské akce včetně téhle. Lákal jsem ho i do Laponska, když je tak nadšený ze snow-bikování. Ale on že né, že je hotelový typ, že si sice rád zajezdí, ale pak teplá sprška, postýlka, pohodlíčko. Kousek od místa bivaku už měl rezervovaný nocleh. A teď najednou tohle! Nakonec ráno přišel, že bivak zkusí, aby nevypadl z výsledků závodu. Bivakovací potřeby mu zapůjčili musheři, co už nejeli. Pořadatelé nám nabídli, že nám tam věci odvezou tak jako lyžařům se psy. Původně jsem myslel, že to povezem sami, ale vzhledem ke stavu cest předchozí dny jsme to přijali.

Tentokrát je dokonce sluníčko a mrazivo, přesně to, co potřebujem. Po cestách to upaluje a jsme rychlejší než některá spřežení. Pokud na singlovkách předjížděli psí spřežení nás, bylo to jednoduché. Prostě jsme zastavili a uhnuli mimo cestu do hlubokého sněhu. Teď ale když dojedem psí spřežení, musher zastaví, my seskočíme z kola a musíme hlubokým sněhem spřežení obejít nebo oběhnout. Jednou při obíhání najednou jeden z pesů lehl rozpláclý na zem a nehejbal se. Měli jsme strach, že jsme ho při předbíhání poranili třeba šlapkou nebo něčím a ptáme se mushera, jestli jsme psovi něco neprovedli. Musher je ale v klidu, že vše je v pořádku, že pes je jen líný a takhle finguje při každé příležitosti.

Sjízdné je pro nás dnes úplně všechno, kola nepodkluzují a drží i v prudších kopcích a několikakilometrové sjezdy z hřebenů až do údolí jsou od musherů ujeté jak tobogány. Přestože to jede, na místo bivaku vedle malé osamocené dřevěné hospůdky přijíždíme opět až za tmy, ale jako jedni z prvních. Hospoda se postupně plnila dalšími účastníky. Než jsme si dali guláš a pivo, objevili se kytary a další nástroje a rozjela se fajn zábava i s tanečkama.

Nakonec jsem vzal věci a zvedl se k noclehu. Venku na louce vedle psů a musherů chci vyndat spacák a i přes -15 mě polilo horko. Z obalu vytahuju místo spacáku péřovku mé přítelkyně ke všemu tak malou, že ji ani neobleču. Doma jsme byli ve fázi stěhování a já z krabice vzal omylem v obalu zabalenou bundu stejné barvy jako můj spacák. Stan nemám, jako někteří, a teď už ani spacák. Nakonec mi startér závodu půjčil svůj a spal někde v teple. Klepu kosu, ale jde to. To Joel zimou neusnul vůbec. Na louce je kolem pětiset psů. Občas jeden zavyje a ostatní se přidaj. Tak to jde celou noc. Joel, který trochu umí česky, ráno vyprávěl, že jak nemohl zimou spát a psi už po x-tý vyli, začal jim rozumět. Jeden prý vždy zavyl: „Zimááááááá.“ A ostatní odpovídali: „Mně takííííííííí.“ „Mně takííííííííí.“, … . Nevím, jestli si v noci zase náhodou nezahulil.

K ránu už šla teplota k -20 a Joel vážně uvažoval vylézt ze spacáku a dostat se do tepla do hospody. Prý už měl ale energii jen na cestu k hospodě a kdyby se nedobouchal, nestačila by mu energie už zpět a nejspíš by umrzl přímo na zápraží a tak to neriskoval a zůstal se klepat ve spacáku.

Ráno zažíváme při jasné obloze nádherný východ slunce. Od rozednění se každý trousí do hospody na snídani a připravit se na závěrečnou pouze čtyřicetikilometrovou, ale opět dost kopcovitou etapu zpět. Start z bivaku byl volný mezi sedmou a devátou podle toho, jak kdo byl připravený vyrazit. Titul „ICE BIKER“ je stále otevřený pro všechny bikery, kteří ještě setrvávají v závodě. Titul je totiž vypsaný pro toho, kdo jako první v historii dokáže na sněžném kole dokončit „Šediváčka“, tzn. kdo se jako první dostane do cíle poslední etapy bez ohledu na celkové pořadí v závodě. Má tedy šanci i ten poslední. Kluci postupně dobalují a vyráží. Nijak nespěchám a když startuju, je polovina kluků už pryč. Těsně před odstartováním zjišťuji, že mám utržený ventilek a měním duši. Naštěstí čas startu je volný a tak mi čas běží opravdu až po výměně a projetí startem. Pokud včera to už bylo pro nás super, tak dnes to byl vrchol sněžného bikování. Modrá obloha, cestičky pevné utažené mrazem v jinak neporušené ve slunci jiskřivě bílé krajině, hravé houpavé sjezdíky jako tobogány kroutící se mezi stromky a na kontrolách příjemní organizátoři nabízející stejně jako každý den čaj s dostatkem rumu. Konečně poznáváme i nádherné části etap, které jsme doposud projížděli jen po tmě.

Závěrečný sjezdík z hor dolů do údolí do cíle u chaty Kristýna, byl tou nejlepší tečkou za dnešní etapou i celým závodem. V cíli na nás čekali ve skvělé uvolněné atmosféře pořadatelé se svařákem a pečeným masem.

Navečer proběhlo vyhlášení všech kategorií. Titul „ICE BIKER“ získal zaslouženě Tomáš Saňa, který si ho při večerní oslavě opravdu užil. Celkové prvenství mezi bikery se mi nakonec podařilo vybojovat až v poslední etapě po tvrdém boji s Pavlem Richtrem. V této etapě jsem dokonce porazil i všechna psí spřežení průměrnou rychlostí téměř19 km/h. Z celkového počtu 13 bikerů nás dokončilo devět.

Přestože většina bikerů plánovala hned po závodech odjet, všichni zůstali, abychom si konečně mohli dát v klidu poprvé dohromady pivo a nechat doznívat čerstvé zážitky. Ve vzduchu i na náladě byl cítit uvolněný adrenalin z právě prožitého dobrodružství. „Hotelový typ“ Tomáš byl nadšený nejen z titulu, ale že dal i bivak, který se mu nakonec zalíbil. Někteří se přihlásili ihned na další ročník. Tomáš nadšeně dokonce do Laponska.

Museli jsme vzdát i hold pořadatelům za precizní a bezchybnou organizaci a pohodu i možnost pro nás startovat v těchhle závodech se silnou přírodní atmosférou.

Už teď se zase těším na další rok, takovýchhle akcí není nikdy dost!

Honza Kopka