Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Snow biking na vlastní kůži

V Jizerských horách právě vládne úžasná zima, přírodu okolo nás pokrývá až metr jiskrného sněhu. Když projíždíme vyfrézovanými tunýlky širokými tak akorát, aby se vyhnula dvě auta, o tom, že opravdu ještě mám trochu zdravého rozumu, mne ujišťují jen běžky (škoda nevyužít cesty na hory) na střeše. Jinak s sebou totiž vezeme tašky plné cyklistického oblečení – na hory a uprostřed povedené zimy! U penzionu na kraji Bedřichova na nás čeká Honza Kopka se svými sněžnými koly.

Z auta ven postupně putují čtyři kola a my můžeme sledovat postupný pokrok v jejich podobě – od prvního sněžného speciálu s vlastnoručně zohýbanými trubkami, aby pojaly trojráfková kola, až po současný speciál Duratecu. Tedy dva – jeden na 29“ dvouráfkových kolech a jednu šestadvacítku jménem Snow Tiger 1. „Uvidíte, jak budete nadšení, to jste ještě nezažili!“ Honzovi září oči, když může zasvětit dva nováčky, sněžné zelenáče, do své disciplíny.
Bez vybírání beru do ruky Honzovo první kolo. Nízkému a delšímu posedu s úzkými řídítky jsem už pravda odrostl, ale jasně, jde o závodní kolo. Široké obutí musí ve vločkách z krásně zmrzlé vody budit respekt. Nastavit posed, šlápnout a vyrazit. První poznatek ještě v civilu je překvapivý, kolo docela snadno vyráží vpřed, stopu si vede samo a přes jízdu po deseticentimetrové udusané vrstvě sněhu se tváří jako na hladkém asfaltu vprostřed léta.
Po stometrovém přesunu po silnici nastupujeme na lyžařskou stopu – upravenou s prostředkem hladkým pro bruslaře. Ten se stává naší stezkou. Široké kolo povrchu sice nijak neublíží, ale přesto mi to nedá, vím, co pro lyžaře znamená zničená stopa. „Jezdím sem jen brzy ráno, třeba vstávám i v pět, to je úplně prázdno. Nebo naopak večer a v noci, je to úžasný zážitek. Výjimečně přes den a nikdy o víkendu, to je tu moc lidí. Na stopy jsem opatrný, kolo jim opravdu neublíží, sám to můžeš vidět. Ale přesto to hodně lidem nedá a mají připomínky. Je zbytečné je provokovat.“ Jeho slova se během naší odpolední anabáze potvrzují ve všech směrech. Většinou ale budíme spíš údiv. Musím jen dodat – ano, opatrná jízda mimo stopu pro klasiku lyžníkům neublíží, pokud ale chcete něco podobného provozovat, raději opravdu tehdy, kdy nikoho nepotkáte. Bylo by zbytečné budit dojem cyklistů – kazisvětů.

 

Zmítáci ve stopě

Původní obavy, že na kole se třemi ráfky svařenými k sobě a odpovídající šíří pláště (proti skutečnosti je udávaná šířka 2,65“ jako úzká galuska) se budu trápit, zatímco André na devětadvacítce s ráfky dvěma a svižnějším vzorkem pláště poletí. Opak je pravdou. Venkovní teplota se pohybuje okolo nuly a povrch stopy je měkký. Hned na začátku tak víme, že kouzlo snowbikingu dnes odpoledne asi neobjevíme (večer naše názory mění). Je to čiré zápolení o každý metr, jediné se musí nechat – kola na širokých pláštích opravdu svižně jedou, pokud je sníh jen trochu přimrzlý. Proti nám jde po svých sněhem trojice v červených kombinézách, záchranáři tu dnes mají soutěž. To, jak úporně zápolí v hlubokém sněhu, jen potvrzuje schopnosti sněžného kola. Vzhledem k tomu, že minuli svůj cíl o čtyři kilometry a tma je blízko, možná dnes jiní záchranáři budou zachraňovat záchranáře. Jen Andrého kola se propadají, když ho pozorujeme zezadu, vypadá nemohoucně, snaží se kolo udržet ve směru, ale moc to nejde. Na třech pláštích se v těchto podmínkách jede opravdu o poznání lépe. Přesto po první půlhodině hodnotím jízdu jako nešťastné vrhnutí biku do podmínek, kam nepatří.
Zatímco u penzionu jsme pláště hustili, do stopy snižujeme hodnotu tlaku na minimum. Doslova. Pláště jsou při jízdě skoro v kontaktu s hranou ráfku. Vůbec to ale nevadí, jedeme po měkkém. Tak diametrální rozdíl v chování kola při různém tlaku v pláštích běžně neobjevíte. Měkké pláště zcela jinak zabírají, kolo se najednou o poznání méně propadá a lépe vede i jede.
Chvíli zkouším jet po Honzově stopě, mé poznání mi ale záhy potvrzuje: „To je horší než lepší – já využiju jakžtakž tvrdý povrch a jedu, ale za mnou už se budeš propadat. Vždycky je lepší jet mimo stopu toho před tebou.“ Nepřítomnost odpružené vidlice ani v nejmenším nevadí, prostě v těchto podmínkách není potřeba.
Devětadvacítka v těchto podmínkách evidentně ztrácí. „I v tom je kouzlo a současně možná past závodu, jakým je ten na Aljašce. Kolo musíš zvolit před startem, přesněji musím vybrat už při odletu. Buď rychlejší devětadvacítku, nebo v horších podmínkách mnohem jistější šestadvacítku. Sám ještě nevím, na čem pojedu.“ Na mém kole jsou namontovány cantileverové čelisti – když jsou dobře seřízené, bohatě stačí. Ani z prudšího kopce se kolo v měkkém sněhu moc nerozjede. Honza veze hydraulické kotoučovky, které jsou naprosto bezproblémové, André kombinaci mechaniky vzadu a V-brzdy vpředu.
Mezitím jsme se dopachtili k dalšímu místu focení. Honza na nás vidí naše „nadšení“ a je evidentně nešťastný. „Kdyby byla jen trochu větší zima, chrochtali byste blahem!“ Vracíme se zpět na základnu, už bojujeme se stopou o něco lépe, přece jen přituhuje. Jako kritické místo se jeví pedály. Člověk často slézá a našlapuje do nich sníh, který se mění v těžko odstranitelný led. Starší modely jsou pro závod nepoužitelné, dobré samočištění je veledůležité.
Šlapeme, cesta ubývá metr za metrem, pomalu vzhledem k našemu úsilí a zvyklostem z běžného bikování. Důležité je čisté a klidné šlapání, jakýkoliv trhavý pohyb zvyšuje riziko prohrábnutí zadního kola. Řídítka je třeba držet pevně v ruce a kolo vést. Sníh přituhuje, jízda se trochu zrychluje. Už se lze místy i zvednout ze sedla a ulevit zadku – na měkkém sněhu by se přední kolo snadno utrhlo. Škoda, že si s námi dnes počasí pohrálo – při focení nás trápila mlha, při jízdě měkký sníh.

 

Změna počasí, změna názoru

V příjemné hospůdce si před soumrakem dáváme čaj a česnečku, chystáme čelovky a světla na řídítka a čekáme na úplnou tmu. Přichází druhá fáze – night snow biking! Zcela jiná dimenze jízdy. Čelovka je pro tyto účely lepší, pevné světlo spíše doplňuje její výkon. Jak se řídítka hýbou ze strany na stranu, světlo s nimi, a my potřebujeme vidět před sebe. Teplota sice neklesla extrémně, přesto je jízda svižná. Začíná to být nádhera! Kolo je na sněhu opravdu neskutečně jisté a na širokých pláštích jízda nečekaně svižná. Začínám věřit, že sněžné bikování má opravdu něco do sebe. Noc nás ochudila o výhledy do kraje a na zimní přírodu, naopak nabídla úžasné ticho a kouzlo. Pro tyhle stroje jsou záludné snad jen ledové koleje a ostré hrany v nich – zničehonic vám zmizí předek nebo ujede zadní kolo. Bez přehánění si užíváme a napravujeme dosavadní poznatky. A to když je teplota jen lehce pod nulou, dá se na speciálu jet i jen po stezce ušlapané od lidí, po single trailu!

Jízdu ve sněhu zná asi každý správný cyklista, který neodkládá kolo ani v zimě. To ale jezdíme omezeni prostorem – sjízdné jsou jen auty a traktory ujeté cesty. Snow bike vás pustí dál do přírody. Podhuštěné široké pláště velice jistě vedou kolo, ze stopy se uhýbá o trochu hůře, ovladatelnost je nižší. Ale to vůbec nevadí. Kouzlo sněžné jízdy není v hraní si s kolem. Poznali jsme ji sice v horších podmínkách, ale vzápětí ty lepší opravily naše mínění. A co víc – mohli jsme si na měkkém podkladu vyzkoušet, co asi obnáší jízda Aljaškou, ne jen co nabízí pohyb na sněhu v ideálních podmínkách. Smekám před Honzou a jeho výkonem klobouk a klaním se, jak nejníže to jde. Jízda, při které je každý metr vítězstvím, teplota tak hluboko pod nulou, jak v Čechách neznáme, osamění, divočina, drsné podmínky. Držím palce!

Text a foto: Rudolf Hronza
Další účastníci testu: Kamil Hofman, Andre Vebr