Partneři 2024

Partneři 2024

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_petzl
  • 34_thermarest
  • 35_Wtb
  • 40_Isaac
  • 41_Lawi

Facebook

Facebook profil

Ve spárech Jizerek (a Honzy Kopky)

aneb nejmrazivější extrém Jizerek na kole

 
Neděle, 31. leden 2010 22:08, Honzza D.

 

Čtvrtek 21. ledna 2010 – Noční výjezd

Přijel jsem po menších peripetiích s navigací, která se nekompromisně vypla před Libercem, do malého horského městečka Bedřichov, na Statek u Rajtrů. Následující dny tu bude probíhat snowbikový camp s naším nejlepším extrémním bikerem Honzou Kopkou. I přes to, že mi Honza den před tím poslal itinerář celé akce, pojem snowbikování zatím pro mě zel neprobádanou pustinou naplněný pouze očekáváním.
V pět hodin dorazil Honza. V tu chvíli se již sjížděli i ostatní účastníci. Krátce na to jsme nafasovali výstroj – rukavice, návleky, zimní tretry a pedály. O hodinu později jsme již netrpělivě přešlapovali nabalení před statkem, připraveni osedlat bílé Durateky pod krycím jménem Big Paw a vyrazit do mrazivé noci vstříct sněhu, Jizerkám, novým zážitkům, dobrodružství a pro jízdu na kole nepředstavitelných -13°C.
Noční švih se vydařil, cestou jsme se zastavili na výhlídce odkud byl nádherně vidět osvětlený Frýdlant a i zimní výstroj, kterou jsem zvolil, se bez problémů osvědčila a zahřála. Kromě „podvozku“, který mě přimrzal k sedlu. To ale dočasně spravila šála a hned bylo teplo.

(27,2 km – čas v sedle 2:30 – max. rychlost 38,0 km/h – 484 m převýšení – max. nadm. výška 1007 m n.m. – teplota -13°C)

 

Pátek 22. ledna 2010 – Přejezd Jizerek

Z mého pohledu byl pátek nejnáročnější den. Kromě sedací části, která ještě nebyla řádně otlačená (v kalhotech jsem měl snad celou vlčí rodinku), tak i celková délka výletu daly řádně zabrat. Jeli jsme přejezd Jizerek až k hranicím s Krkonošemi. Počasí se náramně vydařilo, celý den svítilo slunce a vzhledem k tomu, že byl všední den, tak ani nejezdilo mnoho běžkařů. Jejich reakce na naše spolupůsobení na jejich bruslařských tratích byly vesměs zvídavé a pozitivní. A i přes to, že jsme svoji jízdou nikoho neomezovali, natož pak ohrožovali a na trati za sebou žádné stopy nezanechávali, vždyť to jsou speciály stavěné právě na tohle, našlo se pár nevraživců, kteří se po nás ohnali i hůlkama a neslušných slov nešetřili. Vzájemná tolerance není českou silnou stránkou.
Po Honzově ujištění, že pojedeme po vrstevnici, následoval jeden kopec za druhým a tak se pro tento typ terénu v našich řadách vžil název „Honzova vrstevnice“. (Pozn. Honzy: nebyly to kopce, jen takové houpání). Po dobrodružném sjezdu a následně příjemné cestě podél železnice se starým dochovalým želeničním mostem jsme se zastavili na nádraží v Kořenově, abychom dofoukli vzduch, který jsme kvůli hlubšímu sněhu předtím upustili. To se bohužel neobešlo bez tří utržených ventilků, a tak jsme se na místě ještě chvíli zdrželi výměnou. Na oběd jsme se stavili v příjemném penzionu se skvělou obsluhou, kde jsme ochutnali výtečné dvojky paní Jany (pozn. red.: dva kynuté borůvkové knedlíky). Na cestu jsme pak každý ještě dostali kynutou buchtu paní Jany (šťavnatá švestková) a na Statek u Rajtrů jsme dorazili utahaní jak štěňata. Večer pak následovala volná zábava v místní hospůdce, spojená se zpěvem, hrou na kytary a harmoniky a panákovou bitvou mezi zeleným a rumovým týmem. Nakonec nechyběly ani stolní hry.

(61,8km – čas v sedle 5:00 – max. rychlost 42,9 km/h – 1030 m převýšení – max. nadm. výška 1008 m n.m. – teplota -10°C)

 

Sobota 23. ledna 2010 – Sjezd Tanvaldského Špičáku aneb bude to hravý

V sobotu nás čekala trasa po ušlapaných cestičkách, menších silničkách a vesničkách na Tanvaldský Špičák. Honza ještě před odjezdem prohlásil, že se máme na co těšit, že to bude hravý. A skutečně, hned první kopec hravý byl. Než jsme se vydrápali z Bedřichova, tak to chvíli trvalo a stálo to hodně sil, ale pak už se jelo v pohodě a bez problémů. Projížděli jsme malebné vesničky plné roubenek a tu a tam někdo občas lehl elegantně na silnici, kde se narozdíl od běžkařských tratí skrýval pod vrstvičkou sněhu led. Honzu bohužel již od začátku doprovázely zdravotní problémy (nějaká viróza) a v jeho rámové brašně na kole přibyla další důležitá výbava-toaletní papír. I přes to, v jakém byl stavu, s námi jel a my jsme měli co dělat, abychom mu stačili. Nedokážu si představit jak by jel, kdyby byl ve formě :)
Po tom, co jsme se vydrápali na Špičák, kde jsme vzbudili nemalé pozdvižení mezi lyžaři, na nás čekala modrá sjezdovka. Honza rozdal instrukce, sedla šla níž a my se v hlubokém sněhu na kraji sjezdovky vrhli ze svahu dolů. Efektivně brzdit šlo pouze přední kolo, zadní šlo ihned do smyku. Nakonec jsem přišel i na to, že Honza si nedělal srandu, když nám říkal vzít to šusem prostředkem sjezdovky a jet rychleji než lyžaři, což se nakonec skutečně ukázal jako nejlepší způsob, jak se s terénem a podmínkami vypořádat. Pro lyžařě jsme byli rarita a spestření a čekali s foťákama. Někteří byli překvapení, když jsem je zezadu varoval hláškou: pozor kolo! Zvládli jsme to ve zdraví a bez úhony všichni, do našich myslí se zažil další intenzivní zážitek, Honza nám pak ještě předvedl přesnou práci se svým kolem, když z prudkého svahu nad parkovištěm projel mezerou tak akorát na řidítka mezi dvěmi zaparkovanými auty a po další výměně duše jsme se vydali do hospody na oběd. Cestou jsme ještě projeli kolem domku nejznámější české musherky Jany Henychové, která, stejně jako musheři na Aljašce, měla na zahrádce tucet psích bud s kompletním osazenstvem jejího spřežení.
Po obědě už to zpět na statek bylo co by kamenem dohodil a na kopci nad penzionem jsme si ještě vychutnali nádherný západ slunce nad Ještědem. Už už jsme se chystali si vychutnat lehký sjezd dolů po silnici ke statku, ale Honza pro nás měl na závěr připravený ještě jeden hravý sjezd lesem. A tak jsme ženy a úzkokolejky (kola s lehce užšími pláštěmi) poslali po silnici a šest odvážlivců se spustilo za Honzou do lesa. Jeli jsme po pohodové široké pěšině, na které jsme byli doposud zvyklí a já si říkal, že až tak hravé to není. Pak ale najednou Honza zmizel z cesty rovnou mezi husté stromy. Chvíli jsme tam stáli a přemýšleli jestli máme za Honzou jet a nebo si jen odskočil, jako už několikrát během dne. Nakonec jsme se pustili za ním a následoval sjezd, na kterém jsme si vážně vyhráli. Úzká pěšinka lesem lemovaná zvláštními kamennými menhiry navíc za nastupujícího soumraku nám opravdu zvýšila hladinu adrenalinu v krvi a některým přibily i zářezy na seznam kuriózních pádů.
Večer pak ještě smělé plány na bivak nahoře na Knajpě překazila rozhicovaná sauna a dobrá večeře se společenským programem v bedřichovské hospůdce.

(47,6km – čas v sedle 5:00 – max. rychlost 43,6 km/h – 1170 m převýšení – max. nadm. výška 868 m n.m. – teplota -8°C)

 

Neděle 24. ledna 2010 – Východ slunce na Knajpě

Poslední den jsme měli v plánu zajet se podívat na východ slunce nahoru na Knajpu. V šest hodin jsme vyrazili a ještě v polospánku se snažili udržet tempo, které Stáňa nasadila. Honzu jsme nechali nabrat síly a porvat se s nemocí na statku. Jelo se kupodivu velice dobře, nohy mi šlapaly úplně samy, zadek jak v bavlnce. Až na tu pekelnou zimu. Stačila chvilka bez rukavic a už jsem necítil prsty. Ale východ slunce byl nádherný a stálo to určitě za to. Následný dlouhý sjezd z Knajpy pak prověřil naši zimní výbavu, když pocitová teplota klesala hlouběji a hlouběji pod -14°C s každým sjetým metrem. To byl ten správný mrazivý extrém jako sladká tečka za celým jizerským dobrodružstvím.

(26,2km – čas v sedle 2:15 – max. rychlost 40,2 km/h – 420 m převýšení – max. nadm. výška 1001 m n.m. – teplota -14°C)

 
Honzo, díky moc za skvělý nápad pořádat tyto kempy, za ty zkušenosti a zážitky, které bychom jinak nezískali, a všem zúčastněným za skvělou atmosféru! Nezbývá nic než jen galantně dodat: „Tak tedy, dobrý večer… „ (jedna oblíbených z hlášek samozřejmě z hospody!)