Jan Kopka – Extrémní biker

O tomhle závodu vím od prvního ročníku, pořádá ho kamarád Jan Venca Francke, který byl před časem se mnou na laponské arktické expedici a absolvoval i zimní aljašské závody. Jeden ročník dokonce se svou ženou Hosťou!
Teď pořádá se ženou a svou rodinou zimní závod na 150, 300 a 600 km severními horami z Jablonce do Havířova. Je vypsán pro běžkaře, chodce a původně i bikery. Letos se jel již 4. ročník, ale žádný biker se o to ještě nepokusil. Letos těsně před závodem mě napadlo, proč nezjistit, jak velká utopie na kole to je. A to neví ani Venca, ale souhlasil. Lyžaři a chodci mají danou přesnou trasu, bikeři pouze průjezdní body. Je to závod, ale já to tak úplně neberu. Nejedu moc nalehko, bivakovací věci jsou samozřejmost, balíček poslední záchrany také a pár dalších věcí, ale mám nabalený i komplet čisté oblečení na cestu zpět a také ručníček. Naložené kolo cca 30 kg. Při závodech bych plno věcí kvůli váze nevezl. Kam jsem schopný dojet netuším, ale odněkud se budu muset vrátit a nechci jet zpět v dobytčáku. Jak to tedy nazvat? – výzva, dobrodružství, čundr, útěk z kanceláře? Vlastně je to kombinace toho všeho.

Start v pátek 30.1. v 9 z jablonecké přehrady. Dobaloval jsem rychle ještě ráno, trasu jsem celou ani moc nezkoumal. Nestihl jsem. Na start přijel asi 7 minut před. Rychle pozdraveni s organizátory, účastníky a už se jelo. Vše bylo zmrzlé a často úplně hladký led – víceméně po celou trasu. Ještěže jsem večer přezul narychlo na hřeby. Vyhnul jsem se tím množství pádů a výraznému nebezpečí na zmrzlých ledovatých silnicích. Bez hřebů v podstatě na kole neabsolvovatelné, s hřeby ale velká výhoda. Není rychlejší povrch než tenhle, pokud kola drží.
První problém přišel asi na 20. km, praskl mi pedál. Vrátit se do Jablonce vyměnit nebo pokračovat? Pokračuju. Zkouším vyřešit v Harrachově – nic. Doklopýtal jsem do Špindlu. Tam to klaplo. Krkonoše pak za tmy. Ani jsem netušil, jaký je v nich večer a v noci provoz. Potkávám postupně dost lidí, volají na mě, zdraví mě, smějou se, přejí dobrou cestu – taková pozitivní atmosféra, všichni v dobrý náladě. Aby ne, vrací se z horských bud a jsou přinalití. To vždy vypadá všechno radostněji . Jeden se se mnou zastavuje: „Tvl, biker! Ty seš dobrej! Kam jedeš? – Do Havířova. – Kůrva, nevěděl jsem, že do Havířova se jede tudy …“
V Krkonoších dost zima, pod -10°, fouká a mlha, že se otočíš a nevíš, odkud jsi přijel. Těsně před půlnocí u Trutnova přístřešek, zabivakuju. Ráno v 6 tu prochází první běžkař Honza, nespal, ani mě neregistroval.
Adršpach je zmrzlý úplně, prudké kopce, hřeby drží, kde ale nevyjedu a musím tlačit je problém, na ledě nemůžu s kolem vylézt, kloužu zpět.
Na CP 150 – krásný srub – organizátoři Karel, Venca, Hosťa a Lenka. Jsem v pohodě, mohl bych pokračovat, přesto zastavuju a užívám si jejich fajn společnosti. Ale hlavně dobíjím světlo (na řídítkách mám silné dobíjecí – používám jen při rychlejší jízdě nebo ze sjezdu, abych šetřil baterii. V kopci používám pouze slabší čelovku na lithiové tužkovky), foťák, power banku a telefon. Nejsem zastáncem dobíjecích věcí pro outdoorové závody či akce, dobíjení je velké zdržování, pokud je vůbec šance. S bateriemi je to jednoduché, rychlé a jste nezávislí na vnějších zdrojích. Vyměníte a jedete dál. Dnes ale nikdo kvalitní věci na normální baterie už nevyrábí. I když vezete silnou powerbanku (jsou dost těžké), tak jednou stejně musíte vše i powerbanku dobít a to bývá i více hodin. Velké zdržení. Proto vezu na baterie aspoň starou dobrou čelovku PETZL s kabelem, abych mohl dát baterie na tělo a GPS-ku. Takže s navigací a nouzovým světlem bych měl být v pohodě i bez dobíjení. Nebyl, GPS-ka mi zkolabovala hned první noc. Musím tedy jet na telefon, kde mám body a trasu v mapách.cz. Je to sice přehlednější jak v GPS, přesto velký problém. Telefon se na řídítkách v těchhle mrazech rychle vybijí a dotykový display na doteky velice špatně reaguje nebo nereaguje. Mám tedy telefon kvůli šetření vypnutý a snažím se zapamatovat si trasu. Ovšem stejně vždy na křižovatce nebo v případě nejistoty docela často zastavuju, nahodím telefon a kontroluju, zda jsem správně a kudy dál. Na každém průjezdním bodě, jsou zastávky delší a já si určuju podle mapy další postup, zda jet po dané lyžařské trase nebo si naplánovat vlastní do dalšího bodu. Většinu hor jsem projížděl po té dané, v nižších místech jsem si často tvořil vlastní.
Z CP odjíždím asi po dvou hodinách, dlouhá doba, ale vše dobito. Akorát sem dorazil první lyžař, je trochu vyndanej, má v nohách 150 km s bagáží bez odpočinku. Podáváme si ruce, vysekávám mu poklonu a razím na další cestu. V Poličce na mě čeká fanda, aby mi popřál. To je milé! Broumovsko není lehké, ale je krásné. Vše obalené silnou námrazou díky hlubokému mrazu a mlze. Večer u Náchoda poprvé zastávka v hospůdce Bavorka – smažák s hranolkama (nic jedlejšího neměli), čaj a pivo. Byla to taková knajpička pro místní, byli tam jen 3 kusy + servírka, ale všichni milí a přátelští.
Z Náchoda do Orliček za hluboké tmy, silné mlhy, fučák a teplota asi -12°. Takové trochu ponuro, ale i to mělo svou atmosféru. V podhorských a horských vesničkách byly autobusové zastávky jak pokojíčky, někde i s knihovničkami a dveřmi. To by se spalo . Já chci ale až do Olešníce v O.h.. Tak tam to zrovna byla nuzota a bída, zastávka plechová rezavá, fučelo do ní. Objevuju krytý vchod do kostela – teplota cca -15, ale ve vchodu bez větru, takže luxus. Jen mi do ksichtu svítilo celou noc světlo, na věži bimbali každou hodinu a ráno přese mě málem lezli lidi na nedělní mši .
Orličky nádherný, poprvé od startu bez mlhy, krásná inverze. Cesty super sjízdné, potkal jsem i pár milých lidí, co se se mnou zastavili a popřáli hodně štěstí a najednou Orličky byly za mnou a jsem zas v mlze. A s mlhou to už bude až do cíle. Navečer Králíky – zastávka na pumpě na čaj a promyšlení další strategie. Nahoru na Kraličák dost ledovatý, a tak volím z Horní Moravy jinou cestu o 10 km delší a zpět se napojím až za ním u Chaty na Návrší. Trasa občas vede po naší mílařské. A někdy ještě hůř . Pomalá jízda a tlačení na hřebenech po zledovatělých hranicích a v 0:30 v noci CP 300 Petříkov. Organizátoři přijíždí až ¾ hodiny po mně. Chvíli kecáme, nabízejí jídlo, dáváme si společně pivo a po 2. ranní ulehám. Ráno odjíždím až kolem 10., vše dobito, spacáky a ostatní věci usušeny, brzdy seřízeny. Na sněhu odchází destičky velice rychle.
První část z Petříkova objezd přes Jeseník, z Červenohorského sedla už po hřebenech po lyžařské. Náročný kus, opravdu prudké kopce, pevný ale ledovatý podklad. Lámu to na kole, protože na botách kolo nevytlačím, to kloužu. Mlha tak silná, že i když jedu kolem Pradědu, nevidím ho. Opět na mě pár lidí volá a mává. Jsem tu na naloženém kole trochu rarita, kterou tady nečekali.
Oderské vrchy za tmy, teplota hluboko pod nulou (až -17), silná mlha, vše přikryto čisťounkou vrstvičkou čerstvého sněhu, silně namrzlé i zasněžené stromky jak mohylky či bytosti z jiné galaxie a krystalky ledu na větvích se třpytily a vystřelovaly světelné paprsky zpět. Ve světle čelovky ryzí romantika. Je to radost, ale jsem trošku přizmrzlej, ta silná vlhkost v nízkém mraze prostupuje oblečením až na kůži. Cesta stále mírně klesá, jede to dobře, ale žádné výraznější šlapání a tím tělo netvoří moc tepla a ledový vítr také nepomáhá. Projíždím vesničky, všechny hospody zavřený. Až Budišov n. B. – je pozdě, ale svítí se. Jdu dovnitř – zavíráme, dám vám něco sebou. Ksicht mám tak zmrzlej, že ani pořádně neartikuluju. Nakonec jsem uprosil velký čaj, pak teplou zvěřinovou klobásu – délka snad půl metru a pivo. A nakonec jsem dostal povolení spát pod pergolou za hospodou. Teplota nízko, -17, ale bez větru – takže „Hilton“.
Ráno v bufetu na náměstí hygiena (teda jen zuby) a snídaně (fazolová polívka, míchaný vajíčka, párky, čaj, čokoláda, kofola). No, a pak jsem se šel projet na kole. Prostě dovolená all inclusive!
Kolem poledne Odry, jde tudy trasa a je tu i průjezdní bod. A hned vedle bodu bikeservis 2K Sport. Servis potřebuju, trochu mi střílí některé převody a brzdové destičky pryč. To se akorát hodí, dám tam kolo a skočím si na oběd a doplním zásoby. Tím ušetřím čas. Obchod má můj kamarád, se kterým jsem jezdil v Dukle Brno. Jaká náhoda! Krásné setkání, jenže Koňas tam má zrovna zákazníky, co tam chtěj utratit dost peněz. Jeden mi říká, jé zrovna čtu vaší knížku Ve spárech Aljašky, a tak se strhává povídání (což tomu druhému zákazníkovi šlo náramně) a najednou se neřešil ani prodej ani servis ani čas. Nakonec se v obchodě odehrál i oběd. No a ztráta času výrazná – 3 hodiny, ale kolo v cajku, vše dobité a náhodné setkání výborné, to má vždy náboj. Chvíli na to na mě u silnice někdo volá. Fanda závodu Janek mě přijel pozdravit, přivezl mi půlku kuřete a koláče a nabídl mi pobyt a nocleh v jeho hospodě v Ostravě po dojezdu, pak jel chvíli se mnou a fotil. Opět nečekané setkání plné energie.
Docela večer Rožnov p. R., tady je CP 470 km. Jsem tu moc brzo, ještě nefunguje – s tím jsem počítal, jsme na tom s Vencou domluveni. Udělal jsem si na chvíli zázemí na benzínce – čaj, velký párek v rohlíku, pivo, kofola a půl kuřete od fandy Janka a pak v noci nahoru na Pustevny. Oteplilo se na -8°, je ale opět neproniknutelná tma, silná mlha, špinavej sníh, takové trochu depresivno. Ale já jsem šťastnej. Nocleh na hřebenech v přístřešku na Bařinách. Opět super. Spím do růžova. Do cíle něco přes stovku. Neotálím, v noci se oteplilo na 0°. Přichází obleva, což je pro kolo ve sněhu problém. Stejně jako všechny hory, snažím se jet pokud možno po té dané lyžařské. Úzké vyšlapané cestičky, prudké kopce – kolo musí občas i z bagáží na záda, vypadám jak Bivoj. Prudké sjezdy, destičky opět mizí. Za Bumbálkou na hřebenech na Masarykově chatě rychlý oběd, dobití a dál. Cesty všelijaké, led, prudce nahoru, prudce dolu, jde to pomaleji než pěšky. Sulov, teplota nad nulou, občas déšť, kde není led je sníh už jak máslo, nemá pevnost, pro kolo špatná ovladatelnost. Volím jiné trasy k posledním předepsaným bodům, znamená to úplně dolů do údolí a zas prudce a dlouze nahoru na hřebeny. Potkávám se náhodně s místňákem chatařem z Prašivé Martinem, pro kterého jsem ve Frýdku dělal před časem přednášku a dál na mě čeká účastník jedné mé laponské expedice Pepa, aby mě doprovodil do cíle. Před Havířovem mi jedou naproti ještě 2 mílaři Petr a Honza a všichni se mnou společně dojíždí 4.2. (středa) v 19:58 pod „Vítězný oblouk“, jak říkají organizátoři průjezdu, nad kterým je byt – naše cílové zázemí. A přímo v cíli čekali včerejší zákazníci z Oder Tomáš a Tomáš, aby mě uvítali. Nic z toho jsem nečekal a bylo to velice milé. No, a pak se mnou zašli na cílové pivo do hospody. Kluci díky! A díky i organizátorům za připravení skvělé akce.
Moje délka s různými objezdy je asi 670 km. Čas 5 dnů 10 hodin a 58 minut vypadá docela dobře. Jet to více nalehko bez „zbytečných“ věcí a opravdu v závodním módu, tedy nikde se moc nezdržovat („ztrátových“ časů bylo opravdu hodně), spát minimum a více se pověnovat přípravě tras, šlo by to stáhnout v těchhle podmínkách ještě o 1 až 2 dny. Já si to ale užil tentokrát více takhle.
Bylo to parádní. Celou dobu jsem se pohyboval ve své komfortní zóně, z té vystupuju vždy, když jdu do kanceláře ! Kolo při letošních podmínkách velká výhoda. Možná to bylo dokonce snazší jak v létě. Pro lyžaře a chodce při často dost ledovatém povrchu či absenci sněhu v údolích to bylo mnohem mnohem náročnější. Nezbývá mi, než se před jejich výkony hluboce poklonit. Pogratulovat těm, co dosáhli některého z cílů (Tomáš dokonce jako jediný lyžař 600 km) a smeknout i před těmi, kterým se to z nějakého důvodu nepovedlo. Ne každý rok budou pro kolo takovéhle super podmínky a ne každý rok to bude na kole vůbec absolvovatelné. Letos hrála příroda se mnou, rychlý tvrdý povrch a mrazivé počasí. Líp to nemohlo vyjít.
I tady doma lze zažít krásné dobrodružství, vyvětrat si hlavu a potkat na trase fajn lidi.
Nutno dodat, že v Havířově jsem před tím nikdy nebyl. Je to město zbudované po válce ve stylu socialistického realismu s nadčasovým řešením. Má svůj nezaměnitelný styl a bylo vyhlášeno památkovou zónou. Takže na závěr bylo ještě trochu kultury.
No a cesta domu s kolem jak motorka dráhama přes celou republiku taktéž dobrodružství .
Děkuji také všem, co mi fandili a posílali vzkazy. Bylo to hřejivé.
Díky.
Honza Kopka