Partneři 2024

Partneři 2024

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_petzl
  • 34_thermarest
  • 35_Wtb
  • 40_Isaac
  • 41_Lawi

Facebook

Facebook profil

Extrémy

„Když chceš porazit ostatní, musíš přežít“

Pohrává si s hranicemi vlastních možností. Ať je to v Alpách, padesátistupňovém pouštním vedru nebo v zimě na nekonečných aljašských pláních. Jan Kopka (1963), biker z Jablonce nad Nisou je ostříleným hráčem extrémních cyklistických závodů. Když skončil kariéru profesionálního silničního jezdce, učarovala mu horská kola. Jeho prvním extrémním podnikem byl Dolomiten Man v roce 1996. Dnes si bez hledání limitů vlastního těla nedokáže představit život.

Nad propozicemi závodů, které máte za sebou, zůstává rozum stát. Nabízí se jediná otázka – proč vůbec jít do tak šíleného rizika?

Je to únik ze stereotypu, z civilizace, kde žijeme v nadbytku, kolotoči a stresu. Na jedný straně musíš vydělávat víc a víc peněz, a na druhý straně víc a víc platíš. Já z  toho potřebuju čas od času utýct.
Každý závod mě hrozně moc lidsky obohatí. Potkávám lidi, jejich životní příběhy, a každý z  nich mi má co říct, od každého si můžu „vytáhnout“ něco pozitivního. Také je krásné poznávat život v  přírodě, dostávat se k  ní, chápat její zákonitosti a uvědomovat  si její moc.
Zatím každý závod mě něčím překvapil  posunul mě blíž k  přírodě, blíž k sobě. Ať je to Crocodile Trophy, ať je to Aljaška, ať je to ‚Z  Kanady do Mexika‘. Zjišťuji, co organismus dokáže vydržet a jak velkou roli hraje psychika a fyzička. Psychika je dominantní. Když věříš tomu, co děláš, a jsi tím posedlý, dokážeš v  sobě nacházet další a další rezervy a je jich často víc než bys čekal.

Jaké jsou pak tvé návraty domů?

Závody mě posouvají dál od ostatních lidí. Nerozumím tomu, proč dělají tohle a proč žijou takhle, když to, co je pro život důležité, je tady zadarmo, a měli bychom si toho vážit.
Bereme jako samozřejmost, že přijdem domů, otočíme knoflíkem a je teplo, cvaknem a je světlo, kdykoliv se můžem napít vody z vodovodu. Kdežto v  přírodě bojuješ, abys to světlo měl a abys viděl, co potřebuješ, aby ses zahřál a neumrznul.
Civilizace nás nutí hnát se za něčím neskutečným – mít větší barák, silnější auto. Při těch cestách si uvědomíš, jak jsou to nepodstatné věci. Malicherné. A že honbou za těmi věcmi život ztrácíš.

Na kontě máte hodně závodů, které jsou označovány za extrémní. Který je podle vás ten nejextrémnější?

Aljaška – psychicky nejtěžší závod, co jsem kdy jel. Trať je něco jako stará zlatokopecká cesta, vede z  jedné strany Aljašky na druhou. Tam jsi úplně sám. Můžeš jít 200 km z jedné vesnice do druhé, tlačíš kolo a může ti to trvat třeba 14 dní.
Jede se v zimě, teploty jsou většinou od minus deseti níž. Já tam zažil minus čtyřicet, to vyřadí člověka z  provozu. Nemusí ti být ani zima, stačí, když ti zkřehnou prsty. Mě umrzly v prstech nervy. Neodemkneš zámek, zip, nic, prolomí se ti prsty. Po návratu se to lepší, odmrzlé nervy dorůstají tak milimetr za měsíc, takže se mi po čase obnovila plná funkčnost. Citlivost kůže po omrzlinách ale zůstává, což se u mě týká tváří, nosu a šesti prstů.
Navíc, protože byl špatný sníh, jsme jeli trasu, kterou neznali ani pořadatelé. Mapy těchto oblastí neexistují. Máš sice kompas, ale nesmíš sejít z  cesty, nebo tě nikdo nenajde. Když zapadneš, musíš zůstat na místě a čekat, jestli někdy někdo pojede kolem a projede ti cestu, nebo ti tam odsud pomůže.

Tady se asi stírá takové to „klasické“ závodění…

Je to závod, při kterém musíš počítat s tím, že když chceš porazit ty ostatní, musíš přežít. Musíš dělat správná rozhodnutí. Špatné rozhodnutí znamená ztratit závod a můžeš tam ztratit i život. Musíš se vykašlat na to, co dělají ostatní, a rozhodovat se podle sebe. Vzhledem ke snížení váhy bagáže jsem si nenesl třeba ani vařič, což byla chyba, ale naštěstí mi to prošlo. Když špatně zacházíš s vodou, tak ti zmrzne a už ji nerozvaříš a končíš kvůli vodě, přestože je kolem plno sněhu. Když máš nedej bože úraz, musíš do sebe dostávat teplý tekutiny a čekat, jestli tě někdo najde.
Fyzicky je to hodně náročný, ale je to jiný. Nemáš etapu, že jedeš 150 km na doraz. Naopak, ty nesmíš nikdy na doraz, ale musíš mít takové tempo, abys jel třeba dva, tři dny v  kuse a nemusel jsi si lehnout. Abys byl schopný dostat se do vesničky a tam někde se vyspat. Nevíš, jestli hlásí blizardy, sněžení, oteplení nebo další problém. Může popraskat led a převalit se přes ně voda z  řek a nedostaneš se dál ani zpátky.

Nevozíš sebou pro jistotu satelitní telefon nebo GPS ?

Na Aljašce to ani moc nefunguje. Ve chvíli, kdy tam jsou baterky, tak to zmrzne. Jinak GPS tam někdo měl, ale všechno musíš mít na těle, i baterky třeba od čelovky. Taky vodu, aby ti nezmrzla. Přes to máš teprve trika a bundy.

Aljašku jste v roce 2007 vyhrál, v roce 2003 ale nedokončil. Jak to bylo?

Přišly oblevy a my jsme právě byli na Yukon River. Jít  po téhle řece neznamená jít po ledu. Tam je normálně nasněženo, jdeš jak po planině často několik mil široké, a tam je přesná cesta, které se musíš držet. Jenže ta najednou zmizela a pod sněhem přes led se začala přelévat voda. Já jsem se v  té době pohyboval na druhém, třetím místě. Nevěděli jsme to přesně. Ve chvíli, kdy já jsem spal někde v  lese, tak mě minul ten druhý a naopak. Byl jsem uvězněný několik dní v opuštěném srubu někde na Yukonu. Sešlo se nás tam časem víc. Nebylo jak se tam odtud dostat. Nakonec nás tam našli eskymáci a dostali zpátky do asi 100 km vzdálený vesničky.
Uvažovalo se, že bude závod díky počasí zastaven, špatné počasí trvalo téměř týden. Čekali jsme a nakonec odletěli spolu s Mikem Maddenem malým letadýlkem do Fairbanks a odtamtud vyrazili opět na kolech asi 800 km zpět do Anchorage. Den na to se změnilo počasí, z  plus pěti stupňů teplota spadla na minus pětatřicet a závod se znovu rozjel. Trochu smůla.

Jak dlouho závod normálně trvá? Kolik lidí ho jezdí?

Jezdí to kolem čtyřiceti, padesáti lidí, padesátka je limit. Závod buď chceš dojet co nejlépe, nebo jedeš expedičně: máš všechny věci a jedeš na jistotu, abys to v  těch pustinách přežil. Pak jsou rozdíly třeba měsíc i víc mezi prvním a posledním. Takže já jsem byl už tři týdny v  Česku a některý byli ještě na trase.
Na kratší, šestisetkilometrový trase  je rekord 3 dny a asi 8 hodin (2003), v roce 2014 to bylo 2 dny a 4 hodiny, kdy panovaly extrémně dobrý podmínky (to nikdy nebylo a asi už nikdy nebude). Počasí na to má obrovský vliv. Jsou ročníky, kdy to prvnímu trvá i třeba týden. Ale kupodivu to neznamená, že jel pomaleji, nebo že to bylo lehčí. Spíš naopak. Je důležité, jestli jsi po těch cestách schopný jezdit na kole, nebo jestli víc tlačíš. Na třikrát delší trase přes celou Aljašku se pohyboval nejrychlejší čas kolem jedenadvaceti dnů, ale jednotlivé ročníky jsou nesouměřitelné. V roce 2014 díky neuvěřitelně dobrým podmínkám spadl rekord na 10 dnů.

Delší z  aljašských tras má 1800 kilometrů, ale pořád to není nejdelší závod, který jste absolvoval. Great Divide Race, na kterém jste skončil třetí, měří rovné čtyři tisíce. Dá se na to vůbec nějak připravit?

I když jsem v minulosti jako profesionál trénoval, nikdy jsem za měsíc nenajel víc jak 4 000 km, moje maximum bylo kolem 2800 km. Nevěřil jsem, že bych mohl na horském naloženém kole v terénu Skalistých hor najet 4000 km za míň než měsíc, to je hrozně krátká doba. Ale jde to, podařilo se mi to za dvacet dnů. Akorát dost trpí pohybové ústrojí. Jedeš 18 hodin denně, spíš maximálně pět hodin. Nedáváš tělu šanci regenerovat.

Jaká rizika takový závod ještě nese?

Je dlouhej a jsi sám. Nehrozí, že umrzneš, hrozí, že tě sežere ňáký zvíře. Na Aljašce vlci nenapadaj, medvědi většinou spí a lední medvědi jsou víc na severu, maximálně se může stát, že tě rozdupe nějaký rozzuřený los. Kdežto tady jsou zvířata v  plné pohotovosti a není to žádná sranda. Taky hrozí, že zabloudíš v  poušti, nebo tě tam přepadne bouřka. Nesmíš se ztratit, musíš vědět kde jsi a nesmíš si rozbít kolo. Ale zase na druhou stranu během jednoho dne jsi většinou schopný se dostat k  lidem, nebo na nějakou silnici. Na Aljašce, tam když máš problém, tak se nedostaneš pryč třeba týden a musíš si pomoc sám.

Jakým způsobem se naviguje? GPS se přeci používat nesmí.

Trasa je sice nakreslená, ale ty nevíš jakými souřadnicemi vede.  Je velice primitivní, je tam pouze to, co uznal tvořitel trasy za vhodné, nejsou tam souřadnice, kopce, kóty nadmořských výšek, to co je mimo trasu tam není už vůbec, včetně cest. To, podle čeho se hlavně orientuješ je itinerář a slovní popis trati rozpitvaný na desetiny mil. Je velice těžký podle toho držet trasu. Když zabloudíš, dostaneš se mimo popsanou trasu a je téměř nemožný se znovu najít, nevíš vůbec kde jseš.  Když jsem zabloudil, tak jsem kolikrát používal kompas abych vůbec určil aspoň správný směr, kterým se vydat.

Co rozhoduje o vítězství?

Spousta věcí. Ty závodíš pořád. I když spíš, závodíš, když balíš věci, závodíš, když nakupuješ nebo jíš, závodíš. Kdo při jakýkoli činnosti ušetří víc času, je na tom líp. Komu stačí míň spánku, má výhodu. Je to o fyzičce i o tom, jak jsi psychicky zdatný, jak jsi schopný rychle regenerovat, jak si schopný se orientovat. Není to orienťák, ale musíš uvažovat logicky a rozumně.

Pořád se bavíme o tom, že na těchto závodech jde víceméně o to jak přežít. Stane se, že to někdo nepřežije?

Na Crocodille Trophy málem zemřel jeden ze závodníků na dehydrataci. Měl štěstí, stalo se to zrovna v  části, kde už byla civilizace. Na závodech v Aljašce zatím nikdo nezahynul. A sami pořadatelé tvrdí, že je to s  podivem. Všichni se dostali tam kam měli. Oni tam taky neberou lidi, kteří nemají zkušenosti. Na závodech, kde jsem byl, se nestalo, že by někdo někde zůstal..

Máte přítelkyni a dvě děti. Pro ně je to asi taky hodně velký stres…

Je to daleko těžší pro ty, co doma čekají, jestli to vyjde nebo ne, než pro mě, který běh věcí přímo ovlivňuje. Nechtěl bych sedět doma a nevědět, kde člověk, kterého mám rád, je, a čekat jestli za 2, za 3 dny, za týden zazvoní telefon a on se ozve, že je vše v  pořádku.
Přítelkyně má obrovský strach, když někde jsem, ale na druhou stranu u  ní mám docela pochopení. Ona je taky cyklistka a je spíš takový přírodní typ. Vím, že mi hodně závidí a že by chtěla dělat to samý.

Věříte si, že se k nim vždycky dokážete vrátit?

Je takové heslo, které se mi už hodně krát vybavilo: „Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně.“ To je věc, která v  hodně chvílích zafungovala, ne že bych se nesnažil minimalizovat riziko. Musíš být vždycky co nejlíp připraven. Ale nikdy se nepřipravíš na sto procent a většinou ani nevím dopředu, do čeho jdu. Vždy tě příroda a osud mohou překvapit a překvapí. Vždy mám pocit, že je nade mnou anděl, který dohlíží, aby vše dopadlo dobře. Ne že bych do toho šel lehkomyslně, ale nejezdím do závodů s tím, že bych tam chtěl nebo měl zůstat. Vždy věřím tomu, že se vrátím v pořádku.

(Rozhovor s cestovatelem Janem Kopkou pro časopis CESTOPISY, zpracoval a napsal Petr Jahoda)