Expedice Laponsko (březen 2013)
Deník Přemka Kubína
7. – 20. 3. 2013
Účastníci: Honza, Tomáš, Ondra, Dan, Robert, Martin, Lukáš, Přemek
Úvod a cesta
Když jsem před pěti lety na brněnské cyklovýstavě sledoval jednoho pro mě v tu dobu neznámého bikera o putování po zimním Laponsku, myslel jsem si, že je to akce jen pro blázny. U velo stánku jsem si jen ze zvědavosti koupil jeho dvě knihy o Aljašce a jiných jeho sportovních aktivitách, nechal si je podepsat, a myslel, že tím to pro mě končí. Doma jsem je ovšem přečetl jedním dechem, a začal se o jistého Honzu Kopku zajímat víc. Když jsem se za nějaký čas na jeho stránkách dozvěděl, že chce uskutečnit první nonstop závod napříč bývalým Československem, neváhal jsem ani chvíli a hned se přihlásil. Kupodivu se mi závod podařilo dokončit, a v cíli jsem opět shlédl dokument o Laponsku. Doma se mi to vše uleželo a já začal po tom přemýšlet. Za rok na after party po ukončení 1000 mil jsem už Honzovi jasně oznamil, že s ním chci do Laponska jet. Když se to dozvěděli další tři účastníci, přislíbili taky účast. Tomáš dokonce expedici v Laponsku již jednou absolvoval, přesto chtěl jet znovu. To mě jen utvrdilo v tom, že to musí být jedinečný zážitek. Když jsem se o tom zmínil mezi mokřinkářskými bikery, mnozí si klepali na hlavu, ale tři z nich, Martin, Lukáš a Pavel, se rozhodli jet se mnou. Po několika přípravných konzultacích samozřejmě na Mokřince jsme byli až na Pavla, který dva dny před odjezdem onemocněl, připraveni k odjezdu. Tomáš nám nabídnul přespání u něho v Praze, my toho využili a ve středu po práci vyrazili do Prahy. Já s Martinem jsme se s Tomášem znali už z mil, přesto jsme si seznamovací večírek užili. Ráno si Tomáš naložil svůj vlastní snowbike a vyrazili jsme do Jablonce, kde nás Honza přivítal slovy: „Co tady děláte?“ Za chvíli po nás dorazili i další účastníci mil Robert a Ondra. Když dorazil poslední outdorový nadšenec Dan, byli jsme kompletní. Po nafasování kol a cyklobatožin vznikla pro každého otázka, kam to všechno naskládáme. Tím pádem hodně věcí zůstalo v autě ještě před odjezdem. Po obědě v místí jídelně jsme asi ve 14 hodin vyrazili směr Roztok. Bylo dohodnuto, že v řízení se budeme střídat. První etapu ke trajektu zvládl Honza společně s Tomášem. Na trajektu, kde jsme popřáli Tomášovi k svátku a dali mu dort sehnaný narychlo v Lidlu, jsme strávili noc, a ráno odpočatí vyrazili přes Švédsko k našemu zatím stále vzdálenému cíli, finskému Ivalu u jezera Inari. Během cesty nám došla tekutina, která nám umožňovala přežít tak dlouhou cestu a já s Martinem jsme poznali, co to je za problém koupit alkohol ve Švédsku, posléze i ve Finsku. Jinak cesta probíhala v klidu, kromě hořícího kamiónu. My mokřinkáři se věnovali své zábavě a kluci se za volantem střídali. Naštěstí práce za volantem nevyšla na mě, ani na Martina, tak jsme se až do Ivala věnovali občerstvování. Během cesty nás vždy při tankování zarazila zima, která venku byla. Já už začal mít mírné obavy, a litoval, že si nevzal víc oblečení. Po dojezdu do Ivala v 11 hodin a navlíknutí se do funkčního prádla se ale mé obavy rozplynuly. Vybalili jsme kola a Honza nás pozval ke svým známým, kde nám paní hostitelka připravila výtečné místní jídlo, dvě polívky, druhá se zmrzlinou.
Sobota, 46 km
Asi v 15 hodin vyjíždíme z Ivala 10 km po silnici k jezeru Inarijavri, před kterým jsme museli trošinku odpustit kola, které byly nafoukány pro jízdu po tvrdé silnici. Cesta po zamrzlém jezeře mě zprvu nadchla, ale pak se ty dálky zdály být nekonečné. Do srubu jsme dorazili kolem dvacáté hodiny. Hlavní srub byl pro šest osob, vedle ještě menší. Oba byly perfektně uklizené, dřevo na podpálku nachystané, v každém byla plynová bomba se dvěma vařiči. Po večeři šel Honza s Tomášem spát do menšího nevytápěného srubu, my ostatní spali v krásně vyhřátém srubu, krom Lukáše, který jako správný polárník se rozhodl bivakovat venku.
Neděle 57 km, 10 hodin jízdy
Ráno bylo -10 °C, Lukáš byl po noci venku maximálně spokojen. Ráno jsme si jako pokaždé uvařili teplé jídlo, někteří si umyli zuby kartáčkem, jiní jiným způsobem (dezinfekce alkoholem), doplnili dříví do srubu, uklidili po sobě a vyrazili vstříc novému dobrodružství. Já jako v každém srubu nechal viset vlaječku naší obce. Od srubu ke skůtrové cestě to bylo několik set metrů, kdy se kolo muselo tlačit, ale pak to celkem šlo. Jelo se sice po jezeře, cesta vůbec neutíkala, ale stále jsem měl v hlavě slova Honzy, který říkal: buďte rádi za každý metr, který se na kole dá jet. Když jel Honza chvíli za Martinem, volal na něho, že ho ženou dopředu už jen jeho výpary. Odpoledne jsme dorazili k prvnímu záchrannému srubu, kde bychom se mohli v případě špatného počasí ubytovat. Jelikož se zatím cesta dala jet, rozhodli jsme pokračovat. Do dalšího srubu jsme však dojížděli až za tmy, za blikačkou a ještě po měkkém sněhu, který už nebyl tak sjízdný jako dopoledne. Já už v závěru měl toho plné kecky, a uvažoval jsem, že řeknu Honzovi, že zítra, až dorazíme do vesnice, končím a zbytek dorazím po vlastní ose po silničkách k autu. Naštěstí mě tato myšlenka v noci z hlavy vyprchala a já mohl strávit s klukama příštích několik super dnů.
Ve srubu pro osm lidí byl i plynový vařič a jako vždy byl srub v perfektním stavu. WC bylo sice trochu z ruky, ale krom Honzy to nikomu nevadilo. Ten totiž dostal od svého sponzora na zkušenou novou outdoorovou stravu. Dopadlo to tak, že ráno to šlo z něho vrchem i spodem a to jak všichni víme, Honza není žádná holá ř… . Myslím si, že jsme k jeho vyléčení pomohli i my mokřinkáři naší ohnivou vodou. Od té doby si Honza dával přiměřeně s námi.
Pondělí 38 km
Konečně se trochu ochladilo a ráno bylo -20 °C. Po snídani jsme všichni s elánem (krom Honzy) vyrazili na další jezero, kde již cesta byla tvrdá natolik, že se po ní zase dalo dobře jet. Nejvíce z kola jsem padal asi já, neboť díky přednímu nosiči se mně nedařilo držet ve stopě přede mnou jedoucího a každé malé vychýlení směru znamenalo šlápnout si na zem, popřípadě pád. Naštěstí cesta jezerem za chvíli skončila, a my jeli nádhernou krajinou mezi stromy, občas po louce po celkem široké cestičce, která už nebyla tak náročná na udržení přímého směru. Místy kluci prohodili pár historek ze života, takže nálada byla výborná. V místě, kde jsme míjeli nezamrzlý nádherný potok začalo sněžit a všichni se báli, že podle předpovědi to bude trvat několik dnů. Naštěstí jako u nás v CZ se předpověď nepotvrdila, a my jsme měli po zbytek expedice téměř pořád azuro. Během cesty jsme konečně narazili na několik sobů a všichni si je s nadšením fotili. Ještě za sněžení asi ve 13 hodin jsme dorazili do malé vesničky Sevettijarvi (pouze pár baráčků a dřevěný kostelík), kde se nacházel příjemný starý bar, který jsme nemohli vynechat. Na parkovišti jsme si ještě všimli auta s brněnskou RZ a já mu hned pověsil na kliku vlaječku naší Dolní Lhoty. V baru bylo jak jinak než útulno. Honza zařídil, že nám majitelka uvařila polívku a párky, dali jsme si pár piv a Martin nám objednal po Jegru. Dobili jsme si baterky do našich přístrojů, poslali domů pohledy a jakmile přestalo sněžit, vyrazili jsme ke srubu, který byl vzdálen asi 14 km. V mírně povznesené náladě jsme jeli opět nádhernou krajinou, mírně nahoru a dolů, všechno šlo jet. Až asi 2 km před srubem pod mírným sjezdíkem jsem spadl a zjistil, že pod sněhem je voda. Už bylo pozdě, pravé předloktí a pravou nohu jsem vytáhl z vody. Byli jsme na říčce, kde voda byla přelitá přes led. Nebyl čas lámat si hlavu co s tím, když venku bylo už téměř -25 °C, sedl jsem rychle na kolo a ujížděl ke srubu, kde mě čekala záchrana. Kufr na tretře mně samozřejmě namrznul, takže pravá noha jezdila po SPD jako po ledě. Jaké ale mě a vlastně nás všechny čekalo překvapení, když srub pro osm lidí je téměř obsazen čtyřmi brňáky, a finským manželským párem. Brňáci tam byli na běžkách, jejich vedoucí měl s sebou i svého asi desetiletého syna. Jezdí jinak se psem, ale jelikož byl nemocný, vzal s sebou potomka, ať si zvyká. S krajánky nebyl problém, ale finský boss jasně řekl, že srub je pro osm lidí, ostatní ať jdou spát ven, sám si oblékl pyžamo a lehl si vedle manželky. Honza mu vysvětlil, že se jen potřebujeme usušit (do vody si namočil nohu i Robert), ohřát si jídlo a vypadneme. Uvnitř zůstal spát jen Ondra, který měl spacák zvaný bďák s komfortem 0°C. Za 26° mrazu jsme si ustlali před srubem.
Úterý 38 km
Ráno bylo -28 °C. Bylo dohodnuto, že si narychlo něco uvaříme a abychom neomezovali brňáky, nejpozději v osm hodin vypadneme. Tak se taky stalo, ani jsme nesušili spacáky, a vyrazili kousek po jezeře po Nuorgamin reitti, pak nádhernou cestou po arktických pláních dál. Trochu přibylo kopečků, ale po 100 km dlouhém jezeře Inari to bylo příjemné zpestření. Asi po 26 km jsme narazili na pěkný dřevěný vigvam a jelikož se zvedl vítr, rozhodli jsme se udělat si v něm malou přestávku se svačinou. Každý vytáhl něco a na pánvičce jsme si opekli různé klobásky se špekem. Do zimy a větru se pak nikomu nechtělo, ale vidina teplého srubu byla silnější. Sjeli jsme trochu níž a vítr naštěstí polevil. Šlapali jsme úžasným údolím, z něj pak mírnou cestou nahoru, jelo se nádherně. Stromy střídaly pláně, povrch byl tvrdý, takže jsme jeli téměř celou cestu. Někteří kopečky tlačili, my divočáci samozřejmě jeli. Začalo se mírně stmívat, ke srubu zbývaly už jen asi 2 km, když se cesta nejednou stočila doprava na jezero a bylo po idylce. Zbytek cesty se tlačilo v hlubokém sněhu. První jedoucí Tomáš si zapnul vzadu blikačku, abychom my slabší viděli kam jít. Kurvoval asi každý. Odměnou byl asi nejpěknější srub, který jsme cestou potkali. Sice jen pro šest osob, ale sedm se nás tam vyspalo, Honza spal v předsíni. Součástí srubu byl i dřevník a přeplněný záchod. Po rozmrznutí jsme si uvařili a dopili zbytky originální gořalky (80% rum). Jelikož ho bylo málo, přišel na řadu i 98% líh, který jsme dle receptu od Tomáše naředili. Dopadlo to tak, že já s náměsíčným Tomášem jsme vedli ve spánku rozhovor, o kterém nám ráno řekli až kluci. Před odjezdem jsme jako vždy uklidili srub, většina z nás vykonala ranní potřebu, až na Martina, kterému se z plného WC dělalo zle, tak to držel v sobě celý den až do večera.
Středa 42 km
-28°C. Po snídani jsem se ptal Honzy kudy dál. Ukázal mi směrem do hlubokého sněhu, s tím, že je to zkratka, a kousek odsud je již pěkná skůtrovka. Byla to zkratka jak cyp. (Toto slovo jsme časem naučili používat i zbytek nemoravského gangu). Téměř po pás ve sněhu, s těžkým kolem. Po pár metrech jsem zastavil s tím, že to musím natočit, a nechal jsem Honzu, ať dělá první stopu sám. Jemu to samozřejmě nevadilo. Po několika stech metrech jsme narazili na starou zavátou skůtrovku a naštěstí jsme se tam už tolik nebořili. Tlačili jsme ale stejně. Jen Honza místy jel, ale na to jsme si už zvykli. Vystoupali jsme za sebou jak husy na vrchol, ze kterého nás čekal krásný výhled i hezký sjezd hlubokým sněhem. To byly nádherné pády. Naštěstí vždy do měkkého. Cesta vedla většinou panenskou planinou nahoru a dolů. Poslední sjezd k jezeru po dobré cestě se líbil myslím každému. Dole po jezeře to jelo jakž takž, i když to byla nuda. Z jezera jsme vystoupali po ujeté cestě, pak hlubokým sněhem k silnici, kde si všichni dofoukali kola a vyrazili do 11 km vzdáleného Nuorgamu. To se to jelo, to byla paráda. I když cesta byla zasněžená a namrzlá, široké pneumatiky držely skvěle. Tomáš zařadil svou hrubou placku a s Honzou nám za chvíli zmizeli. Čekali nás až na vrcholu, kde stála pojízdná knihovna. Nevím sice pro koho, nikde nikdo kam oko dohlédlo, ale byla tam. Pak už jen sjezd do kempu v Nuorgamu, nejsevernějšímu místu Finska. Ubytovali jsme se asi za 30e v kempu, osprchovali se a šli na nákup do blízkého supermarketu. Tam jsme nakoupili jídlo a samozřejmě několik medvídků (místní pivo Karhu). Ihned po návratu jsme je my mokřinkáři začali konzumovat a než se vrátili všichni z nákupu, my už jeli pro druhou várku. Pili jsme medvídky a sledovali, kolik toho Robert dokáže na posezení sníst. Honza prohlásil, že ho ve světě přezdívají Alkohol engine, neboť často jezdí na pivo. Jak by ale nazvali nás, to fakt neví. Martin jedl s takovou chutí, až se mu uvolnil můstek přes tři zuby. Vyndal ho a chlubíl se tím Lukášovi, který ještě nic takového neviděl. Když jsme vše vypili a Robert dojedl, tak si ještě v mikrovlnce usušil své termo prádlo a všichni po dlouhé době v postelích usnuli.
Čtvrtek 57 km
Ráno byl budíček hodně brzo, ve 4.30 jsme měli v plánu přejet 40 km autobusem do vesničky Utsjoki. Venku nás čekalo překvapení ve formě 30° mrazu. Při čekání jsme se zahřívali chozením tam a zpět. Autobus naštěstí zanedlouho dorazil, naložili jsme kola do zavazadlového prostoru a vyrazili po zledovatělé cestě rychlostí 100 km/hod. Po vysednutí ještě za tmy jsme šlapali asi 2 km po silnici, pak odbočili a částečně pěšky stoupali na náhorní planiny. Před vrcholem chytnul Dan defekt, Honza s Tomášem mu ho pomáhali opravit, my pomalu pokračovali, abychom nezmrzli. Nahoře byla mlha, ale při vycházejícím slunci se nám naskytly nádherné až mystické pohledy. Sníh byl tvrdý, takže jízda byla za odměnu. Jelikož byla větší zima než obvykle, co kousek jsme stáli a zahřívali se i vnitřně. Před polednem se mlha rozplynula a my se během cesty kochali nádhernými scenériemi. Během dne teplota stoupla na –25 °C, přesto měl Martin s Robertem problém s omrzáním nohou. Nalepením hřejivých náplastí problém částečně vyřešili. Cestou jsme potkali skupinu skůtristů, Honza se s nimi dal do řeči, neboť se znali již z dřívějška. Ještě za světla jsme dojeli k dřevěnému vigvamu, kde jsme měli v úmyslu přespat. Nejednalo se o srub, pouze o uzavřený jehlanovitý přístřešek s ohništěm uprostřed. Než jsme si připravili jídlo, dorazili tři postarší skůtraři, opekli si na ohni párky a vyrazili dál. Pak jsme si připravili provizorní jídlo my, Tomáš namíchal opět vynikající lihový nápoj a povyprávěl o Šediváčkovi – závodu na sněžných kolech se psími spřeženími. Nabízeli jsme Danovi něco k pití, ale on, když viděl naše už tak malé zásoby, nás označil za zoufalce. Než jsme šli spát, tak se konečně na obloze zjevila polární záře. Nebyla sice tak ohromující, jak ji známe z různých fotografií, ale přesto pohled to byl úchvatný. Široký nazelenalý světelný pás od země k nebi, který se neustále posouval. Snažili jsme tento úkaz vyfotografovat, ale nikomu se to bohužel nepovedlo. Posléze jsme si s Honzou lehli na zem, ostatní na lavice a v chladu usnuli. Během noci jsme se snažili starat o oheň, ale stejně několikrát vyhasl.
Pátek 52 km
Ráno -28 °C. Kousek po jezeře, které se dalo jet, pak houpavou nádhernou cestou lesem. Cesta byla pevná a rychlá a užívali jsme si toho. Při vjezdu na silnici jsme potkali australské skůtraře a vyfotili se na jejich skůtrech. Jeden z nich si na oplátku půjčil náš snowbike. Pak jedeme po silnici se zastávkou v přilehlé hospůdce. Tam jsme si my mokřinkáři dali pár medvídků, ostatní kluci si dali hambáče za 8e. Nám se zdálo být 8e moc, tak Martin objednal tři sobí polévky. Při placení zjistil, že jedna stojí 12e, ale najedli jsme se z nich pak úplně všichni. Při odjezdu si Tomáš začal stěžovat, že mu něco drhne ve středu. Po pár stech metrech se to projevilo, ulomil středovou osu. Spustil si sedlo a na odrážedle dojel po silnici do Kaamanenu. My jeli také, ale pak s Lukášem a Danem jsme objevili sobí farmu, kde jsme pořídili pár fotek, než nás paní majitelka vyhodila. Po příjezdu už měli kluci zaplacené ubytování v „retardovaném“ (myšleno rentovaném) srubu. My si dali v hospodě pár piv, ale jelikož stálo za h…., koupili jsme si medvídky a šli za klukama do vyhřátých pokojů.
Sobota 32 km
Ráno jsme v posteli dopili medvídky a vyjeli po silnici v -35 °C. I Honza tvrdil, že tak mrazivý týden v Laponsku ještě nezažil. Po chvíli jsme odbočili do lesa a opět krásnou cestou severskými lesy, po paloucích a nakonec přes jezero jsme dorazili do Inari, kde nás už čekal Tomáš, který tam dojel autobusem. V marketu jsme si nakoupili svačinu, a šli se podívat do muzea Laponska. Bylo opravdu úchvatné, od počátku osídlení, přes zvířectvo, až přes celkem drahé pívo. V místním kině jsme zhlédli několik krásných snímku z Laponské přírody, včetně polární záře, kterou Honza na naši adresu komentoval slovy: „Když jste si tu záři prochlastali, tak se na ni aspoň podívejte v kině.“ Po exkurzi jsme nakoupili pár plechových medvídků a vyrazili po cestě kousek za město do srubu. Tomáš ještě jel s námi a jelikož to byla naše poslední společná noc, Honza se každého zvlášť ptal na jeho dojmy. U všech převládala spokojenost a nadšení, mě navíc překvapila větší fyzická náročnost, než jsem čekal. Když jsme dopili všechny medvídky, nechali jsme spát uvnitř Ondru s jeho bďákem a my si ustlali naposledy venku.
Neděle 45 km
Po probuzení do -18 °C jsme nahrubo uklidili srub, zbytek dodělal Tomáš, který měl k odjezdu autobusu dost času. Vyrazili jsme a po chvíli si Lukáš všiml, že má jednu botu mou, a nejde mu zacvaknout do jeho crenků. Já si toho ani nevšiml, poněvadž se často stávalo, že SPD zamrzly a nešly zacvaknout. Po výměně bot jsme jeli kousek po silničce, abychom to potom vzali trochu delší zkratkou krásným lesem, pak přes 8 km nekonečné jezero. Na dalším už kratším jezeře jsme zastihli rybáře, Martin se hned rozjel je pozorovat a my už spěchali do srubu, ve kterém ještě hořelo v kamnech po odjezdu jiných rybářů. Hned po příjezdu jsme zjistili strašnou věc a to že už nemáme ani kapku alkoholu. Poslední zbytek dopil ráno Honza na bolavá záda. Jelikož se nás hodlali navštívit jeho známí z Ivala, prosili jsme ho, aby jim zavolal, ať nám koupí aspoň jednu láhev. Honzovi to ale bylo blbé, tak nás nechal na holičkách. Za chvíli hosté dorazili a po chvíli se ptali, co se nám stalo, že jsme tak smutní. Když jim Honza vysvětlil naši tíživou situaci, tak se jim nás zželelo a Mikko vytáhl dvě malinké vodky o objemu 0,05l. Málo ale potěšilo! Martin jim za to chtěl opéct jejich dovezené párky. Chopil se toho s plnou vervou a po chvíli když je vytáhl z kamen, byly z půlky černé na uhel. A měli po vodce i buřtu! Po jejich odjezdu šel Lukáš raději absťák zaspat, my si zahráli kostky a všichni se uložili na zem do srubu.
Pondělí 28 km
Poprvé jsme se probudili do zatažené oblohy a větru. Bylo sice celkem teplo, asi jen -14°C, ale vítr ten malý mráz umocňoval. Vyjeli jsme brzy už před osmou přes menší jezero, pak lesem k většímu jezeru, přes které nás touha po medvídcích hnala dopředu. Honza jen prohlásil: „Vy cypi z Ostravy, jedete jak p…!“ Ještě před polednem jsme dorazili po silnici do Ivala, kde naše biková pouť skončila. S Martinem jsme okamžitě spěchali na nákup, abychom u Tomáše na pokoji nejdříve uhasili žízeň a pak se všichni osprchovali. Po naložení kol v chladném větru, jsme ještě zašli na malé občerstvení k Honzovým známým, Martin se jim omluvil za přípravu jejich minulé večeře a po nákupu suvenýrů jsme vyrazili domů.
Návrat domů
Cestou jsme se ještě stavili v Rovaniemi, kde někteří utratili poslední peníze, Honza poklábosil s hlavní organizátorem závodu, který asi před měsícem v Rovaniemi vyhrál a vyjeli jsme z Finska skrz Švédsko na první trajekt. Na něm jsme strávili necelou hodinu a skončili v Dánsku, kde Honza navštívil další kamaráda, znamého z australské Crocodile Trophy. Konec Dánska jsme již jeli ve sněhové vánici, aby nás sněhová bouře doprovázela i během dvouhodinové plavby trajektem až do Roztoku. Nebylo to nic příjemného, Robertovi se z toho udělalo trochu nevolno. Zatímco my pili, on zvracel. Přes Německo jsme jeli přes noc, řízení na mě a na Martina opět nevyšlo. V osm hodin jsme byli v Jablonci, předali kola, u Honzy doma si dali buchtu s čajem a vyrazili směr Mokřinka.
Závěrem musím říct, že těch pár dní v Laponsku a neskutečné zážitky na mě zanechaly hluboké dojmy. Celý kolektiv se perfektně sladil, vůdce Honza vždy nad věcí vyřešil problémy, které se nám naštěstí po většinou vyhýbaly a i díky tomu proběhla celá expedice skvěle. Počasí vyšlo úžasně, jeden den chvilku sněžilo, poslední půlden bylo zataženo, ale jinak překrásně slunečno. Takže za pár let opět v Laponsku.
Přemek Kubín