Jan Kopka – Extrémní biker

Snow biková expedice 24. 3. – 6. 4. 2011

 

Deník Pavla R.

 

DEN I. čtvrtek 24. 3.

Do Laponska se nejezdí každý den, a tak jsem po včerejší rozlučce s mojí cyklopartou důkladně zmordovanej…..ráno vůbec nevypadám jako (ledo)borec, co se má účastnit desetidenní polární snow bajkové expedice, ale jako válečnej veterán!! Poprvé tedy zatínám zuby a vyrážím směr Jablonec… Něco po 9-té jsem úspěšně na místě srazu, kde už Jéňa s Jardou a Doldym balej kola a rvou do brašen zásoby. Přes vzdor mého organismu k jakékoli činnosti se do toho pouštím také. Když mám nabaleno zkušebně zvedám stroj a ihned přemejšlím, co všechno je zbytečný, kterou zátěž zase odložím a že zásoby radši sním už cestou autem! Stroj je těžkej jako prase, a tak začátek expedice bude zřejmě probíhat pod již známým a osvědčeným heslem : „Zážitek nemusí být hezký…, stačí,když je dostatečně intenzivní!“ Je čtvrtek dopoledne a Jéňa nás při balení popohání: “Dělejte, budem muset vyrazit, abysme stihli autobus pro přesun v Laponsku v sobotu ve 13:41.“ V tuhle chvíli mi teprv dochází, že jedeme nonstop a jak daleko vlastně jedem. V poledne je ale všechno nabalený a po krátkém startovním čaji u Jéni vyrážíme přesně podle plánu na sever. Další 4 členové naší expedice jsou „aviatici“ (letící letadlem) a setkáme se s nimi až v sobotu ráno v Rovaniemi na polárním kruhu. Večer se v Roztocku naloďujeme se na trajekt do Trelleborgu hned za nějakým severským trempíkem s brutálně naloženým ohromným terénním pick-upem kanystrama benzínu a neskutečným množstvím piv všude na korbě a uvnitř kabiny až po střechu. Před ulehnutím do spacáků se zlehka uvolňujeme kapkou alkáče, což někteří spolucestující z východnější části Evropy udělali podstatně důkladněji, proto se přesouváme do jiné části trajektu. Ještě před cestou nám Jéňa slíbil setkání se zdrávkou během výletu…..a fakt nekecal!!!…dorazila už na trajekt ve dvou autobusech. Na spaní moc klidu tím pádem nebylo… né že by to houpalo, ale „zdrávka“ se pořád courala sem tam a manipulovala s gaučema, pod kterými jsme leželi. Jedinej velitel spal kvalitně a o pohybu neklidného mládí kolem našich „postelí“ neměl ani potuchy.

 

DEN II. pátek 25. 3.

Po šestý se vyloďujeme v Trelleborgu ve Švédsku. Na další cestě na sever nás provází typicky skandinávská architektura včetně větrných mlýnů… rovné čisté linie, žádná okázalost a pompéznost jakou mnohdy nacházíme u nás. Čím dále na sever je krajina plná borovicových lesů a jezer nebo fjordů a čím víc se vzdalujeme z našeho pásma, tím víc klesá i teplota. Od Stockholmu už skoro všude leží sníh, slunce svítí a na palubě našeho „boeingu“ je pohoda…, řidič žvaní s navigátorem, na trojce za nima se válí další bajker a vzadu ve speciálně zbudovaným luxusním „doskočišti“ spí čtvrtej, pohodlně nataženej kus. Občas pustíme na monitoru nějakej film. Prostě komfort jak má v letadle být. S krátkejma přestávkama dorážíme kolem pátý ráno na Švédsko-Finskou hranici a na polární kruh nám zbývá něco přes stovku.

 

DEN III. sobota 26. 3.

V sedum přesně na minutu podle plánu zastavujem před hotelem Santa Claus, kde aviatici nocovali a naše automobilová větev leze po dlouhé cestě s radostí do sprch.V běhu nám kluci vyprávějí o včerejších závodech sobích spřežení v centru města. V dobré víře a za účelem umocnění už tak výborný nálady vytahuju před hotelem nedopitou láhev medoviny a nabízím novým spolucestujícím, za což bleskurychle dostávám pojeb od opodál jdoucího domorodce!!! Údajně tu chlastaj jako duhy, ale na veřejnosti je alkohol prostě tabu…. hmm?…. to zase náš zlatej domov!!!
Čeká nás ještě asi 300 km na sever, silnice je čím dál více pokryta ledem. Jedeme už na čas, a tak valíme bez zbytečného zdržování. Ve 12:25 zastavujeme na pumpě v malém městečku Hetta, kde nám dává Honza 20 minut na přípravu naši i kol. Snow-biky „létají“ z přívěsu. Je to frmol, jsme na tom lépe, než aviatici, kteří musí kompletně nabalit kola. Lukáš si při balení stoupl někam úplně stranou, a tak jsme ho tam při odjezdu nějak zapomněli. Jéňa ale jako zkušený vůdce to zjistil poměrně brzo, přibržďujeme a on se vrací zpět. Vše klapalo na minuty, teď ale díky zdržení to musíme rvát ve zběsilém tempu „v balíku“ až do 26km vzdálené vesničky na bus, který je strategický pro přesun do Kilpisjarvi, místa startu naší expedice. Dijíždíme na místo a po asi třech minutách čekání u nás staví bus. Jéňovi to vychází zas přesně na minuty. Z autobusu vyleze řidič, kouká na naložený snow-biky a s pusou od ucha k uchu se nás ptá:“ Co tu děláte?“ „Potřebujem do Kilpisjarvi.“ „A víte že je sníh…, a kolik vás je?“ „Osum, je to problém?“ ptá se Jéňa. „Žádnej problém, já jen, že cyklisty jsem tu ještě v zimě neviděl.“ stále se směje řidič. To je tady hezký, lidi jsou tu furt v dobrý náladě, žádnej stres a hlavně nic není problém. Vše se dá nějak vyřešit a všichni si tu rádi pomůžou. Kola mizí v útrobách autobusu, prý tu vozí i celá psí spřežení a taky to jde. Autobus funguje i jako poštovní vůz. Aby se naše expediční stroje vešly, přeskládáme trochu krabice s chlastem, co veze. Čímž se potvrzuje informace o místní oblibě alkoholu. Skvělý a usměvavý řidiče má zároveň tady v tom málo obydleném kraji funkci i pošťáka, takže čas od času přibrzdí u dřevěného boxu vedle silnice, otevře dveře, vytáhne noviny z krabice u sedačky a bez hnutí okem je tam ze sedu s bravurou mrskne! Zvlněnou zasněženou krajinou dorážíme konečně do Kilpisjarvi, najímáme na naší expedici poměrně luxusní ubytko a ještě zbývá kus času na projížďku po okolí.
Večer při posezení zjišťuju, že výkonnost ostatních borců z týmu je pravděpodobně někde jinde než moje a říkám si….co tu vlastně dělám???
Spal jsem spánkem spravedlivých, jen ze spoda od Doldyho se občas ozval chrupot..Velitel si to hned vyložil po svém, prej mě vábil k sobě dolů..

 

DEN IV. neděle 27. 3.

Teplota: Ráno -15st., Poledne -8st., Večer -13st …slunce-oblačno-slabý vítr

V 7:30 vstáváme,snídáme,balíme a přebytečnou bagáž přesouváme do vedlejší místnosti,kde bude uložena do zítra. Dnešní trasa vede do hor a pokud podmínky dovolí rovnou na nejvyšší bod Finska horu Halti 1 324m, jejíž vrchol vtipně leží v Norsku! Další den bysme se měli vrátit zpět, nabrat odloženou bagáž a horama vyrazit dál po Arctic trail.
Začátek je poměrně stojka,ale povrch utaženej od skútrů a mrazu, takže se dá jet dobře. Vyjíždíme z nízkého porostu do hor a dál už nás provází jen holá bílá krajina kam až dohlédneme bez stromů. Objevuje se helikoptéra, krouží těsně nad námi a mávají nám filmaři, kteří nocovali na stejném místě jako my. Pak to zahučí a helikoptéra mizí někde za hřebenama. Cesta je zvlněná, okolo občas vyčuhují skalnaté útesy. Projíždíme krásná údolí a rozlehlé pláně, sem tam míjíme srub. Když je měkčí povrch, upustíš jednoduše vzduch z pneumatik a zas si pak lebedíš jak to krásně jede…..BUM-PRÁSK …a ležíš! Mrcha jak vyšitá z grotesky.. huba plná sněhu! Nic!… jedu dál… ŽUCH… zase huba plná sněhu…otírám si zmrzlej xicht a zase nasedám…. podmínky se občas na větrných místech zhoršujou. Naštěstí zbývají už jen 2 až 3 km. Ke konci, když už je srub vidět, tak stroj z poloviny tlačím. Závěr cesty ke srubu se jede po jezeře, malý výšvih a jsme tu!!! Uf….konečně!!! Na Halti je to ještě 10 km, teď už stále do kopce a vzhledem ke stavu cesty je šance, že se bude víc tlačit. Je sice pouze 14:30, moje ambice na dnešní zdolání vrcholu nikde nenacházím a ani je nehledám, jsem spokojen s prázdným a teď už i roztopeným srubem, navíc vzhledem k dalším etapám, které nás ještě čekají, na Halti nepojedu a zůstaneme s Doldym na srubu. Ostatní se po odpočinku a polívce rozhodli, že se o dobytí kopce pokusí. Cesta nahoru byla lepší než se zdála, nebe se opět vyčistilo (pouze vršek byl stále v mracích) a jim se to po tří hodinovém boji skutečně podařilo a stanuli zaslouženě na vrcholu nejvyššího bodu Finska – cíle naší expedice! Zpáteční cesta už byla třešnička na dortu, kluci si užili sjezdu a po 3/4 hodině byli zmordovaný, ale šťastný zpátky na srubu.

 

DEN V. pondělí 28. 3.

Teplota: R -17st., P -10st., V -12st …krásný jasno!

Už jsem spal i líp! Někteří z bajkerů se ke chrápání opět postavili čelem a podle Lukáše NÁS bylo ještě víc. Jedinej, komu to bylo šumák byl Pavel, protože v rámci přípravy na aljašskej Iditarod tréninkově bivakoval na zápraží. Než jsme se vymotali ze spacáků, tak už zase praskalo v kamnech, což měl na svědomí taky Pavel. Všechnu bagáž zase cpeme matrošem, poklízíme srub a připravujeme dřinky (podle Moraváka Doldyho, podle nás Čechů vypadaj ale stejně jako třísky) pro další polárníky. Počasí je ohavně luxusní….usilovně mrzne…a o to tady právě jde! Bez slunečních brýlí se nedá vydržet ani chvíli a na obnažených částech zmrzlých xichtů bublá kůže pod silnýma slunečníma paprskama! Vracíme se po stejné cestě, místy fouká silný vítr, a tak se trochu bojuje. Jéňa se pořád courá, pač prej hodně fotí….já si ale myslím, že byl pěkně prošitej a nechtěl to přiznat!!! Zastavuje se i u dvojice na lyžích, jsou to Francouzi. Prý vloni potkali snow-bikerskou expedici někde v jiný části Finska, to prý byli ale Češi. Nakonec se s Jeňou poznávají a Jéňa ihned vytahuje lepící pásku a přelepuje brněnské sekci norské vlajky na čepicích, které si koupili někde doma ve výprodeji. Prý tu nenechá kvůli čepici za padesát zkazit image Česka, kterému tady v Laponsku vybudoval snow-bikový náskok. Je pravda, že moc jiných náskoků Česko nemá. Bohouš ztratil z kapsy na rukávu foťák, ale s velkou klikou ho Pavel nachází a zase je co slavit! Cestou taky potkáváme skupinu polárníků, které jsme včera míjeli…nechápu, proč nejedou na kole a táhnou za sebou nějaký necky s mrtvolou nebo čím…moc toho totiž od včera neurazili. Pár kiláků před Kilpisjarvi potkáváme skupinku krajanů a vyměňujeme si poznatky zejména s pěknou krajankou. To už je ale po poledni a chvíli na to se vracíme do civilizace a to hned natvrdo do marketu, kde nabíráme zásoby na večerní posezení, hlavně ale luxusní sobí žebra, který naprosto bezostyšně hltáme na zemi (tedy na sněhu) hned před marketem. Bohouš dodal ještě sklenici okurek, Lukáš hořčici…….jen těžko můžu popsat tu neskutečnou pohodu v našich polárních,mrazem vysátých bříškách! Zastavuje se tu i pilot ze včerejší helikoptéry a domlouvá nám rozhovor pro místní plátek. Nebyli bysme Češi,kdybysme cestou od marketu nezajeli do hospody na pivko, aby sobík hezky ploval. Barman kvůli nám dokonce roztopil krb, když viděl jak to do nás padá. Během posezení odstraňujeme z Jéňova foťáku usazenej bordel na sondě a to mojí karbonovou pumpičkou! Před druhým pivem jsem ale zjistil,že pivko není točený, ale pro Čechy naprosto nestydatě přelitý z pixly, což je tady možná standardní postup, a tak jsme se přesunuli na ubytovnu. Během očisty v horký sprše likvidujeme medvídky (karhu-finsky medvěd-místní pivo) a jeho příbuzný, ládujeme se dobrotama zejména z Lukášovejch zásob. Zjistilo se, že má jídla asi 10 kilo nadváhu, a tak se mu snažíme pomoc. Díky tomu byl první den při přesunu na autobus pomalý a málem ho nestihl, což by ho jistě mrzelo a v tuhle chvíli i nás.
Jako zajímavost večera velitel poukázal na skutečnost, že naše expedice je jedinečná z několika důvodů – účastí jak profesionálního cyklisty Doldyho, tak úplného amatéra turisty. Určitě myslel mě, ale nezlobím se za to na něj. A i z dalšího hlediska historicky nejstaršího účastníka drsňáka Jardy (za měsíc 60, ale slavíme už teď!) a nejmladšího Lukyna (17), který sice není cyklistou, ale jen tak na to vleze a objede pětikilo skoro bez zastavení…. a to hned beru Doldymu rum z ruky a loupnu ho tam, když už na ně nemám, tak ať jsem aspoň veselej! Ráno brzy vstáváme na nejdelší trasu expedice, takže ještě nabalujeme bagáž, dopíjíme zbytky medvídků a jde se chrnět.

 

DEN VI. úterý 29. 3.

Teplota: R -26st., P -10st., V -13st …krásný jasno!

Pěknej večer!…už né tak ovšem ráno! Né snad, že by bylo ouvej, ale přece jen je tupost nějaká větší než obvykle….. Budíček velitel vyhlásil na 4:50. Venku trošku přituhlo…v -26st. se na kolo přece jen moc netěším. To když jsem včera večer testoval Doldyho švédskej tabák a hovořil s bajkery o skrytých kouzlech erotiky, tak na takovej krut jsem věru ani nepomyslel! Nic moc radši neřeším, ani zamrzlou zadní brzdu. To velitelovi zamrzl ořech a devítikolo se protáčí na obě strany. Rozehřívá ho a přestože to není nijaká jistota, nenechá se odradit a zazní rozkaz vyrazit do pustin. V případě úplné stávky ořechu může prohodit přední kolo se zadním.
Je kosa jako prase!!! Prsty u nohou mám během chvíle zmrzlý tak, že je ani necejtím. To kluci v tretrách s návlekama se zdaj být v pohodě. Trochu se děsím představy omrzlin…….taky ta dálka. V plánu je pětašedát!!! Na těle jsem relativně v pohodě… funkční prádlo funguje. Od začátku stoupáme, jedu jen tak tak…. ale jedu! Hlavně se nezpotit, to pak tělo začne rychle promrzat, a nestát příliš dlouho… je třeba být pořád v pohybu, což se na začátku daří! Cesta je strmá… kolo těžký… pořád ale jedu… přemrzlej sníh pod gumama skřípe jako když dřeš polystyrén po skle… funím jak sentinel!!….. pára se okamžitě sráží na masce a tak vypadám jako těžkej polárník… soustřeďuju se na šlapání jako nikdy před tím… důkladně koukám na cestu, abych to nezvoral a nezajel někam,kde by se v tom šíleným mrazu stalo něco s bajkem…to by nebylo dobrý! Pod jedním z výšvihů radši slejzám a tlačím….zadní kolo je pořád bržděný….když je zatížený, tak se točí, ale teď se ani nehne. Co s tím? Mám to řešit? Pořád dokola se mi honí hlavou všechny ty mínusy…….polární mráz….šero….60 kiláků do cíle… těžký a zabržděný kolo….. zmrzlý prsty na kost….navíc jsem tu momentálně sám. Jarda je kdesi vpředu a kluky, který se zdrželi s opravou Jéňova kola, ještě ani v dáli nevidím…. nikde nikdo… jen já a mrazivý Laponsko… zažívám velmi intenzivní pocity!!!! „Zážitek ale přece nemusí být hezký, Rousi……..“ … trochu jsem se ve zmrzlým xichtu pousmál a ihned mi ten úsměv ztuhnul. „NO NIC!!!“, říkám si nahlas, sbírám se a mobilizuju všechnen morál, uvnitř potlačuju nastalé svízele… sedám na kolo… vypínám hlavu a šlapu!, cesta se mírní, v dáli před sebou vidím Jardu a za ním se na horizontu klube slunce… NÁDHERA!!! Takovej východ jsem snad ještě neviděl! Koukám se kolem sebe a užívám si tu krásu!!! Nálada se okamžitě změnila a mám pocit nekonečného štěstí a radosti!!!!!!!! Daleko za sebou už vidím i kluky, a tak se už jen kochám, připadám si jak sjetej a řehtám se nahlas jako kůň!!! Plnej nadšení a optimismu šlapu dál! Po chvíli dojíždím Jardu a dělím se s ním o tu radost, krátce pokecáme a valíme dál. Vycházející slunce asi nepatrně „zahřívá“ sníh, vidím tetelící se vzduch nad zemí, jako se vídává při letních vedrech. Daleko za polárním kruhem bych to nečekal.
Všude okolo nás jen bílo-bílé hory. Mírně sjíždíme do velkého údolí, na jehož konci stojí srub. Cestu křižují stopy sobího stáda, šlapeme přes jezero a u srubu se všichni sjíždíme. Nocovala tu nějaká mašérka. Jéňa ji zná odněkud z loňska, a tak se s ní zdraví a kecají. Přijíždí i několik sněžných skútrů, jsou to známí filmaři z předchozích dnů. Průvodce zná Jéňovi expedice i z minulých let a přesně ví, kde máme zaparkované auto, i když je to 200 km odtud. Moc lidí tu běžně nepotkáte, ale většina o nás nebo spíš o Jéňových „výletech“ ví. Doplňujeme energii přemrzlými kousky sýrů, klobás a čokolád a pokračujeme. Filmaři zůstávají, musherka vyráží jiným směrem.
Cesta je utažená mrazem, jede se super. Časem vyjíždíme z hor a noříme se do nekonečné typicky Laponské zvlněné tundry. V létě by tudy jet nešlo… jsou tu močály, jezera, ostré kameny a určitě miliardy komárů. Cesta se vlní, na čele jede téměř výhradně Lukáš a razí nám stopu, za to Doldy, největší borec, po včerejším mejdánku, kdy se podílel na likvidaci rumu, je zašitej v balíku a jen tak se veze, prej už mu bylo i líp! Naše expedice si to „valí“ dál arktickou krajinou. Jéňa s Pavlem na chvostu fotěj a točej video a my zbývající bajkeři často stavíme a kocháme se panoramatama vzdalujících se hor. V poledne projíždíme kolem stád pasoucích se sobů, je to krása, ta nespoutaná divočina a oni v ní. Sbíhají se ze všech stran a jsou tak krotký! Vzájemně na sebe civíme, přemýšlím, kdo z nás má jaké pocity? Ty naše užaslé znám, ale ty jejich z projíždějící bajkové expedice? Viděli už vůbec někdy kolo?
Za skvělýho počasí bez sebemenšího větru dorážíme v pohodě až do srubu. Ihned roztápíme kamna a pod vedením velitele se „na pláži“, jak jsme si nazvali verandičku před srubem, popíjej mražený medvíci, co zbyli ze včera. Já, když už je uvnitř vedro, rozmražuju mojí „milou“, zamrzlou brzdu a Jéňa při roztápění svýho benzíňáku spouští asi půl metrovými plameny vtipně úžasnej požární alarm!!! …a nechápe jak je to možný, prej zas tak moc to přece nevohulil! Teorii principu fungování požárního detektoru mu ale s přehledem vysypal z rukávu sedmnáctiletý Lukyn! Aspoň že mezi samejma silnejma se najde i jeden chytrej. Tahle trochu adrenalinová zkouška alarmu jen umocnila naší výbornou náladu!!!
U srubu zastavují tři sněžné skútry a zdraví se s Jéňou. Prý ho tu potkali v horách před dvěma lety při sněžné bouři. Oni sami tenkrát nevěděli, jestli se jim to vůbec podaří projet a na nabídnutou pomoc jim Jéňa s těžkým kolem zapadlým po náby a sněhem po stehna jen suše odpověděl, že vše je OK. Dodnes si to živě pamatují. Pak se rozloučili a pokračovali. Teď už chápeme, proč Jéňa přelepoval klukům norské vlajky. On si tu vydobil pověst drsňáckejch snow-bikovejch expedic a teď by mu to sebrali kvůli čepicím za padesát Norové.
Večer si to ke srubu přišoupal nějakej osamělej polárník na dřevěnejch lyžích s věcma v „neckách“ za sebou. Naší nabídku místa k noclehu nevyužil a postavil si nedaleko stan. Aspoň Jardovi s Pavlem, co taky bivakovali, nebylo smutno.

 

DEN VII. středa 30. 3.

Teplota: R -24st., P -5st., V -15st …lehce zataženo, odpoledne slunečno

Noc byla klidná….a i ráno je pohodový! Já ztratil lžíci, Jéňa čelovku a Bohouš našel brýle, resp. mu je našel Pavel, za což se pohotově dožadoval medvídka! Zmrzlej finskej polárník se od rána krčí u kamen a očividně se těší, až vypadneme a na srubu konečně zavládne ticho a klid. Cesta je zase skvěle umrzlá, ale mně to nejede…šlapu jako ďábel, abych klukům vůbec uvisel. Je to jasný, ta prašivá brzda je zase zamrzlá! Při první zastávce vytaháváme brzdový destičky a pokračuju jen s brzdou přední, což v tomhle terénu bohatě stačí. Moje tempo se okamžitě výrazně zvýšilo, a tak jsem si alespoň na chvíli vyzkoušel, jaký to je bejt na čele balíku. Po dvou hodinách na chvilinku stavíme u malýho sroubku, stejně jako projíždějící skútristi s polaponsku.vyzbrojeným průvodcem.- s dýkou v koženém pouzdru a rukojetí ze sobího parohu a s vyřezávaným dřevěným hrnkem.
Krajina se během dne mění, nejdříve tundra, pak se nějaký čas klikatíme mezi „chroštím“ zakrslých břízek a ke konci opět rozlehlé bílé arktické pláně kam jen dohlédneš!!! Šlapeme ve svižném tempu až do malého srubu na břehu jezera. Po lehkém odpočinku se vydávám s Lukášem do nedaleké vesničky, která je až na jednu chalupu úplně prázdná! Na srubu mezitím vládne vzrušená debata o rosomákovi, která s podivem vystřídala už tak pevně a na prvním místě zakořeněné tradiční téma „zdrávka z Rovaniemi“ (Zdrávka = Jéňovo motivační prvek pro povzbuzení zdecimovaných a mrazem vysátých bajkerů). Pavla rozprava o krvelačném rosomákovi natolik rozložila, že dnes pro jistotu nebude bivakovat venku, ale zaleze do dřevníku, zatímco ostatní se tlačí uvnitř srubu a já dokonce pod postelí!

 

DEN VIII. čtvrtek 31. 3.

Teplota: R: -12st., P: -2st., V: -4st….lehce zataženo, odpoledne slunečno

Rosomák bude zřejmě tajemnej stejně jako zdrávka,.navzdory očekávání taky nedorazil! Po 9-tý ukusujeme první dnešní kiláky a nikam nespěcháme. Máme to 20km k doteku civilizace v podobě velmi prakticky vybavenýho roadhousu s benzínečkou, stojícího na křižovatce skútrařské arctic trail a silničky směřující do Norska a kde se dá sehnat snad úplně všechno potřebný k tvrdýmu životu tady na severu. Dojíždíme k seversky minimalistický pumpě, parkujeme bajky a hned se cpeme dovnitř. Ládujeme do sebe kufanditní sobí polívku s extra velkýma kouskama masa i zeleniny, růžový koblihy a pár medvídků navrch. Odpočatý a příjemně uvolněný valíme po dvou v teple strávených hodinách dál. Odpoledne nás míjejí dva borci na skútrech, studujou naše snowbajky a dávají se do řeči : „Jízda na skútru, pánové, to je lepší než sex!“, povídá jeden. A druhej dodává : „No nedivte se, viděli jste jeho starou?“ V podvečer jsme u srubu, kamna zpočátku netáhnou, a tak jsme důkladně vyuzený. Na škodu to ale není, jsme už třetí den ve stejnejch hadrech a změnili jsme aspoň druh vůně. Je jasno, v noci bude mrazivo, a tak venkovní podmínky jsou příhodný pro bivak, čehož tradičně využívá Pavel, přidal se i Jéňa a ke svému prvnímu bivaku se odhodali i Lukáš s Doldym.

 

DEN IX. pátek 1. 4. – Apríl

Teplota: R -22st., P 0st., V -2st …krásný jasno, večer zataženo

Apríl… tak takhle si ho asi nově pokřtění bivakáři Lukáš s Doldym nepředstavovali…..do rána totiž teplota klesla na -22st. a to byl oproti -8st. v době, kdy zalézali do spacáků trochu rozdíl. K překvapení mrazem došlo jen krátce a kosa jim prej nebyla. No ale kdyby Lukáš odmítl výpůjčku mýho Sira Josepha a použil svýho, zkušeným prodavačem doporučenýho polárního Pinguina do „+25st“, tak by se ze spacáku dostal pouze mraženej…..!
Po snídani opouštíme začouzenej sroubek a vydáváme se na dnešní krátkou pětadvacítku do Hetty. 10 kiláků před touhle polární oázou míjíme luxusní srub ve tvaru típí s velkým ohništěm uprostřed a kožešinama na lavicích………. ááá Bohouš, ten kverulant…..“že prej proč jsme nedojeli až sem a zůstali tam v tom prťavým zahuleným srubu?“ Bylo by to asi příjemný, ale srub byl tak jako tak rentovanej a tudíž pod zámkem. Navíc jsme přeci drsná polární výprava!
V Hettě navštěvujeme muzeum, kde jsme pěknou chvíli pobyli. Kromě prohlídky jsme zkoukli taky historický dokumenty o drsným životě Laponců a naládovali se sladkostma z místní cukrošky. Poté jedeme k našemu expedičnímu autu, kupujeme zásoby v marketu a absolvujeme drobnou patálii s hledáním noclehu. Nakonec se ale daří, a tak máme zase střechu nad hlavou…..roztápíme krb, pereme věci…. při tom popíjíme medvídky a zase se ládujeme dobrotama. Opravdovým zážitkem je využití.za stěračem auta nechaného pozvání jakéhosi českého brigádníka Martina na místní Husky farmu. Martin byl sice momentálně někde mimo a vesel, ale majitelem Husky farmy se ukázal průvodce filmařů na skútrech, kterého jsme potkali u jednoho ze srubů nad Kilpisjarvi asi před třemi dny. Jéňa tu má novýho známýho, nabízí mu, že si může klidně kdykoli při další expedici u něj na farmě nechat auto a věci.. Ochotně s námi vyslal mladýho sympatickýho Anglána, taky brigádníka. Chlupáči byli naprosto úžasný a přítulný….velkou spoustu z nich jsme drbali v kožichách, což se jim náramně líbilo. Když jsme se vrátili zpátky do chalupy, dojedli jsme a dopili, co se dalo a uleháme k odpočinku. Sice ležím, ale spát se mi fakt nechce!, nejspíš smíchy. Doldy totiž ještě před spaním stačil vytvořit hlášku dne: „Fakt se mi to, Jéňo, hodně líbí“…hláška sama o sobě není nijak vyjímečná, ale kdybyste při tom viděli ten Doldyho xicht narvanej švédským tabákem,.taky byste nemohli určitě zabrat! Ostatní už spali, ale já v dobrým rozmaru zkouším Doldyho a šeptám: „Máš eště žízeň?“ Jako na potvoru měl, a tak jsme během pár minut šlapali k místnímu baru, kde u vchodu Doldy ihned pohotově zmermomocnil vyhazovače, aby nám hlídal kola. Pak už jsme zasedli k medvídkům a žvanili o všem možným….večerka se nám s Doldym tedy poněkud protáhla.

 

DEN X. sobota 2. 4.

Teplota: R -3st., P 0st., V +2st …padá mokrý sníh, v horách k tomu děsně fičí

6:00 budíček! Venku se zkazilo počasí přesně podle předpovědi a k tomu trochu cítím včerejší prodloženou! Jéňa je ale ve formě hned od rána a nepřízeň počasí ředí skvělou hláškou „23 kiláků dojdem.i kdybysme šli!“ Hláška byla směřovaná na zítřejší etapu, která by z hlediska nově napadnutýho sněhu mohla bejt velmi zajímavá, nikoli však hezká. Přejíždíme velký jezero bezprostředně za Hettou a ocitáme se tak v národním parku Pallas. Cesty jsou tady v parku u městečka protažený rolbou, a tak si lebedíme a kocháme se krásnou přírodou kolem. To se ale po pár kilákách mění, vyjeli jsme z lesa o něco výš do hor a silnej vítr nám okamžitě dává zabrat, naštěstí je jen kolem nuly, ale i tak je to prašivý a vytahujeme goráčovky, mrznoucí sníh se lepí na brejle, a tak ani nevím, kam jedu…není vidět vůbec nic! Kousek za srubem, co jsme minuli, je vichr tak silnej, že máme co dělat s rovnováhou i za chůze…o jízdě nemluvě!!! Cesta je nezřetelná! Po zralý úvaze Jéňa volí ústup, měníme dnešní cíl, opouštíme hory a jedeme údolím. Projíždíme krásnýma cestama hezky schovaný za větrem, potkáváme mašery a pár skútrů. Nějak mi střílí převody…., což nakonec dopadlo stejně jako na kempu v Jizerkách…. roztženým řetězem! Začínají hlášky, jakože to asi nebude náhoda, že to bude bajkerem. Útok ale hravě odrážím tím, že mám ukrutnou sílu!!! Vrazili jsme tam spojku a po několika pádech dorážíme s Jéňou a Pavlem za klukama na srub, kde už je krásně roztopeno. Je brzy a volnej čas vyplňuju procházkou po okolí, při který nacházím na stromě zavěšenej koženej postroj z mašérskýho spřežení, ideální suvenýr do mojí sbírky věcí se svojí vlastní historií! Jéňa s Pavlem mezi tím začali rožnit luxusní špízy! Jako rožnidlo sloužili 2 rezervní dráty do kola, přidělaný americkou 3M páskou na kus klacku. Nežádoucí pád a nenávratnou ztrátu špízu z rožnidla zajišťovaly na konci vtipně našroubovaný niple. Z tohohle grilovacího rautíku jsme měli všichni dost a nic už tedy nebránilo spočinout.

 

DEN XI. neděle 3. 4.

Teplota: R 0st., P 6st., V 3st …ráno zataženo, během dne roztaženo na krásný oblačno se sluncem

Ráno lezeme se zvědavostí ven, abychom zjistili, že černej scénář s přívaly nového sněhu se naštěstí nekoná, napadlo sice pár cenťáků, ale v tom se dá pohodlně jet. Bohouš s Lukynem a Lukáš využívají tedy možnosti snadného dojezdu zpět do nedaleké Hetty s následným pokračováním busem do Rovaniemi, kde chtějí dopřát zmordovaným tělům trochen relaxace. Tohle ráno je tím pádem poslední, kdy jsme všichni pohromadě, a tak Jéňa,jako velitel akce, naší expedici shrnul a vyhodnotil ji s kladným výsledkem! Měli jsme velký štěstí na počasí a sněhový podmínky!!! Podle mě je to pro snowbajkovou expedici naprostej základ a platí tu o dost víc než jinde, když to štěstí na počasí nemáš, tak jsi odsouzenej k několikanásobně větší dřině s dost nejistým výsledkem!!!!!! Proto sem ale Jéňa jezdí v březnu a dubnu, kdy počasí bývá již poměrně stabilní a dobré. Bajkeři v našem týmu nebyli žádný přizdisráči, což mimo jiný výrazně přispělo k celkově pozitivnímu a klidnýmu průběhu expedice. Když rozprava zkončila, poklízíme sroubek a valíme už jen v pěti šedou krajinou dál. Jak ukrajujeme kilometry, zlepšuje se i počasí a nakonec je z toho jeden z nejhezčích dnů celý expedice! Bílé oblaky se honí nízko, slunce pálí a výhledy jsou nádherný. Vracíme se do hor, projíždíme místy, kde jsme včera tvrdě bojovali a neviděli vůbec nic z tý krásy!!! Máme dost času, často stavíme, dělíme se o ty pocity a tvoříme spousty nádhernejch fotek a můvíků. Větší pohodu jsem během celý expedice snad ani nezažil!!! Na mysl mi leze myšlenka, že tak nádhernou atmosféru bychom měli oslavit, navíc nás čeká už jen poslední noc na srubu daleko od civilizace. Po domluvě s klukama dostávám od velitele nejen povolení skupinu opustit, ale i mandát k provedení mise PIVO! Vydávám se tedy opačným směrem, jedu pomalu a kochám se… a zase se řehtám jako kůň a šlapu jak vůl a rozlévající se pocity v duši můžu jen těžko popsat.
Projíždím lavinovým údolím s ohromnýma převějema navršku,…. míjím několik zvědavých běžkařů a u krásný běžkyně s dlouhýma hustýma copama vzbuzuju dokonce úžas a obdiv, což je děsně příjemný!!! Po dlouhý době strávený v divočině daleko od žen, mám ale na „těžkotonážním“ stroji co dělat, abych se před ní nerozštípal!! Zkusil jsem navíc ještě zamachrovat, zrychlil jsem a nechal jí tak hrdinně daleko za sebou. Chvíli na to nacházím srub, něco pojedl, převlík se, zanechal tu bagáž a s lehounkým bajkem vyrazil do Hetty, abych úspěšně dokončil započatou misi. Kluci sem dorazí navečer oklikou. V městečku.beru pár „kousků“, něco na grilovačku a na kašpárka vyrážím zpátky na srub. Kluci akorát dorazili… zkouším je ještě potrápit tím, že máme smolíka a pivka nejsou. Když ale vidí, jak zápasím s nacvaklým bajkem…. mají jasno. Chvíli se sluníme na zápraží před srubem a užíváme si pocity z dnešního překrásného dne. S nádherným západem slunce přichází ale výrazný pokles teploty, což nás zahání do srubu a nutí roztopit v krbu. Grilujeme, otevíráme pivo a rozjíždí se závěrečná „párty“. Otevřený oheň je něco nadpozemského, často do něj beze slova hledíme a každý z nás nechává v sobě doznívat tuhle úžasnou expedici po Laponsku.

 

DEN XII. pondělí 4. 4.

Teplota: R -2st., P 3st …krásně slunečno – oblačno

Otvírám oči….. první, co mi přijde na mysl je, že dnes to bude poslední balení….. poslední snídaně…. poslední čaj bez minerálů a poslední dofouknutí kol. Akce je prostě za námi….. zbývá sjet už jen kousek do Hetty k autu, naložit kola a pak už jen „…. domů… do Podolí…. do lékárny… do p—-e, to je mi ale smutno“ (J.Cimrmam-Dobytí severního pólu). Zpět do toho místa shonu, kde se mnohdy štveme za věcma, jejichž hodnota je pomíjivá a velmi vzdálená hodnotám, které jsme měli možnost poznat tady na drsném severu, daleko za polárním kruhem. Nechce se mi ze spacáku ani za nic…..!!! Ale co naplat, lezu ven a jde se na to. Počasí je krásný…. sjíždíme lehce do údolí, když v tom z lesa vyběhnou 4 sobi….. stojí uprostřed cesty…. chvíli na sebe čučíme…. fotíme je…. pořád se nehýbou! Jéňa se pomalu rozjíždí, sobi oproti očekávání nezaběhli zpět do lesa, ale poklusávají po cestě dolů…. Jéňa zrychluje…. sobi už to valí pořád před ním…. jede už na dotek s nima a užívá si tu rychlost s krásnou sobicí bok po boku…. Velitel jim jako jedinej uvisel v závratný maximálce 48 km/h, čímž se s největší pravděpodobností stal prvním bajkerem na světě šlapajícím se sobama v jednom balíku. Hezčí zážitek jsme si na závěr naší expedice nemohli přát!!!

 

DEN XII-XIV. pondělí 4. 4. – středa 6. 4.

Počasí nádherný

Cesta domů uběhla ve velice fajn atmosféře s kamarády, se kterými mě pojí intenzivní zážitky minulých 2 týdnů. Musím říct, že tyhle byly intenzivní a k tomu ještě velice hezké! Čím více se blížíme zpět domů, tím více se mi stýská po Laponsku. Už teď! Byla to jedna z mých nejhezčích outdoorových akcí. Bohužel, vše má svůj konec!

Pavel R z Teplic

 

Mail, co mi přišel od Pavla pár dnů po návratu

Nazdar Jéňo!

Nemůžu se pořád srovnat…Laponsko ve mě zraje a s odstupem to hodnotím ještě víc čím dál kladněji…vůbec to neznamená, že tam bych z toho tu radost neměl…ale očištěn od všech potencionálních potíží…..zejména se špatným počasím a omrzlými prsty……z toho mám už jen čistou radost!!!
Měj se a díky za těch skvělejch pár dní….!P.

 
Díky Pavlovi za deník i mailik.

Honza Kopka