Jan Kopka – Extrémní biker

Zpráva z deníku Honzy Kopky o průběhu závodu – postup z Ruby do Shaktoolik

Po celodenní a celonoční šichtě a zalehnutí až po 9. ráno vstáváme v Ruby před 14:00. Balíčky z pošty jsou už připravený, oběd taky. Jíme, nabalujeme kola. Z balíčků použijeme zas jen zlomek, ostatní necháváme tady. Majitelka nám na oplátku dává každýmu pomeranč. To je tady uprostřed zmrzlý Aljašky velká deviza. Ještě volá svýmu bratranci do další vesnice Galena, že tam přijedeme asi kolem půlnoci, ať nás ubytuje. Že prý jen vyjedeme z Yukonu na břeh k modrýmu baráku, jsou u něj 2 skútry a bílej pick up. „To nemůžete minout. A nebo vyjeďte z Yukonu hned u prvních baráků a jeďte po břehu po dobrý cestě do starý vesnice. Je 4 míle (cca 6,5 km) od nový. Pojede se vám líp.“ Děkujeme a vyrážíme.

Nevím, jaké zákony má Ruby, zda se tu smí pít nebo ne, nicméně každý tu je namazaný. Každý si s námi chce povídat, slyšet všechno možný, fotit se, okukujou tlustý gumy. Ve vesnici se i potkáváme s Bobem, který zrovna přijel. Bivakoval někde v údolí u potoka, ráno tam prý bylo −30. Posíláme ho nahoru, kde jsme spali my. Takže z vesnice na řeku Yukon se dostáváme nakonec až po pátý. Yukon je prý dálnice: „Tam poletíte.“ Tohle jsem vždy slyšel i při mých dvou předchozích startech na jiných místech Yukonu. Nikdy to tak nebylo. A není to tak ani teď. Ze začátku je cesta jakž takž. Úplně lehce to ale nejede. Začíná být měkčí, takže upouštíme trochu kola. Občas to jde líp úplně mimo stopu. Musíme ale vysledovat podle odstínu sněhu, který povrch nás udrží a kde už se zaboříme do sněhu. Tahle výhoda brzy skončila, hned jak se začalo smrákat. Pak už jedeme stále po vyjeté stopě bez ohledu na její pevnost.

V noci zastavujou z protisměru dva skútry. Mladej tlustej Eskymák se s námi dává do řeči. Pak vytahuje vodku, jestli si dáme. Nedali jsme si. Evidentně zklamanej to zvládá za nás. Zastrčí lahev, rozloučí se a upaluje směr Ruby. Fouká vítr, je zima, tma, nejede nám to, jsme utahaní. Je to osmdesát kiláků, ale moc rychle se nepřibližujeme. Po hodně hodinách vyjedeme ze zátočiny a zdánlivě kousek před námi se objeví světla vesnice. Trvá nám to ale ještě 3/4 hodiny, než vyjedeme před 2. hodinou ranní na břeh. Jedeme po místní komunikaci podél břehu. Po 4 km začínají znova domky. Podle informace, že to je 6–7 km, pokračujeme. Nikde nic, nakonec silnice končí u nějakých pracovních objektů. Vracíme se tedy zpět a bloudíme mezi různě sešlými domky. Teď v noci není žádný modrý, všechny jsou černé. Navíc jsme přijeli po cestě a ne po Yukonu, odkud nám to paní vysvětlovala. A výlez z Yukonu je u každýho druhýho baráku, takže ani to by nepomohlo. Na větu: „To nemůžete minout,“ už jsem alergickej. Zatím jsme vždy minuli všechno. Vypadá to, že se bude opakovat scéna z minulý noci a do rána se budeme potulovat po vesnici. Nakonec lezu do jednoho modrýho domu. Není to on, ale rozespalej Eskymák mi vysvětluje, kde by se šlo nejspíš vyspat. Nacházím nějakou malou ubytovničku, není modrá, ale je mi to jedno. Je otevřená, je tam teplo, dveře pokojů dokořán, nikde nikdo. Nechci se odtud hnout. Pavel ale nakonec nachází ten správný dům, a tak se přesouváme. Do postele se dostáváme až kolem 4. ráno.

Po deváté vstáváme, zas jednou se myjeme, snídaně, dáváme do kupy kola a vyrážíme. Cesta je ještě pomalejší než včera. Pozitivní ale je, že nemusíme nikde tlačit. Původně jsme si pohrávali s myšlenkou, že dnes dojedeme až do Kaltagu, což je podle itineráře asi 135 kilometrů. Nakonec jsme byli rádi, že jsme mezi devátou a desátou večer dorazili do následující vesnice Nulato, což bylo pouze něco přes 60 kilometrů.

Ve vesnici zrovna někdo spáchal sebevraždu, tady v těchto severních drsných vesnicích to není úplně nezvyklé. Tentokrát nacházíme školu rychle, je otevřená, na dveřích lístek pro nás, ať si užijeme teplo, sprchu, odpočinek. Všeho jsme si užili, jen vařit jsme museli venku, abychom vařiči nespustili požární systém. Spíme v tělocvičně. Ráno přichází místní učitel Steve a přináší nám kávu. Pak se objevuje příjemný ředitel Merill, dveře do tělocvičny dává na řetěz, aby nám místní zvídavé děti nerozebraly věci, než sbalíme, a zve nás na školní snídani. Zkouším odtud i odeslat zprávu, ale internetové spojení furt padá. Chvíli povídáme s dětmi a potom vyrážíme dál po Yukonu.

Za Nulatem je otevřená puklina napříč. Přemýšlíme, jak se dostat na druhou stranu. Voda je tak čirá, že se špatně odhaduje hloubka a i pevnost ledu na druhé straně je otázka. Můžete na něj šlápnout a bude se vám bořit. Pod ním už hloubku nevíte vůbec. Nakonec nám místní člověk radí, objet to pár set metrů přes rameno přicházející řeky. Bob někdy po nás to tady zkoušel brodil, namočil se a musel zpátky do Nulata sušit.

Jsme opět připraveni na pomalou podle itineráře 75 km dlouhou cestu, ale dnes nás Yukon mile překvapil. Jede to líp než předchozí dny a vzdálenost do Kaltagu, vesničky, kde budeme opouštět Yukon, je asi o 15 km kratší. Do místní školy máme opět poslané balíčky s jídlem. Vzhledem k tomu, že je tady i na většině jiných míst přechovávají v teple, něco z toho už opět zplesnivělo, zlomek jsme doplnili a zbytek nechali tady. Po dvouhodinovém odpočinku pokračujeme dál. Tady v Kaltagu se zase spojuje severní a jižní trasa. Portage trail, který odtud vede na pobřeží Beringova moře je nádherný. Bohužel k těm opravdu hezkým pasážím jsme se dostali až za tmy. Cesta se pohupuje a stoupá. Kolem jedenáctý večer přijíždíme k prvnímu srubu Tripod Flat Cabin. Pavel chce pokračovat k dalšímu, který je za dalších 25 km. Necítím se zle, jede se mi poměrně fajn, je mi ale líto projet tyhle krásné oblasti za tmy. Nakonec tady zůstávám a Pavel pokračuje dál.

Sekám dřevo, topím, dělám vodu ze sněhu, vařím. Zrovna tyhle činnosti jdou rychleji ve dvou. Před jednou jdu spát. Ráno vstávám před pátou, opět roztopit kamna, uvařit si, zabalit a po sedmé vyjíždím. Chvíli jedu ještě na čelovku. Vychází slunce, příroda opravdu stojí za to, docela často zastavuju, fotím, přifukuju kola, pak zas vypouštím podle stavu cesty. Kolem 1/2 desáté jsem na srubu staré ženy, Old Woman Cabin. Pavel už je pryč, v kamnech ale doutná dřevo, tak předpokládám, že ne dlouho. Ve skutečnosti Pavel ráno vyskočil, nevařil, netopil a zmizel. Na cestě můžu pozorovat stopy teď už všech čtyř bikerů. Napadá mě zas to stejný. První má dva tři dny náskok. Ale jeho stopy jsou zřetelné. Je to o nezvyklé stabilitě počasí a nezvykle slabém větru. Ale také o tom, že za tři dny tu neprojel skútr ani psí spřežení. Ubezpečuje mě to v tom, že s náhodnou pomocí v případě potřeby moc nemůže nikdo počítat. Vlastně to tak je po většinu trasy, stopy prvního byly téměř stále vidět. I tady byl zřejmý další úkaz, který jsem pozoroval už několikrát. Přímo po stopách bikerů jdou vlčí stopy. Místní mi pak potvrdili, že vlci pronásledujou bikery i několik desítek mil. Odpovídá to tomu, co jsem sám zažil na vlastní kůži při minulém startu. A neopustili mě ani při bivakování. Sám chodec Tim Hewitt, rekordman v počtu startů a dokončení dlouhé trasy (snad 8x) vyprávěl, jak na vlky v noci křičel, aby odešli a nechali ho být.

Sněhu ubývá a na planinách úplně zmizel, ujetý tvrdý sníh je jen na cestě a nebo vůbec nikde. Tenkrát před sedmi lety to bylo podobné. Mimo pevné a ujeté cesty nikde sníh nebyl. Teď mi ale trochu fouká do zad, tenkrát šel silný vítr z boku nebo zpředu. Bylo těžký se vůbec dostat 60 km z Old Woman Cabin do Unalakkleet. Teď to vypadá, že to půjde snadněji. Na řece asi 10 km před vesničkou vidím Eskymáka chytat ryby. Zatáčím k němu a zdravím ho. „Odkud jedeš?“ diví se. „Z Anchorage.“ „Z Anchorage na kole?“ Přikyvuju. „Měl bys jít k doktorovi,“ kroutí hlavou a pak se směje.

U vesničky potkávám nějaké lovce, zastavujou, poplacají po zádech a pokračujou. Ve 14:00 jsem ve vesničce. Na poště žádám paní o balík. Eskymačka chce průkaz totožnosti. Neochotně se otáčím ke kolu, tak to se mi ještě v těchhle vesničkách nestalo. Pak se ale usměje a říká: „Nemusíš mi nic dávat, svoje jméno máš na bundě.“ Že jí nakonec bude stačit bunda místo pasu, mě ale nenapadlo už vůbec. Všichni, co jdou okolo se se mnou dávají do řeči. Jeden místní se u mě zastavuje a nabízí, že mi přinese dobrou polívku. Souhlasím. „Budeš ji mít naproti poště, je tam taková místnost naší komunity.“

Nabaluju kolo, jdu se hlásit organizátorům, ale neustále padá telefon. Trvá mi to skoro půl hodiny. Pak jdu naproti na polívku. Byla výborná, hustá a plavala v ní snad půlka kuřete. Dávám si ještě cheeseburger. Místní mladá Eskymačka nechce zaplatit nic, že to mám od jejich místní komunity. Doplňuju vodu do vaku a po 16. hodině vyrážím dál. Do další vesnice Shaktoolik je to odtud přes borůvkové kopce 65 kilometrů. Člověk musí přepnout do dimenzí Aljašky. Doma to je vyjížďka na chvíli, tady to může být celo nebo i několikadenní porce. Já ale doufám, že cesty budou v pohodě a že tam dokážu dorazit ještě dnes v noci. Pokud ne, někde nahoře je prý nový srub.

Nějak se to tu změnilo, je to asi pro vládu strategická vesnice, a tak se tu na místní poměry buduje. Ptám se tedy místního, kudy dál. „Trail vede po řece, máš ale kolo, jeď po silnici asi 6 mil, pak skončí a napojí se to.“ Minule jsem taky jel po silnici. Jenže ta už neexistuje a tahle vedla dost oklikou. Zas zdržení. Potvrdilo se heslo: „Nikdy nevěř místním!“

Borůvkové kopce zní romanticky, vůbec to tak ale nebylo. Cesty byly bez sněhu, drnovatý a nebo na nich byl led. Ani na jednom to moc nešlo. Zas lituju, že nemám v pneumatikách hřeby a už toho budu litovat až do cíle. Čím dál víc. Borůvkové kopce jsou regulérní pobřežní pohoří. Dlouhé i prudké výjezdy, dolů drny nebo led. Díky nepřítomnosti sněhu a cesty občas nebylo jasný, kudy mám jet. Už byla skoro tma, když jsem kolem 20:00 míjel srub. Rozhodl jsem se pokračovat a doufal, že Pavla chytím v Shaktooliku. Z Shaktooliku dál to je přes Beringovo moře. Já na něm zažil tenkrát peklo, jeden z několika dnů, kvůli kterým jsem se už nikdy nechtěl vrátit. Je to tam vždycky těžký.

Pokračuju nahoře kopcema, tady už je všude sníh. Dostávám se konečně opět nad pobřeží. Vidím uzounký pruh země jdoucí přímo do moře a na jeho konci světla vesnice. Vypadá to jako 5–6 kilometrů, určitě ne víc. Zdá se, že během chvilky tam budu. Pamatoval jsem si, že minule jsem měl ty samé pocity a dole pak strašně bojoval a vzdálenost je ještě 25 kilometrů. Sjel jsem krásným sjezdem až dolů k zamrzlým močálům a moři a nastalo to, čeho jsem se bál. Úplně hladký skelně průhledný led vydávající zvuky. Děsí vás, že se propadnete. Strašný vítr z boku. Tenkrát jsem nemohl udržet těžký naložený kolo. Bylo schopný samo lítat vzduchem. Teď to bylo o něco lepší, ale stejně to znemožňovalo pohyb. Doufal jsem vzhledem k mírným podmínkám, co do teď panovaly, že i tady to projde víc v pohodě. Místní ale potvrdili, že tady takhle fučí stále.

Vzhledem k větru byly ledové ale i sněhové plochy vyleštěny do tvrdého hlaďounkého skelného povrchu. Na kole moc nešlo se udržet ani na ledě, ani na cestě, a vlastně ani ho vést. Červené světlo ve vesnici na stožáru bylo stále vidět a stále se nepřibližovalo. Necelých 20 km po břehu k vesnici trvalo 3 psychicky náročné hodiny. Přestanete věřit, že se tam můžete někdy dostat. O půlnoci jsem konečně ve vesnici, která je stejně ledovatá a bičována větrem jako celá cesta sem. Eskymáci z ostatních vesnic nechápou, jak a proč tu místní vůbec žijou.

Vesnice je jen řada domků po okraji cesty. Za domky na obou stranách je hned voda. Nyní tedy led. Skoro až na konci vesnice je škola. Jsem konečně tam, Pavel také. Jsem dost mrtvej a jsem rád, že jsem tady. Teď je mi i jedno, co bude zítra. Vařím si, jím a jím, hledám neúspěšně sprchu a při tom budím někoho, kdo spí někde v kabinetě. Pavel ale zatím tahá z facebooku zprávy o ostatních závodnících. Phil, který je den před námi, vyrazil včera večer ve 20:00 na jednoduchý srub, který je na výběžku do moře asi 25 km od vesnice a brzy ráno dál. Ze srubu na druhou stranu je to něco přes 65 kilometrů. Je půlnoc a Phil ještě nedorazil na druhou stranu. Docela nás to děsí a čekáme na zprávy od Phila. Nakonec po půlnoci přicházejí, že je tam. Cestou zabloudil. Ke konci už nebylo vůbec jasný, kudy dál. Zmizelo občasný značení a vzhledem k vysoké tvrdosti mořského ledu i jako by se vytratily stopy skútru a led byl bez jediného vrypu. Orientace hodně špatná. Aby toho nebylo málo, ještě chytil dva defekty. Je na dně, ale je v Koyuku. Nebude to snadný. Oba jsme s Pavlem rádi, že jsme zas dva. Psychicky to nesmírně pomáhá. Nakonec jdu spát někdy před druhou hodinou.

Dneska byla nádherná krajina. Jsem rád, že jsem si ji mohl užít už z Tripod Cabin. Strategicky ale byl lepší postup Pavla. Bude víc odpočatý na pravděpodobně hodně těžký zítřejší den.

Aljašský zpravodaj Honza Kopka

PS: Fotky a další zpráva se připravuje.