Jan Kopka – Extrémní biker

Zpráva od Honzy Kopky

Zdravím v dalekém Česku,

chtěl jsem se vrátit k našemu závodu. Ale musím ještě předsunout další aktuality přímo z Nome.
Závěr dojezdu psích spřežení byl opravdu dramatický. Dojezd prvního závodníka byl očekáván kolem půlnoci z 10. na 11. března a vypadalo to poměrně jednoznačně. Asi 300 km před cílem na Beringově moři dojel poměrně rychle čtyřnásobný šampion Iditarodu Jeff King vedoucí závodnici Aliy Zirkle, přehnal se přes ni a v jejich předposledním checkpointu ve White Mountain měl téměř hodinu náskok. Nikdo už nepochyboval, že za 6-8 hodin bude opět jako první projíždět uprostřed noci pod vítězným obloukem. V Nome to už žilo – bary byly plné a všude adrenalinová nálada. V Polaris baru dokonce probíhala soutěž o nejhezčí mužský zadek a nabíralo to na divokosti. Vzhledem k tomu, že jsme se s Pavlem do soutěže nepřihlásili, český zadek nevyhrál.

Pak začaly chodit zprávy, že tam na trase se něco děje. Posledních 70 km je po velice větrném pobřeží a jsou vždy nesmírně těžké. Teď ale nastala sněhová bouře. Viditelnost nulová, orientace téměř nemožná, hluboký mráz, nárazy větru pres 100km/h a cesta zmizela. Tohle je oblast se stálými lokálními bouřemi, tohle bylo ale něco většího. Aliy s vypětím sil a se štěstím se dokázala dostat na jejich poslední checkpoint na pobřeží asi 35 km před cílem. Psi byli nadoraz stejně tak Aliy. Někteří ze psů už ani neviděli od větru a sněhu. Musela zastavit kvůli nim, kvůli sobě i kvůli podmínkám, které nedovolovaly pokračovat. Ptali se jí, zda někde viděla Jeffa Kinga. On tu ještě není?, nevěřila. Ne a již delší dobu se podle trakeru nehýbe z místa. Tak to musí být ve velkých problémech. Je někde mimo trasu a v těchto podmínkách se nesmí zastavit, to může být smrtelné. Musíš se stále pohybovat, jinak v tomhle mrazu a větru zmrzneš. Ihned se začala organizovat záchranná akce a vyrazili na pomoc Jeffovi. Podle neoficiálních informací, které přišly později, Jeff v bouři zabloudil a byl mimo trasu. Jeho psi padli vyčerpáním a nemohli v tomhle pekle už dál.

Na poslední checkpoint před cílem, kde spíš trpěla vyčerpáním, než odpočívala Aliy, dorazil další třetí závodník Dallas Seavey, se kterým už nikdo původně nepočítal, že by ještě dosáhl na vítězství. Nechal se zaregistrovat a vyrazil hned dál. Viděl, že Jeff ještě není vůbec zapsanej, ale předpokládal, že prostě projel a organizátoři ho ještě nezapsali. Všiml si, ze Aliy má sice zapsanej příjezd, ale už ne odjezd. Neviděl ale nikde její spřežení (a vzhledem k žádné viditelnosti ani nemohl), a tak předpokládal to samé u Aliy. V tu chvíli se dostal na první pozici, aniž by to tušil. Organizátoři nahlásili Aliy, že Dallas právě projel. Jen ze sebe vypravila, „Holly shit, to je blázen“ a rychle zmobilizovala spřežení a vyrazila černou nocí do bílého pekla za ním, ovsem již s určitou ztrátou.

Jeffa záchranáři dokázali po nějaké době najít. Zabalil! Po osmi dnech neskutečné dřiny, po osmi dnech nespaní, po 1 550 kilometrech divočinou, jen par kilometru od cíle, jen par kilometru od vítězství, jen par kilometru od nového rekordu. Tohle je proste Aljaška. Zdánlivě bezproblémové cestování se může ve vteřině změnit v nepřekonatelný problém. Vím to moc dobře, proto jsem při našem závodě Aljašce děkoval za každý den, kdy nám dovolila pohybovat se vpřed.

Aliy dokázala náskok Dallase stahovat. Dallas dokonce zjistil, že někdo je za ním a že to může být pouze Aliy nebo Jeff, že se dostal nějakou záhadou před ně. Čtvrtý už na něj měl moc velkou ztrátu, než aby ho dojel. Občas se otočil a zakrýval si při tom světlo na hlavě, aby Aliy nezjistila, že je kousek před ní. Jak Aliy později přiznala, při každém Dallasově otočení světlo trochu viděla, což ji popohánělo.

Při tomhle závodu je někdy výsledek jasný několik dnů dopředu. I teď to tak vypadalo, ale stačilo, aby Aljaška zasáhla, a najednou je vše jinak. Dallas se ve vichřici jen pomalu přibližuje Nome a Aliy se pomalu přibližuje k Dallasovi. Po několika hodinách po odjezdu z posledního checkpointu už jsou vidět světla Nome, už se přibližují první baráky. Dallas už vjíždí na Front street, na jejímž konci je vítězný oblouk, tučný prachy a velký truck. Psi už nemůžou, snaží se běžet a táhnout, na rychlosti to už ale není moc vidět. Dallas běží po Front street vedle saní a postrkuje je, aby psům ulevil, aby psi nezastavili vyčerpaní těsně před cílem. Až tady zjistil, že je úplně první. Všichni lidi jsou už dávno venku z barů a hospod. Je asi kolem třetí čtvrté ráno. Nikdo nevnímá ani čas ani zimu, všichni čekali na tenhle okamžik a ulice vře a povzbuzuje mushera. Dallas protíná cílovou pásku, Aliy jen 90 vteřin za ním. Par vteřin ji dělilo od vítězství.

Všichni oslavují Aliy víc než Dallase. Lidi volají: „Aliy, Aljaška tě miluje“. Někteří brečí, že nevyhrála. Myslím, ze i Aliy má slzy na krajíčku. Pak jen zavolala: „Co děláte, vždyť bejt druhá v tomhle závodě je skvělý! A Dallas asi toužil po novém trucku víc než já, můj starej je furt dost dobrej!“ Lidi jí zatleskali. Když odcházela z cíle, museli ji podpírat. Podlamovali se jí nohy a vypadalo to, že vyčerpáním omdlí.

Pak ještě v musherském zázemí s Dallasem odpovídala ještě minimálně hodinu na otázky novinářů i lidí.
Při tomhle závodě je jen jedna kategorie bez ohledu na pohlaví, věk nebo rasu psů. Důležitý je jen čas dojezdu.

Zítra se letecky přesouváme do Anchorage, nevím, zda vyjde čas na zítřejší zpravodajství, ale další zprávy, jak probíhal náš závod od startu, určitě přijdou.

Do Nome jsem se těšil, ze se konečně po závodě vyspím. Nějak se mi to ale nedaří, není na to nějak čas.

Honza Kopka z Nome, Alaska