Partneři 2024

Partneři 2024

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_petzl
  • 34_thermarest
  • 35_Wtb
  • 40_Isaac
  • 41_Lawi

Facebook

Facebook profil

Zpráva od Honzy Kopky o průběhu závodu

Zdravím s další zprávou nyní již z Anchorage.

Včera jsme se s Pavlem přesouvali z Nome do Anchorage. Polední let se změnil v pozdní odpolední. Letadlo – menši Boeing pravděpodobně 737, co jsme s ním měli odletět, kroužil nad Nome a vzhledem k počasí a dost větrným podmínkám nedokázal přistát. Po několika hodinách kroužení mu začalo docházet palivo, a tak musel najít jiné nejbližší místo k přistání, což v těchhle končinách není tak jednoduché. V tomto místě ale neměla letecká společnost kontrakt na pohonné hmoty, a tak se kvůli administrativě protáhl opětovný vzlet. Později odpoledne se počasí trochu uklidnilo a Boeing konečně přistál. Cesta zpět proběhla bez problémů.

Už v letadle mi bylo smutno po Nome. To malinké městečko, ta oáza uprostřed arktické krajiny sevřená mrazem, ledem a sněhem na stovky mil daleko od jakékoli civilizace, mi prostě učarovala. Po pár dnech jsme se tu cítili jako doma. Musheři i místní lidé nás poznávali a zdravili na ulici. Barman, když jsem zašel do hospody na pivo, se hned ptal, tak jak ses dneska vyspal? Odpovídám „dobře“, protože tady se na všechno odpovídá „dobře“. Se spaním to tu ale bylo horší. Celý závod jsem se těšil, jak se v Nome konečně vyspím a tady nakonec bylo ještě míň času na spaní než při závodech. Lidé se mě často ptali, jsi unavenej?, muselo to být vyčerpávající? A já odpovídám, jo, to bylo. Hlavně bary v Nome.

V Anchorage se vracíme do baráčku k Holanďance Irene, kde máme zázemí. Nikdo doma, klíč je ve schránce tak jako každý den, a tak jak byl před sedmi lety, když jsem tu byl naposled. Ani jsme se neozvali, kdy přijedeme. Vejdeme dovnitř a na kamnech hrnec polívky. Je to jako byste se vraceli domů. Irene tu čeká s pecí nachystaná na každého závodníka, který se vrací z cíle nebo z trasy.
Je tu ale nezvyklý klid. To před závodem to byl jiný frmol. Vrcholily přípravy, a jak se přibližoval start, narůstala panika a zmatek. Závodnici si vzájemně okukovali věci, jestli něco nezapomněli nebo nemají radši použít něco jiného, co líp funguje. Zmateně odbíhají do krámu a dokupují věci na poslední chvíli. Nabalování na kola probíhá pozdě do noci.

Mám pocit, že nemám moc věcí, když ale zvážím kolo, je hodně těžké – 35 kilo a to tam nemám ještě foťák + záložní, kameru, kabely, dobíječku. A není v tom 3-6 litru vody, co povezu na zádech.
Na startu jsem si ověřil, že patřím mezi největší těžkotonážníky. Ten závod se za sedm let od mého posledního startu posunul úplně někam jinam. V tu dobu jela většina účastníků na svém vlastním prototypu. Ted do toho vstoupili již profesionální firmy. Rámy, vidlice, dokonce i ráfky jsou již karbonové, osazené superlehkými komponenty. I naložení závodníků je úplně jinde. Ti, co jeli krátkou trasu, byli hodně nalehko stejně jako dnes. Na krátké trase jsou checkpointy a oni věřili, že ať se stane cokoli, dokáží se na něj vždy nějak dostat. Malým množstvím bagáže se hodně lišili od těch, co jeli přes celou Aljašku.

Za McGrathem, cílem krátké trasy, vjíždíte do pustého vnitrozemí bez jakékoli podpory a zázemí. Jezdilo se to víc outdoorově, byli jsme připraveni několik dnů přežít bez cizí pomoci. Ted se rozhlížim na startu a ti, co jedou dlouhou trasu, se bagáží neliší od těch na krátkou. Až na výjimky jsem o 5-7 kilo těžší než ostatní na dlouhou trasu. Ale i o tom je tenhle závod. Nejen jak máš natrénováno, ale i jak nízko máš svůj limit na přežití nebo jak vysoké riziko jsi ochotný podstoupit. I Pavel byl na tom s váhou dost dobře. V hlavě probírám, co bych mohl odlehčit, ale nic mě nenapadá. Posledně panovaly dost špatné podmínky, mezi vesnicemi jsme byli i týden a byl jsem rád za vše, co jsem měl. Vezu i vařič a palivo, což někteří nemají. Prostě zůstávám u větší jistoty.

V neděli 23. 2. 2014 ve 14:00 je odstartováno na jezeře Knick Lake, kousek od Anchorage. Původně hlásili déšť, ale udělalo se krásné počasí – modro a sluníčko, teplota jen pár stupňů pod nulou. Vyrazilo se docela v poklidu. To při mém prvním i druhém startu všichni vypálili, jako by to bylo na 35 mil a ne na 350 nebo 1100. Pole závodníku se pomalu roztahuje. S Pavlem jedem podobný tempo, a tak zůstáváme spolu. Nijak jsme to neplánovali, na startu jsme si jen popřáli hodně štěstí. Je to těžký si s někým výkonnostně sednout na tak dlouhou vzdálenost. Na jezeře Flat Horn Lake je většina plochy čistý led. Po pár hodinách závodu poprvé litujeme, ze nemáme hřeby. Toho budeme litovat na trase ještě mockrát. Ti s hřebama letí, my se spíš snažíme udržet na kole. Někde za jezerem potkáváme Billyho Koitzsche – legendu sněžných kol a prvního člověka, co přejel na kole Aljašku tam i zpátky 2000 mil. Je tu na skútru jen povzbudit závodníky a bude tu bivakovat. Dává mi pivo a malou lahvičku whisky. Beru si oboje.

Přijíždíme na Yentna river, začíná se stmívat, nasazujeme čelovky. Zapadne slunce a teplota letí neuvěřitelně dolů k -25, možná i níž. Je znát, že nejsme přivyklý a snášíme to špatně. V Česku teploty nebyly pod nulou téměř vůbec a v Anchorage maximálně -8. Na řece je cesta tvrdá jak silnice, vítr jde trochu do zad. To mi k Aljašce moc nesedí, je to ale příjemné.

Poměrně v pohodě dojíždíme na 1. checkpoint Yentna Station. Dáváme si polívku, hamburger a kolem 10. večer pokračujeme dál. Cesta stále super, nad námi tmavá obloha a zářící hvězdy. Je hodně mrazivo a to, s čím mám problémy, jsou nohy. Jedu vlastně v keckách a přes ně mám ještě oblečené další silné nepromokavé boty pod kolena. Jsou nepromokavé a tedy neprodyšné. Z nohou se mi odpařuje vlhkost a ještě v botách mrzne a vytváří mi v nich kusy ledu, které mi mrazí nohy. Občas musím zastavit a led z bot vytahat. Systém jsem zvolil těsně před startem a nemam ho vyzkoušený a hned tady se projevuje moje nepřipravenost. Většina lidí jede to samé, i Pavel. Ale on stejně jako ostatní má ještě první vrstvu ponožek také neprodyšnou, takže vlhkost neprostoupí do boty a další ponožky a vnitřní boty zůstávají suché a nic mu v botách nemrzne.

Pokud to nevyzkoušíte nebo vám to někdo neporadí, nepřijdete na to. V malých mrazech v Anchorage to bylo OK, tady ale nastává problém. Není jasný, jak budu fungovat dál.
Během noci jako by najednou někdo rozsvítil oblohu a spustil světelnou show. Bylo to jak ve velkoplošným kině a přímo před námi se přesypala silná polární záře a visela z nebe dolu k obzoru jak záclony, se kterými někdo stále hýbe. Přivítání Aljaškou bylo velkolepé.Kolem 1 hodiny ráno přijíždíme do Roadhouse ve Skwentně, náš další checkpoint. Najíme se a volíme několika hodinový spánek. Zatím nám s Pavlem společný režim vyhovuje.

Pondělí 24. 2. 2014

Po 5 hodinách spánku a snídani opouštíme checkpoint, kde se kroutí bolestí jeden ze závodníků. V noci si na řece otočil nohu v koleni a do rána se dostával mnoho hodin sem. Nikdo nejel, kdo by mu pomohl nebo zavolal pomoc. Mrzl, strašně trpěl, ale dostal se sem. Teď tu čeká, až ho tu vyzvedne letadlo. Pokračujeme k horám, opět modro, sluníčko, cesta tvrdá kroutící se krajinou, téměř žádný vítr, teplota kolem -7. Začíná se to vlnit, máme 64 kilometru do dalšího checkpointu Finger Lake, vstupní brány do hor Alaska Range. V půlce je srub Shell Lake Lodge se starší lady, která tu je již 40 let. Na 20 minut tu zastavujeme, na pohovce tady spí Bob, amík z Anchorage, který jel celou noc. Doplňujeme pití a dostáváme informaci o počasí. Dnes a zítra má být ještě takhle, žene se ale teplá vlna a hlásej déšť i nahoře v horách. Jak to bude za horami, netuší. To už je vnitrozemí, tam bývá úplně jiné počasí než z téhle strany hor.

Stále se blížíme k horám, jede to dobře, cesta běží přes planiny a řídkýma lesíkama. Kolem 1/2 druhy jsme na srubu Winter Lake. Tady máme první balíčky dopravené organizátorem. Měním jen baterie v čelovce a GPSce a trochu jídla. Jinak vše nechávám k dispozici ostatním závodníkům. Asi v 17:30 jsme opět v kupě a vyrážíme do hor k dalšímu checkpointu Puntilla nahoře mezi štíty. Z hor z Rainy passu zrovna přijely dva skútry a nakypřily nám cestu. Musíme přivypustit kola a moc to nejede. Cesta se kroutí mezi kopci a porad stoupá, občas je tak prudké stoupání, že sotva vytlačím kolo. Tady se hodně projevuje moje nadváha. Projevuje se vlastně pořád, při každém šlápnutí a těch šlápnutí je za každý den hodně. Po rovině a na tvrdých cestách to ještě jde ustát, v kopcích nebo v měkčím terénu je to ale hodně znát, A místy kolo vytahuju nahoru po centimetru.

Je snad absolutní tma, pohlcuje světlo a je špatně vidět. Míjíme místo se stále otevřenou vodou, místo, které se nikdy nezavře ani ve velkých mrazech a následuje dlouhé tlačení do velmi prudkého kopce. Postupujeme pomalu, ale jde to. Minule jsem se nemohl vyškrábat a stále sklouzával po ledě dolů a trvalo mi to snad hodinu. Cesta už je zas tvrdší a jde to líp. Musíme dát pozor na občasný ledovatý puchýře. Nakonec se v 23:30 dostáváme do srubu v Puntile, posledního bezpečnýho místa před vstupem mezi největší štíty. Je tady asi 11 bikerů, postele jsou plný, není si kam lehnout. Sušíme věci a jíme, uvolňuje se jedna postel, Pavel si lehá, kolem jedný ráno vyráží další závodník na trasu, a tak si lehám i já.

Úterý 25. 2. 2014

Před devátou ráno jsme opět v sedlech. Zase je nádherně modro a mezi štíty se postupně dostávají i sluneční paprsky. Jak se dostáváme výš, cesta je občas měkčí a zafoukaná a musíme i nasadit masky vzhledem k větru. Je to ale spíš průvan než opravdový vítr. Opět ideální počasí a i stav cest docela ujde. Tady to bývá strašné a plno několikanásobných účastníků tvrdilo, že přes hory projeli několikrát a nikdy je vlastně neviděli. Teď to vypadá, že si hory prohlédneme v plné kráse. Projíždíme přes Rainy pass. Původně se uvažovalo, že nás tu nepustí a budeme muset vedlejším pásem přes Hells Gate. Tam tudy jsem jel už minule při předchozím startu. Jediný ročník, který nejel napřímo. Měl jsem štěstí i tenkrát, počasí bylo nádherné a cesta taktéž. Jsem rád, že nyní poznám i Rainy pass.

Postupujeme nahoru a fotíme. Scenerie se neustále mění. Je to tu velmi nebezpečná oblast, často nulová viditelnost, nemožná orientace, padají laviny. Dnes ale vypadá přátelsky, krotce a nádherně. Opět děkuju Aljašce, že nám to usnadňuje a ještě dopřeje tu krásu vidět. Nahoře bývala stará dřevěná cedule Rainy pass. Teď je tu moderní železná vyrobená pečlivě někde v dílně, až se sem trochu nehodí. Čekal bych takovou někde v Krkonoších, ne ale uprostřed divočiny největších severoamerických hor. Cesta dolu vede strmě nejprve po svazích a pak úzkými roklinami potoku Dalzell Gorge. To byl důvod, proč se uvažovalo o jiné variantě. Bez sněhových mostů a dostatečně zamrzlého potoka je průjezd nemožný. I tuhle část jsme ve zdraví překonali a po řece se dostali až k dalšímu checkpointu u srubu v Rohn.

Potkávám tu stejně jako tenkrát lovce Jaspera. Zdravím ho s tím, že jsem tu byl před sedmi lety. Jo, jo, to jsem měl ještě zrzavý vlasy, teď jsou bílé, povzdechl si. Zázemí a balíčky máme ve stanu za srubem. Opět si beru jen něco málo a jinak celý nechávám k dispozici. V půlce stanu jsou do výšky asi 30 cm smrkové větve. Jeden z dobrovolníků vysvětluje, dobře se na tom spí a navíc to voní líp než závodníci. Dostali jsme se sem kolem 16. hodiny. Jsem poměrně z těch kopců a těžkýho kola unavenej a lehl bych si, ale po krátkém odpočinku asi v 18:30 pokračujeme. Musíme dál, utíkáme před teplou vlnou a dešďem. Chceme urazit ještě 70 kilometrů až do srubu, kde se dá přespat.

Sjíždíme na čistý led Kuskokwin River, zvedá se silný vítr a žene nás dopředu, ani nemusíme šlapat. Být trochu zboku, bude nám podrážet kola. Cesta po chvíli mizí v lese a je úplně bez sněhu. Kořeny, kameny, drny, chvílemi to jde, chvílemi hůř. Jedem obrovským spáleništěm, kolem nás jsou pahýly mrtvejch stromů a v noci to jen dokresluje ponurost místa. Za sedm let, co jsem tu nebyl, se nic nezměnilo, nic tu nezačalo růst. Nikde žádný sníh a černá hlína pohlcuje světlo čelovky. Přijíždíme k řece. Ted v noci není vidět kudy přes ni. Pod nohama se nám bortí led, a tak se vracíme zpět. Pavel má defekt. Na břehu vyměňuje duši, já zatím zkoumám okolí, kudy by to mohlo jít. V tom zápalu jsem si ani nevšiml, že jsem úplně promrzl. Pavel má vyměněno. Budeme muset přes řeku, ale nevíme kudy. Všude to vypadá podivně. Nakonec obouváme nepromokavé návleky vysoké až k rozkroku a i když drží, poutkem přichytáváme k bundě. Právě Billy Koitsch, kterého jsme potkali hned první den, tohle neudělal a uprostřed řeky při brodění mu začal jeden návlek sjíždět. Měl na výběr. Buď pustí kolo do vody a chytí si návlek nebo nechá návlek a zachrání kolo a věci na něm před namočením. Dobrodil se se spadlým návlekem. Stálo ho to dva prsty na noze.

Nám se led sice bořil pod nohama, ale nikde jsme se úplně nepropadli. Postupujeme dál holou cestou až k ledové hoře, je to stráň celá pokrytá čirým ledem. Přitom nahoře je jen malý potůček, který někde zamrzne a neustále se vylívá po svahu ven, až ji celou přikryje ledovým krunýřem. Na botách máme hřeby, ale stejně moc nedrží a sklouzáváme dolů. Chvíli nám to trvá, než stěnu zdoláme. Nahoře, když se prostor trochu otevře, cítíme silné poryvy teplého větru do zad. Ještě před chvílí bylo poměrně mrazivo, teď teplota v mžiku vyletěla nad nulu. Doufáme, že déšť stáhly hory a nepřijde sem. Na těch hliněnejch cestách bysme se utopili v blátě. Přichází další defekt, tentokrát já. Není divu na takovéhle cestě. Opět zdržení. Potom přicházejí jezera s vyhlazeným ledem. Jsme už hodně unavení, ale několik tvrdých pádů mě probere.

Jde to stále hodně pomalu a stále zbývá hodně kilometrů. Konečně se na cestě občas objevuje sníh a začíná to trochu jet. Jak tyhle oblasti bez sněhu překonají psí spřežení a jak chodci, táhnoucí těžké sáně za sebou, nám vůbec není jasné. Přichází část s krátkými prudkými výjezdy. Někdo jich napočítal padesát. Míjíme místo, kde stal Bison Camp a kde jsem přespával před sedmi lety. Z nostalgie tu zastavuju. Je to jen ruina primitivních obydlí. Povětrnostní podmínky jsou tu tak tvrdé, že asi bylo těžké udržovat polostanová obydlí. Proti přírodě se tu dá jen těžko bojovat. Pokračujeme ještě asi deset kilometrů a odbočujeme z cesty další kilometr až ke srubu u medvědího potoka. Ve tři ráno jsme konečně na místě. Na srubu nocují dva místní indiáni, co tu loví. Má to výhodu, že je zatopeno. Jen na nás houknou, že na kamnech je voda a otočí se a spí dál. My jen vyndáme spacáky a zaleháme taky.

Středa 26. 2. 2014

Když se budíme kolem osmé, indiáni jsou už pryč. Vyndávám vařič, vařím čaj a zalévám si jídlo v sáčku. Když ho chci sníst, zjišťuju, že jsem zapomněl vyndat pytlíček se směsí proti zkažení jídla. Radši vyhazuju celý obsah a žádná velká snídaně se nekoná. Srub má na stěnách zvenčí ostnatý drát právě proti medvědům.

Vracíme se na cestu a pokračujeme k Nikolai. Máme to asi 50 kilometrů, je opět mráz asi -10, zataženo a fouká nám trochu do zad a cesty jsou výborné. Při minulém startu jsem zažil jen protivítr. Vůbec jsem netušil, že by tady někdy mohlo foukat do zad. A teď to je zatím po většinu cesty. Bob, co jede někde za námi nás ale varoval. Pokud budete přijíždět do Nikolai odpoledne, chytíte posledních 20 mil silný protivítr. I to je při taktice při tomhle závodě důležité. Pokud znáte oblasti a jejich specifika, může vám to ušetřit spoustu času a sil. Nám to vyšlo přesně na odpoledne a těch 20 mil jsme si ve větru docela protrpěli. Do Nikolai přijíždíme kolem 15:30 a zázemí je stejně jako tenkrát v domku u indiána Nikolaje Petruschky. Obrovská pohostinnost. Jíme hodně, trochu odpočíváme a v 17:30 se pouštíme do poslední, 80 kilometrové části krátké trasy, většinou po řece.

Podle informaci to opět měla být rychlá tvrdá cesta. Hned za vesnici zjišťujeme, že to tak není. Včerejší noční vichr přinesl závěje. Přivypouštíme, ale stejně to jde pomalu. Za chvíli nasazujeme čelovky. Cesta je střídavě lepší a horší. Včera tu účastníci proletěli jak po silnici, dnes to moc nejde. Tady je vidět, že co platí teď, nemusí platit za chvíli. Zastavujeme, abychom se najedli a nechali odpočinout nohám. Pavel se rozjíždí, já chci taky, ale mám prázdný přední kolo. Pískám na něj, ale neslyší, má čepici a kapuci a mizí ve tmě. Vyměňuju duši, kontroluju plast, jestli v něm ze včerejšího defektu něco nezůstalo. Snažím se vše udělat co nejrychleji. Mám kolo už zpět ve vidlici a slyším, jak utíká. To snad ne, další rezervu už nemám. Pavel měl jednu, kterou už má nasazenou, já měl dvě a ta druhá mi teď utíká. Pak jsem zjistil, že ve spěchu jsem tam vrátil tu píchlou a tu dobrou nechal přinapumpovanou venku. Vyměňuju duše znova. Mezitím se Pavel vrací. A dojíždí nás i dva Angličani, co vyrazili z Nikolai hned za námi.

Do McGrath byla nekonečná cesta. Ve 2:35 ráno jsme tam. Vítají nás tam závodnici, co dojeli před námi i Bill, co to organizuje a hned nám snáší plno jídla. Peter a Tracy, co jim baráček patří, spí. Ráno nám ale Peter připravuje královskou snídani – obrovské omelety a palačinky, a vše, na co si vzpomeneme. Vládne tady nekonečná pohostinnost a přátelská atmosféra. Peter už je v důchodu, byl to německý silničář a Tracy poznal na soustředění na Mallorce a odešel s ní sem. Nikdy se nenaučil pořádně anglicky, a tak se musela Tracy naučit německy, pokud s ním chtěla komunikovat.

27.2.2014 McGrath

Plánujeme si tu s Pavlem odpočinout a vyrazit až zítra. Ráno přijíždí Bob a přibíhá David Johnston v novém chodeckém rekordu 4 dny 1 hodina a 38 minut. V podstatě udělal trasu nonstop bez spaní, měl halucinace, rozdrbal boty a ulomily se mu tažné tyče od saní. Tak je prostě přidělal provizorně zezadu a táhl saně obráceně. Neuvěřitelný je, ze skoro nic na nich nemá. Jen lehký spacáček a pár věcí. Je neuvěřitelný, s jak málo věcmi lidi dokáží vyrazit. David není žádný vyhoněný sportovec, ale čistý přírodňák z Aljašky.

Padl i bikerský rekord o neuvěřitelných 15 hodin. Nový je 2 dny, 4 hodiny a 43 minut – Kevin Breitenbach z Aljašky – i ženský rekord 2 dny 14 hodin a 13 minut – také Aljašanka Heather Best z Fairbanks.

Stav cest i počasí letos prostě přálo rekordům. I tak jsou časy neuvěřitelné vzhledem k náročnosti trasy a délce 550 km.

Z Anchorage, Alaska, Honza Kopka

Comments are closed.