Jan Kopka – Extrémní biker

Patří k nejlepším současným sportovcům naší země, a přesto ho s výjimkou cyklistů mnoho lidí nezná. JAN KOPKA (45) vyhrál Iditarod Trail Invitational 2007, když osmnáct set kilometrů napříč mrazivou Aljaškou ujel na kole za třiadvacet dní, dvě hodiny a dvaačtyřicet minut. Do cíle extrémně těžkého závodu dojeli jen dva. Druhý v cíli, Američan Joseph Dundee, o pětadvacet hodin později.

Závod připomíná dramatickou událost z roku 1925, epidemii záškrtu, jež ohrozila životy Eskymáků a Indiánů v okolí města Nome. Na její šťastný konec, kdy psí spřežení dovezlo sérum včas na místo, se pak léta vzpomínalo. Závod ve stopách příběhu, vedoucí po staré a zapomenuté stezce, se poprvé jel v roce 1973. Zpočátku soutěžila psí spřežení, později se přidali běžci na lyžích, chodci a nakonec cyklisté na speciálních kolech. Dnes má závod dvě části. V první, šest set kilometrů dlouhé, dostávají účastníci na trase jídlo a mají občas kde přespat. Druhá část měří dvanáct set kilometrů a při ní je každý odkázán jen na sebe. Cesta zvaná Iditarod Trail není na mapách značena. Ostatně v měsících, kdy řeky a jezera nezamrzají, neexistuje.

„V úvodu aljašského závodu jsem shodil za šest dnů deset kilo. Na to je ale mé tělo zvyklé a umí se s tím vyrovnat.“

Foto: archív Jana Kopky

Jan Kopka se o závodě dozvěděl od kamaráda, amerického bikera Pata Norwila. Hazardérskému podniku se dlouho bránil, ale pak neodolal a jel ho dvakrát.

Kolikrát vám šlo o život?

Nechci přehánět, ale v mém případě, během dvou ročníků, celkem třikrát. Ovšem v závodě nonstop, jedete-li bez možnosti dovolat se pomoci, hrozí takové nebezpečí skoro pořád. Třeba při náhlé oblevě. Voda v řece se nevejde pod led a přelije se. Trasa závodu vede často jen po hladinách zamrzlých řek a jezer. Poprvé jsem závod nedokončil právě kvůli oblevě. Řeka se začala otvírat a pokračovat by bylo riskantní.

Řeka se začala otvírat … Jak to vypadá?

Nemusíte to hned vidět, až náhle kus ledu chybí. Nebo se zničehonic proboříte. Voda pronikne nad led při oblevě, ale i ve čtyřicetistupňových mrazech. Propadnout se do vody v takovém mrazu je hrozně nebezpečné. Jednou vedla cesta přes potok, jehož led nebyl pevný, naštěstí jsem se ale propadl jen po lýtko jedné nohy. Bylo to v jednu hodinu v noci, na teploměr jsem se nedíval, ale ráno ukazoval minus čtyřicet.

Co se musí v takové chvíli udělat?

„Aby mi maska při jízdě nepřimrzala k obličeji, měl jsem na nose i tvářích náplasti.“

Mokrou nohavici vyhrnout, sundat návlek, ponožku a botu. Pak jsem si kapsicinovými náplastmi, co udržují teplotu v těle a na kůži pálí, oblepil nohu, rychle navlékl suchou ponožku, pak nohu obalil igelity a spustil dolů mokrou, rychle umrzající nohavici. Protože náhradní boty se nevozí, nazul jsem s velkou námahou již skoro zmrzlou botu. Věděl jsem, že musím spěchat, a tak jsem byl se vším hotov za tři minuty. Kdyby mi mrazem ztvrdla nohavice, nesundal bych ji a pak zmrzl. Noha se pak pod náplastmi prokrvovala a vlastním teplem si topila.

Potkalo něco podobného další závodníky?

Jeden chodec se propadl do vody až po krk, a zrovna s ním nikdo nešel. Smířený se smrtí přesto pískal na píšťalku. Naštěstí se poblíž pohyboval další závodník, našel ho a strhal z něj již skoro zmrzlé oblečení. Pak dali dohromady suché svršky z báglů. Zachránce zabalil nešťastníka do jeho i svého spacáku, takže to dobře skončilo.

Podepisují účastníci závodu nějaký revers?

Ano. V tom duchu, že kdyby se něco stalo, nikdo za vás nebere zodpovědnost. Ale pokud vím, při cyklistickém závodě, který se jezdí od osmdesátých let, ještě nikdo nezahynul, což považuji za zázrak.

A co další životu nebezpečná příhoda?

Stala se uprostřed Aljašky, ve druhé části závodu, kdy na čtyřech stech kilometrech neobydlených končin byl asi stopadesátikilometrový úsek tundry bez sněhu, s obrovskými drny a půlmetrovými výmoly. Přes ně nelze jet, tady musíte kolo tlačit. Pokud není sníh, nikdo sem nejezdí, není po čem, čili žádná místní cesta neslouží jako vodítko.

Jestliže máte k ruce GPS, problémy by neměly nastat. Nebo ano?

I když podle GPS víte, že sto dvacet až sto padesát kilometrů před vámi leží vesnice, a znáte směr, nelze jít podle šipky, protože musíte obcházet neprostupná místa. V tom vám GPS nepomůže. Tady jsem uvažoval o tom, že závod zabalím. Holá tundra, z níž vítr odvál sníh. Depresívní končiny s vidinou, že snad dojedete do vesnice, o níž však máte informaci, že je dávno opuštěná … Jel jsem sám, což je běžné, protože každý má jiné tempo i jiný způsob odpočinku, ale pak jsem dostihl Američana jménem Joseph Dundee a spolu jsme za čtyři dny do té vesnice dorazili. Poslední den jsme nejedli, neměli jsme co. I tak jsme byli nadšeni z objevení vesnice, do níž nevedla cesta.

A jak jste bojovali s hladem?

Foto: archív Jana Kopky

Do celoročně opuštěné vesnice přiletěli pořadatelé závodu psích spřežení, který startoval týden po nás, a chystali tam kontrolní stanici. Nechali nás v jednom opraveném domku ohřát a dali nám jídlo. Kdybychom k této vesnici postupovali rychleji a byli tam dříve než oni, byl by to velký malér.

To byste nemuseli třeba přežít?

Měli jsme štěstí … To, že jsme byli pomalí, nám zachránilo život. Protože další vesnice, pro změnu obydlená, a tedy s jídlem, byla vzdálená dalších sto kilometrů.

Jak je to s bagáží? Co si všechno kromě spacáku veze závodník s sebou?

To nejnutnější k přežití. Každé kilo v batohu rozhoduje o limitu, kdy můžete jet a kdy kolo jen tlačit. Proto jsem měl pouze jedno náhradní triko a jedny ponožky. Zato jsem vezl dostatek baterek do GPS i do čelovky, což je lampa, s jejíž pomocí se jede i v noci. Ve vysokých mrazech baterky rychle odcházejí. Jídlo a pití jsem měl vždy na tři dny. Za tu dobu jsem chtěl dojet do další vesnice a zásoby doplnit. Kolikrát jsem však byl den dva bez jídla. Pak už hlad necítíte. Říkal jsem si, že v nejhorším budu jíst větve. Ale k tomu naštěstí nikdy nedošlo.

Proč se jezdí v noci?

Každý se snaží jet z vesnice do vesnice bez bivakování, třeba dva dny nonstop, beze spánku. Na kratší trase, což je šest set kilometrů, platí rekord tři dny a pět hodin. Jeho držitel tu vzdálenost ujel a ani jednu noc nespal.

Jak nejdéle jste jel beze spánku?

Foto: archív Jana Kopky

Dva dny. A nejvíc jsem za čtyřiadvacet hodin ujel sto šedesát kilometrů. Ale jsou místa, kdy podmínky na cestě nebo počasí jízdu neumožňují a kolo musíte tlačit. Když pak začnete v chůzi podřimovat, je nejlepší vyndat spacák a ulehnout na místě.

Po takové námaze by se měly vyplavovat endorfiny. Dostavuje se pak i ona známá slast?

V takových chvílích, soudím podle sebe, slast nepociťujete, ale spíš si vyčítáte, proč tady jste. Někdy silně pochybujete, že se do příští vesnice dostanete. A pak si řeknete, jestli to dokážu, tak opravdu skončím. Únavy a rizika je už moc.

Ale pak tam dorazíte a – neskončíte. Proč například?

Protože vůle pokračovat je jakoby nad vámi. Odpočinete si a cítíte, že chcete pokračovat, když už jste se dostal až sem. Taky si říkáte, že tady, na Aljašce, se odehrává to poslední dobrodružství, které lze na této planetě dneska zažít.

Jak jsou závodníci připraveni na možné setkání s nebezpečnými zvířaty – například s medvědy a vlky?

Lední medvědi jsou až hodně na severu, ostatní medvědi v zimě spí. Narazíte však na vlky. Jsou sice hladoví, ale bojí se, kdekdo tady totiž po nich střílí. Za jízdy v noci je však vidíte, jak jim ve tmě svítí oči a sledují vás. Taky slyšíte, jak se vytím mezi sebou domlouvají. Nevyvolává to dobrý pocit.

Měl jste s sebou zbraň?

Kvůli váze ji nikdo nevozí. Nejnebezpečnější zvíře je tam los. Větší než kůň a údajně útočící téměř kdykoliv na kohokoliv. Jednoho jsem potkal, ale naštěstí jsem ho nezajímal.

To několikadenní hladové putování tundrou v rámci závodu znamenalo poslední těžkosti?

Jan Kopka vyhrál závod na Aljašce, v němž startovalo 35 účastníků. Do cíle však dorazili jen dva.

Foto: archív Jana Kopky

Řekl bych, že zanedlouho mi jízda po zamrzlém Beringově moři působila větší problémy. Proti větru padesát a v nárazech až osmdesát kilometrů za hodinu nelze skoro jet. Zafouká-li z boku, srazí vás to z kola. S nejrychlejšími převody jsem jel sotva rychlostí chůze. To už jsem byl sám, Joseph mi nestačil. Po zamrzlém moři, na němž ležel umrzlý sníh, jsem na sto dvacet kilometrů potřeboval dvacet hodin.

To je asi lahůdkový výdej sil … Co to udělá s psychikou?

Jedete na sněhové rovině, vůbec nemáte odezvu terénu o svém pohybu. Člověku se zdá, že stojí na místě, že nic neujel. Odpoledne přišel přízemní blizard, tři čtvrtě metru nad ledem hnal sníh, který vál rychlostí padesáti kilometrů. Z toho se mi začala točit hlava, neměl jsem žádný pevný bod, motal jsem se a padal. Obloha byla naštěstí jasná, orientoval jsem se podle slunce. Ale to pak zapadlo.

Zbývala tedy opět orientace pomocí GPS?

Ano, ale nastaly další problémy. Díky větru mi promrzlo všechno oblečení na těle. Zmrzla voda, kterou jsem vezl pod bundami a pil ji hadičkou. Maska mi přimrzala k obličeji, i když jsem si pod ni na nos i tváře nalepil náplasti. Protože když dýcháte, pára se sráží a voda zmrzne. Tím se mi i hůře dýchalo. Masku jsem však nemohl a ani nesměl sundat, bez ní nešlo pokračovat. Takže jsem šel pěšky, ani nevím kolik hodin, bez jídla a bez pití a jen vedl kolo.

To bych se skoro loučil se životem …

Takhle jsem to nikdy nevnímal. Naopak jsem bojoval. Byla totiž vidět světla vesnice, k níž jsem mířil, a nad ní jakýsi maják. Měl jsem pocit, že tam za hodinu budu. Ale po čtyřech hodinách se mi zdálo, že jsem se vůbec nepřiblížil. To bylo strašně depresívní. Když už jsem rozeznával světla domů, začala se mi míhat před očima. Bál jsem se, že omdlívám. Nakonec jsem tam dorazil ve tři hodiny v noci.

Kolik vás účast v závodě stála peněz? Dostávají úspěšní závodníci v cíli nějaké finanční odměny?

„Na křižovatkách se orientuj i podle psích hovínek. Ta totiž neomylně označují cestu k lidským obydlím,“ zněla jedna z rad před startem závodu na Aljašce.

Foto: archív Jana Kopky

V cíli se neudělují prize-money. Mimochodem, do něj jsem dojel posledních třicet kilometrů bez kliky, ta mi zničehonic náhle upadla. Musel jsem šlapat jednou nohou. Nebral jsem to jako smůlu, ale spíš jako „kliku“. Stát se to však dříve, nemusel jsem dojet. Pokud jde o náklady, vyšly téměř na půl miliónu korun. Kolo se speciálně stavělo. Stejně tak spacák či oblečení do mrazů přes čtyřicet stupňů není možné koupit v běžném obchodě. Bez sponzorů bych to nedal dohromady.

Před osmi lety jste absolvoval v Austrálii etapový závod Crocodile Trophy při šedesátistupňových vedrech na slunci. Na Aljašce jste jel zase při čtyřicetistupňových mrazech. Co je pro organismus obtížnější?

Obojí je špatné. Ale já hůře zvládám horko než zimu. Přesto jsem v Austrálii podal stoprocentní výkon navzdory několika krizím. Záleží na tom, jak se člověk na závod připraví. Když se bavím s lidmi, plno jich říká, že radši by jeli v horku Austrálie než v mrazech Aljašky. Jenomže já podle sebe vím, že proti vedru není žádná obrana, na slunci v buši se nemůžete zchladit, zatímco proti zimě na Aljašce lze bojovat oblečením nebo pohybem nebo i ohněm.

Jan Kopka

Foto: Jan Šibík

JAN KOPKA (*1963) v Liberci vystudoval strojní inženýrství a žije v Jablonci n. N. Nejdříve závodil na lyžích, cyklistice se věnoval později. Největší úspěch: před dvaceti lety druhý na přeboru Čech silničářů. Proslul jako účastník extrémních závodů bikerů: Crocodile Trophy 2000 (přes dva tisíce kilometrů), TransAlp 2001 (etapový závod napříč Alpami), Dolomitenmann 2001 (štafetový závod družstev), Iditarod Trail Invitational 2003 a 2007 (zimní bikový nonstop závod napříč Aljaškou). Great Divide Race 2004 (nonstop závod, čtyři tisíce kilometrů na horských kolech z Kanady do Mexika). V domácí cyklistické sezóně absolvuje závod téměř každý víkend. Ve své kategorii (40 až 50 let) se umisťuje do třetího místa. Trénuje na silnici, ale závodí převážně v terénu. Napsal dvě knihy: Cyklistickým peklem (2006), Ve spárech Aljašky (2007). Letos v březnu testoval sněžná kola na severu Finska. Bližší informace najdete na stránkách www.jankopka.cz

Reflex 19/2008