Šediváčkův long 2012
Bikoví účastníci vždy s obavou sledují počasí před blížícím se Šediváčkem, neboť to je ten největší faktor, který rozhodne, zda bikeři dokážou dokončit nebo ne. Největším nepřítelem jsou kupy čerstvého sněhu nebo teploty nad nulou.
Letos se počasí umoudřilo v půlce ledna a od té doby mrzlo čím dál víc, což bylo vyborné. Padaly ale také mraky sněhu, což na druhou stranu vzbuzovalo u bikerů obavy. Jak jsme před startem zjistili, obavy z toho měli i musheři a pořadatelé, neboť sněžné skútry se na běžně neprojetých cestách topili v záplavách sněhu a často se nedokázali vyhrabat. Trasa tedy bude muset být zlehčena o nádherné singlovky a sjezdíky a prudké výjezdy a budou více využívány rolbované úseky Orlických hor.
Nakonec se ukázalo, že letošní ročník probíhal pro bikery jako přes kopírák s ročníkem 2011.
Na start se opět postavilo 13 bikerů, dokončilo 9. První dvě etapy byly opět díky přívalům sněhu poměrně náročné, poslední dvě docela v pohodě. Žádnou etapu jsme ale nedokázali na rozdíl od loňska vyhrát nad psy absolutně.
Na start se sjelo již plno ostřílených bikerů z předchozích ročníků, ale také nováčci, kteří neměli potuchy, do čeho jdou. Bylo to znát hned při výkladu pravidel, kdy na 28. kilometru je umístěna kontrola, odkud mohou účastníci zkrátit etapu a jet přímo do cíle nebo je tam posílá rovnou pořadatel po překročení časového limitu. Bulda, který tu byl poprvé, nechápavě kroutil hlavou, pro koho dělaj těch krátkejch 28 kilometrů, že to je přeci nesmysl! Účastník již třetího ročníku Honza ho hned ale uvedl na pravou míru, že předloni to šli s kolama pouze sem ve vánici 8 hodin a do cíle pak dorazili úplně vyřízení o půlnoci. A to prý na závod tvrdě trénoval a každý den po práci chodil poctivě na spining. Což zní sice dobře, ale u messengera, který celý den rozváží na kole poštu, to je humorný.
Během noční etapy měli někteří problémy s viditelností. Někdo pak u piva prohlásil, že má dobrou čelovku, ale že jen svítí moc pomalu. Vždycky je prý na tom místě dřív, než tam ta čelovka stihne dosvítit.
Rozdíl o proti loňsku byl několikakilometrový tobogán, který byl vloni po dvou dnech už tak super, že jsme se neudrželi a při sjezdu dolu výskali radostí. Letos i poslední den byl stále o technice a umění ho sjet. Pod tobogánem při sjezdu na bivak Milan prohlásil, že ho tentokrát sjel v pohodě, ale že si přesto šlápl. Tomáš jen suše odpověděl.: „Já si taky šlápl, hlavou!“
Na bivaku bylo stejně jako vloni skvělé vyjasněné počasí a ráno nádherný východ slunce. A pak následovala poslední etapa už rychlá na tvrdších cestách.
Poslední odlišnost byla, že Pavel se z loňského 2. místa posunul zaslouženě na celkové první. Celou zimu tvrdě trénoval a vlastně i tenhle závod byl pro něj trénink a test věcí před odjezdem na zimní aljašský závod. Iditarod.
Všichni jsme si užili po celou dobu závodu výbornou atmosféru ve společnosti mušerů z různých koutů Evropy. Večer proběhlo opět skvělé a uvolněné posezení a ráno se všichni loučili s tím, že se tady určitě zase potkáme příští rok. Děkujeme organizátorům, že nás snow-bikery přivzali do tohoto skvělého závodu a hlavně všichni PŘEJEME PAVLOVI HODNĚ ŠTĚSTÍ NA ALJAŠCE ! Bude ho potřebovat!
Honza Kopka