Jan Kopka – Extrémní biker

„Jednou se sem vrátím,“ slibuje Jan Kopka revanš Aljašce, před níž se musel zatím sklonit.

 

Jiná dimenze

Na počátku byla možná hlavně zvědavost, touha objevovat dosud nepoznané. Dotknout se hranic vlastních možností, dát volný průchod nespoutané duši dobrodruha. Když se na podzim roku dvoutisícího jablonecký cyklista Jan Kopka smažil v tropech australského vnitrozemí na závodě Crocodile Trophy a poslouchal vyprávění svého amerického kamaráda Pata Norwila, jaká to je extáze závodit na kole na Aljašce ve slavném podniku Iditabike, usmyslel si, že to bude jeho další bikové dobrodružství. Když spolu pár dní po jeho návratu z Alajšky sedíme v jedné jablonecké cyklistické hospůdce, nazvané stylově Cross-country, zamyslí se a řekne: „Už chápu, proč mi Pat vždycky říkal, že jakmile to jednou na Alajšce zkusíš, musíš se sem vracet. Cítím to teď silněji, než jsem si byl kdy ochoten přiznat.“ První souboj s Alajšku Kopka prohrál. Do kruté zimy zahalený kus země, který kdysi Rusové prodali Američanům, z dnešního pohledu za pár babek, Honzovi nic nedaroval a jeho premiéru nikterak neusnadnil. Byl to prý nejtěžší ročník v historii závodu, který se jede po trati dávného klání psích spřežení a který kromě nich absolvují uprostřed nejkrutější zimy i cyklisté, běžci na lyžích a pěší na sněžnicích.

Příprava na tenhle výjimečný závod trvala plné dva roky. Už když o něm poprvé slyšel od Pata, pomyslel si, že to nemá s cyklistikou nic společného. Iditabike prostě není o tom jednoduše trénovat, hodně si věřit, vzít kolo a vyrazit. Nebýt rádce Pata Honza by se na Aljašku jednak vůbec nevydal a jednak by neměl naději vydržet v závodě jediný den. Tipy na speciální vybavení i finty mnohonásobného účastníka ledového podniku, ty nikde nevyčtete. Ty se musí zažít. napoprvé prý stejně nikdo neuspěje, navíc z Evropy.

Pravdivé tvrzení, ale Kopka rozhodně nepatřil k outsiderům, až do odstoupení patřil k absolutní špičce. Zabalit tenhle závod není o tom, že vám jednoduše dojde. Pokračovat nebo nepokračovat je mnohdy totéž jako přežít nebo nepřežít. Je to víc o tom, jak daleko je člověk ochoten zajít, než o morálce a vůli. Zkušení harcovníci tvrdí, že teprve na Aljašce poznáš sám sebe. Jen vyslechnout Kopkův příběh nutí k zamyšlení nad podstatou lidské osobnosti. Jakoby se opravdu propadaly závějemi sněhu naše a ne jeho nohy, jakoby hledaly bezpečnou stopu na zamrzlém Yukonu naše a ne jeho oči, jakoby se při setkání s útočným losem v pustině bez možnosti obrany nebo úniku zastavilo srdce nám a ne jemu.

„Tak kvůli tomuhle jsem se nemusel trmácet na Aljašku. Přiletěl jsem do Anchorage zhruba dva týdny před startem kvůli aklimatizaci a tréninku a přitom jsou tu čtyři stupně nad nulou, prší a po sněhu ani památky. V únoru na Aljašce! Prý to tady nezažili padesát let a předtím taky ne. Mám postavený speciál do sněhu, s sebou oblečení, abych vydržel i třicetistupňové mrazy a další vybavení na přežití v drsných podmínkách a teď je mi to všechno k ničemu. V terénu bahno, na silnicích až moc hustý provoz, jezdit na kole se prakticky nedá. Ještěže za mnou přijede Pat a strávíme spolu víkend nedaleko hory Mount McKinley, kde budeme spát ve srubu a připravovat se a další týden ve Fairbanks, je tam studenější a drsnější podnebí. Pat je kamarád. Vlastně tu letos vůbec nechtěl závodit, nakonec přijel hlavně kvůli mně, aby mi byl na blízku, je to takový můj mentor a anděl strážný. Ale aby tu nebyl jen tak pro nic za nic, vzal si s sebou lyže. Bude taky závodit, ovšem na úzkých prkýnkách. Vůbec se mu to nehodilo, ale sedl do letadla a přiletěl. Je to fakt kámoš.“

 

Strach ještě před startem

Jakoby si vybral ročník závodu provázený samými komplikacemi. První Čech v historii na startu a k již tak extrémnímu bikování ještě další obtíže. Původně měl být závod Iditarod Trail Invitational odstartován v Knick Lake, ale na toto období zcela výjimečná obleva zhatila plány pořadatelů. Do té doby zamrzlé a pro přejezd bezpečné řeky se otevřely, terén byl bahnitý a prakticky nesjízdný, poprvé v historii musel být závod na poslední chvíli velmi zásadně pozměněn. Start se přemístil o 350 mil na sever k Fairbanksu, kde se teplota pohybovala v běžném aljašském průměru, tedy minus deset až minus třicet stupňů, a nechybělo to nejdůležitější – sníh.

„Konečně na kole! Trénujeme s Patem na sněhu nedaleko Fairbanksu, odkud, jak se právě dozvídáme, se bude nakonec startovat. Je tu nádherné počasí, slunečno, přes den stoupá teplota k deseti pod nulou, v noci klesá k minus třiceti. Jasné nebe nabízí po setmění úchvatný pohled, je to jev, který se nazývá stříbrné noci, prostě zážitek. S mou psychikou je to ale slabší. Po pár kilometrech ve sněhu mi začíná docházet, že tenhle závod vyžaduje úplně jiný přístup. Člověk musí zapomenout na to, že je cyklista. Jen si vezměte, jak vás to vždycky dostane, že terén nedovoluje jet a že musíte tlačit, prostě otrava. Ale tady se musí našinec připravit na to, že bude tlačit třeba několik dní a nocí. Přestože mě na to Pat připravoval už dávno, těžko se s tím tváří v tvář realitě vyrovnávám.

Pochopil jsem, že podmínky se tu mění z minuty na minutu. Tam, kde je vyjetá cesta od psích spřežení, dá se celkem jet v pohodě, chvíli na to však sníh změkne a člověk na kole jen balancuje, nakonec musí tlačit. Po par dnech ve Fairbanksu mám pocit, že závod nemůže zvládnout. Připadá mi nemožný, že bych ujel třeba sto kilometrů a mě má podle plánu čekat více než pět set. Přepadá mě strach. Večeře před startem s přáteli Pata Norwila a celebritami vytrvalostního bikingu Mikem Curriackem, rychlostním rekordmanem na Iditarod, a Johnem Stamstadem, mnohonásobným vítězem Iditabike a dalších závodů, ve mně vzbuzuje ještě větší respekt před tímhle závodem. Johny je ale úplně obyčejný člověk, skromný. Kdybych ho potkal někde jinde, vůbec by mě nenapadlo, co všechno má za sebou.

Pat si ze mě trochu utahuje, ale dobře ví, co prožívá nováček. Nechci Pata zklamat, moc mi poradil. Věří, že můžu vyhrát, a to ještě nikdo jako nováček nedokázal. Došlo mi taky, že to všechno dělám i pro ty, kteří mi věří doma a kteří mi pomohli.

 

Vyházej to!

Honza nepřijel na Aljašku jako vyjukaný nováček, dokonce dorazil s řadou neotřelých technických řešení ve svém vybavení jako třeba 29palcovými koly, slepeným dvouráfkem, nebo přídavnými lyžičkami pro pohotovostní nasazení na pláště do příliš hlubokého sněhu. Mezi všemi těmi titanovými stroji působil jeho Superior z nezeslabovaných trubek jako těžkotonážní parník mezi lehkými jachtami, ale stydět se nemusel. Například 29″ kola nasadil letos poprvé například i Mika Curriack, držitel nejlepšího času na Iditarod. Kopkův stroj byl hodnocen s respektem, i když Honza si byl vědom, že být o pár kilo lehčí, měl by větší šanci vydržet déle v sedle a jet i v těch pasážích, kde jinak musel tlačit.

Například klasické nosiče nepoužil nikdo, ty jsou příliš těžké. Ti zkušenější vozí jednoduchou tyč připevněnou na sedlovku a náklad mají zajištěn přímo na ní. Zajímavostí jsou také trojúhelníkové brašny do celého rámu, čímž je lépe rozložéna hmotnost bagáže a zadní kolo se tak neboří jako v Honzově případě. V pohotovostní brašně na řídítkách je vždy po ruce rychlá strava.

„Máš moc těžký kolo a vezeš plno zbytečností, vyhrkl na mě Pat a začal mi z brašen vyhazovat podle něj nepotřebné věci. Moc mi tam toho nezbylo, pomyslel jsem si. Vyhodil mi třeba i spacák, nějaké oblečení, ale i lyžičky připravené nasadit na kola, kdyby se moc bořila. Pat ale nakonec uznal, že v těhle podmínkách jet bez spacáku by bylo přílišným hazardem. Mám na kole asi patnáct kilo bagáže. Jenomže třeba naložené kolo Mika Curriacka váží stejně jako moje nenaložené.“

Slavnostní zahájení se odehrálo ještě v Anchorage, metropoli celé oblasti. Odtud pořadatelé odvezli hromadně účastníky autobusem k Fairbanks do vesnicky Nenana, kde bylo už vše připraveno k ostrému startu.

 

Volná uzda fantazie

Pořadatelé se se závodníky moc nepárali. Autobus dorazil na start se čtyřhodinovým zpožděním, takže se startovalo půl hodiny před setměním. Poraď si jak umíš.

Hned po startu, jak mu velí jeho závodnická nátura, se Honza zařadil do čelní čtyřčlenné skupiny. Nasazené tempo bylo ovšem takové, jako kdyby měl závod po 30 mílích skončit, a tak Honza raději zvolnil.

„Strach, napětí, očekávání. Směsice pocitů mě přepadá na startu. Musím přiznat, že strach převažuje. Vím do čeho jdu. Vrhám se do pustiny, kde není dovolání, kde není pomoci. Budu si muset poradit sám. Úplně sám. A pak ty nekonečné planiny… Evropan se s tím těžko vyrovnává, my prostě nejsme zvyklí celý den nevidět jediné stavení, jedinou známku civilizace.

Krajinu zahalila tma, kterou prořezávají jen ostrá světla čelovek soupeřů, kteří jedou nebo jsou přede mnou. Ohlížím se dozadu a vidím tam další jiskérky, jak se tetelí na obzoru. Je to vzpruha, nejsem tu přece jenom sám.“

Honza nastupoval do závodu s jednoduchým plánem: hlavně nejet sám, ale už po pár kilometrech zjistil, že to je nemožné. Každý má svoje tempo, svůj rytmus zastávek, chce různě dlouho a v různých intervalech spát, prostě čistě individuální záležitost. A tak nasadil vytrvalecké tempo, ekonomický režim a proměnil se ve stopaře, který o svých soupeřích ví všechno, aniž by se s nimi potkal. Musí přesvědčit sám sebe o tom, že ti ostatní jsou na tom stejně špatně, ne-li hůř…

„Učím se číst stopy bikerů, kteří jedou někde daleko přede mnou. Dá se z nich poznat, jak často sesedají, kde musejí tlačit, jak projíždějí technické úseky a jak často padají. Vidím, že mají problémy a to mě posiluje.

Celou první noc vůbec nespím a stále jedu nebo šlapu po svých. Mám strach z vlků a losů, zvláště tohle obrovské zvíře je nebezpečné a útočí na člověka zcela bezdůvodně. Najednou slyším vlčí zavytí snad ani ne 100 m ode me. Hrkne ve mě. Měl jsem pocit, že už nemůžu, ale najednou mám dost sil ještě zrychlit.

Ve tmě se naplno rozehrává moje fantazie. Před sebou jen úzký kužel světla z čelovky, kolem nic. Cítím se jako bych jel celou noc tunelem. Představuju si kolem obří skály, kterých se pomalu dotýkám a tam někde bokem musí být přece sráz.

Už se rozednilo, blížím se k prvnímu kontrolnímu stanovišti. A najednou přede mnou los. Čekám co udělá, ale nepustil se do mě a rozběhl se jiným směrem. Uf, mám pro tentokrát kliku.“

V závodě jako je Iditabike je třeba pružně reagovat na aktuání podmínky. Honza původně vůbec nepočítal s tím, že by první dny spal. Po úvodní etapě má za sebou 160 km, které zvládl za 16 hodin. Na kontrolním stanovišti si užívá teplého jídla, fazolí a těstovin. Doplnil zásoby a chystal se vyrazit za vedoucím závodníkem, protože dva borce před sebou už dojel brzo ráno. Potkal však jednoho z organizátorů závodu na skútru, který se vracel z trati zpět na stanoviště.

„Je tam ostrý vítr, vánice sílí, cesta je zafoukaná,“ povídá Vedoucí závodník uz byl nekde na trati. Honza vyrazil také, ale raději se zas vratil, protože cesta úplně zmizela. A tak padlo okamžité rozhodnutí: vyspat se a počkat na další odvážlivce. Ti ale dorazili až za čtyři hodiny a další tři čekal, než se někdo odhodlá znovu nasednout na kolo. Když konečně pokračoval, čtyři hodiny kolo tlačil.

„Jedna z Patových rad zní: když dorazíž na místo, kde jsou domorodci, namiř si to rovnou do baru a zeptej se místních, kudy vede cesta, na momentální situaci i přredpověd počasí. A tak moje první cesta vede do baru. Koukají na mě trošku podivně, když si v devět ráno dávám pivo.

S cestou je to špatný, další možnost prý vede po řece, ale když ji neumíš číst, špatně skončíš. Jsou tam různý proudy, místy se řeka otevírá, můžeš propadnout, jeď přes „overland“ tedy po suché zemi. Takže pokračuji. Přespím venku do rána. Větve pod karimatku, hup do spacáku, stan nemám. Je pětadvacet pod nulou, nejdřív je mi zima, ale pak docela teplo, spacák opravdu funguje. Beru si do něj i camelbak, aby mi nezamrzl, na těle mám všechno oblečení a taky foťák. Boty zůstaly venku, mráz je vysuší. Když jede někdo kolem, zatřese mnou a zeptá se, jestli je všechno oukej, jestli mám dost jídla, oblečení, je to tady takový dobrý zvyk. Nikdy nevíš, jestli někomu nejde o kejhák.“

Honza začínal být v laufu. Do další kontroly, stovku kilometrů od té předchozí, prakticky všechny jezdce před sebou dorazil. Ještě před kontrolou musel prekonat velke jezero.

„Z jednoho břehu na druhý je sedm kilometrů. Led je tak tvrdý, že ani lyžiny skútru v něm nezanechávají stopy. Nevím kudy kam, žádná cesta, žádný orientační bod. Musíš jet přímo na druhou stranu, je dobré použít kompas, pokud ho máš a na druhé straně opět najít cestu.
Žuch! Už jsem zase na zemi, snad popatnáctý. Udržet se na tomhle ledovém zrcadle je kumšt. S mojí zátěží na kole jsou to těžké pády, padám na loket, kyčle, kolena,…, bez kontroly. Divím se, že jsem ještě na kole nic neurazil a že jsem si taky nic nezlomil. Asi nade mnou přece jenom někdo drží ochrannou ruku.

 

Záludnosti Yukonu

Těsně před půlkou závodu měl ty nejlepší vyhlídky. Začaly však potíže. Vzhledem k tomu, že kvůli nepřízni počasí museli organizátoři přesunout start k Fairbanks, v druhé polovině Iditarodu se dostali již k řece Yukon. Trať na Yukonu nebyla značená a byla málo frekventovaná a organizátorům méně známá. A to byl také jeden z důvodů, proč musel být závod přerušen a nechybělo mnoho, aby byl poprvé v historii anulován úplně.

Říkali, že odtud už to bude až do cíle dálnice po pravém břehu Yukon River. Těším se na to, že pofrčím a cítím, že ty před sebou mám na lopatě.“

Taktika českého bikera, kterému letos bude čtyřicet a který závodí za klub AMS Kerda Liberec, byla do poloviny závodu šetřit síly a pak teprve zabrat naplno. Před sebou měl na druhým kontrolním stanovišti už jen dva soupeře a věděl, že ani jeden toho moc nenaspal. Honza se rozhodl, že čtyři hodiny přespí v teple stanoviště a pak že pojede pokud možno nějakých 280 km non-stop až do cíle, což podle informací od místních bylo reálné za dva dny. Věřil si. Ve dvě hodiny v noci vyrazil, ale od prvních metrů vytušil, že je zle.

Táhl kolo hlubokými závějemi, některé vyšší než on sám, takže přes ně musel nejdřív přehodit kolo a pak teprve vylézt sám. Ale už asi po 5 kilometrech narazil na jednoho ze závodníků před sebou, který tu spal. Zbýval už jen jeden.

„Jsem na cestě už osm hodin, ale tu vesnici, odkud jsem vyrazil, vidím pořád za sebou. Když si uvědomím, že další je až za dvě stě kilometrů, je mi na nic. Přepadá mě deprese. Navíc zjišťuju, že jsem šel špatně. Držel jsem se stop skútru, ale nakonec mě přeci jen zavedly zpě na spravnou cestu. Přibližuje se vrčení motoru. Jeden z organizátorů jede na skútru proti mě. „Nemám dost benzínu a musím se vrátit,“ hlásí. „Jede před tebou už jenom jeden chlap na kole, asi 15 mil.“

To mi má dodat odvahy, jenomže už nějakých čtyřicet mil kolo jenom tlačím. Začíná mě docházet první pěší závodník na sněžnicícch. I v hlubokém sněhu může šlapat rychleji, přece jenom ho netíží kolo. Málem do mě narazil a když mě zaregistroval, úplně se lekl. „Sorry,“ procedil mezi zuby. „Já spal.“ Je to obrovitý Ital Roberto, takový svéráz. Ostatní mu přezdívají „Le Moose“ – los, ale já mu říkám Robocop. Jde jako stroj a snad vůbec nespí. Tak ciao, měj se. Mizí v dáli.

K sakru, že jsem se nechal od kluků ukecat a z bagáže vyházel lyžičky. Říkali, že je to zbytečná zátěž, ale teď by se mi moc hodily. Aspoň jedna. Dal bych jí na přední kolo, zadní záběrové by zůstalo tak jak je, mohl bych tak aspoň občas jet. Určitě bych byl rychlejší. Za dva dny jsem byl rád, že jsem je neměl, byl bych víc vpředu a dostal se do značných problémů.

Jak tak rozjímám, vidím proti sobě známou siluetu, zkřížené lyže na zádech, které si lyžaři vozí náhradní, kratší do hlubokého sněhu, delší aby to líp jelo. Pat! Objali jsme se. V pustině někde uprostřed Yukonu jsem najednou pocítil ohromnou vlnu euforie, lidskosti, kamarádství. Na oslavu našeho setkání jsme si zobli bonbónů. Na piknik ale není čas, Pat maže dál a já tu zůstávám sám se svou depkou.“

 

Tíha rozhodnutí

Situace na trati začala být dost dramatická. Silný vítr a sníh zavály cestu, orientace se rapidně ztížila. Letošní ročník byl vůbec extrémní – během žádného závodu v minulosti se nikdy netlačilo v součtu víc jak 60 mil a to opravdu jen zřídka, tady to teď vypadalo na 170 mil tlačení v kuse.

Honzova výstroj není přece jen uzpůsobena pro chůzi. Pod návleky se mu dostal sníh, rozdílná teplota na povrchu jeho oblečení a vnějšího prostředí dokonává dílo zkázy. Za chvíli vláčí na nohou ledové koule. Po sedmnáctihodinovém pochodu už nemůže udělat ani krok. Do dalšího srubu, o kterém se dozvěděl, když potkal vracejícího se organizátora, by ho čekalo ještě deset hodin cesty. Raději se otočil a šel zpět do jiného, který minul před 5-ti hodinama. Bylo mu jasné, že kdyby ty obalené boty sundal, byl by konec. Musí rychle někam do tepla.

„Ulevilo se mi, ve srubu je nějaká živá bytost, nebudu tu sám. Narazil jsem na obydlí místního lovce, který právě sedí nad knihou. Když vstupuju dovnitř a vysvětuju mu, že se chci ohřát, vypadá podivně. Odskočí si a já vidím, že má stránky v knize založené pořádným loveckym nožem. Mrknu na titul knížky – Devil’s Murders. Ďábělské vraždy. Navíc kamarádi mu prý říkají Ras. Doufám jen, že význam toho slova je v Angličtině jiný, jak v Češtině. V hrdle je mi nějak ouzko, možná jsem měl jít fakt radši na ten další srub, bleskne mi hlavou, ale ponechávám se napospas osudu. Jsem tak utahaný, že v mžiku o sobě nevím a usínám. Únava je silnější než můj strach.“

Ráno se Honza na další předpokládaný pochod důkladně připravil. Oblepil si boty náplastí ke kalhotám, aby zabránil přístupu sněhu a nepoužil návleky. Vyrazil. Cesta byla od ostatních ušlapaná, ale jet na kole nemohl, alepoň se při tlačení tolik nebořil. Zase šel celý den sám. Nekonečná pustina, široko daleko nic co by zabavilo mozek. Žádný strom, žádné stavení. Jen boj s přírodou, se sebou samým a s vlastní depresí.

Nakonec dorazil do srubu, kde už našlo dočasný azyl dalších pět závodníků. Na trati před nimi zbylo už jen šest odvážlivců – Pat Norwil na lyžích, John Stamstad na také na lyžích, Ital na sněžnicích a tři cyklisté.

Počasí se nezlepšilo, spíše naopak. Začalo sněžit, když se ráno osazenstvo srubu vzbudilo, cesta po hladině Yukonu zmizela. Řeka bez jasné cesty je plná pastí – zasněžených děr. Honza s ostatními čekal, jetli se někdo objeví na skútru, aby projel cestu. Další den přijel majitel a varoval je před dalším pokračováním v závodě.

A pak přišlo osudové rozhodnutí. Další den přijelo šest skútrů s lovci a eskymáky, mezi nimi i Ras z předchozího srubu. To už začínal blizard a mělo hustě sněžit a oteplit se. To je na Aljašce nejhorší kombimace. A když nastane, nikdo se k zapadlým trosečníkům nedostane, dokud vítr nepoleví a popraskaná řeka a přelitá voda zase nezamrzne.

„Máme pár minut na rozhodnutí. Ti lovci s eskymáky nám nabízejí, že nás vezmou zpátky. Naše oči se potkaly, beze slova. Strávili jsme spolu skoro tři dny na srubu, uvěznění uprostřed divočiny. Sblížili jsme se, semkli k sobě. A teď to tedy máme zabalit. Nikdo nemusel nic vysvělovat. Všichni chceme pokračovat, ale už je to příliš nebezpečné. Je po všem.“

Z druhého stanoviště Honza a jeho čtyři kamarádi ihned odletěli malým letadýlkem do Fairbanksu, kde se sešlo celkem dvacet závodníků. Za nedlouho byli všechny lety z této oblasti zrušeny kvůli počasí. Jiné spojení tam neexistuje. Drama odvážlivců, kteří zůstali v závodě, pokračovalo dál. Pat Norwil se na běžkách trápil zbývajících 120 kilometrů bezmála šedesát hodin a přitom spal jen šest a bez spacáku pouze v zateplených kalhotách! Na kratší 560 km dlouhé trati vyhrál, poprvé při svém osmém startu na Iditarod. Ostřílený aljašský specialista John Stamstad tři dny přečkával také bez spacáku, než se dostal promočený s roztrhanýma botama a úplně na dně do vesnice, kde okamžitě nasedl do letadla a zmizel. Obrovitý Ital Roberto došel až do cíle dlouhé trasy (Great Yukon Challenge) v Nome, další účastníci čekali deset dní, dokud se neumoudří počasí. Při oteplení se voda vylévala až metr přes led na Yukonu. Další tři cyklisté, kteří se bili dál s Aljaškou, uvízli jen 15 mil od místa, kde přebýval Honza se svými souputníky. Našli si také srub a pět dní o nich nikdo nevěděl, než je našli domorodci. Mohli tam ale být doteď, bez jídla, zásob dřeva, bez spojení se světem.

Měli velké štěstí.

Honza stále těžce nese, že nemohl závod dokončit. Tím spíš, že jeho historickou účastí na Iditabike žila široká obec domácích bikerů. Myslel hlavně na ty, kteří ho podpořili, kteří mu posílali na mail vzkazy. Pomáhalo mu vědomí, že ti lidé mu věří. Nechtěl je zklamat. Dostal se však do situace, kdy hlava chce pokračovat, ale něco hluboko uvnitř říká ne, vzdej to. Pud sebezáchovy je přece jen silnější než vůle dokončit závod.

Ale nesměl by to být on, aby pobytu na Aljašce nevyužil po svém. Z Fairbanksu neodjel do Anchorage autobusem, ale vyrazil těch 760 km ještě s Američanem Mikem Maddenem na kole po místní silnici, která je v zimě nepoužívaná a dost často neprůjezdná. Bylo to neméně vzrušující dobrodružství jako samotný Iditarod, ale o tom snad až někdy příště.

Když Jan Kopka prožíval hektické období příprav na svou aljašskou misi, dušoval se, že je to jeho poslední biková vylomenina. Dnes už ví, že nemluvil pravdu. Na Aljašku se musí vrátit, navíc má v hlavě další nápady.

———————————————————————————————————————————————————————–

Jak přežít na Aljašce

 

Jídlo, tekutiny

Podle zkušeností tradičních účastníků zvolil Honza stravu bohatou na tuky a cukry. Jedl tučné sýry, masové konzervy, krocaní lunchmeat, sladkosti. Celkem vezl pohotovostně 6 l tekutin, dva propojené třílitrové camelbaky, oba v batohu pod bundou.
Zmrzlé kusy masa žvýkal, ale takto „připravená“ strava je dost bez chuti, v podstatě jedl led.
Na dvě kontrolní stanoviště si nechal poslat balíčky se stravou. Měl připraven kompletní jídelníček od Nutrendu, i když v těchto výjimečných podmínkách jej nešlo dodržovat úplně.

 

Výbava

O tom, jak protřelí Aljašané prolustrovali Kopkovu bagáž už byla řeč. Napříště by ale bez vařiče už nejel. Ne kvůli přípravě jídla, ale proto, že když je nejhůř a člověk spadne a třeba si něco zlomí, pomůže mu přežít, zahřát se a počkat na pomoc. K nouzové výbavě patřila i vata napuštěná hořlavou tekutinou a zapalovač, to pro případ, kdyby bylo třeba založit oheň.
Jinak také hodně záleží na tom, jak se biker přizpůsobí místním podmínkám. Je třeba se naučit spoustu věcí. Třeba to, že sníh má povrchové napětí a i když je hluboký a kolo se boří, drží a dá se na něm jet. Ale ti další ve stopě už neprojedou. Základ je také v tom mít vše připravené dříve než se setmí. Jak se setmí, rapidně se ochladí, a to je pak pozdě hledat čelovku, věci na spaní nebo na dooblečení, jídlo.
Asi nejčastěji používaným doplňkem byla pro Honzu pumpička. Jízda na sněhu je totiž o neustálém laborování s tlakem pneumatik. Honza během chvíle třeba pětkrát přifukoval nebo vypouštěl, než našel otpimum, aby mohl pokračovat dál. Někdy jel na téměř prázdném kole, pak se to změnilo, stačily třeba dva „šťouchy“ a hned to zas jelo líp.

 

Oblečení

I přes mrazy kolem třiceti stupňů pod nulou stačilo Honzovi během závodu v podstatě lehčí oblečení jako na běžky. Díky funkci windstopperu a pohybu zimu necítil, membrána jej ochránila před mrazivým větrem. Teplé věci na dooblečení je ale nutné mít s sebou.

 

Orientace

Účastníci závodu mohou použít mapu, ale musejí si ji sehnat sami, pořadatel nic nezajišťuje. Honza měl kompas a mapu. Koupil si ji vlastně potají, Pat o tom nevěděl. Říkal, že ji nepotřebuju a zásadně závodí bez ní, bez kompasu, bez GPS. Ta mapa sice moc platná není, ale je to alespoň psychická podpora. Teoreticky může jet závodník kudy chce, ale v podstatě existuje stejně jediná hlavní cesta. Jsou tu však i vedlejší, vyjeté lovci a domorodci. Některé vedou ke srubům, kde lze v případě nouze přečkat a přežít. Bývá tam také připravené dříví na zátop a nějaké jídlo. Je třeba si dávat pozor i na značky, někde jsou trojúhelníky z větví natřené reflexní barvou. Je možné se ale orientovat i podle psích lejn od spřežení, která tudy projela.

———————————————————————————————————————————————————————–

Z dalších Honzových poznámek

„Pojmy jako čas a vzdálenost pro mě přestaly existovat. Pochopil jsem to až po dvou dnech souboje s Aljaškou. Pohyboval jsem se v jiné dimenzi. Třeba sto kilometrů můžu překonat za pět hodin anebo taky za dva dny. Když za čtyři hodiny urazím 15 kilometrů a nebo jen 5, psychicky se z toho hroutím. Vždy mě ale překvapila síla organismu vzdorovat nepřízni.“

„Musíš počítat se vším, ale některé příhody stejně zaskočí. Stačí, když z náústku camelbaku stříkne kapka vody na zip bundy, ten v mžiku zamrzne a pak třeba dva dny nemůžes tu bundu sundat a převlíknout se, dokud se nedostaneš do tepla. Nebo když ti ukápne z nosu na lanko přehazovačky a nemůžeš řadit, protože okamžitě zamrzne.“

„Když je člověk na hraně a cejtí, že to není dobrý, musí bejt dost chlap na to, aby to dokázal vzdát.“

Rozhovor pro Velo, zpracoval a sepsal Kamil Hofman