Z Iditarodu zpět do Anchorage
“Tento článek je kopie z mailu, odeslaném kamarádům přímo z Anchorage, proto se čtenářům omlouvám, že zde chybí diakritika.” Děkuji Honza Kopka
Ze zavodu jsme odleteli malym letadylkem (je to jako kdyz se tlacis v octavce kombiku a za sedackama mas narvany kola) do Fairbanks a zustali tam jeste s jednim amikem z Minesoty – Mike Maddenem. Stejne jako ja nak nemohl stravit, ze jsme ze zavodu venku. Ztroubili jsme si choboty v nakym mexickym baru, ale moc to nepomohlo, uvazovali jsme, ze se do zavodu vratime, a tak jsme cekali a sledovali počasí. Diky blizardu bylo zruseno spojeni letadylkama do vesnicek na trati zavodu a situace na Yukonu se zhorsovala – cim dal vic vody se lilo přes led.
Po nekolika dnech jsme se rozhodli vyrazit zpet do Anchorage na kole, když neslo se vratit do zavodu. Zavod byl docasne zastaven a vypadalo to, ze bude zrusen uplne – snad poprve v historii! Za dva dny zacalo vse na Yukonu primrzat a zavod byl opet pusten. To uz jsme ale byli z Fairbanks pryc. Do Anchorage jdou dve cesty – kratsi primejsi (560 km) a delsi přes dvoje hory (760 km). Informovali jsme se o cestach – informace byly vzdy stejny, delsi cesta je nadherna s krasnou prirodni scenerii, mensi provoz, JEDTE ALE TOU KRATSI !!! Jeli jsme tou delsi.
760 km z Fairbanks do Anchorage na kole
Utery 04. 03. 03
Rano jsme nabalili kola a vyrazili po Alaska Highway 2 smerem na North Pole. Teplota několik st. nad 0, na silnici led, padal mokrej snih a lezel na krajnici. Asi 30 km to byla dalnice, nuda, ale na naší psychiku to pomahalo, nejsme sice zpet v zavode, ale zase jedem na kole a tesime se na dalsi dobrodruzstvi. Ridici jsou velice ohleduplni, objizdeji te velkym obloukem a když nemuzou, jedou v uctive vzdalenosti za tebou a pokud zatroubi, jen pro to, aby te pozdravili. V podstate na tebe zamava temer kazdy ridic, i protijedouci. V jednu chvili se za nama ozvali policejni sireny, znejisteli jsme, preci jenom jsme byli s kolama na dalnici. Policajti vedle nas zpomalili, posunkama se zeptali, jestli je vse v poradku, ukazali jsme vztycenej palec, ze vse je OK, zamavali a zmizeli.
V podstate to udelalo kazde policejni auto, ktere jsme potkali i nekteri ostatni ridici. V porovnani se situaci na ceskejch silnicich jsem si pripadal jako v raji.
Projeli jsme North Pole – domov Santa Klause, videli jeho pohadkovy dum a pokracovali smer Delta Junction. Viditelnost byla spatna, jen roviny a nastesti jen nizky provoz, k veceru jsme cejtili, ze raz krajiny se meni a viditelnost se zacla zlepsovat. Před setmenim jsme nasli starej polorozborenej srub – skvelej ukryt před snehem a vetrem. Měli jsme za sebou asi 130 km, na tezkejch kolech a ultrasirokejch gumach, docela dobry. Ve snehu jedou skvele, po asfaltu ci tvrdym povrch moc neodvalujou. Uvarili jsme si polivku a parky, vlezli do spacaku a spali tvrde az do rana.
Streda 05. 03. 03
Rano –20ºC, modro a slunce a tak uz bylo celou dobu naseho putovani. Vyrazili jsme a kolem poledne dorazili do Delta Junction, nakoupili v regulernim supermarketu, kterej byl postavenej z klad a vypadal jak obrovskej srub (stejne jako vsechno tady, dokonce i nektery kostely). Najedli se ve Steak House. Vsechny jidla v hospodach vypadaj jak klasickej hamburger v hnusny molitanovy housce a okolo hranolky. Abych se tomu vyhnul, dal jsem si steak. Prinesli mi klasickej hamburger v hnusny molitanovy housce a okolo hranolky. Objednali jsme si teply kafe s mlikem za 75 centu (kvuli zahrati, caj stal 1,25) a vypili asi ctyri – porad ti ho dolejvaj, dokud chces a je to porad v cene toho prvniho. Bylo to pomerne proziravi – aniz bychom to tusili, bylo to postedni civilizovany misto na dalsich 250 km a navic horama. Trasu jsme nemeli nastudovanou a mapu jsme meli jen malou schematickou na nakym informacnim letaku – jen sit silnic Aljasky na bilem podkladu, zadne dalií informace jsme z mapy nevycetli, zadne hory a uz vubec ne jejich velikost. Co nebylo v mape jsme uz ale videli ve skutecnosti, před nami na obzoru se tycili majestatne obrovske stity hor. Z Delta Junction jsme vyrazili po Alaska HWY 4 – Richardson highway a od Delta Junction nepotkali jedine auto, nevideli zadne domy ani sruby. Vecer uz jsme byli v horach, bylo uplne jasno ve vsech smerech, obloha i to, ze v noci bude kosa. Nekolikrat jsme minuli Transaljasskaj ropovod a dostali se mezi stity do udoli reky Delta River. Uz za sera jsme uvideli asi 100m stranou od silnice mezi stromy vlat americkou vlajku. Zpozorneli jsme a sli prozkoumat místo. Nasli jsme velkej srub a vypadalo to, ze je obydlenej. Zabouchali jsme a ptali se na informace a cestu dal a doufali, ze nas majitel srubu necha prespat. Jerry, majitel domu a veteran z Vietnamu nas pozval dal, at se ohrejem. Zil tu s zenou a dcerou uz přes 30 let, stranou od ostatniho sveta, ale takhle tady zije hodne lidi. Vodu bral z potoka, v zime ze snehu, proud mu vyrabel generator a vytapeni bylo samozrejme drevem. Uvaril nam caj, nacpal “travu” do fajfky a zakouril si s nama. Byl jedinej kdo tu v horach zil na vzdalenosti asi 180 km. Pozval nas do sauny, kterou mel v malym srubiku kousek od domu, dvirka tam byly malinky ctvercovy, jak do kurniku. Pak nam ukazal dalsi chatrc, otevrel dvere a uvnitr svetlo a teplo jak na Hawaii v poledne uprostred leta. Rozhrnul deky a objevila se marihuanova plantazicka. Pochopil jsem, proc v dome je sero a chybi elektrina, kdyz generatory jedou na plnej vykon. Vsechno spolkne green house – zarivky svitej, ze potrebujes temer brejle a fukary fuci horky vzduch, ze tu je asi +30ºC. Necekal bych neco uprostred nejvyssich hor Severni Ameriky, kde zima trva 8 mesicu. Lide jako je Jerry se nazyvaj “ Aljasskej farmar” a je to asi jediny zemedelstvi, ktere na Aljassce pomerne kvete. Jerry nam nakonec roztopil kamna v dalsim srubu, coz byla dilna, plna motoru – jeho vasen. Rika mi, vy v Cesku mate skvely motorky CZety. Kamos si ji tu koupil v 70. letech, byla draha, ale motor vynikajici, myslim, ze mu jeste jezdi. Byl jsem hrdej, ze nekdo tady vubec o Cesku vi, presto jsem mu doporucil, at jezdi na tyhle co nejdyl a dalsi si uz nekupuje, nemusel uz by bejt tak spokojenej. K veceri jsme měli polivku a parky, tentokrat v teple dilny. V noci byla obloha pokryta nadhernou polarni zari a rano –30.
Ctvrtek 06. 03. 03
Rano nas Jerry prisel pozvat na snidani, byly palacinky, prijemna zmena oproti cinskejm polivkam a parkum. Pak nam na cestu ubalil dve cigarka z jeho zahradky a vyrazili jsme. Cigar si v prubehu nekolika dni uzil pouze Mike, ja neumim kourit a Mike tedy usoudil, ze jsou pro mne skoda. Bylo nadherny slunecny, ale docela vetrny pocasi, pres den tak kolem –20. Cely den jsme jeli mezi stity nejvetsiho severoamrickeho pohori – Alaska Range. Silnice uplne ledovata a vyhlazena vetrem do skleneneho povrchu (silnice byly prevazne ledovate jiz od Fairbanks, ale tady byly jeste k tomu vylestene). Znacky upozornovali, ze silnice muze zmizet v hlubokem snehu behem nekolika minut, pokud prijde vitr, jinde zas, ze projizdite lavinovejma polema, ale neprisel zadny blizard ani lavina a tak jsme se mohli kochat zamrzlejma rekama, jezerama i majestatnima stitama, ktery to vse sviraly a nahanely strach. Kolecka, která byla nakreslena na silnici v mape a o kterych jsme si puvodne mysleli, ze to jsou vesnicky, byli jen prazdne nazvy. Zadne vesnicky, zadne hospody, zadni lide. K veceru jsme potkali auto. Zabrzdilo, dalo zpatecku a couvlo k nam: “Bydlim tu uz 45 let, 45 let jezdim po tyhle silnici a cyklisty v zime jsem tu jeste nevidel. Nepotrebujete něco? Mate stesti, silnice je sjizdna dva dny, pred tim tu byly blizardy a snih, nedalo se hnout nikam. To je tu v zime bezny a i s tezkou technikou se pak silnice dava do poradku nekolik dni i tydnu”. Nechali jsme se od neho vyfotit, aby aspon na jedny fotce jsme byli s Mikem dohromady a zeptali se, jak to vypada dal. Meli jsme zas stesti, asi 30 km před nama byla vesnicka, kde byl Road house (něco jako malej motorest). První kolecko, které nebylo jen kolecko a skryvala se pod nim vesnice.
Vychazi to zas presne a bez planovani a nejmensi znalosti terenu, stejne jak predchozi dny, na rozdil od zavodu. Dojizdime před setmenim do vesnicky Paxson. Je tam par srubu, jeden srub 5×5 metru jako kostelik, benzinka a roadhouse, kterej fungoval jako hospoda, malinkej obchudek se zakladnima potravinama i posta a byla v nem snad jedina telefonni linka v okruhu 150 km, ale zadnej e-mail. Za benzinkou stal prizemni Motel s pokojiky, opet ve stylu srubu. Klady jsou tu preci jenom nejdostupnejsi a asi i nejlevnejsi artikl. Nechali jsme kola před hospodou a spechali se ohrat, teplota zacinala klesat opet k –30. Vlastne při tomhle zpusobu cestovani se stridaj chvile, kdy ti je zima a kdy ti je jeste vetsi zima. Kdyz jedes, je to pomerne dobry, ruce a nohy samozrejme trpi, kdyz ale zastavis, behem par minut jsi tak zmrzlej, ze vibrujes a neudelas vubec nic. V hospode jsme si sedli k topeni a nemohli rozmrznout. Venku nam nebyla zas tak velka zima, ale je ti chladno permanentne, je to unavujici a odcerpava to energii a v teple se pak nemuzes zahrat. V hospode byly dva duchodci, jeden obsluhoval, druhej sedel na baru, myslel jsem si, ze je to kuchar. Prislo mi, ze z nas nejsou nadseny. Objednali jsme si, nijak jsem moc nevybiral, ponevadz mi bylo jasny, ze stejne zas prinesou hamburger v molitanovy housce s hranolkama. Prinesli hamburger v molitanovy housce s hranolkama. Ja byl otravenej a Mike nadsenej, ze ma prej konecne zas poradny jidlo. Nevymlouval jsem mu to. Aspon ze mistni pivo Alaskan Amber se dalo pomerne dobre pit. Po jidle jsme se zacli shanet po noclehu, byla uz tma a do zimy se nam nechtelo. Snazili jsme se premluvit duchodce Robina, co nas obsluhoval, at nas necha prespat nekde v garazi nebo dilne. Nic takovyho prej neni mozny, jedine pokoj v motelu za 100 USD. Mike to uz chtel zaplatit, byl jsem proti, ani Mike nemel moc penez a tak jsme se dohodli, ze jdem spat ven. Pridelavali jsme veci na kolo a Robin pro nas pribehl, at jdem zpatky. “Kuchar” na baru poprve promluvil. Prej nam da pokoj v motelu a at zaplatime co chcem, nejmin ale 5 USD, to plati jako dan za obsazeni pokoje. Mike chtel dat 50, vzal si 10 a sel zas mlcet. Pokoj byl luxusni – koberec, sprcha, televize a hlavne teplo. Za chvili jsme měli zas hlad a tak jsme si ve sprse uvarili a sli spat tvrdym, hlubokym, dlouhym a silunabirajicim spankem.
Patek 07. 03. 03
Rano jsme uvarili opet ve sprse, k snidani byl syr, salam, opet parky, kafe a horka cokolada. Pak jsme sli vratit klice. Na baru opet sedeli vcerejsi duchodci a snidali. Americti duchodci jsou od nasich odlisni, jsou aktivni a se zajmem o zivot a svet, nikdy jsem je neslysel si stezovat, samozrejme to souvisi i s jejich materialnim zabezpecenim. Oproti vcerejsku byli milejsi a pomerne sdilnejsi. “Kuchar” se jmenoval Gaylord, nebo tak nak a byl majitelem celyho byznysu v Paxsonu, jak sam rekl. Vlastnil tam vse, na co ses podival, road house, benzinku, motelove pokojiky, sruby na pronajem, obchudek, postu i kostelik a camp, kterej byl ted zapadanej. V zime se v Paxsonu neobjevi ani noha, ale v lete je tam pomerne cily turisticky ruch. Paxson mel 24 obyvatel vcetne deti. Kostelik dal dohromady taky Gaylord ze stareho srubu. Byl v nem koberec, kamna se drevem a turbinka na foukani tepleho vzduchu. Byl stale otevreny, aby kazdy, kdo se dostane do problemu mohl tady prezit noc a zatopit si a samozrejme se tam konali i bohosluzby. Po tyhle informaci jsme pachtili vcera! Gaylord znal Evropu, slouzil ve Francii v americky armade jako dobrovolnik asi 3 roky. Prijemne se s nima kecalo a tak jsme se rozhodli, ze s nima posnidame a objednali dve piva. Poprve v zivote prej vidi, ze si nekdo dava pivo v 9 rano ke snidani. Vysvetlil jsem jim, ze Cesko je “beer country” a ze jsme první ve spotrebe piva na svete a abychom udrzeli vedouci postaveni, musime chlastat uz od rana. Navic pivo je u nas levnejsi nez sodovka a stoji v hospode jen 50 centu a ne 3,50 – 4,50 USD, jako tady a navic ti ho vetsinou nosi krasne, slicne cisnice. Smali se a museli uznat, ze existuje zeme, kde je jeste vetsi raj na zemi nez v Americe. Rozloucili jsme se s nima s tim, ze jsme v Paxsonu kdykoli vitani a odjeli. Rikali jsme si, ze noclehy jsou od prvniho dne lepsi a lepsi, jestli to bude takhle pokracovat, budem spat za chvili v posteli s nebesama.
Silnice prevazne klesala a zacal z ni mizet led a byla sucha. Prvni hory Alaska Range byly pomalu za nama. Roviny nam ted pripadali nudny. Najednou nas predjelo auto a zabrzdilo, kouknem do okynka, tam sedi Gaylord, majitel vseho byznysu v Paxsonu a podava nam v pytliku sendvice, nez jsme stihli podekovat, slapl na to a byl pryc, uchoval si svůj image nemluvit, když to není potreba. Vecer jsme dorazili do mestecka Glenalen. Opet civilizace, ale jen trochu. Chtel jsem poslat e-mail. Jedinej e-mail byl dostupnej v mistni knihovne v sobotu od 11 hodin, coz jsme zrovna netrefili. Aspon jsme si doplnili zasoby, ubytovali se v ubytovne po delnicich Transaljasskeho ropovodu a celej vecer jedli a jedli a meli furt hlad. Prima umera o cim dal lepsim ubytovani prestala fungovat. Nam to ale nevadilo.
Sobota 08. 03. 03
V Glenalen jsme opustili Hwy 4 vedouci dal na jih a pokracovali na jihovychod po Alaska Highway 1 – první a nejstarsi silnice na Aljasce, vedouci i přes celou Canadu. Bylo videt, ze jsme jiz podstatne jizneji, nez když jsme vyrazeli, bylo min snehu a silnice byly suchy. Teplota ale stale mezi –10 a –25 C. Dopoledne bylo nudny – roviny, znacky prostrileny od lovcu, jak si kratej cestovani. Cedulky upozornovaly, ze se pohybujeme v “Grizly Country”. Zustali jsme klidni, vedeli jsme ze spej. Odpoledne jsme zacali stoupat do dalsiho pohori “Chugach mountains” (čugač – je to indianskej nazev) a dosahujem pasu Eureka lodge – road house, benzinka, sruby k najmuti. Místo je narvany lidma, je vikend a snad cely Anchorage (vzdalene něco přes 200 km – coz není v Americe zadna vzdalenost) sem prijelo jezdit na skutrech. American z civilizace, kdyz potrebuje pohyb, vezme o vikendu sneznej skutr a jede se pohybovat do hor na cerstvej vzduch. V nedeli si rekne, to byl ale tvrdej vikend, projel jsem na skutru benzin za 70 babek a je spokojenej. Na lyzich jsem tu nevidel nikoho! Turisticka mapa cest je tu jen pro skutrare, ne pro lyzare. Je videt, ze se blizime k civilizaci a lide jsou jiz odlisni od tech v divocine, jiz maj jiny zebricek hodnot a vic se staraj o zabavu. Tam kde je civilizace, maj peníze prilis velkou hodnotu, pokud je nemas, nemaj o tebe zajem. Bylo jasny, ze tady levne neprenocujem.
Místo bylo na nas moc civilizovany a chteli jsme videt zapad slunce a tak jsme se rozhodli jet az do tmy a byli smireny s nocovanim venku. Zapad slunce byl nadhernej, nebe menilo barvy kazdou minutu, jak se ale setmelo, zaclo dost mrznout a omrzal mi oblicej. Poprve jsem musel pouzit masku pres oblicej. Zahlidli jsme obrys srubu, nikdo tam nebyl a byl zamcenej, o kousek dal byl další srubik, pod skalou nad jezerem. Nadherny místo. Srubik byl otevrenej, byla to sauna a vsude plno dreva. Zatopili jsme a uvarili veceri. Bylo teploucko, vyndal jsem domaci jabkovici Karla Kordy z Krizan, kterou jsme jiz popijeli s Eskymakama na Yukonu, opet popijeli a kecali, Mike k tomu pokuroval travu, mne samozrejme nedal, pro moje vyplnovani ustni dutiny to bylo skoda. Byla pohoda. Rozumeli jsme si po celou dobu , tady se to jeste prohloubilo. Kecali jsme o dulezitejch ale spis o uplne nepodstatnejch vecech, tak jak to bejva, když se popiji. Nakonec jsem usnul jen tak na spacaku. V noci jsem se vzbudil spocenej horkem. Mike, cim vic byl nakourenej, tim vic prikladal. Venku mrzlo az prastelo a ja nemohl vedrem spat. Vsechno jsem mu sebral a pak uz to slo.
Nedele 09. 03. 03
Pokracovali jsme dal na Anchorage, hory byli nadherny, ale uz ne tak divoky jak Alaska Range. Několik ledovcovych splazu slo temer az k silnici. Nadhera!
Bohuzel jiz tu zacinala pomerne civilizace a na silnici docela provoz. Byla nedele a lide se vraceli “vysportovani” zpet do Anchorage. Odpoledne jsme měli hory za sebou a jiz se dostali do civilizivany oblasti v nizinach, slnice jiz bez snehu, jen holy asfalt, zacal fucet silny narazovy vitr a srazel nas z kola, roviny a moc aut, prestalo se nam to libit. Měli jsme naplanovanej jeste jeden nocleh, ale rozhodli jsme se dorazit az do Anchorage. Po ceste nas zdravilo hodne aut, ktere nas videly den pred tim ve skutrovem raji. I na Aljasany je prej docela tvrdy, takhle tady cestovat v zime na kolech. Jeli jsme s blikackama a celovkama a dorazili do Anchorage az pozde v noci. Ten den jsme meli 210 km – pomerne slusnej vykon v mrazu, větru, nalozenych kolech a sirokých gumach, co se na asfaltu vubec neodvalujou.