Partneři 2019

Partneři 2019

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_e_tilak
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Titan Desert reportáž 2009

 

Nissan Desert Race #1: Souboj Titánů, aneb pouštní peklo

vydáno: 20. 5. 2009 – Autor: Petr Bureš

Když se řekne Afrika a bikeři, možná se vám vybaví letošní první světový pohár (XC report: Africké vítězství pro Hermidu a Osl, DH report: Minnaar doma nezaváhal 4X report: Kovový začátek fourcrossové sezóny), nebo maratónský etapák Cape Epic. Zapomeňte na ně. Pravá Afrika jsou drsné písečné pouště, kamenité prašné pisty a fata morgána na obzoru. Možná jste o závodě v těchto podmínkách a extrémním prostředí již něco zaslechli. Pokud ne, přijměte prosím pozvání na třídílnou reportáž z „Dakaru na kolech“ ústy jednoho ze dvou českých bikerů, kteří se zúčastnili letošního Nissan Titan Desert Race, Honzy Kubíčka. Ten se do dalekého Maroka vydal společně s Honzou Kopkou, specialistou na extrémní závody, aby společně okusili jak chutná africký písek. Jen pro upřesnění. Pokud byste náhodou nevěděli, tak Honza Kubíček je úspěšným triatlonistou, duatlonistou a majitelem mnoha prvenství v závodech XTERRA. Několikrát bojoval i na známém triatlonu na Hawaii a patří mezi Red Bull podporované sportovce. Ale teď již pozor, Honzovo povídání právě začíná …
 

Díl první – Řetěz vrže už po hodině jízdy

Casablanca – Výjev jako ze známé mayovky. Jen pouští a prérií tentokrát nepluje rozvážná karavana osedlaných velbloudů. Místo nich tu stokilometrové úseky polykají odvážlivci na kolech z celého světa. Jsem mezi nimi. Mám s extrémními závody čerstvou zkušenost. Po australské Tasmánii mě čeká další chuťovka v podobě etapového závodu na biku marockou pouští. Takový Dakar na kolech.

Než jsem odlétal , matně jsem hledal v paměti, co se mi vybaví: kebab, marocký hašiš a taky výborní atleti-mílaři. Teď už jsem v Casablance na obhlídce centra, máme osm hodin , než odletíme do Qaurzazate. Využili jsme místního taxíka, starý Mercedes, který měl najeto osm set tisíc kilometrů. Po dálnici chodí lidé, osli, všechno možné. Sice jsou namalované dva pruhy, auta tu ale jezdí vedle sebe hned čtyři. Jako všude jsou čtvrti nuzné nebo naopak přepychové. Lidé ošlehaní od sluníčka, v dlouhém oblečení, na první pohled nepřístupní.

Ihned jsem okoštoval místní čaj z čerstvé máty, vynikající! Pak už jsme nabrali směr poušť. Hodinu letadlem, tři hodiny jízdy mikrobusem přes hory. Všude samá pustina, balvany. Nocovali jsem v haimasu, což je takový stan postavený z tlustých dek a kůlů. Do půlnoci čekám na svojí tašku, kde mám tretry s pedálama, lehký adrenalin před závodem.
Místo projetí jsem se šel proběhnout. Vzduch je suchý. Ráno v pět budíček, v sedm to vypukne. První etapa 80km pouští, po vyjetých cestách od džípů. Docela to odsejpá, kolem krásná scenérie hor. Jedinou orientací je pro nás mapa a navigace přes GPS. Já GPS nemám, mapu ztrácím po kolizi ihned na začátku. Pro mě tedy velká motivace udržet se v balíku. Občerstvovačky jsou po čtyřiceti kilometrech, pouze voda, vezu vak s ředěným RedBullem, ionťák v bidonu a v náhradním pytlíku, 4 gely a 2 tyčinky. Od třicátého kilometru začíná tvrdá selekce startovního pole.
Vjíždíme do pískových polí, začíná to být cyklokros. Na padesátém nás jede vepředu 16. Terén je fakt hardcore, zlatá Havaj. Můj Epic dostává pěkně zabrat.

A já taky, necítím už ruce. V závěru jsem si i zaspurtoval, náhodou jsem chytil dobrý pevný povrch a bylo z toho 5. místo. Matador a ostřílený to borec Honza Kopka si profesorsky dojel pro 22. místo. Po první štaci v česko-polském táboře panovala spokojenost. Nejhorší je však čistění kol. Ve všech komponentech je písek, řetěz vrže už po hodině jízdy.

 

Nissan Desert Race #2: Pouští na kole v padesáti stupních

Druhý díl seriálu z afrického etapového klání dvojice Kubíček-Kopka pokračuje krizí …

vydáno: 21. 5. 2009 – Autor: Petr Bureš
 

Druhý díl – Poznávám nepoznané

Vstáváme o páté, jako každý den. Ve stanu spíme po šesti. Náš tým plus Portugalec Paul. Noci jsou tu příjemné, teploty se pohybují okolo osmnácti stupňů. Dobře se spí, tělo řádně regeneruje. Startujeme v sedm hodin. Čeká nás nejdelší etapa. Sto dvacet kilometrů jsem ještě nikdy v životě na biku neujel.

Na kole si vezu malý spacák. Budeme spát pod širákem. Sebou mám ještě pantofle, kraťasy a tričko. Na začátku nás čeká obrovská duna. Běh mi celkem jde, na vrcholku jsem byl druhý. Alespoň jsem si stačil nahoře vysypat písek z bot a připojit se k hlavní skupině. V tu dobu v ní jelo dvanáct lidí. A všechno favorité. Projíždíme několika pouštěmi po cestách od aut, občas přejedeme nějakou řeku. Je tu spousta kamenů, to jízdu zrovna moc neulehčuje.

Po dvou hodinách už nemám v rukou téměř žádný cit. Nejtěžší jsou přejezdy písečných polí, hlavně ve skupině. Taktika je jet co nejrychleji, s nejtěžším převodem. A udržet se v sedle. Přes zimu jsem často vyrážel na kole, teď jako bych to našel. Výhoda je i lehká váha. Během šesti hodin v sedle přijdou krize. Větší střídá menší. Na každém z nás je, porvat se s nimi. Držím se stále vedoucí skupiny, do cíle zbývá dvacet kilometrů. Začíná se zrychlovat. Etapu zatím jedeme s druhým Honzou. Hodí se to. Pokaždé mi dokáže něco poradit. Občas i prohodíme pár slov. Po čtyřech a půl hodinách najíždíme na zpevněnou silnici.

Španělé nám začínají ukazovat, co že to je vlastně cyklistika. Je to pekelné tempo. Visím vzadu jako na gumě, držím se zuby nehty. Tachometr ukazuje pětačtyřicet kilometrů v hodině, na bike to je solidní tempo. Aby toho nebylo náhodou málo, najednou uhýbáme ze silnice do terénu. Na měkký písek. Z balíku je rázem torzo, každý jede sám za své. Já už taky melu z posledního. Cítím, že pomalu tuhnu. Do cíle zbývá ještě deset kilometrů.
Jedu sám. Jízdu mi znepříjemňují křeče. Každé šlápnutí mě odmění velkou bolestí ve stehnech. Teplota na slunci šplhá k padesáti stupňům. Dojíždím dalšího ze závodníků. Taky má křeče. Ani jeden z nás nemá u sebe sůl nebo solné tablety. Tělo protestuje jak může. Pokaždé se mi přitom vybaví slova Emila Zátopka: „Každá bolest se později otupí“. Do cíle jedeme už spolu. Solidárně. Nakonec je z toho šesté místo. To je paráda. První po čem sahám je pivo. Nejlepší z nápojů. Ze sladkého se mi už zvedá žaludek. Jezdím na housku se sýrem, banány a datle.
Po etapě si prostě potřebuju srovnat žaludek a trávení. Únava se začíná hromadit. Je to na mě dlouhé. Volám do Čech trenérovi že tu začínám poznávat nepoznané. Honza Kopka, ostřílený to závodník, mi začíná radit, moje vědomosti a zkušenosti tady nestačí. Že mě bolí sedací partie, záda a úpony, to je normální.
Foto : Pawel Urbaniak, Jan Kubíček, Jan Kopka
Text : Jan Kubíček, Pavel Mrhálek/MFDnes
Další info na www.titandesert.com

 

Nissan Desert Race #3: Protrápená etapa

Závěr povídání Honzy Kubíčka z „dakarského“ dobrodružství na etapáku napříč Marokem …

vydáno: 22. 5. 2009 – Autor: Petr Bureš
 

Díl třetí a čtvrtý

Včera se mi jelo celkem dobře, dojel jsem v hlavní skupině na 13. místě. Už to není taková lehkost.Písek se dostane během jízdy všude. Tuhle etapu jsem dojel s totálně rozedřenou sedací partií. Musel jsem do lékařského stanu. Ani tuna vazelíny už nestačí. Dostávám nějakou speciální hojivou mast.
Čtvrtá etapa nás zavádí konečně do hor, 30 kilometrů dlouhé stoupaní až do 1700m.n.m. Ten terén je hroznej, samé kameny a balvany, strmé traverzy, za ten kopec jsem asi stokrát sesednul. Při každém šlápnutí se ozývá můj zadek. Prostě si nemůžu sednout, tak jedu 60km ve stoje. Je to boj, ještě na mě sedá hluboká krize, no někdy to muselo přijít. Tak se kochám okolní přírodou, nádherné masivy.
Po třech hodinách se spíná v těle nějaký mechanismus, začíná se mi jet dobře. Připojuji se do vláčku závodníků, jsem zpátky v závodě. Dneska 52. místo, ztráta přes hodinu. Ze sedmého místa celkově klesám na 19. Výkon špatný, ale cenné dojetí do cíle. K poslední etapě nastupuji s velkým otazníkem, co napáchala etapa včerejší.
To, že dokončím tohle pouštní peklo bude pro mě úspěch. Prostě dostat se do cíle třeba i během. Na 56km dlouhé trati nás čekají dva vrcholy, cesta je však absolutně bez šutrů. Mile mě překvapilo, že po úvodních km se mi jede skvěle, i když tempo je maximální. Závod graduje, první tři závodníky dělí v pořadí vteřiny. Vůbec nechápu, že včera jsem byl na odpis a dnes tady jedu opět ve předu. Po necelých dvou hodinách jsem v cíli. V celkovém pořadí jsem 18. s dvěmi pátými místy v etapách.

Honza Kopka po skvělém závěru skončil 21. Ve svých 47 letech, hluboká poklona. Je to pan závodník a hlavně výborný parťák. Nekonečná studna neuvěřitelných příhod. Jeho hláška: Proč jít na pivo? Protože ho uvařili, se mi vryla do paměti. Au-revoire Maroko, jako první Češi jsme dokončili tento pouštní závod. Za pět dnů jsme urazili 484km.

K organizaci závodu jsou potřeba :
– dvě letadla k přepravě 440 lidí
– jeden tahač k přepravě 250 kol
– jeden vrtulník k dispozici po dobu celého závodu
– dvě nákladní auta pro převoz vybavení
– dvě nákladní auta pro převoz logistického materiálu
– jedno nákladní auto k dispozici pro účastníky závodu
– 28 čtyřkolek Nissan pro různé účely
Všude, kde jsem kempovali, mohli místní lidé využít lékařský stan, pro děti bylo přichystáno nespočet bloků a psacích potřeb. Ano, stále ještě někde udělá drobnost velkou radost!!

Výsledky:
1.Israel Nunez 24,20km/h 00:00:00 19:10:30 h
2 Ismael Ventura 23,78 00:20:17 19:30:46
3 Melcior Mauri 23,72 00:23:03 19:33:32
4 Abrahan Olano 23,01 00:59:16 20:09:45
5 Carnicer Roig 21,75 02:09:26 21:19:55

18 Jan Kubicek 21,38 02:31:23 21:41:52
19 Javier Salamero 21,38 02:31:45 21:42:14
20 Joan Marc Perarnau 21,34 02:33:58 21:44:27
21 Jan Kopka 21,24 02:40:17 21:50:46

Foto : Pawel Urbaniak, Jan Kubíček, Jan Kopka
Text : Jan Kubíček, Pavel Mrhálek/MFDnes
Další info na www.titandesert.com