Crocodile Trophy 00
“Jsem rád, že se mi podařilo jet nejzvláštnější ročník tohohle zvláštního závodu. Jediný ročník, který vedl přes celý kontinent, z jihu na sever. Z mého pohledu to způsobilo ještě větší jedinečnost závodu. Poznali jste celý kontinent a navíc vás to skvěle fyzicky i psychicky prověřilo, žádný jiný ročník neměřil tolik kilometrů. Různé podnebné pásy se měnily ze dne na den, dole končila zima, teploty tak mezi 10 a 15 st.C, občas déšť, jako byste byli v mírném podnebném pásu, během pár dní jste se dostali do subtropického a během dalších pár do tropického, kde teploty na slunci přesahovali šedesátku a to vše pod plným fyzickým zatížením a bez možnosti dostatečné aklimatizace. Žádný jiný závod ani jiný ročník už tohle nenabídl. Škoda!” Honza Kopka
fotogalerie: autor: Markéta Navrátilová
zpracoval a napsal: Kamil Hofman
O Crocodile Trophy v Australii ocima svetove cyklisticke fotografky Markety Navratilove
Dojet! Nezalezi na tom jak a kdy – dojet do cile je to jedine, na cem zalezi. I pres to, ze mate pred sebou dalsich 1000km a teplota splha ke 40C ve stinu. I pres to, ze se z vasich riditek stala pneumaticka kladiva a kamenita cesta vytrepala posledni zbytky zdraveho rozumu z vaseho mozku. I pres to, ze neodrenych mist na vasem tele zustava kazdym dnem mene a tam kde uz neni nic se vam hole maso lepi na tricko a sortky.
Cyklistisky zavod, ktery v lonskem roce oslavil desate vyroci sve existence nese plnym pravem organizatory jiz od prvniho rocniku proklamovane oznaceni ‘nejdelsi a nejtezsi MTB dobrodruzstvi na svete’. Sam Gerhard Schoenbacher, byvaly profesional na silnici, jeho zakladatel a reditel v jedne osobe o svem srdecnim podniku rika: “To, co prozijete na Crocodile Trophy a to, co si privezete zpet domu zmeni alespon trochu uhel pohledu na zivot, ktery jste doposud zili. Moje dobrodruzstvi ukaze vase osobni limity – to je vse, ale to je take hlavni duvod, proc sem lide jezdi. Kazdym dnem se bolest zadku, nohou i hlavy bude stupnovat… bude vas bolet cele telo… pojedete ale dal a budete se snazit najit nove fyzicke i mentalni zdroje – ty, o kterych jste doposud nemeli ani zdani, ale soucasne i ty, ktere se ukazi nezbytne nutne k tomu, aby jste mohli dojet do cile”. Potom uz bude prachmalo zalezet na tom, zda jako prvni nebo posledni – zvitezite sami nad sebou a to je to, co se pocita, protoze slava ani medaile se zde nerozdavaji.
Fotim profesionalni cyklistiku 100 dnu v roce jiz vice nez 10 let. At je to slavna ‘stara dama’ Tour de France, Giro d’Italia, Mistrovstvi sveta ci etapovy zavod v Malajsii – kazdy z nich ma svou vlastni a nezamenitelnou atmosferu, kazdy ma character, ktery mu dava zeme konani ci vlastni dulezitost. Vsechny jsou si necim podobny: predem alespon castecne vite, co muzete ocekavat jak od zavodu, tak i od jednotlivych ucastniku. Na zaklade zkusenosti dokazete predpovidat a vyhodnocovat jednotlive situace, tiskova strediska jsou si podobna vsude na svete, mobilni telefon a okamzity prenost digitalnich informaci je samozrejmosti. Strucne receno to, cemu se rika standartni podminky pro praci. Nic z vyse uvedeneho vsak neplati pro Crocodile Trophy, ktrera ani v tomto ohledu nesnese srovnani. Pracovat proto jako oficialni fotograf podniku, ktery mi i po deseti letech stravenych v profesionalnim pelotonu voni drive nepoznanym je vec mimoradna a vzrusujici.
Zavod, kterym jsme se vydali v letech 1998-2000 na tehdy vice nez 2000km a 14 dnu dlouhou pout napric vyprahlym kontinentem (z Alice Springs a pozdeji z Adelaide do Cairns) splnil ma ocekavani nevsedniho. Co je v kazdem cyklistickem zavode sammozrejmosti je po nekolika uvodnich etapach na Crocodile Trophy pro devadesat pet procent zucastnenych jedinym cilem – dojet. V tomto sportovnim klani nerozhoduji nekolika minutove uniky ani vysledky dopingovych kontrol a oslavne ody na viteze jednotlivych etap se na druhy den v Herald Tribune taky nedoctete. Jednotlive etapy jsou zpravidla dlouhe 100-200km. Po uvodnim prologu opustite civilizaci na nekolik dnu a vydate se na ztrastiplnou cestu na vychodni pobrezi, ke Great Barier Reef. Stovky kilometru dlouhe a rovne cesty se budou zrcadlit v nekonecnu a naopak, kamenite a piscite stezku budou jen s obtizemi sjizdne pro terenni auta. Vasi jedinou audienci budou po mnoho dnu jen klokani, jedovati hadi, neskodni jesteri, zdanlive opustena stada dobytka, divoci kone, miliony komaru a doterne mouchy. Do lonskeho roku byl pocet ucastniku z celeho sveta (10-15 narodnosti) limitovan na 50, letos by se mel zvysit na 75. Vasimi spouperi a posleze spolubojovniky ale budou lide nejruznejsich profesi. Zcela urcite se postavite na start se soucasnymi (lonsky vitez Alberto Elli) ci jiz s vyslouzilymi (napr. Greg LeMond – vitez Tour de France) profesionali silnicniho pelotonu nebo se zavodniky, kteri se venuji vyhradne extremnim zavodum na kolech. K vasemu prekvapeni se ale vedle vas budou potit i doktori, stavitele, piloti ci obchodnici a pri trose stesti i zastupkyne nezneho pohlavi. Rozdily mezi ucastniky jsou obrovske – ve vykonnosti, v priprave, v zazemi i v ambicich. Na strane jedne je skupinka ci tymy profesionalu, bojujici o misto na vyslunni v celkove klasifikaci a to vse za podpory masera, mechanika a nekdy i kuchare. Na strane druhe ti ostatni, odkazani sami na sebe a na jidlo a technicke zabezpeceni poskytnute organizatorem. Ti si financuji zavod sami a k treninku vyuzivaji svuj volny cas. “Jsem technik u Royal Australian Navy a posledni tri mesice pripravy jsem stravil na namorni lodi a trenoval na trenazeru, jinou moznost jsem nemel”, tak hodnoti svou pripravu James Grant. Je ale nepsanym pravidlem, ze by jste jako soucast pripravy na tento zavod meli najet alespon 5000-7000 km a byt zvykli na 4-8 hodin v sedle kazdy den.
Nejen zavod, ale i vlastni zivot je zde dobrodruzstvim. ‘Pristresi’ poskytuji farmy dobytka, prirodni campy a nebo pouze brehy rek a jejich prilehle okoli. Podminky k ziti jsou primitivni, ale brzy si najdete svuj rezim a privyknete. Nezapomenutelne locality jakymi jsou Arltunga, Boulia nebo Middleton, mnohdy s jednociferenym poctem obyvatel zustanou i pro mnohe Australany utajeny navzdy. Vyse uvedene podminky kladou velke naroky na celkove organizacni zajisteni, ktere ze zpravidla scita z 45 lidi. Tri doktori ve spolupraci s Royal Flying Doctor service, 2 novinari, 2 fotografove, 3 kameramani, 16 ridicu (12 x 4WD + 2 nakladni auta + 2 motorky) a vsichni ostatni, kteri stavi cilove banery, depa, atd. Za samostatnou zminku stoji mobilni kuchyne s kucharem a jeho 5 pomocniky. Aby tato prespolni vyvarovna mohla smysluplne fungovat, je potreba na startu nalozit alespon 300kg masa a salamu, 180kg ryb, 80kg cerealii, 300litru mleka, 800 pomerancu, 1000 jablek, 1600 bananu, 500 vajicek, 400 bochniku chleba, 2600 energetickych tycinek, 3500 energetickych napoju a to neni zdaleka vse.
Fanaticni, z kuze sedrani, dehydratovani a na smrt unaveni bikeri vyuzivaji zbytku dne po etape k postaveni stanu, oprave kola, preprani dresu, priprave na dalsi etapu a ke kratkemu odpocinku. Nekteri davaji prednost masazi, ale upne vsichni permanentne shani neco k jidlu. “Jidlo je tu nejdulezitejsi vec – vse, co se da jist je dobre, jim trikrat vice nez normalne”, ospravedlnuje svou honbu za cimkoli k snedku Rodriguez Navaro z Brazilie. Nelze se divit, spotreba energie se pohybuje okolo 8000-10000 kalorii denne a prijem tekutin behem etapy v zavislosti na jeji delce nekde mezi 8 az 13 litry. V souvislosti s doplnovanim tekutin nelze opomenout prvniho ceskeho zavodnika, ktery podstoupil krokodyli vyzvu v roce 2000. Do dnesniho dne a v nekolik svetovych jazycich koluje citat Jana Kopky, ktery si dovolim citovat v puvodnim zneni: “It is better to be a little drunk when you are doing this race” (Je lepsi mit trochu upito, když jedes tenhle závod). Jan k udivu vsech zucastnenych doplnoval v predvecer etap do bidonu pripravenych na dalsi den pivo misto beznych energetickych napoju. Nutno ale take dodat, ze se stal jednou z nejvyraznejsich osobnosti zavodu a i pres velkou smulu a necekane nastrahy dojel na celove vybornem 4. miste. Lonsky zavod prinesl historicky nejlepci umisteni ceskeho zavodnika na Crocodile Trophy – Ondrej Fojtik skoncil na 2. a jeho kolega Radoslav Sibl na 5.miste.
Crocodile Trophy ale neprinasi pouze vitezstvi. Vedet, kde jsou hranice vasich moznosti a co si v tak extremnich podminkach muzete dovolit, vedet, kdy muzete riskovat, ale i vcas rozpoznat, kdy mene dnes muze byt mnohem vice zitra je alfou a omegou, jinymi slovy – znat sebe sama. To byl take jeden z duvodu, proc nekteri ze zavodniku zajeli zivotni zavod jeden den a uz nemeli dostatek ani moralnich a ani fyzickych sil pokracovat na druhy den. Kazda mala chyba se v takove situaci muze stat osudnou. Juan Carlos ze Spanelska, ktery mel pred zavodem ambice stat na stupni vitezu ztratil v narocnen kamenitem sjezdu koncetraci a kontrolu nad kolem a privodil si tezky pad, pri kterem roztristil helmu a zlomil predni kolo. Nasli jsme ho v soku 25km od mista nehody – vubec si nepamatoval, jak se tam dostal. Jiste je, ze kolo tlacil celou cestu pred sebou. Ale nemusi to byt pouze pad ci zlomene kolo, ktere vam zabrani dojet do cile. “Vzdal jsem tu posledni moznost i nadeji, ze si splnim celorocni prani, ze zuzitkuji to, cemu jsem zasvetil posledni rok zivota. To, co jsem uprednostnoval pred rodinou, praci i prateli. Byl jsem tak blizko a vzdal jsem to. Vcera jsem se ptal sam sebe, proc bych se mel nechat natrasat na dabelskych kamenitych cestach a dnes jsem si odpovedel”, kroutil hlavou jeden z ucastniku, ktery stale nemohl uverit tomu, ze v sobe nenasel dostatek moralni sily k tomu, aby pokracoval v zavode a to v momente, kdy do cile chybely jen 3 etapy. Poslouchate ho, sedite vedle nej a stejne tak jako on si uvedomujete, ze neprohral jen zavod, ale mnohem vice.
Nabizi se otazka, zda je nutno jet az do Australie, aby clovek poznal sebe sama – mozna ano. Nezamenitelny raz prirody, primitivnost ziti, odloucenost od civilizace, absence fyzickeho pohodli, cesty koncici v nekonecnu a vase koncentrace upinajici se na zada zavodnika pred vami – to vse poskytuje dostatek casu k premysleni, zatim co vase telo 24 hodin denne balancuje na hranici vlastnich moznosti. Mozna je potreba si sahnout na uplne dno. Crocodile Trophy ukaze vse, co ve vas je a nebo neni.
A pokud se pred vami po 14-ti dnech otevre pri jednom z poslednich sjezdu pohled na Tichy ocean daleko pod vami, budete na konci vasi cesty napric nejvzdalenejsim kontinentem. A se zatajenym dechem reknete: “Tezke, ale nadherne.”
Crocodile Trophy ma pro svou atraktivnost celoplosne medialni pokryti. Zavod vysila ORF, ESPN, Fox Sport, VTM (Belgie/Holandsko), RAI (Italie), Eurosport, Chanel 10 (Australie) a jako ‘inflight’ video letecka spolecnost Quanats. Mimo to je mozno prubeh denne sledovat na www.cyclingnews.com (navstevnost stranek se behem 14 dnu konani zavodu blizila k jednomu milionu) a po jeho skonceni se reportaze objevi nejen v cyklictickych casopisech po celem svete.
©Markéta Navrátilová pro časopis Playboy 2005