Partneři 2018

Partneři 2018

Partneři 2011

  • 21_bernard
  • 27_isoma
  • 31_duratec
  • 31_sirjoseph
  • 32_garmin
  • 33_Crankbrothers
  • 34_thermarest
  • 35_petzl
  • 35_Wtb

Facebook

Facebook profil

Baja Divide 2018

m_zahlavi-foto-uzke

Online sledování expedice Jana Kopky 2700 km

přes mexický poloostrov Baja California 1.–27. února 2018

Prezentace Baja Divide

 

Po zprovoznění trackeru přidáme mapu s online pozicí Jana Kopky na trase Baja Divide.

 

Účast Jana Kopky na Baja Divide podporují následující firmy:

03
Březen '18

Zpráva od Jana Kopky 2. 3.

Baja Divide Mexiko 2018

Z Todos Santos trasa vede přímo na sever poslední stovku kilometrů zpět do La Paz částečně už po stejném trailu, po kterém jsem z La Paz odjížděl sem do nejjižnější části trasy. Já ale nejedu na sever, odděluji se a otáčím dál na jih na úplně nejjižnější místo poloostrova, kde leží město Cabo San Lucas. Tam přijíždím těsně před setměním. Čekám malé městečko na konci světa, vlastně poloostrova. Za posledním horizontem se ale objevuje obrovské město plné nákupních center a drahých obchodů, široké silnice a neskutečně hustý provoz. Někde tady mám sraz po 20 dnech sólo jízdy s klukama, ale nemám vůbec ponětí kde. Nahazuji telefon, chytám wifinu a přichází zpráva, že čekají někde v baru u Mariny. Kde to je a jak se tam ale v tom obrovském 100tisícovém bludišti dostat? Trvá mi to asi ¾ hodiny a už za úplné tmy jsem někde v uličkách v tom divokým centru plným života, blikajících světel nejrůznějších barev, všemožné hlasité muziky vycházející z pajzlíků a různých vůní od stánků s tortilama, buritos a dalšími mexickými pochoutkami. V té vřavě lidí z celého světa tu dokonce úplně náhodně potkávám dva známý cyklisty z trasy, kteří mi nakonec pomáhají hledat ten správný bar. Šťastně se shledávám s klukama. Rozdělili jsme se před 20 dny a od té chvíle jsme vzali Baju do kleští. Kluci prozkoumávali spíš silniční síť, což je tady na poloostrově vlastně jen jedna páteřní Road MEXIKO 1, jdoucí od severu na jih. Já naopak poctivě pokračoval off-road a zůstal na drsné trase Baja Divide Trail křižující poloostrov sem tam po vnitrozemí, drsném západním pobřeží Tichého oceánu i po přívětivějším východním břehu Cortézova moře. Nyní jsme na nejjižnějším bodě a naše mise končí. Společné pivo a tortilas a přestože naproti je nedrahý hostel, shodujeme se na noclehu venku ve stylu celé akce. Nacházíme malou romantickou plážičku a usínáme pod hvězdami za svitu měsíce a příjemného šumění moře. Ráno fotodokumentace na nejjižnějším bodě a přesun už o něco výš do San José del Cabo, odkud zítra poletíme do USA. Stavujem se v místním bikeshopu a dohadujeme krabice pro kola na zítřejší přelet do San Diega. Mimochodem je to první a snad jedinej bikeshop na trase 2700 km (možná kromě La Paz), takže pokud máte s kolem někde problém, pak máte opravdu vážný trable. Mně naštěstí kolo, pneu, tretry, oblečení, vybavení, spacáky a vše až na drobnost fungovalo perfektně v prachu a písku bez jakéhokoli servisu.

Kupujeme jídlo na poslední večeři a odjíždíme z města. Oheň, opékání masa a špízů, pivo a poslední mexický bivak v pískovém korytu řeky. Ráno bikeshop, balení do krabic, majitel bikeshopu Christian asistuje a dokonce nám běží pro pivo. Pak přesun a odlet. V San Diegu bychom měli přejet 20 km na kole do našeho zázemí u Petra a Petry a Katky. Mára se ale v letadle najednou chytil za hlavu, že svoje pedály daroval Christianovi z bikeshopu. S Martinem z toho máme namožený bránice. Naši kamarádi v San Diegu nás berou do hospody „Sněz, co sníš a pukni“. A opravdu jsme málem pukli! Fajn večer.

Druhý den projížďka po Diegu a kamarádi nás vyhazují na letišti. Loučení! To ale netušíme, že dobrodružství nekončí. American Airlines nás téměř odbaví, pak nás posílají na British Airways, se kterými operují, že nám oni zrušili poslední let z Londýna do Prahy. Dohadování a posílají nás zpátky, že je to nezajímá, že máme letenky od American. Takhle se to opakuje 3krát, až nakonec první naše letadlo do Phoenixu je pryč. Další možnost odtud odletět je až za dva dny. Dohadování, dohadování, dohadování… Dávají nám nakonec letenku s Delta na druhý den ráno. Další noc u našich kamarádů Petra a Petry. Ráno na přepážce Delty nás posílají zpět na American, že u Delty nemáme žádnou rezervaci a že jsou plní. Zas běhání s krabicema s kolama několikrát mezi American a Delta. Končíme zase u AA s tím, že se odtud další dva dny nedostaneme. Ani s Delta, ani s Britama. Všechno je plný. Nakonec nám radí, že nám může dát let z nejbližšího města, což je Los Angeles. Tam ale musíme vlakem. Ty přesuny s těžkou krabicí s kolem a další taškou nejsou tak jednoduchý. V tuhle chvíli jsme už měli být dávno doma v Česku, my ale sedíme v modrým expresu COASTER a uháníme po západním pobřeží USA do Los Angeles. Zrovna dostáváme zprávu, že naše letadlo z LA bude mít dvě hodiny zpoždění. Tím je jasné, že nestihneme navazující další let. ŽÁDNÉ DOBRODRUŽSTVÍ NENÍ TAK VELKÉ, ABY NEMOHLO BÝT VĚTŠÍ!!!

Z vlaku mezi San Diego a Los Angeles zpravodaj Honza Kopka

27
Únor '18

Zpráva od Jana Kopky 26. 2.

Baja Divide Mexiko 2018

Nocleh v prérii kousek za městečkem Santa Anita. Ranče jsou asi nedaleko, neboť celou noc mi nějaká toulající se pouštní kráva nebo krávy chodí okolo a cinkají a lámou větve keříků. Je mi to ale jedno. Stejně spím jak zabitý. Ráno vstávám jako obvykle s rozedněním. Nastává můj poslední den na Baja Divide Trail a zbývá přejet poslední výrazné hory Sierra de la Laguna. Cesty jsou nějak přátelštější než doposud, poměrně pevný povrch dokonce s minimem šutrů i rolet. Šplhám přes nižší pas a pak do výrazně vyššího, odkud se mi otevírá pohled na západní pobřeží Baji a Tichý oceán. Stojím ve svém posledním průsmyku a je mi to najednou líto. Je to tak vždycky. Trasa byla nekonečná a nesmírně těžká, plná nekomfortu a utrpení, ale taky nadšení, krásy, endorfinů a adrenalinu. Prožíval jsem tam osamění, ale i sounáležitost lidí, co tam někde daleko od civilizace žili. Teď to všechno pomalu končí. Na pobřeží je ale ještě 50 km. Těžkých 50 km. Tahle trasa nedává nic zadarmo. Sjezd z hor dolů do údolí, několik brodů a podle mapy jsem už v zelené barvě, v nížině. Ale tady na Baje není nikde nížina a nebo aspoň ne rovina. Cesta padá prudkými sjezdíky do roklinek a zas prudkými výjezdy nahoru, vede širokými písčitými řečišti nyní vyschlých řek. Ještě to bolí, než se konečně dostávám do Todos Santos, městečka, kde opustím trasu. Ta vede posledních 100 km už na sever zpět do La Paz částečně stejně jen opačně, jak jsem před třemi dny odjížděl. A tam končí, poněvadž odtamtud většina lidí pak odlétá.

Ještě večer navštěvuju Hotel California, který nějak možná souvisí se stejnojmenným hitem od skupiny Eagles. Letos je to vlastně poslední možnost zažít hotel pod tímto názvem. Nevím, o co jde, ale nějak se vzájemně se skupinou soudí a od příštího roku se bude muset přejmenovat. Večer si dávám tortilas a pivo v pouličním stánku s jedním párem z Colorada. Pak nocleh na pláži u Pacifiku. To západní pobřeží je daleko drsnější. Oceán je něco jiného než Cortézovo moře na východě. Jsou to sice stejné vody, ale na východě je to jen obrovský záliv mezi poloostrovem a pevninou a je daleko klidnější a teplejší. Oceán dělá v noci strašný hluk jak bouře a fouká z něj poměrně studený vítr. Mně to ale nevadí, spím opět tvrdě, dokonce 10 hodin. Celou dobu vstávám bez budíku ještě za tmy před rozedněním celých 23 dní, co jsem na trase. Teď jakoby organismus věděl, že už není kam spěchat a povolil si více odpočinku než dosud.

Ráno projíždím městečko. Je nádherné, ale s Mexikem nemá nic společnýho. Je vybudovaný pro bohatý turisty. A taky je plné snobských turistů a obchodů s nabubřelými majiteli. Přijel jsem sem dost zaprášený z pouště a někteří tady mi dávají najevo, že sem nepatřím. Je vidět ten kontrast mezi „čistými“ lidmi z poušti a hor žijící daleko od všech, kteří vám nabídnou pomoc, i když o ni nežádáte a pozvou vás k jejich stolu. Tady pokud necinkáte penězi, nic neznamenáte. Jsem z toho nějaký zklamaný. Už mimo turistické centrum zastavuju v jednom bárku a ptám se na kafe. Majitel Amík John a majitel starého legendárního hipízáckýho volkswagna se omlouvá, že dobrý kafe mají o kousek dál. Chci odjet, ale zastaví mě: „Sedni si tady u mě. Pro kafe ti skočím sám a pak ti udělám cheesburger.“ Je nadšený, že jsem přejel Baju na kole offroad. Pak přichází jeho štamgast další Amík Bruce. Nadšeně mě představuje: „To je Jan z Česka, přejel Baju na kole.“ Bruce vidí moje rozpraskaný rty, sahá do kapsy a podává mi hojivou mast, ať si ji vezmu. On si koupí jinou. John o mně vypráví každýmu, kdo se v baru objeví. John mi hodně napravil dojem o tomhle hezkém městečku. Díky Johne. A cheesburger byl taky vynikající. Vlastně tohle je víc americké městečko. Amíci jsou tu buď na dovolené nebo tu žijí nastálo. Domluvíte se tu spíš anglicky než španělsky.

Teď rychle na kolo a zpátky do Mexika. I mě ještě čeká asi stovka kilometrů do cíle. Trasa jde sice už přímo na sever, já ale otáčím přímo na jih. Chci ji symbolicky dokončit a uzavřít na nejjižnějším bodě Baji. Takže výlet ještě nekončí. Teď jsem zjistil, že je o den míň, než jsem myslel. Celou dobu skoro celý měsíc jedu 12 hodin denně bez dne volna, abych to stihl. Tak mi aspoň jeden teď vyjde na nejspodnějším cípečku poloostrova.

Skoro už z cíle Honza Kopka

Poloha Jana Kopky na trase 26. 2. 2018

JK_26.2
Zdroj podkladu: mapy.cz


Zdroj fotek: bajadivide.com

25
Únor '18

Zpráva od Jana Kopky 24. 2.

Baja Divide Mexiko 2018

Jsem v Santa Anita, kousek od letiště San José del Cabo, odkud budeme odlétat. Kluci přejeli celou střední Baju v podstatě po silnici a napojili se na trasu až v La Paz den přede mnou. Jenže včera jsem je někde minul a teď jsou asi 60 km zpět. Opět jsem prožil neuvěřitelné dva dny. Východní pobřeží tady na jihu je zas úplně něco jiného než jsem viděl doposud. Nádherné přírodní pláže, což ovšem láká mnoho turistů hlavně z USA, kteří si tu staví luxusní haciendy. Městečko Los Barriles je naopak útočištěm převážně Kanaďanů. Při večerním průjezdu na mě mávali od jednoho stolku a posunkovali, ať se u nich zastavím. Pivo bylo po těžkém dni fajn stejně jako společnost dvou párů z Britské Kolumbie. Nocleh a vydatný spánek na pláži za šumění přílivových vln.

Dnes jsem pokračoval dál na jih podle východního pobřeží s bariérovými útesy a pak přes hory La Trinidad. Cesta vedla po ostrých okrajích tak hlubokých roklí, že i orly jste mohli vidět plachtit pod sebou. Stejně jako každý den je to nahoru a dolů, v písku, po šutrech nebo roletách. Není místo, kde si na trase odpočinout. Kvůli tomu tady ale nejsem. Už bych mohl opustit trasu tady v jejím nejjižnějším bodě a počkat si na letadlo. Dál se trasa stáčí na západ a zpět na sever do La Paz. Já ale ještě den pojedu po trailu přes poměrně vysoké hory Siera de la Laguna do Todos Santos, kde ji opustím na 2611. km. Tam je právě ten Hotel California, co údajně souvisí s písničkou Hotel California od skupiny Eagles a kterou nám právě po startu v San Diegu hrál úplně náhodně nějaký pouliční muzikant. Putování ale ještě neskončí. Odtud z Todos Santos se otočím přímo na jih po západním pobřeží až na nejjižnější bod Baji – pozítří večer se tam snad setkám s klukama, co už tam pojedou napřímo opět po silnici. A další den už přesun do San José del Cabo a odlet z Mexika. Kompletní porce trasy by měla tedy ukázat 2726 km. Plus asi 150 km někde najeté okolo při odbočování pro jídlo, bloudění apod. Teď rychle zabivakovat někde za městečkem a hurá do dalšího dne.

Z jižní Baji Honza Kopka

Poloha Jana Kopky na trase 24. 2. 2018

JK_24.2
Zdroj podkladu: mapy.cz


Zdroj fotek: bajadivide.com

23
Únor '18

Zpráva od Jana Kopky 22. 2.

Baja Divide Mexiko 2018

Ze dna hlubokého kaňonu jsem se dostal hned druhý den až kolem poledne, když červené mazlavé bláto začalo vysychat a když mě místní přesvědčili, že i přes zle vypadající oblohu už pršet nebude. Jak to bylo strmé dolů, tak to bylo i nahoru. Ta osada dole byla nádherná. Vlastně mi bylo trochu líto, že jsem se tam zdržel nakonec jen tak krátce. Když jsem den před tím v lijáku přemýšlel, kde se schovat, nejdřív se přede mnou otevřela první průrva a já klesal prudce do kaňonu. Když jsem byl na dně, náhle se otevřela další a znovu strmá cesta někam dál hluboko dolů jakoby do pekla. Najednou se ale z jedné zatáčky naskytl pohled až na dno. A místo pekla ve chvíli, kdy jsem nutně potřeboval úkryt, se objevil ráj. Všude okolo hnědé pusté hory a kam by člověk dohlédl nikde nikdo. A najednou tady úplně na dně neskutečně hluboké rokle zeleno, palmy a hezké baráčky postavené ještě španělskými misionáři. Zeleň i to, že se tu usadili lidé, bylo díky vodě, která zůstávala na dně kaňonu.

Vyškrábat se teď druhý den nahoru stálo hodně času a sil, ale ta oblast byla kaňony protknutá a ten den jsem jich projel ještě několik, už však bez zeleně a bez lidí. Teď už jsem o 450 km dál. Nevím, co je za den, ani jak dlouho jsem na trase. Vím jen, že mě to stále baví. Každý den je úplně jiný. Scenérie se mění za každou zatáčkou, za každým pasem. Je až neuvěřitelné, co vše dokáže příroda vytvořit. Stále pouště a prérie, ale v neskutečně mnoha podobách. Občas na trase potkáte i další dobrodruhy, jako třeba 67letého Garyho, původně někde z Montany. Nyní vlastně bezdomovec. Všechno prodal a pak se toulal kolem Ameriky na lodi. Teď má kolo a jede už několik měsíců Baja Divide Trail. Bylo by fajn strávit s ním víc času. Je studnice zajímavých příběhů. Vůbec by bylo fajn strávit víc času na trase. Dvacet pět dnů se zdálo být hodně, ale je to ukrutně málo. Není šance se někde zdržet. A plno míst i lidí by si to zasloužilo. Nyní jsem zas po několika dnech bivakování v pouštích a setkáních s pravými kovboji na koních dorazil do té největší civilizace na trase, do hlavního města Jižní Baji La Paz a ubytoval se v Pensionu California, kde přespávají všichni cestovatelé a tuláci světem. Narazíte tu na lidi z celé planety. Už jen tady by člověk rád zůstal déle a vyslechl si při společném pivu mnoho zajímavých životních příběhů.

Jsem nyní na 2 282. km a mám najeto pár kiláků k dobru a to i díky tomu, že mi odešla zrcadlovka i kamera GoPro a focení a točení mě už tedy tolik nezdržuje. Jedna kamerka ale naštěstí stále běží. Co se týče kola, už z něj dávno upadaly skoro všechny přídavné košíky na lahve a brašny drží pohromadě jen silou vůle. Jinak je vše v pohodě. Přehazovačka si už snad dala říct a samotné kolo, ač po celou dobu bez servisu, statečně snáší každodenní porce kilometrů a hlavně gumy stále 100% odolávají všem nástrahám trasy bez jediného defektu. Ani tretry a další oblečení i vybavení včetně spacáku nezůstávají pozadu. Jen já se nějak nemůžu dojíst a stále pociťuji hlad, i když mám třeba břicho nacpaný k prasknutí.

Jsem zvědavý, co přinese poslední necelá pětistovka trasy.

Z La Paz Honza Kopka

Poloha Jana Kopky na trase 22. 2. 2018

JK_22.2
Zdroj podkladu: mapy.cz


Zdroj fotek: bajadivide.com

20
Únor '18

Fotky ze společné jízdy

Fotogalerie ke zprávě z 19. 2. 2018, kdy jel Jan Kopka společně s Martinem a Markem.

19
Únor '18

Zpráva od Jana Kopky 19. 2.

Baja Divide Mexiko 2018

19. 2. 2018

Tak zas po několika dnech díky smůle i štěstí je příležitost odeslat zprávu. Před několika dny jsem opouštěl pouštní městečko Vizcaino, že si dám volnější den a pojedu jen 106 km do městečka San Ignacio, kde doplním zásoby na další dlouhý přejezd. Tady se ale nesmíte uchylovat k nějakým představám. Nastal zatím můj nejhorší den. Od začátku hluboký písek, jet se moc nedalo. Vypouštěl a nafukoval jsem gumy snad stokrát. Nic moc nepomáhalo. Tlačit zabořené těžké kolo v písku, kdy jsem se sám bořil nohama do písku nad kotníky, taky moc nešlo. Písku máte plný boty, ponožky, kalhoty, dres, oči i pusu. A hlavně plný zuby! Zkouším cestičku vedle vyšlapanou od krav. Jenže to mám hned plné gumy bodlin od kaktusu a prská z nich „mlíko“. Tahám ostny kleštěmi a někde jsou díry tak velké, že do nich musím vpíchnout urychlovač vulkanizace, aby mlíko zafungovalo. Stále se modlím, ať už skončí ten písek. Dočkal jsem se po 80 km. Skončil písek a začaly ostré a špičaté kameny velikosti kokosových ořechů a zakusovaly se hluboko do podhuštěných gum. Některé se zarazily až o ráfek. Bojím se, že gumy roztrhám a tak dofukuji. Je vůbec neuvěřitelné, co tyhle WTBíčka všechno na trase vydržely a stále perfektně fungují. Na dofouknutých gumách zas nejde jet, neboť po šutrech poskakují, kameny se pod nimi zvrkávají a nemáte nad kolem žádnou kontrolu. Tlačit taky nejde, to se vám zas zvrkávají nohy a ostré kameny vás bouchají přes kotníky. Modlím se, ať se radši vrátí písek. Po 20 km se opravdu vrátil a ještě horší jak před tím. Přestávám se modlit a začínám klít. Nahlas a sprostě! Přineslo to efekt, hluboký písek se začal střídat s velkými kameny každých 200 metrů. To už vůbec nejde vychytat tlak v gumách. Posledních 5 km mi trvalo 1,5 hodiny. Celých 106 km 12 hodně usilovných hodin.

Tahle část trasy mi vůbec nedávala smysl. Celý Baja trail je velice těžký až brutální, ale nemáte jinou možnost se jinak do těch míst dostat. A navíc je to vyvážené tou úžasnou přírodou kolem vás, která se mění za každým horizontem, za každou zatáčkou a nalévá vám zpátky sílu do žil. Tady jsem byl celý den utopený v rovině, kde nebylo nic vidět, jen stále stejné nudné keříky a rovná písčitá hluboká cesta mizící v dálce na horizontu, kam se nedostanete ani za několik hodin. Navíc paralelně s cestou vede silnice. Tady se stavitel evidentně držel hesla: „Je to sice dál, za to horší cesta!“

Do San Ignacia přijíždím za tmy na dně fyzicky i psychicky. Ráno mi San Ignacio vrací chuť. Je to nádherné městečko postavené španělskými misionáři. Včera ráno se tady napojili na trasu i kluci Martin s Márou. Odtud to šlo k mému překvapení 47 km po asfaltu. Tomu nevěřím a stále kontroluju GPSku. Dostávám se až k velkému zálivu Pacifiku, kam zrovna teď v únoru připlouvají velryby z Aljašky se rozmnožovat a rodit. Dál jedu po vyschlých lagunách, kde je cesta tvrdá a hladká jak asfalt, a ještě s větrem v zádech do velice živé rybářské vesničky El Datil. Tady už je západní pobřeží Tichého oceánu přívětivější než v severní Baje. Bivak v poušti a ráno se pouštím hlubokým skalnatým kaňonem podél velkého vyschlého řečiště opět do vnitrozemí. Cesta křižuje řečiště, občas vede přímo v něm. V období dešťů tu prý bývá až 10 m vody. Opět písek, kameny, ale nějak to jde a je to nádhera. Po 35 km nastává komplikace, praská vypínací šroub přehazovačky, který jsem už několikrát rovnal. Bez něj se moc v tomhle terénu jet nedá. Bál jsem se, že to může přijít a naštěstí jsem ho úplně náhodou včera sehnal v nějakém rybářském campu. Sundání a rozebrání přehazky, zkracování šroubu a zapilovávání v těchhle písečných podmínkách s minimem primitivního nářadí mi vzalo 1,5 hodiny. Opraveno a jsem rád, že kolo funguje. Bohužel jen 13 km a pak praskl i ten nový. Šroubek, o kterým nemá většina lidí ani ponětí, ale bez kterého to nejede. Jsem uprostřed pustého kaňonu 60 km od nejbližšího místa. Zkouším, na jaké převody by to mohlo fungovat i bez něj. A na některé to aspoň nějak jde. Ty lehké, které tady vlastně jedině potřebuju, ale bohužel využít nemůžu. Hned mi převodník natočí řetěz a zasekne mezi rám. I s těmi komplikacemi nepřestávám vnímat tu krásu okolo sebe. Zase něco úplně jiného než dosud.

Až za tmy se konečně dostávám kaňonem přes vnitrozemí do městečka Mulegé, kde doháním kluky, kteří se napojili na trasu před 2 dny. Po 10 dnech sólo jízdy opět společný nocleh a pivo. Ráno jezdíme po městě a hledáme něco, kde bychom mohli opravit přehazku. Nacházíme zabordelařenou velkou garáž, kde pravděpodobně vzniká z ničeho cokoli. Majitel ale nikde. Nějaký místňák nám ukazuje, ať si tam klidně vlezeme a najdeme, co potřebujeme. Nakonec na zemi v hromadě všeho možného haraburdí nacházíme malinký šroubek. Namontováváme a přehazka zas chodí, jak má.

Rychlé jídlo a jedeme na pobřeží, kde se domlouváme s rybáři, aby nás převezli asi 10 km přes dlouhý do pevniny zaříznutý záliv, kde na druhé straně pokračuje trasa. Tady prý žije žralok obrovský, lidem ale neublíží. Po společné asi hodinové jízdě se s kluky opět loučím a zvyšuju tempo. Chci trasu projet celou, mám před sebou ještě 1000 těžkých kilometrů a jsem na spodním časovém limitu, abych to stihl. Kluci už jedou na pohodu a kombinují s přejezdy po asfaltu. Bylo fajn se zas na chvíli potkat. Jsem teď na východním pobřeží a je opět nádherné a úplně jiné. Někteří rybáři tu žijí jen pod přístřešky z velkých listů. Opět bivak v poušti a ráno brzo dál. Při křížení silnice se zastavuju najíst. Za chvíli si to po silnici přihasí kluci, takže neplánovaně spolu posnídáme a já zas mizím dál, nyní směr vnitrozemí.

Odpoledne začíná pršet. Prý je to tu výjimečné, ale poslední tři dny to vypadá na déšť pořád a teď to opravdu přišlo. Je to velký problém. Z prachu a jílovité hlíny se stává mazlavá hmota, která zalepí úplně všechno a nabalí se na pneumatiky tak, že neprojdou rámem. Rozmočila se mi mapa a přestal fungovat computer. Vjel jsem do oblasti obrovských a hlubokých kaňonů v hnědých horách. Je to opět nádhera. Jen nevím, jak se odtud dostanu. Na poslední chvíli za šera a už téměř nesjízdnou cestou jsem se spustil do zatím toho nejhlubšího, kde se zjevila osada San José de Comondú (tady je všechno San José) a hned vedle misionářské místo San Miguel, kde jsem našel zázemí a úkryt před prudkým celonočním deštěm. Velké štěstí! Smůla je jen v tom, že změnil cesty v jílovité pasti a jsem tu uvězněný na dně kaňonu a nemůžu dál. Ztrátu z první čtvrtiny trasy jsem smazával celou druhou čtvrtinu a pak se mi naštěstí podařilo najet pár kilometrů k dobru. O část z nich jsem přišel při opravě přehazovačky v Mulegé a zbytek asi spláchl déšť a začnu se zase propadat do ztráty. Cesty jsou nesjízdné a obloha stále hrozí dalším deštěm. Takže jsem se stal nedobrovolným vězněm v tomhle překrásném místě. Aspoň využívám čas k napsání zprávy. Po většinu trasy není signál a už vůbec ne wifi. Tady jakoby zázrakem jsem našel uprostřed ničeho osadu, zázemí a ještě spojení. Další zpráva podle možnosti a času. Dokumentaci pořizuji, ale není čas ji zpracovávat. Abych stihl projet tak náročnou trasu, musel jsem všechny činnosti omezit a pouze jedu a spím. I jíst se snažím povětšinou za jízdy.

Mexický „vězeň“ ze dna hlubokých kaňonů v pustých horách Llano El Chipi Honza Kopka

Poloha Jana Kopky na trase 19. 2. 2018

JK_19.2
Zdroj podkladu: mapy.cz


Zdroj fotek: bajadivide.com

14
Únor '18

Zpráva od Jana Kopky 13. 2.

Baja Divide Mexiko 2018

13. 2. 2018

Včera jsem posnídal v Bahía de los Ángeles, naložil zásoby na 220 km a vyrazil. Západní pacifické pobřeží je surové, drsné a fučí od moře ledový vítr s vysokou vlhkostí. Těšil jsem se tedy na to východní. Na první pohled bylo přívětivější, ale hned za Bahíou se do mě opřel protivítr, že moje rychlost byla nižší než v horách a pohybovala se mezi 7 a 10 km/h. A na cestách se střídal písek, kamení a rolety. Naštěstí se trasa odklonila od pobřeží a silný vítr vystřídaly opět kopce. Východního moře jsem se dotkl ještě jednou na neskutečně romantické pláži v zátoce San Rafael, kde žije jediný obyvatel Pancho. Za úplatu jsem si u něj vychutnal pivo příznačného názvu Pacifiko.

Noc mě zastihla opět v kopcích. Za tmy během jízdy se přede mnou najednou zjevilo obrovské zvíře. Naštěstí to byla jen kráva vyděšená podstatně víc než já. Bivakuju na pískovém dnu vyschlého potoka. Vzhledem k tomu, že téměř vždy zastavuju až za tmy a za tmy opět vyrážím, ani nevím, jak místa mých noclehů vypadají. Tohle na mě ale působilo velkou energií, což nebývá vždy.

Dnešek opět klasika posledních dní, vítr a rolety nebo hluboký písek. Na ten funguje stejná technika jako na sníh, takže den trávím vypouštěním kol nebo dofukováním. Přesně v poledne přijíždím do místa s názvem El Arco. Je to pár baráčků připomínající město duchů. Jen vraky aut a ruiny domů. Nikde žádný pohyb kromě větru nesoucího pouštní prach. Projíždím asi třikrát sem tam. Podle informací to má být místo s omezenou možností doplnění jídla a vody. Nikde nic. Navíc ani nevím, kterou cestou dál. Až najednou se objevuje Mexičan a mává, ať jedu k němu. Sám od sebe přináší Colu a sušenky. Já vyndávám něco ze svých zásob a poobědvám v jeho příjemné společnosti. Ve vesnici žije prý posledních 5 obyvatel. Dává mi rady na cestu a přidává banán a jablko. Tudy El Arcem prochází hranice mezi Baja California sever a jih. Dostávám se tedy do jižní části poloostrova. Přesto ještě nejsem v půlce cesty. To snad budu už zítra.

Opět se dál prodírám hlubokým pískem. Je div, že to kolo ještě vůbec jede. Stále jen prach a písek, žádná údržba. Na zvucích, které vyluzuje, to je taky patřičně znát. Snad se nerozpadne! Poprvé přijíždím na místo plánovaného noclehu za světla. Ubytovávám se v městečku Vizcaino. K večeři si dávám na ulici s Mexičanama tacos a buritos. A pak se snažím se trochu zkulturnit a po tolika dnech vyprat oblečení. A zítra zas hurá do poušti.

Baja zpravodaj Honza Kopka

Poloha Jana Kopky na trase 13. 2. 2018

JK_13.2
Zdroj podkladu: mapy.cz

12
Únor '18

Zpráva od Jana Kopky

Baja Divide Mexiko 2018

11. 2. 2018

Už čtvrtý den jedu sám. Rozdělili jsme se během dne 7. února ještě před čtvrtinou trasy, což byla předběžná domluva už před expedicí. Skupina třech lidí je pomalá a zaostávali jsme za naším každodenním minimálním limitem. Každý má jiné tempo a hlavně jinak zastavuje a tím zpomaluje i ty ostatní. Já pokračuju po trase a snažím se dohnat ztrátu. Martin s Márou zvolili páteřní silnici směr jih.

Trasa je velmi náročná a někdy až brutální. Cesty bývají velmi často kamenité, hluboký písek nebo rolety a hlavně nahoru a dolu. Ale je to krása. Každý den je úplně jiný, scenérie se neustále mění. Jsou to stále pouště a prérie jak z westernovek. Ani jsem netušil, kolik mohou mít podob. Celé dny nikoho nepotkám a na 200km přejezdy v teplotách kolem 45 °C musím vézt i přes 10 litrů tekutin a dost jídla. V noci je naopak zima, i nula stupňů. Včera jsem překonal třetinu délky trasy a stahuju ztrátu. Nyní jsem v Santa Rosalillita. Vše doplňuju a těším se, co přinesou další kilometry.

12. 2. 2018

Včera jsem vyjel od Pacifiku přes vnitrozemí nádhernými kaňony a připadal jsem si jak v třetihorách obklopený sopkami a stolovými horami. Dnes jsem poprvé dosáhl naopak východního pobřeží a Cortézova moře. Nyní snídám a doplňuju zásoby v městečku Bahía de los Ángeles a čeká mě přejezd 220 km opět bez možnosti doplnění.

Mexický zpravodaj Honza Kopka

Poloha Jana Kopky na trase 12. 2. 2018

JK_12.2
Zdroj podkladu: mapy.cz


Zdroj fotek: bajadivide.com

05
Únor '18

Zpráva od Jana Kopky

Baja Mexiko 3.–5. 2. 2018

Hlásíme se opět po dvou dnech. Zdržení v hraničním Tecate nakonec narostlo na 7 hodin. Vše dobít, najíst se, nabrat dost jídla a vody, vyměnit peníze a pořídit mexické telefonní karty. A to byl kámen úrazu, jen tam jsme strávili dvě hodiny. S kartou pro telefon nebyl problém, ale pro tracker už to bylo horší. Já neumím španělsky, oni neuměli anglicky a navíc hoši vypadali, že zrovna vyšli z páté třídy. A já po nich ještě ke všemu chtěl něco, čemu nerozumím ani v češtině Nakonec nám něco prodali, ale jestli trackery budou fungovat, netušíme.

Za Tecate se spouštíme hned do hlubokého skalnatého kaňonu nasvíceného večerním sluncem. Bohužel nás brzy již v 17:30 pohlcuje tma a teplota rychle padá dolů a my vnímáme jen kužele světla před sebou. Potkáváme rančera v džípu, hned nás zve na jeho farmu. Bohužel leží opačným směrem. Nakonec uleháme pod širák ve výšce asi 1000 m n. m. Všichni klepeme kosu. Vstáváme ve 4:40, teplota 0°. Zatím nám dělá problém si zvyknout na čtyřicítky přes den a tak nízké teploty v noci. Vyjíždíme za tmy navlečení ve všem, co máme s sebou. Kolem šesté nádherný východ slunce a teplota ihned letí nahoru. My jdem okamžitě do kraťasů a krátkého dresu. Celý den se pohybujeme po cestičkách v pouštích a horských prériích ve výškách mezi 1000 a 1300 m obklopeni bouldrovými kopci. Kolem poledního projíždíme pouštní vesničku Ojos Negros, dáváme Tacos a pokračujeme dál. Jsme na cestě teprve třetí den a máme ztrátu už den a půl. Krajina stále v duchu klasických filmových westernů. Nedá nám to, stále zastavujeme, fotíme a točíme. Tma nás zastihla před posledním přejezdem hřebenů a opravdu drsným strmým sjezdem po volných kamenech. Martin to odnáší bolestivým pádem přes řídítka. Projíždíme býčí ohradou a nacházíme nocleh mezi nevysokými keříky. Dnes asi 125 nádherných kilometrů outdooru. Usínáme okamžitě.

Budím se jako první po šesté po 10 hodinách opět chladného spánku. Zaspali jsme o dvě hodiny. Slunce už je na obloze. Balení a rychlý odjezd. Mně upadává nejdřív nosič, o chvíli později držák na jednu z 1,5litrových lahví. Pak jsme si užili krásný 15km sjezd outdoorovýma cestama dolů do údolí, kde se pouště a prérie mění na vinohrady mezi zaprasenýma vesničkama. V jedné z nich se zastavujeme na horkých pramenech a smýváme ze sebe 3denní prach. Nyní jsme v Santo Tomas (městečko o pár domech a jedné restauraci). Po dvou dnech opět na signálu. Posíláme zprávu, fota a doplňujeme vše, co je potřeba. Další zpráva opět po čase, až potkáme signál.

Honza, Martin, Mára

03
Únor '18

Zpráva od Jana Kopky

Baja Divide Mexiko 2018

Den 1 – 31. 1. 2018

Večerní přílet do San Diega. Ujímá se nás Petr a Petra, kamarádi mého kamaráda z Aljašky a věnují nám úžasnou péči. Tenhle systém „kamarádi kamarádů“ funguje po celém světě.

Den 2 – 1. 2. 2018

Dáváme dohromady kola, musíme dokoupit věci, které se nám nevešly nebo jsme nemohli dovézt z Čech. Obětavá Petra nás rovnou provádí po San Diegu, navštěvujeme hotel Del Coronado, kde byl točený film Někdo to rád horké s Marilyn Monroe. Čas utekl rychle a vzhledem k setmění již v 17:30 odkládáme odjezd na zítřejší ráno.

Den 3 – 2. 2. 2018

Vstáváme ve 4:30, balíme, Mára připravuje snídani, přidávají se k nám i Petr a Petra, takže si užíváme ještě skvělou společnou chvíli. Děkujeme jim oběma a jejich dceři Kateřině za skvělé zázemí s výbornou atmosférou a full servisem. Po 6. hodině s prvním náznakem rozednění konečně vyrážíme. Spouštíme se nádherným divokým kaňonem asi 20 km od jejich rezidence k centru San Diega zpět na letiště, kde začíná náš trail Baja Divide. Už v San Diegu projíždíme přes Down town (centrum) a kolem zajímavých míst, které nelze minout bez povšimnutí. Na ulici hraje pouliční muzikant tématicky písničku Hotel California od Eagles, která údajně vznikla právě na jihu poloostrova Baja California v místech, kde by mělo končit po měsíci naše putování.

Opouštíme město, počátek je hodně po asfaltu. Až nakonec pár singlovek nás stočilo do vyprahlých hor. Hned první den nás prověřil v 10km kopci v teplotách přes 35 °C. Vše jde pomalejš, než jsme čekali. Setmění nás zastihuje ještě před mexickými hranicemi. Burger a hranolky s pivem v místním lokálku a noc pod širákem vzadu za barákem. Kousek od nás bydlí „roztomilý“ pavouček Černá vdova. Dnes 110 km. Po včerejšku opět zdržení. Plán byl už Mexiko.

Den 4 – 3. 2. 2018

Budíček za barem ve 4:40. Celou noc mi byla poměrně zima. Je tu výrazný rozdíl teplot přes den a v noci. To můžou teploty padnout až k nule. Opět dost výrazný kopec do pohraničního mexickýho městečka Tecate nám opět rychle rozproudil krev. Na hranicích nám celník dřív než povolení vstupu chce prodat jeho med a nějakou ostrou salzu. Vypadá to, že když nekoupíme, nedostaneme povolení ke vstupu. Přesto odmítáme. Je hodně smutný, ale povolení nám nakonec dává. Jen ta cena je o polovinu vyšší, než by měla být. Je brzo ráno a ospalé mexické městečko Tecate nás konečně vítá. Musíme tady vyřídit Pesa, mexické karty do trackeru a telefonu, dobít kamery a foťáky a všechny přístroje. Té elektroniky máme až příliš a dost nás to zdržuje. Stejně jako pořizování dokumentace, ale vše je tak nádherné, že nám to prostě nedá a fotíme a točíme.

Teď musíme nabrat dost jídla a vody a vyrazit dál do pouště a vyprahlých strmých hor, které nevypadají, že by nám daly něco zadarmo. Vůbec není snadné dostat se na naložených kolech po strmých cestách na vrcholky. Jen jídlo s vodou je přes 10 kg.

Další zpráva dle možnosti spojení.

02
Únor '18

Zpráva ze San Diega

Hned na začátku den zpoždění, o to více se těšíme. Baja Mexiko 2018 čeká!!! Tres gringos de República Checa

02
Únor '18

Článek na MTBS.cz

JAN KOPKA MÁ PŘED SEBOU DALŠÍ VÝZVU: BAJA DIVIDE 2700 KM

Tentokrát mění Honza Kopka extrémní zimu za slunce, písek, kaktusy. Široké pláště ale chybět nebudou. Dobrodruh vyráží do Mexika na 2700 km dlouhou expedici…

Číst více »

baja1

01
Únor '18

Zpráva z letadla od Martina Bronce

Aventura en bicicleta 2018

Splnil se nám sen!
Původně jsem měl v plánu putovat za úplně jinými krásami světa, těšil jsem se na zamrzlou krajinu severního Finska a Norska, na mráz, sníh, na setkání s milými lidmi za polárním kruhem a opět si na fatbiku zazávodit se sobím stádem, ALE …..Sedíme s Janem a Markem v letadle do San Diega, doháníme zapadající slunce, pod námi se třpytí bílá pustina Grónska s vykreslenými černými hřbety hor.
Začíná úplně jiné dobrodružství, které se zrodilo na jednom nevinném pivku! Jediné co vím se 100% jistotou, že určitě neomrznu, vše ostatní je pro nás neznámé a pro bikery z Čech zatím nepoznané!

Nad Grónskem